Origenés (Ὠριγένης), slavný učenec a spisovatel církevní (* asi 185 — † 254), rodem z Alexandrie, syn Leónidy, zámožného a vzdělaného křesťana, jehož vedením zaučen byl počátkům literního umění. V katechetické škole svého rodného města měl slovutné učitele Pantaena a Klementa. Když Leonidas zemřel smrtí mučenickou (r. 202), a rodina jeho zbavena byla majetku, O. jal se vyučovati grammatice. Biskup Démétrios oblíbil si ho zvláště pro náboženskou horlivost jeho i ustanovil jej po Klementovi učitelem školy katechetické (r. 203). V úřadě tom O. pilen byl nejen vykládání písem, ale i askése; ba v této překročil slušnou míru, vyplniv do slova výrok Písma (Mat. 19, 12): »jsou kleštěnci, kteří se sami vyklestili pro království nebeské«. K dalšímu vzdělání svému absolvoval filosofický kurs u slovutného učitele v Alexandrii, nejspíše Ammónia Sakky. Kromě toho konaje studia biblická přiučil se hebrejštině. Druhem v učitelství při škole katechetické byl mu Heraklas, před tím žák jeho a později biskup alexandrijský. Na pomoc vědecké a literární činnosti O-novy přispěl nejvíce konvertita Ambrosius, věnovav k tornu jmění své, aby O. opatřil sobě rukopisy, rychlopisce a kopisty. Tak vedle menších prací exegetických (kommentářův a scholií ke knihám Pisma sv.) asi r. 212 položeny byly základy k monumentálnímu dílu Hexapla (v. t.). K pobytu mimo Alexandrii O. jen zřídka a z vážných důvodů se odhodlával. Okolo r. 211 meškal v Římě. R. 215 vypraven byl od Démétria do Arabic disputovat s tamním vladařem, který zatoužil po nauce slavného katechety. V době persekuce Caracallské (v.Caracalla) O. uprchl z města a zabral se do Palestiny ke svým známým: Alexandrovi, biskupu jerusalemskému, a Theoktistovi, biskupu caesarejskému (r. 216). Někdy r. 223 učená paní Julia Mammaea, matka císaře Alexandra, přebývajíci v Antiochii, vyžádala si O-na k duchovním rozmluvám. Pokračuje v literární činnosti O. sepsal částku kommentáře k evangeliu sv. Jana a k I. knize Mojžíšově, výklad 25 žalmův a pláče Jeremiášova, knihy o vzkříšení, dogmatické spisy Περί ἀρχῶν a Στρωματεῖς. Po r. 228 volán byl do Achaie v jakési pilné potřebě tamního křesťanstva. Zvoliv cestu Palestinou přijal v Caesarei kromě vědomí a svolení svého biskupa svěcení na kněžství od biskupův Alexandra a Theoktista. Proti tomu ozval se Démétrios, publikoval poklesek O-nův (samovolnou kastraci) a svolal synodu, která prohlédajíc nejspíše k některým bludným naukám ve spisech Περί ἀρχῶν a Στρωματεῖς uznala O-na za nehodna úřadu katechetského a vyobcovala jej z Alexandrie (r. 231). O. uchýlil se do Caesaree. Potom na druhé synodě Alexandrijské prohlášen byl za zbavena kněžství. Méně jisté jest, co Fókios vypravuje, že O. po smrti Démétriově († r. 232) vrátil se do Alexandrie, přednášel tam svou bludnou nauku a byl znovu vypověděn od Herakly. V Caesarei přičiněním O-novým vzkvetla theologická škola pro vzdělance. Srv. čl. Řehoř Divotvorce. V čas pronásledováni křesťanů od Maximina Thraka (r. 236-237) O. skrýval se v Caesarei kappadocké a dokončil tam Hexapla. Navrátiv se do Caesaree palestinské pracoval o komentářích k proroctví Isaiášovu d Ezechiélovu. V Athénách, kde pohostinu přebýval po r. 238, sepsal kommentář k Písni Šalomounově. Účastníci synody Boserské (r. 244) přizvali jej na pomoc, aby z bludu vyvedl biskupa tamního Berylla (v. Bosrá 3). O několik roků později O. přičiňoval se o poučení hypnopsychitův a elkesaitů, sektářů přebývajících v Arabii poblíž řeky Jordánu. Neunavná literární činnost, kterou O. vyvíjel ještě ve věku kmetském, zjednala mu příjmení Ἀδαμάντιος (ocelový) a Χαλκέντερος (muž železného nitra). K posledním pracím jeho náležejí: knihy κατὰ Κέλσου, kommentář k evangeliu sv. Matouše a k menším prorokům, i četné dopisy. Listem k papeži Fabiánovi O. omlouval se z pohoršlivých nauk nediskretností svého přítele Ambrosia, že bez vědomí O-nova některé traktáty jeho uveřejnil. V době, kdy cís. Decius hubil křesťanstvo (r. 249-251), O. přestěhoval se z Caesaree do Tyru. Tam upadl do rukou pronásledovatelů, byl vsazen do vězení a mučen (těžkými okovy, kladou a p.). Po utrpení, jež zmužile snesl, propuštěn byl na svobodu a zemřel v Tyru. O. svým působením stál v první řadě těch, kdož upevňovali základy křesťanské vědy. Jeho snaha k tomu se nesla, aby prohloubeným výkladem učeni křesťanského a seřazením článků zjevené nauky v organický celek vstříc vyšel touze duchů po systematické věrouce a napomohl vzdělati pravou křesťanskou gnósi naproti gnósi haeretické. Nejvíce pracoval v exegesi jakožto