Ottův slovník naučný/Pisano
| Ottův slovník naučný | ||
| Pisang | Pisano | Písař |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pisano |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 775–776. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
 Související články ve Wikipedii:Nikola Pisano, Giovanni Pisano, Andrea Pisano |
|
Pisano [-zá-]: 1) P. viz Leonardo 1).
2) P. Niccolò, sochař a architekt ital. (* ok. r. 1206 v Pise – † ok. r. 1280 t.). Sic jeho původ není přesně na jisto postaven, neboť podle některých narodil se v Italii jižní, dle jiných v Apulii v Toskánsku. První z jeho děl z určité doby jsou reliefy kazatelny v baptisteriu dómu pisanského z r. 1260 se scénami ze života Kristova, vážné to dílo vzniklé pode vlivem vzorův antických. R. 1267 P. pracoval o hlavním svém díle, náhrobku sv. Dominika v Bologni (jejž dokončil jeho žák Frà Guglielmo d' Agnello). Touž asi dobou (1266–68) zhotovil kazatelnu pro dóm v Sieně, ještě bohatší než pisanskou. Se svým synem Giovannim pracoval v l. 1277–80 o fontáně v Perugii, s reliefy a soškami. Práce jeho vynikají ušlechtilostí a prostotou linii a elegancí draperií. Niccolò P. zahajuje po staleté chudobě skulptury italské nový rozkvět, jenž vedl k úplné renaissanci umění italského, dosahuje antické svobody a krásy formové. Vzory v té příčině byly P-vi římské skulptury toskánské, pak sarkofagy pisanské, jejichž reliefy napodoboval. viz Italie, str. 903 b. Sic neuchýlil se valně od tradicionálních, byzantinských motivů komposičních, ale přece studiem antiky dal podnět k novým formám a posléze ke studiu přírody. Jeho architektonická činnost není dosti přesně vymezena a stavby, jež přičítá mu Vasari, jsou dnes vesměs přestavěny. Od něho prý pocházejí zejména façady San Niccolò a San Michele di Borgo v Pise, pak dóm ve Volteře a Sta Trinità ve Florencii. P. velmi účinně působil na svoje okolí a měl četné žáky, z nichž vynikli Arnolfo di Cambio a Frà Guglielmo Agnelli. Srv. Dobbert, Ueber den Stil N. P-s (Mnich., 1873).
3) P. Giovanni, zlatník, kovolijec, sochař a architekt (* ok. r. 1250 – † po r. 1321 t.). Byl žákem svého otce Niccola P-na, s nímž pracoval o kazatelně v Sieně a fontáně v Perugii a účastnil se mnohých jiných prací architektonických. Samostatným dílem jeho jest předem Campo Santo v Pise (1287–93) a snad i Santa Maria della Spina; najisto budoval tamže aspoň baptisterium. V l. 1286 až 1289 zhotovil náčrty façady dómu sienského a P-vi připisují také rekonstrukci dómu v Orvietě v l. 1310–20. Úlohu mnohem více vynikající hraje v sochařství, o čemž viz Italie, str. 903–904. Jakožto stavitel náleží P. k nejdůležitějším zástupcům gotického slohu od konce XIII. století v Italii vládnoucího a v sochařství náleží mu podobné místo jako asi Giottovi v malířství. Vynikl také jako zlatník a medailleur.
4) P. Andrea, sochař, kovolijec a architekt ital. (* 1270 v Pontedeře – † ok. r. 1349 v Orvietě). Byl synem Ugolina Niniho a žákem Giovanna P-na. Pracoval o výzdobě chrámu Santa Maria in Ponte v Pise a v kathedrále carrarské, stavěl zámek Scarperijský v údolí Mugella, pak bránu San Frediano a několik věží při hradbách florenckých r. 1332. Hlavní jeho dílo, zhotovené podle kartonů Giottových a s pomocí benátských kovolijců, jsou bronzové dvéře baptisteria florenckého se 20 reliefy ze života sv. Jana Křtitele a osmi základními Ctnostmi. Rovněž podle náčrtů Giottových zhotovil sochy na façadě Santa Maria del Fiore a reliefy na zvonici ve Florencii. Pracoval také v Benátkách o façadě dómu sv. Marka. R. 1343 pracoval opět ve Florencii, dvě léta potom stal se stavitelem dómu v Orvietě, kde se svým synem Ninem hotovil práce mosaikové. Práce Andrea P-na vynikají originálností, byť i vliv gotického slohu byl na nich převládal. Kresba jeho jest určitá, skladba prostá a půvabná. viz Italie, str. 904. Z jeho žáků, nepočítaje obou jeho synů Tommasa a Nina, nejlepší jsou Alberto Arnoldi, Giovanni Balducci a zlatník Leonardo di See Giovanni.
5) P. Vittore, zvaný také Pisanello, malíř a medailleur ital. (* 1380 ve Veroně – † ok. r. 1455 v Římě). O jeho vzdělání nemáme sice valných známostí, nicméně zdá se, že působili naň Lorenzo Monaco, Pietro de Montepulciano, Gentile da Fabriano a Donatello. P. pracoval postupně v Miláně, Ferraře, Mantově, Římě a v Neapoli. R. 1422 uloženo mu pokračovati po Gentilovi da Fabriano ve výzdobě paláce dožecího, r. 1431 pracoval k vyzvání papeže Eugena IV. o basilice lateránskě, r. 1441 znovu zdržoval se ve Ferraře. Ve Veroně jsou ještě některé fresky P-vy, jako Zvěstováni P. Marie v kostele San Fermo, Sv. Jiří zabíjí draka v Santa Anastasia, obraz plný výraznosti v zajímavé scenerii krajinské; ostatní veliké fresky, obsahující celé cykly jeho v radním sále v Benátkách, v lateránském kostele v Římě, v Mantově a Pavii, byly zničeny. V Miláně objeven r. 1868 P-nův obraz Evangelisté se skupinou svatých a světic. Z jeho maleb olejových uvádíme: Svatí tři králové (mus. berl.); Sv. Antonín a sv. Jiří; Sv. Hubert (v nat. gal. lond.); Madonna s dítětem (mus. ve Veroně); portrait Lionella d'Este (v Bergamu) a j. Nejvíce však proslavil se P. tím, že z prvních hotovil medaille s podobiznami, jež vynikají přesností a elegancí, tak že náležejí k nejlepším dílům uměleckým té doby. Nejkrásnější medaille jsou z let 1438–49 a z těch zvláště: Filip-Maria Visconti; markýz Lionel a Mik. d'Este; Lud. z Gonzagy; král Alfons v. Aragonský; Nicolò Piccinino; Decembrio; Victorin da Feltre; Aurispa a posléze duchaplný profil umělce sama. P. náleží mezi naturalisty v nejlepším smyslu slova, vynikaje živou koncepcí, příjemně provedenými detaily a koncisní kresbou. Obrazy jeho jsou také plny názoru o kostumech tehdejší doby. Přes to, že s počátku oddal se usilovně studiu antiky a později podléhal vlivu mistrů flámských, přece dovedl zachovati vždy svoji osobitost. Srv. Heiss, Les médailleurs de la renaissance, sv. 1 (Pař., 1881); Spaventi, Vittor P. (Verona, 1893); Veneurini, Gentile Fabriano e il Písanello (Flor, 1896).