Ottův slovník naučný/Pokrevenství
| Ottův slovník naučný | ||
| Pokratice | Pokrevenství | Pokřik |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pokrevenství |
| Autor: | Karel Kadlec |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 31. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související na Wikidatech: pokrevní příbuzenství |
|
Pokrevenství čili příbuzenství pokrevní (lat. consanguinitas, cognatio naturalis, franc. consanguinité, něm. Blutsverwandtschaft, rus. родство, pol. pokrewieństwo) jest poměr osob založený tím, že jedna osoba rodem pochází od druhé, nebo že obě pocházejí od téže osoby třetí. Pochází-li jedna osoba přímo nebo nepřímo od druhé, jest tu příbuzenství v linii přímé (cognatio in linea recta). Pocházejí-li ty které osoby od téže osoby třetí, mluvíme o příbuzenství v linii příčné neboli pobočné (cognatio in linea obliqua) a příbuzných pobočných (collaterales). V linii přímé rozeznávají se předkové (ascendentes) čili pokolení vzestupné (linea superior sive ascendens) a potomci (descendentes) či pokolení sestupné (linea inferior sive descendens). Příbuzenství pobočné jest plnokrevné čili plnorodé nebo polokrevné čili polorodé podle toho, zda příbuzní pocházejí od téhož páru lidí či mají pouze jediného předka společného. Sourozenci plnorodí (germani), jakož i polorodí mající otce společného nazývají se v právu římském consanguinei, polorodí z téže matky pak uterini (ve starém právu českém jednobřišní). V právu záleží často na blízkosti neboli na stupních, kolenech (gradus) p., jež v právě rozličných národů určují se různým způsobem. V právě moderním zachovalo p. veliký význam již jen v oboru práva rodinného a dědického a jen výjimečně v jiných oborech právních. Naproti tomu však na nižších stupních právní kultury všech plemen a národů hrálo neobyčejnou úlohu. Podle souhlasného mínění právních historikův a sociologů p. bylo zdrojem, z něhož se prýštila veškera práva i povinnosti jednotlivcovy. Jen ve svazcích pokrevenských člověk docházel faktické i právní ochrany, jakož i plného svého, byť tehdy jen primitivního rozvoje. Teprve na vyšším stupni kultury vyvinuly se t. zv. svazky společenské, které převzaly mnohé úlohy, jež dříve plněny byly jen svazky pokrevními. Z nich největší význam mělo společenství rodinné, založené u Árijců (podle Leista) na pohřbívací povinnosti dětí vůči rodičům, na t. zv. obsequium čili exsequiích (řeč. τὰ νομιζόμενα neb τὰ νόμιμα ποιεῖν, lat. justa facere). Mezi descendenty a ascendenty tří prvých stupňů panovala sakrální jednota. Pohřbívací povinnost vůči předkům měly především děti, synové (ἀδελφοί), pak děti dětí čili vnukové (ἀνεψιοί) a v třetí řadě pravnukové (ἀνεψιαδοί). Všichni tito příbuzní tvořili užší rodinný kruh, sakrálně od ostatních příbuzných oddělený. Řecky nazývá se tento užší kruh příbuzných ἀγχιστεῖς. U Indů odpovídá pojmu tomu rodina zv. sapinda. Totéž co anepsiadoi Řeků jsou sobrini Římanů. – Srov. co se píše o významu p. ve článcích Manželství a Msta krevní. –dlc.