Ottův slovník naučný/Pfleger
| Ottův slovník naučný | ||
| Pflanzen | Pfleger | Pfleiderer |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pfleger |
| Autor: | Jan Vincenc Diviš, Arne Novák |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 666–668. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Gustav Pfleger Moravský |
|
Pfleger: 1) P. August, hudebník něm., žil ve stol. XVI. a okolo r. 1665 byl kapelníkem kurfiršta saského. Později stal se dvor. kapelníkem vévody holštýn-gottorpského a posléze byl kapelníkem v Ostrově (Schlackenwerth) v Čechách. Tamže zemřel ok. r. 1686. Proslulé byly svého času jeho kostelní skladby, jako Psalmi, Dialogi et Motettae (Drážďany, (1664); v rukopise zanechal Bicinia et Tricinia in parochias dominicas et festivales.
2) P. Antonín (pseud. Kopidlanský, Venkovský, * 12. bř. 1812 v Kopidlně – † 7. pros. 1896 v Praze). Po studiích gymnasijních v Broumově a v Praze a filosofických v Litomyšli sloužil na panstvích jako hospod. úředník, r. 1850 vstoupil do služby státní jako řídící kommissař daní z příjmů k podkrajskému úřadu na Smíchově, r. 1852 stal se berním dozorcem v Plané, potom v N. Bydžově a konečně v Praze. R. 1862 opustil státní službu a stal se prvním pokladníkem berního úřadu města Prahy. Již za studií vstoupil do řady buditelův české národnosti a literárních horlivcův. Literární své prvotiny uveřejňoval v časop.: »Jindy a nyní«, ve »Včele« a »Večerním vyraženi« (v l. 1828–37). K vybídnutí režiséra divadla brněnského Rubra přeložil do němčiny Klicperovy hry: Rohovína čtverrohého, Divotvorný klobouk a Uhlířku. R. 1831 vystoupil jako posluchač filosofie v Litomyšli v hodinách deklamačních ponejprv s čes. deklamacemi, k čemuž složil některé žertovné deklamace: Pivečko Skřivanské, Lov u Králík, Můra z Dobrévůdy, Nevěsta Vrchlabská a jiné. Do »Květů« na r. 1843 napsal historický článek: Police a Sloupno; větší spis, líčící neblahé poměry patrimoniální říznou satirou: Nástiny venkovského života, nebyl censurou propuštěn do tisku. Jeho Vzpomínky starého vlastence vycházely v »Záb. listech« 1888–89. Účastnil se též cinně politického života r. 1848 a jako dobrý hudebník složil některé taneční kusy a slavnostní ouverturu.
3) P. Josef, cukrovarník čes. (* 20. dub. 1823 ve Sloupně u Nov. Bydžova – † 16. list. 1901 v Točníku u Žebráka), absolvoval gymnasium v Broumově, studia filosofická a technická v Praze; byl správcem cukrovarů ve Smidarech a Bělohradě, ředitelem cukrovarů na Peruci, v Sadové, Pardubicích a posléze ve Zdicích. Zavedl mnohé racionálné zlepšení technické práce, zvláště ve výrobě bílého cukru řepového, jeho přičiněním přeměnilo se názvosloví cukrovarnické, dříve jen německé, přesně a případnými terminy na jazyk český a rozšířilo se četnými odchovanci P-ovými také mezi úřednictvem a dělnictvem. P. účastnil se ruchu zakladatelského v cukrovarech akciových a měl vynikající zásluhy o převedení tohoto průmyslu do rukou českých. Byl též zakladatelem a prvním předsedou spolku cukrovarníků vých. Čech. Obšírné životopisy P-ovy, též podobiznu jeho s vylíčením soudobých poměrů uveřejnil Jan V. Diviš v »Příspěvcích k dějinám průmyslu cukrovar. v Čechách« (Pardubice, 1894), rovněž v »Časopisu pro prům. chem.« (seš. břez. r. 1902). DČ.