kommentátor a kritik biblický. Ve výkladech písma hleděl trojího smyslu: slovného (grammaticko-historického), morálního a mystického (allegorického; v. Exegese a Anagógé). Ze spisů jeho, podávajících výklad Pisem sv. (téměř všech knih Starého i Nového zákona) a majících formu buď kommentářů nebo homilii nebo scholií, zachovaly se jen některé zlomky a částka latinských překladův. Výsledkem kritického badání o správnosti řeckého textu Starého zákona bylo veledílo O-novo Hexapla. Kromě toho O. sepsal rozpravu o vlastních jmenech v Pismě sv. (†, t.j. spis ztracený), a pojednání o židovských měrách a vahách (†). Dogmatické spisy jeho jsou: 2 knihy o vzkříšení (†), 2 dialogy o vzkříšení (†), Στρωματεῖς (= koberce; 10 knih) a Περὶ ἀρχῶν (de principiis; 4 knihy). Obsahem Koberců, z nichž jen zlomky zbývají, jest srovnání nauk křesťanských s naukami filosofů. Ve spise Περὶ ἀρχῶν, který došel nás v lat. překladě Rufinově De principiis, O. pokusil se o vědeckou dogmatiku, učiniv základem rozdělení a osnovy čtyři principy: Boha, svět, svobodu, zjevení. Obranného rázu jsou spisy O-novy: Proti všem haeresim (†) a Κατὰ Κέλσου (8 knih; v. Celsus 5). Dílo posléze řečené řadí se k nejlepším apologiím starokřesťanským. K asketickým plodům O-novým náležejí dva spisky: Εἰς μαρτύριον προτρεπτικὸς Λόγος (povzbuzení k mučenictví) a Περὶ εὐχῆς (o modlitbě), řízené k Ambrosiovi, jeriž s přítelem svým Prótoktétem r. 236 byl pronásledován pro víru. Z listů O-nových zachovaly se dva celé (1. k Juliu Africanovi, 2. k Řehoři Divotvorci) a některé zlomky. Tiskem vydány jsou spisy O-novy od Lommatzsch e (Berl., 1831-48; 25 sv.); s poznámkami a lat. překladem od maurindy Charlesa a Vincenta de la Rue (Paříž, 1733-59; 4 sv.); nákladem Migneovým, Patrologia gr. XI.—XVII. Velikolepá Činnost O-nova jak v úřadě učitelském, tak ve spisovatelství provázena byla obdivem mnohých vrstevníkův i ukládala reservu těm, kdož ve spisech jeho znamenali nauky heterodoxni. Po smrti mistrově, pokud víme, sv. Methodios († asi r. 311) první ozval se rozhodně proti origenismu. Vedle tvrzení jeho O. učil, že před světem nynějším existoval od věčnosti svět duchův; že někteří duchové ti zhřešili a jsou svrženi do nynějšího světa, kdež v tělech lidských jako v žalářích jsou dušemi lidskými (pracexistentianismus); že těla lidská konečně (po vzkříšení) budou zmařena. Naproti tornu kněz Pamfilos (t r. 309) spolu s Eusebiem Caesarejským sepsal apologii O-na. Kontroverse o pravověrnost O-novu přešla na sklonku IV. stol, v tuhý spor, jehož účastníci byli: sv. Epifanios Salamínský, Rufinus, sv. Jeronym, Theofilos, patriarcha alexandrijský (t r. 412), sv. Jan Zlatoústý a mnichové palestinští a egyptští. Rufinus svými spisky a překladem spisu Περὶ ἀρχῶν, rozšířil na západě známost o sporu origenistickém, načež pap. Anastasius L (r. 398—402) censuroval bludné nauky O-novy, shledané v překladě Rufinově De principiis. Na východě zvláště mnichové byli horlivými origenisty. Proti nim nastoupil císař Justinián I. ediktem z r. 543. Synoda Cařihradská asi z téhož roku ohlásila 15 bludných vět ze spisův O-nových a anathéma těm, kdož by se jich přidržovali. Prohlédajíce ke spisům O-novým posud zachovaným můžeme dobře vysvětliti příčiny sporů právě dotčených. Autor na mnohých místech kolísá se ve svých naukách; dikce jeho není přesna a zavdává podnět k nedorozumění; výroky jeho připouštějí různý výklad. Tak se stalo, že nauce O-nově nebylo vždy náležitě srozuměno a že nejen pravověřicí, ale i bludaři mohli dovolávati se jeho učení. Ze spisů pozůstalých, nevyjímaje překladů, patrna jest heterodoxie v tom, co O. vyslovoval o všemohoucnosti boží (že nikdy nemohla býti bez působnosti Boha na venek, tudíž bez stvoření čili světa), o poměru božských osob vespolek (že Syn jest menší Otce; že Duch sv. jest podřízen Synu) a dokonání světa (že konečným cílem vývoje světového jest, aby všichni duchově, i ďábli, vrátili se ke společenství s Bohem). Souvislost těchto doktrin s naukami, které jakožto bludy O-novy potíral sv. Methodios, i s větami, jež synoda Cařihradská z r. 543 prohlásila za učení kacířské, jest na bíle dni. — Srv. Hefele, Conciliengeschichte (2. vyd., II., str. 786 si.); Redepenning, O. Eine Darstellung seines Lebéns und seiner Lehre (Bonn, 1841 sl.). Prof. římský Al. V i ncenzi pokusil se hájiti pravověrnost O-novu spisem: In s. Gregorii Nysseni et Origenis scripta et doctrinam nova recensio (Řím, 1864 sl., 5 sv.). [[Autor:František Vacek|Vac.}}
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Órigenés