Papouškové (Psittaci) tvoří řád sudoprstců (Fibulatores), u nichž, na rozdíl od ptáků dravých, jsou vždy dva prsty obráceny do předu a dva nazad. Od šplhavců sem též náležejících p. liší se nohou nikoli šplhavou, nýbrž chápavou. Běhák jest mnohem kratší prstu prostředního a jest pokryt malými, 4–6hranými štítky na zadní straně zrnitými. Zobák jest podoben dravčímu, je však silnější, kratší, vyšší, má silnější hák a nese u kořene ozobí, v němž se skrývají chřípě; ozobí jest tu lysé, tu opeřené, a podává dobrý znak k rozeznávání čeledí. Špička zobáku jest u těch, kteří se živí tvrdými semeny, vroubkovaný jako pilník, u těch, již požírají měkké plody a bobule, hladký. Též jazyk jest význačný pro různé čeledi: u jedněch jest měkký, jinde pokryt rohovou blanou nebo na konci malými bradavkami. P. vyznačují se značnou družností, tak že mnohé druhy i v čas líhnutí tvoří četné kolonie, většina shromažďuje se však teprv po líhnutí druhdy v bezčetné houfy, které i daleké cesty podnikají. Zřídka kdy hnízdí se na holé zemi neb ve hnízdě volném. Obyčejně používají skuliny skalní, prohlubně, nebo díry ve stromech, které silným zobákem vytesávají. Všichni p. kladou vejce čistě bílá. Zobák a nohy v činnosti se podporují, při úpravě potravy i šplhání. Nejobratněji si vedou p. krátkoocasí při šplhání, těžce však lítají a kráčejí, kdežto dlouhoocasí celkem méně šplhají, ale obratněji lítají. Vyjma jediný druh, jenž zvrhl se na dravce (viz Nestor), živí se ostatní p. semeny a plody, mimo to pupeny, květy a hmyzem, jiní ssají i med z květův a ze stromův. Ač p. chovají se snadno v zajetí, rozmnožuje se v zajetí dosud jen nejmenší jich čásť. Nicméně jsou pro své krásné barvy, ale zvlášť pro schopnost svou napodobiti slova lidské řeči velmi oblíbenými ptáky v domácnosti, ač nejsou všechny druhy stejně učelivé. Hlas jejich jest namnoze drsný a chraplavý, jen u některých malých libozvučný. Tvar ocasu 12pérového se mění; tu jest krátký, neb dlouhý, přímý, klínovitý. Zná se nyní as 500 druhů, které jsou rozšířeny po všech teplejších zemích, vyjma Evropu. Na sever jdou až po 40° severní, na jih až po 55° jižní šířky; jen málo druhů zabíhá tak daleko; většina žije mezi obratníky a zvláště Australie se sousedními ostrovy jest jimi bohata. Většina indických p-ků náleží k čeledi Alexandrů (Palaeornithidae), ptáků velmi různé podoby, kteří vyznačuji se rohovitým povlakem zobáku jen zjevně hladkým, obyčejně červeným, zřídka černým neb modrošedým. Alexandrové rozšířeni jsou as v 50–60 druzích po okršku, jenž sahá od západního pobřeží Afriky na zapadě až po ostrovy Šalomounovy na východě. V Indii loriové (v. t.) zastoupeni jsou půvabným modrohlávkem (Coryllis). Pro oblast australsko-tasmánskou jsou význační výborní lezci, klínoocasí loriové (Trichoglossus), pak dlouhoocasí p. Platycercidae (v. t.) a neméně kakaduové (v. t.). Nočním způsobem života vyznačují se p. soví (Stringopidae). Hojně zastoupeni pak jsou p. na Nové Guinee, z nichž nedružný po párech v lesích žijící Eclectus roratus z Moluk nejčastěji nalézá milovníků pro klec. V americkém pásmu tropickém žijí hlavně klínoocasí p., p. jako arara, a p. tupoocasí (Pionidae), jichž nejobecnější zástupce jest papoušek amazonský (Chrysotis amazonica Swainz). Na Afriku obmezeni jsou p. šedí, k nimž řadí se nejproslulejší zástupce řádu p-šek šedý či Jako, nejzpůsobilejší k chovu v zajeti. Bše.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Papoušci