Ottův slovník naučný/Chládek
| Ottův slovník naučný | ||
| Chizr | Chládek | Chladicí stroje |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Chládek |
| Autor: | Josef Hanuš, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 218–219. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 PD anon 70 |
| Související: | Autor:František Chládek |
 Související na Wikidatech: František Chládek |
|
Chládek: 1) Ch. Jiljí, spisovatel theol. (* 25. srp. 1743 v Praze – † 29. led. 1806 t.). Byl strahovským praemonstrátem, mistrem svobod. umění a sv. písma. R. 1778 stal se prof. při pražské universitě i měl prvý čísti o pastorálce česky; dvakráte byl děkanem, r. 1793–94 rektorem. Ch. jsa upřímně nakloněn buditelským snahám svých přátel (Ungara, Procházky, Pelcla, Dobrovského a j.), pečoval horlivě o povznesení čes. kazatelství i pobádal své posluchače ke studiu češtiny; sám napsal k tomu účelu Naučení, kterak by se mělo dobře po česku mluviti a psáti (Praha, 1795). Z ostatní liter. činnosti jeho zasluhují zmínky spisy ponejvíce k jeho úřadu se táhnoucí: Počátkové opatrnosti pastýřské (Praha, 1780 sl., 3 d.), již pro svou praktičnost byli na čas školní rukovětí; Tři katechisací kostelní na modlitbu Páně (t., 1788). Kromě toho psal také německy a latinsky: Philosophia ad mentem Is. Newton et Rogerii Boskovich (t., 1773); Bemerkungen über wichtigere Gegenstände der Pastoral (t., 1801–4); Ueber die Beichte der Katholiken (t., 1805, čes. překlad od J. Hýbla, 1819).
2) Ch. František, přední z čes. básníků-samouků (* 23. srp. 1829 v Hředlech u Rakovníka – † 20. září 1861 v Senomatech). Pocházel z chudé tkalcovské rodiny a požíval jen malého vzdělání na vesnické škole, jsa od dětství přidržován spíše k pracím skrovného hospodářství – k pastvě, k sadařství – a ke tkalcovství. Ve 20. roce svém cestoval po Čechách, aby rozšířil své vědomosti a poznal nové pokroky v řemesle, načež se oženil. Vydán jsa úpadkem tkalcovství kruté bídě, chtěl se Ch. r. 1855 vystěhovati do Sedmihradska, avšak výnosem úředním zadržen v poslední chvíli. Koupil si tedy chaloupku v Senomatech, kde živě se bídně řezbářstvím a sklíčen krutou nemocí žil svůj strastný život plny útrap tělesných i bouří duševních, vyrůstajících z četných sporů mezi skutečností a touhami jeho duše. V těžkých těchto strastech byla jedinou útěchou Chládkovou poesie, jejíž zajímavý obraz nám zachován v Básních zachycených A. Waldauem a vytištěných v různých časopisech, posléze o sobě r. 1884 péčí »Uměl. besedy« v Praze. Sbírka ta staví svého tvůrce vysoko nad obyčejný pojem básnického samouka a to po stránce formálné i myšlénkové. Bylť Ch. opravdový básník hlubokého, jemného citu a vysokého vzletu a k tomu pilný čtenář současné poesie české, zvláště Havlíčka. Odtud mluva jeho i básnický sloh nezřídka povznáší se k umělecké výši a vedle forem lidové písně užívá umělých forem lyrických (znělky, sestiny. Po stránce myšlénkové pak shledáváme nejen věrné, pěkné obrazy venkovského zivota – orání, česání chmele, senoseč, tkaní – venkovské přírody, lásky, strastí životních atd., ale také motivy vyšší, přejaté z poesie umělé: literární boje mezi starší i mladší generací, nadšení pro politickou svobodu vlasti i Slovanstva, obdiv Kollárovy »Slávy Dcery«, Havlíčka (v dojemné básni Kos), ohlas roku 1848 i pozdější reakce a j. V básních a epigrammech posledního druhu, hárajících hlubokým, upřímným citem, ústícím nezřídka v bolestnou ironii, blíží se Ch. často síle politické poesie Havlíčkovy. Viz úvod k »Básním« od pořadatele Ot. Mokrého a Životopisný nástin od A. Waldaua v »Obrazech života« 1861 (str. 257). Hš.