4) P.-Moravský Gustav, básník, dramatik a románopisec český (* 27. čce 1833 v Karasejně u Bystřice nad Pernštýnem na Moravě – † 20. září 1875 v Praze). První léta ztrávil na Moravě, dílem v rodišti, kde otec byl lesníkem, dílem v Bystřici n. Pernštýnem, Kojetíně a na »Skalách«, navštěvuje školu ve Vitochově, Bystřici, Rozsochách a ve Lhotě. Po smrti otcově r. 1843 P-ova matka přestěhovala se do Prahy; Gustav, z dětí nejmladší, navštěvoval německou školu u karmelitánů na Malé straně, ač německy takměř po znal. R. 1845 vstoupil na gymnasium malostranské, kdež naň působil zejména dr. Čupr a kdež záhy Spiess, Clauren, Kotzebue ovládli jeho četbu. R. 1850 přepaden byl útlý, v stísněných hmotných poměrech vyrůstající a kondicemi přetížený hoch poprvé chorobou plicní, jež ho již neopustila. R. 1851 přestoupil na gymn. akademické; tu poznal vedle antické poesie, již si zamiloval, a klassické literatury německé i zlomky německé filosofie hl. Schellinga a Feuerbacha a písemnictví české. R. 1852 prudké chrlení krve přinutilo jej přerušiti na čas studia; těžké tělesné utrpení, trpké zklamání v přecitlivělé lásce, četba sentimentálních a zádumčivých poetů Lenada, Höltyho, Lamartinea a Byrona, otřásly jeho jemnou povahou, tak že r. 1854 skončil gymn. studia bez chuti a síly k životu, zmítán myšlenkami na sebevraždu, živenými opětovanou četbou Werthera. Navrátiv se z osvěžujícího pobytu na venkově, hl. v Heřmanově Městci, P. nastoupil 14. prosince 1854 službu u České spořitelny v Praze, při níž setrval do smrti. Úřad, který ztrpčován byl hojným praeterováním, byl vyhnanstvím básníku, jenž již r. 1853 débutoval v »Krasořečníku« překladem V. Hugovy »La grandmčre«; r. 1855 vyšly první básně v »Lumíru«, r. 1857 kniha lyriky »Dumky«, jež nevzbudila literární pozornosti. Roku 1856 navštívil Drážďany, Berlín, Hamburk, r. 1858 Pruské Slezsko a Sasko. Četba ruské poesie vznítila v P-ovi smysl pro reálné, jenž se projevil r. 1858 a 1859 veršovaným románem Panem Vyšinským a v l. 1859–66 hojnými dramatickými pokusy: tragédiemi Svatopluk, zhoubce Vršovců, Poslední Rožmberk a Boleslav Ryšavý a komédiemi Ona mne miluje, Telegramm a Kapitola I., II., III. V září r. 1861 přijal místo dramaturga českého divadla, ale znechucen a zklamán, vzdal se ho po půl roce, od r. 1865 do r. 1868 byl divadelním referentem v »Politik«, od r. 1868 redaktorem feuilletonu v »Národ. Pokroku«. Lyrik, jenž r. 1861 vydal ještě mdlé Cypriše, a dramatik ustupovali víc a více románopisci; po nábězích Dvojím věně (1857) a Dvou umělcích (1858) P. dostihl velikého vnějšího i uměleckého úspěchu Ztraceným životem (1862) a vytvořil mistrovská díla Z malého světa (1863) a Paní fabrikantovou (1867). R. 1869 zredigoval pro Kobrovu »Národní Bibliotheku« sedmisvazkové vydání svých děl; r. 1875 pracoval o větší allegorickopatriotické komposici veršové Královna noci; ale nedokončil jí. Krutá plicní choroba propukla znovu intensivně; a vyřknuv v blouznění slova »Pravě jsem dokončil svou báseň poslední«, zemřel v 43. roce. Pohřben jest na hřbitově košířském. – Literární význam P-ův nespočívá ani v jeho lyrice ani v dramatě, nýbrž v románě. Lyrika obou jeho sbírek »Dumek« a »Cypřišů«, z nichž pro »Sebrané spisy« uspořádal obsáhlý výbor Různé básně, prozrazuje silné vlivy sentimentální a melancholické poesie cizí i vlastenecké české, nejen v obrazech většinou matných a chabých, nejen v běžné a nikterak individuální technice rýmu a strofy, nýbrž i lyrických motivech variovaných až k únavnosti. Tiché zklamání v životě a ve snění, věčná síla bolesti a neurčitý lék smrti vracejí se v nekonečném počtu strof těchto sbírek, jež básník shledával krajně subjektivními a kritika krajně sentimentálními. Vše jest tu subjektivně prožito, ale nic osobitě traktováno, stopy nárazů bolesti a strádání jsou čerstvé a krvavé, ježto tyto verše cítil poctivý snílek a sensitiv, nepsal však umělec vládnoucí svérázným stilem. Kde opouští lyriku, jako v několika balladách inspirovaných Kalinou a romancích zavislých na Janu z Hvězdy neb dvou librettech Záboj a Dědic Bílé Hory, jest konvenční a mdlý. V dramatě P. zůstal vždy epigonem: jako tragik hřmotných kusů rytířských období poschillerovského, hl. J. J. Kolára a F. Mikovce, jako komik situační veselohry francouzské. Jeho tři tragédie pracující hrubými a běžnými effekty a rozdělující světlo a tmu s naivně rovnoměrnou schematičností dramatisují libovolně kronikářské látky domácí; sám autor nebyl jimi spokojen: Svatopluka, zhoubce Vršovců zničil a Posledního Rožmberka úplně přepracoval na drama Della Rosa; po premierách na českém divadle tyto nedokonalé tragédie záhy zmizely. Z komédií