Ottův slovník naučný/Pilník

Údaje o textu
Titulek: Pilník
Autor: Josef Pokorný
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 743–744. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pilník

Pilník (franc. lime, angl. file, rus. напилокъ), nástroj, jehož se užívá v dílnách zámečnických a strojnických při konečné úpravě předmetů vyráběných z kovů. V podstatě každý p. jest ocelová tyč opatřená záseky, kterými vytvoří se na povrchu zuby. – Pohybuje-li se p., náležitě přitlačen, po obráběném předmětě, působí zuby jako dlátka a odděluje z hmoty drobné odřezky, t. zv. piliny. Působí tedy p. rovněž tak jako pila, jen že pila zabírá toliko v ploše úzké, p. však v ploše dosti široké. Zuby zasekávají se do p-u dlátky šikmo postavenými, tak aby záseky byly rovnoběžny. Je-li na p-u pouze jedna řada záseků, nazývá se jednosečný. Zhusta však opatřují se p-y dvojím zásekem, prvním neboli zpodním a druhým neboli vrchním, a p. zove se pak dvojsečný a zásek sám křížový. Zásek zpodní bývá k ose p-u více nakloněn než zásek horní. Čím jemnější je p., tím větší úhel tvoří zpodní zásek s osou p-u. Úhly, jež svírají oba záseky s osou p-u, kolísají se v mezích 58 až 128° pro zásek zpodní a 70–110° pro zásek horní. Také vzájemná vzdálenost záseků zpodních bývá jiná než záseků vrchních, následkem čehož průsečíky záseků netvoří přímky k ose rovnoběžné, nýbrž skloněné a p. béře na celém povrchu stejně. Záseky musí býti také tak veliké, aby v nich bylo místa pro veškeré piliny a aby tyto, jakmile p. ze záběru vyjde, snadno vypadly a p-u nezacpávaly čili nemazaly. Proto je zásek tím hrubší, čím měkčí je kov. P-y na měď, olovo, cín atd. mají zásek hrubší než p-y na kovy tvrdé, na př. ocel, železo. P-y opatřené zásekem zakalují se při výrobě až na tvrdost sklovou, ale nepopouštějí se.

P-y jsou nástroje poměrně drahé a proto se také práce v dílnách strojnických atd. vede co možná tak, aby se nemusilo mnoho pilovati. K vytvořování ploch hladkých berou se nejdříve p-y hrubé, pak jemnější a jemnější. Také postupuje se obyčejně od starých p-ů k novým. Nejčastěji vystačíme třemi stupni, p-em hrubým, p-em středním neb vyrovnávacím a p-em jemným nebo hladicím. Někdy užívá se ještě p-u polojemného a p-u velejemného. Jemnost p-u určuje se počtem zásekův a připadá u p-ů hrubých as 56 záseků, u vyrovnávacích as 76 a u hladicích as 112–216 záseků na 10 cm délky.

P. bývá třemenem zastrčen do držadla, jen p-y veliké a velmi malé neopatřují se držadly. P-y veliké mívají však držadla někdy na obou koncích. Dělník piluje drží p. za držadlo v pravé ruce, dává mu tím určitý směr, při čemž ruka levá o druhý konec p-u se opírá a přitlačuje. Při náležitém přitlačení zabírá p. za pohybu od dělníka, při pohybu zpět nesmí se přitlačovat, protože by se p. zbytečně otupoval. Čím hrubší je p., tím lépe béře, ale tím více brázdí. P-em úplně rovným není snadno vypilovati plochu rovnou, poněvadž dělník při práci sám p-em kolébá a kraje více ubírá než střed. Proto dělají se p-y uprostřed délky silnější, břichaté, tak že malý kolísavý pohyb neškodí.

Tvary p-ů jsou velmi rozmanité, mění se průřez p-u, délkový profil, zásek i rozměry, aby se nabylo p-ů vhodných k určitým druhům práce. Nejčastěji p-y zužují se směrem ke špičce. Průřezu buď ubývá od konce ke konci neb od prostředka ke koncům, nebo je průřez v celé délce stejný. Velice často přechází konec p-u do špičky. Nejdůležitější a nejužívanější p-y jsou tyto:

P-y trojhrané, jejichž průřez je rovnostraný trojúhelník, zužují se od držadla ke špičce a bývají sekané na všech třech stranách. P-y čtyřhrané mají průřez čtvercový, vybíhají do špičky a jsou na všech stranách stejně sekané. Veliké čtyřhrané p-y 300–600 mm dlouhé, 25–50 mm široké zovou se pažní. P-y ploché mají průřez obdélníkový v celé délce stejný nebo ke konci ubývající. Bývají břiehaté a opatřují se zásekem na třech stranách, jedna z úzkých stran zůstává tupá, aby nebrala, piluje-li se u samých výkružků neb výstupků. P-y nožíkové jsou tvaru čtyřhraného klínu, na úzkých stranách opatřeny zásekem jednoduchým, na širokých stranách křížovým. Pmečíkových užívá se při vyřezávání štěrbin a mají tvar dvou p-ů nožíkových, připojujících se k sobě základnami. P-ů pilových užívá se při ostření a vypilování pilových zubů, dle nichž se mění jejich tvar. Nejčastěji bývají trojhrané s hranami ubroušenými, rovněž záseky opatřenými, jsou tedy vlastně šestihrané o 3 stranách širokých a 3 úzkých. P-y kulaté mají tvar táhlého kužele nebo tvar válcovitý, bývají břichaté a menší opatřeny jednoduchým, větší křížovým zásekem. P-y polokulaté opatřeny jsou na jedné straně plochou rovnou, na druhé plochou kulatou, průřez je tudíž půlkruhový nebo kruhová úseč. Rovná plocha dostává zásek jednoduchý, kulatá zásek křížový. P-y malé, průřezu oválního, na celém povrchu sekané, zovou se ptačí jazyky. P-y vidličkové mají průřez obdélný, úzké strany jsou však vypouklé. P-y údobné jsou nejrozmanitějších tvarů, různě zakřivené a profilované. Upravují se obyčejně po dvou na koncích společného držadla. Jsou-li velice tenké, zovou se pérové neb jehlové. P-y ležmé jsou veliké p-y ploché, jež při práci leží, pohyb vykonává předmět pilovaný.

Dobrý p. pozná se, hledíme-li naň po délce se strany. Záseky musí býti úplně rovnoběžné, stejně od sebe vzdáleny a stejně hluboké. P-y při kalení natrhlé snadno se přerazí, zuby p-ů příliš tvrdých snadno se ulomí. P-y světlé jsou lepší než tmavé, poněvadž barva způsobuje se povstalým při kalení opalem, jenž snadno odprýskává. Dobré p-ky při kalení se nekroutí a nebortí.

Obyčejné p-ky nehodí se na zpracování dřeva a měkkých kovů, záseky se snadno zamazávají. Místo nich užívá se rašplí, nástrojů podobných tvarem pilníkům, jež však místo záseků opatřeny jsou zuby značně od sebe vzdálenými, tvaru malých jehlanců. Aby se tyto zuby vytvořily, zasekávají se do tělesa pilníkového prohlubinky, následkem čehož povstávají ostré vyvýšeniny nepůsobící ovšem jako dlátka, nýbrž více tím, že škrábou a vyškubávají. Podle počtu a velikosti záseků rozeznáváme i rašple hrubé a jemné. Zubů bývá průměrně as 12–60 na cm2. Tvarem a velikostí rašple souhlasí s p-ky. JPok.