Poetika (řec. ποιητική τέχνη), nauka o umění básnickém, zove se též theorií umění básnického neb i aesthetikou umění básnického. P. jakožto věda nemá dosud přesně určitého problému, přesné vědecké methody. Byla a jest také málo samostatně vzdělávána a většinou dosud splývala s rozmanitými aesthetickými soustavami. Zakladatelem p-ky jest Aristotelés, jenž okolo r. 330 př. Kr. napsal spis Περὶ ποιητιχῆς (do češtiny přel. P. J. Vychodil, Brno, 1892), který, obsahuje původně dvě knihy, zachoval se nám pouze v knize jedné a i to zkomoleně. I z toho, co známe, Aristotelova p. obsahuje více než p-ky nynější. Jedná o básnictví vůbec, o tragédii a epice, mluví se tu též o dějinném vývoji a významu tragédie, jakož i o řeči (poetické dikci). Úkol p-ky Aristotelovy byl praktický a dogmatický; položilť si Aristotelés za úkol promluviti, jak se má děj skládati, chce-li básnění býti zdařilé. Jeho p. jest proto tvaroslovím a technikou umění. Tento autoritativně-dogmatický ráz zůstal p-ice až do stol. XVIII. a XIX., zvláště když ve středověku v oboru p-ky veliké váhy požíval lat. básník Horatius, který ve svém poslání k Pisonům (Epistula ad Pisones), zvaném jinak Ars poetica, za zvláštním účelem promlouvá o mnohých stránkách hlavně umělecké formy, kteréžto jednotlivé výroky zrovna za kanon byly vyhlášeny. Tak ještě r. 1527 novolatinský básník M. G. Vida podobně jako Horatius vydal v Římě didaktickou báseň ve třech knihách De arte poetica. Zatím i Aristotelés ve středověku docházel větší platnosti a tu p-ku napsal Jul. Caesar Scaliger, vydav své Poetices libri VII v Lyoně r. 1561. Zcela nauku Aristotelovu přejala podle svých zásad zdravého lidského rozumu (bon sens) upravil fr. básník Boileau-Despréaux, maje mnohé předchůdce (Fabri, Sibilet, Pelletrier, Vaquelin a j.), v didakt. své básni o 4 zpěvích Art poétique napodobené podle listu Horatiova. Tím hlavně nauka Aristotelova o nápodobě jakožto podstatě básnictví se ujala a zákony Aristotelovy jakožto platné pro veškerou poesii prohlašovány. Zcela rozumově v Německu pravidla pro básnictví hlásal Gottsched (Versuch einer kritischen Dichtkunst, 1730), kdežto sto let před ním Martin Opitz (1624) ve své knize Buch von der deutschen Poeterei, jinak zcela závislý na theoriích antických, ukázal zákony německého veršování. O pravé pochopení Aristotela v Německu měl zásluhu ke konci XVIII. stol. Lessing, který ve svých spisech Hamburgische Dramaturgie (1767–69) a Laokoon (1766) mnohé otázky objasnil, užívaje s prospěchem methody Aristotelovy, z uznaných děl básnických, tedy ze skutečnosti, abstrahovati pravidla. Methody této, jediné prý pravé a úrodné, nepřekonatelné a nesmrtelné, užil ještě také Hermann Baumgart r. 1887 ve své Handbuch der Poetik. Eine kritisch-historische Darstellung der Theorie der Dichtkunst. Tak tedy bylo úkolem p-ky sestrojiti techniku umění básnického a nauku o tvarech básnických. – V XVIII. století hlavně vlivem Německa a nejvíce v Německu vznikla spekulativně-dogmatická p., která veškeré zákony poesie odvoditi hleděla z pojmu a výměru krásna. Tím p. úplně byla závislá na jednotlivých aesthetických a filosofických soustavách. Každý filosof vzdělával p-ku většinou však jen v aesthetice, neboť p. tu pokládána za čásť aesthetiky. Soustavnou p-ku na základě Kantovy filosofie napsal C. A. Clodius, Entwurf einer systematischen Poetik (Lip., 1805). Soustavnou p-ku na základě filosofie Herbartovy začal psáti, avšak nedokončil Jos. Durdík, vydav r. 1880 v Praze I. díl