Pléiade [plejàd] nazývá se ve franc. literatuře skupina 7 básníků, již skládali Ronsard, Du Bellay, Dorat, Belleau, Jodelles, Baïf a Pontus de Thyard. Skupina tato (která v době bojů se nazývala brigade) tvoří velice významnou renaissanční básnickou školu franc., která přetvořila hluboce v XVI. stol. poesii franc. a působila směrodatně v její rozvoj. Theorie P-dy, jež vyložíl Du Bellay v programmu »Défense et Illustration de la langue françoise« (1550) a Ronsard v předmluvě k »Odám« a »Franciadě« a v »Abrégé d'art poétique« (1565), nazíraly na poesii jako na umění aristokratické a učené a chtěly franc. básnictví povznésti z posavadní vulgarity, lidové frivolnosti a neuvědomělé naivnosti, jak kvetly ve škole Marotově, k uvědomělosti doktriny, k důstojnosti náboženské, ke vznešenosti velikých a věčných vzorů, jak je ukazuje umění řecké, římské a italské. P. hlásala potřebu obnoviti poesii francouzskou, obnoviti její themata a inspiraci, obnoviti její genry, obnoviti konečně sám jazyk básnický. Byla-li posud jen rýmovanou chronikou, poesie má pro příště opěvati nejvznešenější svět citů, minulost, přírodu, lásku a slávu. Staré genry franc. poesie, rondeaux, ballady, virelaisy, chantsroyaux, chansony, mají býti opuštěny a nahrazeny genry klassické literatury antické a genry poesie italské: básníci franc. nechť píší epigrammy jako Martial, elegie jako Ovid, Tibullus nebo Propertius, satiry jako Horatius, epistoly jako Ovidius nebo Horatius, eklogy jako Theokrit, Vergilius nebo Sannazaro, eposy jako Homér, Vergilius, Ariosto, sonety jako Petrarca nebo jiní Italové, komédie a tragédie jako velicí básníci antičtí. Ve veršovnické technice P. navazuje na své starší národní předchůdce, Clémenta Marota, Jeana Le Mairea, Villona, podržuje rým a zdokonaluje jen logicky toto umění; v rhythmice jest největší její čin, že dosadí do poesie franc. na přední místo alexandrin, opuštěný v XIV. a XV. stol., který ovládne odtud všecku další vážnou poesii francouzskou. Reforma jazyková, již provádí P., je ve mnohých částech správná a rozumná. Vychází z názoru, že jazyk jest tím bohatší, čím více má slov, což je sice pravdivé jen na polo, ale bylo nutné a užitečné v XVI. stol., kdy mnoho slov scházelo ještě jazyku a kdy bylo třeba rozmnožiti slovník jazyka, měl-li pojmouti nové světy představ a citů. P. chce tedy obohatiti jazyk, ne však přijímáním slov latinských a řeckých, ale tím, že po vzoru těchto jazyků básník bude tvořiti složeniny, oživí slova starého jazyka, jež vyšla z užívání, osvěží řeč výrazy z dialektův a patois (hlavně wallonského a picardského, radí Ronsard), užije po případě slovníků technických a odborných a hlavně odvodí a vypěstuje z některé pozůstalé odnože vyhynulého slova nové rody (Ronsard říká tomu: »le provignement des morts«). Cílem básníka je tedy podle Ronsarda pracovati na veliké zásobě slov, z nichž vybírá nejvznešenější, nejvýraznější a nejvybranější; nesmí býti vulgární, ale také musí se vyhýbati vsí temnosti, výstřednosti a fantastice; má býti jasný a srozumitelný každému dobře vychovanému vzdělanci. Jednostraný aristokratismus vede však P-du k tomu, že vybírá často slova jen ze života válečného, dvorského a šlechtického a upadá v učeneckou manýru reminiscencí a v obmezené napodobení antiky. Přes to, že Ronsard cítí, jak poesie záleží v naivnosti a přirozenosti, v opravdovosti a citové hloubce, klade přece antiku vedle přírody a nad přírodu jako vzor a v předmluvě k »Franciadě« učí soustavnému plenění Řekův a Římanův. Přes to zásluhy P-dy o poesii francouzskou jsou značné: cítí se tu poprvé, že poesie nemůže býti improvisací, ale musí býti dílem uměleckým, prací vědomě a účelně podnikanou, že spisovatel musí míti kulturu ducha i srdce, aby byl skutečným básníkem, a třeba ve způsobech a methodě v celku pobloudila, náleží jí přece zásluha iniciativy; vlastní klassická doba francouzské literatury XVII. stol. není jen reakcí proti P-dě, je také jejím dovršením a korrekturou. Srv. Sainte-Beuve, Tableau de la poésie française au XVIe siècle (Pař., 1828); t., Lundis XII. a Nouveaux lundis XIII; E. Egger, L'hellénisme en France (t.,1869); Darmesteter a Hatzfeld, Le XVIe siècle en France (t., 1878); Brunetière, L'évolution des genres (1890,I.); MartyLaveaux, Lexique de la langue de la P. (I., 1898). Šld.
PD anon 70