chválívá se často ochotnickými scenami předváděný Telegramm kupící obratně intriky a groteskní situace v Scribeovských stopách téměř do pravděnepodobné fraškovitosti; této technické routiny nedostihují obě ostatní komédie Ona mne miluje a Kapitola I., II., III., dnes téméř zapadlé. Mělkou techniku intriky a komické zápletky přinesl P. i do prvých svých prací novellistických: Dvojího věna a Dvou umělců, bezprostředně za sebou sledujících, kdež náběhy k parallelní kresbě charakterů vynikají z banality ostatního obsahu. Veršovaný román Pan Vyšinský (1858–59), z něhož vyšlo 12 knih prvního a několik slok dílu druhého, jest první významný literární čin P-ův. Již r. 1854 chtěl v románě Dopisy Vyšinského vylíčiti beznadějné své zoufalství tíhnoucí k záměru sebevraždy, ale shledav ve »Wertheru« umělecké zpodobení týchž mravních krisí, vzdal se plánu. Závislost »Pana Vyšinského« na Puškinově Oněginu, jemuž P. děkuje za causeristickou pohodu a lehkou ironii básně, a vliv Lermontova, k němuž se hlásí i formou 11veršové strofy, upravené v rýmech po způsobu stance, byly tak patrny, že daly i podnět k Nerudově satiře na básníka, jenž hledá svého Oněgina, v rýmované ironické causerii »U nás«. Schematický parallelismus charakterů básníka Vladimíra a malíře Jaroslava i poněkud všeobecná malba ženských postav Mariny a Ludmily ukazují, že román jest úsilným pokusem spíše než definitním dílem. Než zádumčivá nálada ztracených srdcí »přišedších pozdě v sestárlý záhy svět« a nenašedších ni sebe ni smyslu bytí a rozmilé zachycení maloměstského života českého let padesátých staví značně vysoko toto dílo, v němž P. usiloval umělecky ztělesniti pozorování, »že není věk sentimentálnosti, že skutečná realita vládne světem celým«. Po čtyřech letech následující Ztracený život byl myšlen a všeobecně přijat jako hluboká zpověď dítěte našeho věku. Vždy znovuzklamaný snivec Olšovský, ztroskotávající se v lásce i tuchách svobody, jež marně namáhá se proměniti v skutečnost, a měkká, oddaná milenka Mary jsou skutečné typy doby po červencové revoluci rozčarované a resignované, jejíž vnější politické a sociální poměry líčeny jsou effektním způsobem románů »Mladého Německa«. Smysl pro reálné, zatlačovaný v »Ztraceném životě« sentimentalismem opět do pozadí, plně se projevuje v památném románě Z malého světa. První vzpoura dělnická v Čechách, boj tiskařů kartonky proti strojům, tvoří střed románu, jenž věren nazírání doby identifikuje konflikt vyssávajícího zaměstnavatele a vyssávaného dělníka s konfliktem kmene utiskujícího a národa utiskovaného a jenž opět s příklonou ke Gutzkowovi slučuje idealisty z lidu a idealisty ze šlechty tajemnými svazky rodinnými. Román, jenž zřetelně se rozbíhá dvěma proudy dějovými, z nichž jeden líčí typické osudy českého dělníka Václava Procházky a druhý dobrodružný osud a hřích hraběte Arnošta, vrací se technicky v mnohé příčině k starším pracím P-ovým, tak ideálně pathetickou postavou mladého dělníka Váchy. Jest však krásným, mužným činem uměleckým: dobývá českému románu, dotud vlasteneckyhistorickému a venkovsky idyllickému, s podivuhodnou upřímností a silou realistického detailu čtvrtý stav, a třeba že sociálních problémů neřeší, jest vzácně významný tím, že je podává v bohaté celistvosti ve varu a hybu. Paní fabrikantová naopak, jež v scenerii dotýká se opět sociálních vztahů mezi dělníkem a zaměstnavatelem, tentokráte v harmonickém osvětlení, jest román sladěné intimity, uchvacující diskretním líčením neodvratné a beznadějné milostné vášně, jež nezná rozřešení než v sebevraždě. Jednota intonace a jemnost povahokresby tohoto díla spíše novellistického než románového dávají tušiti, kam P. spěl; zůstala však »Paní fabrikantová« dílem posledním; z projektovaných děl Švýcarský hôtel, Starý dům a Před březnem vypracovány jsou jen nepatrné fragmenty. – Sebrané spisy P-ovy vyšly v Kobrově »Národní bibliothece« v 7 dílech: I. Dramata a básně epické, II. Pan Vyšinský, III. Básně lyrické a libretta, IV. Dvojí věno a drobné novelly, V. Dva umělci, novelly a fragmenty, VI. Ztracený život a VII. Z malého světa. Nákladem J. Otty vyšly r. 1898 a 1899: Z malého světa. Ztracený život a Paní fabrikantová v důstojné úpravě. Překl. do chorv.: Z malého světa a Telegramm; do slov.: Ona mne miluje a Telegramm; do polšt.: Telegramm. – Srv. Gustav P.-Moravský. Životopisné zápisky básníkovy. K tisku připravil a doplnil F. A. Hora (Plzeň, 1880); Fr. Pover, G. P. M. a jeho spisy. Díl I. v »Rozhledech literárních« r. I. (1886), díl II. v »Literárních listech« roč. IX. (1888); C. Horáček, Počátky českého hnutí dělnického (Praha, 1897, důležito pro román »Z malého světa«). AN.