Ottův slovník naučný/Pantomimus
| Ottův slovník naučný | ||
| Pantograf | Pantomimus | Pantopoda |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pantomimus |
| Autor: | Robert Novák |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 157. Dostupné online |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Pantomima |
|
Pantomimus (z řec. παντόηιηος) jest divadelní představení dramatického děje pouhým tancem a rhythmickými posunky, obvyklé u Římanů. Původ svůj vzalo představování to z obyčeje starořímského dramatu nechati herce přednášeti při t. zv. kantiku (v. Canticum), monologu složeném v uměleckých rhythmech, děj jen orchestickými a mimickými pohyby, kdežto slova sama zpíval zvláštní zpěvák v průvodu flétny. V samostatný umělecký druh vyspěl p. na velikou škodu tragédie za Augusta kol r. 22 př. Kr. Pyladem z Kilikie a Bathyllem z Alexandrie, miláčkem Maecenatovým (srv. Athen. 1, 20 d). Z nich onen založil p-my tragické, tento pak komické. Než tragické p-my měly na jevišti římského císařství rozhodně převahu, ba vytiskly p-my komické konečně úplně. Předmětem jejich byly hlavně tragédie neb historie obsahu mythologicko-erótického. Ty byly tak zpracovány, že hlavní situace pojaty byly v řadu kantik. Je představoval obyčejně jen jeden tanečník, zvaný též p., ten tudíž vystupoval v několika úlohách po sobě, provázen jsa chorem, jenž pěl příslušné písně za zvuku flétny a jiných hudebních nástrojů. Přestávky potřebné k výměně masek a úborů vyplňovaly, jak se zdá, sborové písně spojující hlavní scény celého p-mu. Hlavní věcí při těchto produkcích byly tanec a gestikulace; slovo básníkovo mělo úlohu velmi podřízenou. Nelze se proto diviti, že p. nenabyl významu pro literaturu, ač skládali proň texty i básníci jako Lucanus a Statius. Vše bylo vypočteno na dráždění smyslnosti a nedbáno tu bylo slušnosti a cudnosti, což smutný vliv mělo na mravy občanstva. Lucian ve spise »o tanci« (srv. 64 a sl., 81) podává věrný obraz oplzlých představení těchto. Oblíbeny byly p-my v Římě až do nejpozdějších dob císařských; ano císař Nero byl jich takovým přítelem, že i sám jako p. vystupoval (srv. Suet. Ner. 26). V poslední době císařské vystupovaly v p-mech i ženy (pantomimae). Někdy p-my provozovány i od několika tanečníkův a tanečnic a tento druh dramatického balletu zván pyrrhicha. Celkem umění p-mu těšilo se více přízni u vyšších tříd společnosti římské, jež mohla i lépe posouditi veškery jemnosti jeho. Širším massám lidu hověl spíše mimus se svými fraškami, dostihy vozové, hry šermířské a zápasy lodní či naumachie. Srv. Friedländer, Darstellungen aus der SittengeschichteRoms, 2 (Lip., 1889), str. 447; Marquardt, Röm. Staatsverwaltung, 32, str. 551. RN.
Z římského p-mu vzešla improvisovaná pantomimická fraška italská se stálými postavami a rozšířila se odtud po vší Evropě. Místo p. říkáme nyní pantomima (rodu žen.) a rozumíme tím hru posunkovou, němohru, jež se umělecky pěstuje hl. v balletu (v. t.).