Ottův slovník naučný/Ostatky svatých
| Ottův slovník naučný | ||
| Ostašovice | Ostatky svatých | Oste |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ostatky svatých |
| Autor: | František Vacek |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 924–925. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Relikvie |
|
Ostatky svatých n. relikvie (lat. reliquiae) jsou tělesné pozůstatky svatých aneb i památné věci po Kristu Pánu a svatých (jako kříž a roucho Páně, mučenické nástroje a p.). Prvními světci v církvi byli mučeníci, jejichž mrtvá těla jakožto očitý důkaz hrdinského vyznání víry vymáhala zvláštní úcty věřících. Při hrobě mučeníka konány náboženské schůzky, tam ukládány nástroje mučenické smrti světcovy; nad hrobem zřízen byl oltář a zbudována svatyně (μαρτύριον, confessio, memoria), nazývaná jménem mučeníkovým. Od VIII. stol. vystavovány o. s. poblíž oltáře v nádherných skříních " a skřínkách nebo v monstrancích. Kult ostatkový rozmohl se potom ve všech křesťanských zemích a prospíval zvláště výtvarnému umění (v. Relikviář). U nás kult ostatkový kvetl nejvíce v době Karla IV., nadšeného ctitele sv. relikvií, který svezl do Prahy (z Německa, Italie, Francie a jiných zemí) více ostatků, nežli se jich tu před tím nashromáždilo od počátku křesťanství. Zjednal také papež. přivolení k tomu (1350), aby v Praze slaven byl zvláštní svátek (festum reliquiarum, „den svátostí“), ve který ukazovaly se lidu nejvzácnější o. s. spolu s klenoty říšskými (na „ostatkové věži“ uprostřed nyn. Karlova náměstí). Proti uctívání ostatků horlili někteří kněží strany Táborské, v Německu protestanté; načež sněm Tridentský r. 1563 obnovil úchvaly oekum. synody Nicaejské z r. 787, prohlásiv, že o-kům s. sluší vzdávati úctu, a uctívání jich že věřícím jest prospěšné. K tomu udány jsou důvody, jednak dogmatické (že těla mučeníků a jiných světců byla živými údy J. Krista a chrámy Ducha sv. a jsou určena ke vzkříšení a k věčné oslavě), jednak historický (že Bůh řečenými těly mnohá dobrodiní lidem prokázal). Sněm kázal také odstraniti všelikou pověru z kultu ostatkového, zapověděl kupčení se sv. relikviemi a uložil biskupům, aby při poutech a slavnostech ostatkových netrpěli neslušného hodování nebo pitek a nepřipouštěli nových o-ků s., leč po zevrubném vyzkoumání jejich authentičnosti. Podrobné předpisy o tom, jak uctívati jest o. s., obsaženy jsou ve spise pap. Benedikta XIV. De servorum Dei beatificatione (z r. 1748) a v rozhodnutích římské kongregace Indulgentiarum et Reliquiarum. My uvádíme jen obecně, že o. s., jejichž pravost dostatečně jest osvědčena, bývají chovány na oltářích, vystavovány uprostřed dvou svící, okuřovány kadidlem, obnášeny v průvodě; že kněz uděluje jimi požehnání a věřící uctívají je políbením. Větší úcta náleží ostatkům zv. znamenitým (reliquiae insignes), jako jest partikule sv. kříže, sv. kopí, hřebů, trnové koruny, roucha Páně, celé tělo světcovo nebo čelný úd jeho těla, nežli malým částkám sv. těl a památným věcem po svatých (r. non insignes). O. s. spočívají buď v oltáři nebo v relikviářích a pacifikálech; kromě toho vkládány bývají do biskupských prstenů a náprsních křížův. Vac.