Poetiky. První kniha jedná o poesii a o poměru jejím k jiným odborům, druhá o formě zevnější, třetí nedokončená měla jednati o útvarech básnických. Toť typický vzor, jak p-ky většinou vypadají; všechny jednají nejprve o podstatě básnictví, o verši, rýmu, tropech a figurách (metrika-stilistika) a o útvarech básnických. V německé literatuře jest značné množství p-ik, vydávaných filology; mezi nimi oblibě se těší hlavně Kleinpaul, Gottschall, Beyer. K p-ice často se přidává též nauka o slohu a útvarech prosaických, jakož i nauka o řečnictví. V této příčině nejznámější a nejrozšířenější jest dílo germanisty W. Wackernagla, Poetik, Stilistik und Rhetorik (1873). V české literatuře tomuto soubornému pojednávání o veškerých plodech slovesných dostalo se názvu slovesnost; takovou vydal již r. 1820 Jos. Jungmann, dnes zavedena ve školách Malá slovesnost (BartošBílý-Čech). Z českých p-ik dlužno ještě upozorniti na p-ku dra P. J. Vychodila (1890). Mimo to v p-ice pracovali Sušil, Malý, Petrů, Vorovka a j. V literaturách ostatních p-ky soustavné málo vzdělávány, o jednotlivých otázkách však v obor p-ky spadajících ve všech literaturách jsou četné rozpravy. – Ke konci stol. XIX. z nespokojenosti s dosavadními výsledky poetického badání hledána a stanovena nová methoda pro p-ku. Methodou induktivní přírodních věd bez ohledu na aesthetiku a definici krásna pokračoval Wilhelm Scherer, jehož Poetik vydána r. 1888 po jeho smrti, ač první nárys byl hotov již r. 1877. Úkolem jeho p-ky nebylo již stanoviti původ pravé poesie, ale odvoditi z empiricky daného materiálu zákony básnictví. Schererova p. zůstala nedokončena a neúplna, ale nové v ní jest pozorování tvořícího básníka i účinků básnictví na obecenstvo. Na zužitkování psychologických výsledků začíná se pak klásti vůbec větší váha. I svrchu vzpomenutý Baumgart, horlitel pro methodu Aristotelovu, akcentuje moment psychologický, a též Jindř. Viehoff, který p-ku pokládá také za čásť aesthetiky a z pojmu krásna hledí vyvoditi aesthetické zákony, staví ji na základ psychologický, jak o tom svědčí název jeho díla Die Poetik auf der Grundlage der Erfahrungsseelenlehre (Trevír, 1888). Pravým zakladatelem psychologické p-ky jest Wilhelm Dilthey svojí rozpravou Die Einbildungskraft des Dichter (1887). Klade hlavní váhu na dějinnost života duševního a následkem toho i na dějinnou obmezenost aesthetických zákonů, tak že i básnická technika má jen platnost dějinnou a relativní. Poněvadž pak tvoření básnické i básnické požívání jsou zjevy psychologické, p. jen na psychologii může býti založena. Předmětem poetického badání není jen klassifikace básnických útvarův, ale i studium básnického tvoření a básnického požívání. Soustavných p-ik touto methodou napsaných dosud není, jednotliví badatelé, jako Valentin, Herzog a j., jednotlivými otázkami se obírají. (Srv. L. Čech: Z psychologické p-ky. »Obzor«, 1899 čís. 9. až 11.) Psychologická organisace básníkův a umělců s oblibou se studuje ve Francii. – Konečně se vyskytuje i pokus o p-ku vývojovou. Zásady její stanovil Eugen Wolff ve svém díle Poetik. Die Gesetze der Poesie in ihrer geschichtlichen Entwickelung (Oldenburk a Lip., 1899). Methoda i obsah nové p-ky má býti vývojový, nová p. má zpytovati zákony vývoje básnictví, předmětem p-ky jsou soustavně uspořádané dějiny poesie světové, p. má spočívati na rozhledu po veškeré dosavadní poesii a odvozovati zákony vývoje básnictví. Čch.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Poetika