Pastorálka, pastýřské bohosloví (lat. theologia pastoralis), jest věda bohoslovná, vedle círk. práva druhá disciplina praktické theologie. Má za úkol podati návod, kterak by kněžstvo k duchovní správě zřízené konalo nejlépe úřad a službu svou. Při tom p., prohlédajíc k počátku a průběhu pastorace vůbec, zakládá nauku svou o povinnostech duchovních správců na spasitelské činnosti J. Krista, nejvyššího pastýře duší, a zobrazuje působnost církve jakožto vychovatelky lidstva pro království boží. Zásada, kterou stanoví, jest, aby duchovní pastýř pokládal se za orgán Kristův a jeho církve, Duchem sv. řízené, a pevně s ni spojen jsa, podle vůle její aby posvěcoval nejprve sebe a věrným konáním úřadu pastýřského přiváděl svěřené duše k nejvyššímu pastýři J. Kristu. Po míře trojího úřadu, kterým církev ve jménu zakladatele svého pracuje o spásu duší, t. učitelského, kněžského a pastýřského, p. rozstupuje se na tré: 1. didaktiku čili nauku o círk. úřadě učitelském a zastávání jeho při mládeži (katechetika) a dospělých věřících (homiletika); 2. liturgiku čili vědecký rozbor liturgie a naučení, jak posvátné obřady jest konati, 3. p-ku ve smysle užším čili vědecké pojednání o církevním úřadě pastýřském a praktický návod, jak úřad ten zastávati ve správě vnější (pro foro externo) i v řízeni svědomí (pro foro interno). K tomu přístupuje výklad o osobě duchovního pastýře, jeho povolání ke kněžskému úřadu, potřebných vlastnostech k pastoraci a pod. Co se tkne poměru k ostatním naukám bohoslovným, p. úzce souvisí s theologií theoretickou, ježto zakládá se na dogmatice a morálce a opírá o círk. dějiny; z kanonického práva pak béře normy čili zákonitá pravidla pastýřského působení i hledí využitkovati všech řečených nauk měrou největší ke svému účelu, t. j. ke spasitelnému poučení, posvěcení a řízení duší, rodin, obcí. Prameny její jsou: písmo sv. a tradice, disciplinární dekrety obecných sněmů (zvláště reformní dekrety sněmu Tridentského), pap. konstituce, dekrety římských kongregací, Římský katechismus, liturgické knihy církevní, úchvaly sněmů provinciálních a synod diécésních, pastýřské listy, ordinariátní listy a kurrendy biskupův, i světské zákony, které týkají se duchovní správy. K pomůckám p-ky náležejí kromě ostatních disciplin theologických životopisy sv. biskupů, missionářův a duchovních správců, bohoslovecké časopisy, a ze světských věd zejména psychologie, anthropologie, paedagogika a medicina (pastorální lékařství). P. jakožto zvláštní, samostatná věda jest nejmladší z disciplin theologických. V prvních stoletích sv. otcové a spisovatelé církevní jednali o pastoraci jen příležitostně buď v listech svých nebo v obšírnějších spisech. Ve středověku otázky pastýřského bohosloví probírány byly ve spisech dogmatických, morálních a zvláště v právu církevním; nicméně i v té době potkáváme se s traktáty rázu po výtce pastorálního. Hnutí protestantské v XVI. stol. dalo příčinu ke spisování odborných pojednání o povinnostech duchovních správců. Z hojného počtu jich přivádíme aspoň díla sv. Karla Borrom. Acta ecclesiae Mediolanensis, Instructiones pastorum, Frant. Toleta Instructio sacerdotum, sv. Františka Sales. Instructio pro confessariis. Vynikajícími pastoralisty z mladší doby byli: Pavel Segneri, pap. Benedikt XIV., sv. Alfons de Liguori. Rationalistický směr theologie s konce XVIII. stol. nezůstal bez účinku na pastýřské bohosloví. Spisy tehdejších učitelů p-ky (na př. Pitroffa, Hinterbergra, Giftschütze), kladoucích větší váhu na zásady filosofické mravovědy, přirozenou moudrost a zkušenost nežli na positivní božské zjevení, církevní nauku a praxi, jsou jen snůškou pravidel o vychovávání věřících k životu »rozumně mravně náboženskému« za pomoci bohoslužebných úkonův a křesťanských obyčejův. Obrat k lepšímu nadešel v první polovici XIX. století. Od té doby autory nejváženějších spisův o bohosloví pastýřském jsou: Amberger, Benger, Berardi, Dieulin, Dubois, Frassinetti, Gassner, Schüch, Skočdopole, Wilczek. Stolice p-ky na vys. školách zřizovány teprve od sklonku století XVIII., v Praze r. 1775 německá, potom r. 1778 druhá stolice, česká. Professorem českého pastýřského bohosloví stal se Jiljí Chládek (v. t.). Po smrti jeho r. 1806 stolice česká a německá spojeny byly v jednu, latinskou, což potrvalo do r. 1848. Českým jazykem vykládali potom praktické bohosloví Jan Fabián, Rupert Smolík, Václav Horák. Vedle souborného díla Skočdopolova a speciálních spisů pastorálních (Frant. Blandy Pastorálka ve škole, Gabr. Pecháčka Zpovědnice, Jos. Kupky O mši sv.) dobře slouží k potřebě českých duchovních správcův odborné časopisy, jako »Časopis katol. duchovenstva«, »Rádce duchovní«, »Věstník katol. duchovenstva«. Vac.
PD old 70