Ottův slovník naučný/Philomathes

Ottův slovník naučný
Philodromus	Philomathes	Philomela

Údaje o textu
Titulek:	Philomathes
Autor:	Jan Václav Novák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 682–683. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Matouš Philomates
Související na Wikidatech: Václav Philomathes

Philomathes: 1) Ph. Václav, hudební a grammatický spisovatel 1. pol. XVI. století, rodem byl z Jindř. Hradce (* kol r. 1490), studoval r. 1511 na univ. vídeňské, kde také sepsal první své dílo Musicorum libri IV, compendioso carmine elucubrati, vyd. poprvé ve Vídni r. 1512. V 1. kn. vykládá se tu v hexametrech nezřídka dosti barbarských o zpěvu chorálním, v 2. o figurálním čili taktovém, v 3. o způsobu zpěvu, ve 4. o harmonii. Báseň ta pro přesnost a stručnost pravidel došla značného uznání v cizině, neboť vydána opět ve Vídni r. 1523 a od hudebního nakladatele Jiř. Rhaua po třetí ve Vitemberce r. 1534. U nás dílo to nedošlo povšimnutí ani v nové době. V letech třicátých stol. XVI. Ph. vystupuje jako kněz na Moravě (jz.), kde na základě četby překladu Nového zákona rec. Lukášovy a bible Severinovy, jež přirovnával k lat. originálu, napsal Grammatiku českou, kterou pak se svými přídavky pravopisnými vytiskli Ben. Optát a Petr Gzel v Náměšti r. 1533, prací samouka Mat. z Dvořišť. (Další vyd. v Norimberce r. 1543, v Praze u Dačického r. 1588 a u Z. Levy r. 1643.) Určena knížka Ph-ova lidem latiny znalým a má tendenci puristickou, zvl. pokud se týká překládání bible do češtiny, jak patrno z předmluvy. Ph. zamítá tu všeliké archaismy a pro překlady chce základem míti mluvu lidovou, ale ovšem přesnou. Proto uvádí řadu nesprávností v překladech, zvl. v oboru zájmen. V té příčině jeví se předchůdcem Blahoslavovým, jenž si knížku jeho opsal a připojil k ní řadu poznámek, což jest první částí vlastní jeho Grammatiky. Na základě pravidel Ph-ových Optát a Gzel překládali pak Nový zákon dle textu Erasmova. Srov. A. Truhlář v »Č. Mus. fil.«, V. JNk.

2) Ph. Matouš, rodilý z Dačic (Dačický), spisovatel český v XVI. stol., studoval nejprve v Praze, snad pomocí a podporou svého stejnojmenného strýce, professora univers. († 1565). Bakalářství však tu nedosáhl, nýbrž někde v cizině, kde se asi připravoval na povolání lékařské, neboť se tu obíral vědami přírodními. Byl-li po návratu z ciziny při některé škole latinské, nevíme bezpečně, ale r. 1573 měl nesnáze se správcem školním Janem Felixem Chrudimským a tu pohnán před soud universitní (St. un. 184). Tehdy již Ph. oddal se na vychovatelství v rodinách šlechtických, a to nejprve u nejv. komorníka zemsk. p. Jana z Valdšteina a na Hrádku, jemuž vyučoval syny Adama a Karla, i věnoval mu (1574) rozsáhlé rukop. dílo přírodovědecké a psychologické O vyvýšeni a vysokém důstojenství lidského pokolení i o divné fabrice, o spůsobu spojení a usilování oudův v těle, z autorů anatomických vybrané. Počínaje stvořením světa, vykládá tu spořádání živlů, potom složení těla lidského, jež mu ve svých účincích je tím divným strojem, od Boha zvláště sestaveným. I o zdraví a jeho překážkách tu mluví. (Obsah u Jungmanna, IV., 664.) Výňatek z toho rukopisu v »Č. Včele« r. 1843 »O vyznamenání a připodobnění slunce«, dále Zahrádka růžová žen plodných o početí, puosobení, zplození, složení a rození člověka (vyd. v Praze r. 1576 a 1581 u Jiř. Dačického a věn. městům v knížetství obojího Slezska). Proti tomuto hmotnému bytu člověka Ph. postavil druhou knížku O vyvýšení nesmrtedlné a věčné duše rozumné, jinak duchu člověka, kterého Bůh při první fabrice v tvář člověka vdechl (Hanka, »Abhandl. d. böhm. Ges.«, V., 8, 45). Roku 1575 Ph-ovi dostalo se přídomku, že se od té doby píše Matoušem Walkenberským (n. Walkenbergerem) z Walkenberka, na př. na Výkladě žalmu 128., vyd. v Praze r. 1578, jejž věn. Lounským. Všemu stavu městskému v Čechách a na Moravě věn. Knížku o libé ctnosti naději, rozmlouvání mezi Mistrem Rozumem a Philelpem (vyd. v Praze r. 1580). T. r. vyšel od něho i Spekulář ctnostného života a Kořen Jesse rozkvetlého spasení. Roku neznámého vyšla v Olomouci u Jiř. Handle jeho Historia o králi Alexandrovi Velikém Macedonském, v níž se jeho chvalitebný život, stateční činové a heroitské ctnosti, války, slavní téměř nad vším světem vítězové pokládají, což má ráz knížky pro poučení mládeže. Od synů Valdšteinových, již při vydání Modliteb svého otce († 1576) vděčně vzpomínají návodův učitelových, Ph. obrátil se do rodiny Hertvíka Zejdlice z Schönfeldu, jemuž sepsal též (allegor.) výklad jeho erbovní piktury, potom k Janovi Školskému z Dubu, Jiříkovi Punkovskému a j. Za básně latinské dostalo se mu i titulu věnčeného básníka. (Jireček, II., 110 sl.). JNk.