Ottův slovník naučný/Obligace

Ottův slovník naučný
Obličej	Obligace	Obligační právo

Údaje o textu
Titulek:	Obligace
Autor:	Josef Vančura
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 551. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Závazek

Obligace (z lat. obligatio) jest právní poměr, při němž někdo, dlužník (debitor), jest jiné osobě, věřiteli (creditor), zavázán k plnění, jehož obsah může býti buď positivní nebo negativní; podstatnou známkou o. jest, že zakládá právo relativné (pohledávku), jemuž odpovídá povinnost (závazek, dluh) toliko určité osoby nebo několika určitých osob, a poskytuje věřiteli jenom actionem in personam, na rozdíl od práva věcného, jež má povahu absolutní a ukládá negativní povinnost všem osobám, zakládajíc pro oprávněného actionem in rem.

O. značí dále též jen stránku aktivnou, pohledávku, nebo jen stránku passivnou, dluh, ano někdy i samu smlouvu, z níž poměr ten vznikl.

Předmětem o. mohlo býti dle staršího práva římského pouze plnění, jež mělo cenu peněžitou, což souviselo s principem peněžní kondemnace; avšak již v právu klassickém připuštěny byly z toho některé výjimky a v právu obecném a právech moderních, zejména i v právu rakouském, bylo omezení toto zcela odstraněno a uznána zásada, že za předmět o. hodí se vše, co sloužiti může rozumným zájmům osoby oprávněné.

O. vzniká buď ze smlouvy učiněné stranami súčastněnými (ex contractu), buď z nedovoleného činu (ex delicto), jehož pachatel zavázán jest osobě poškozené k náhradě, anebo z jiných důvodů, ex variis causarum figuris (quasi ex contractu, quasi ex delicto). Co se týče o-cí ze smluv, bylo dle staršího práva římského nutnou podmínkou jejich platnosti, aby zachována byla určitá slavnostní forma (přibrání svědkův a užití ustanovených průpovědí), a ještě právo Justiniánské neuznávalo zásadně závaznost neformálných úmluv (nudum pactum non parit obligatiomem, sed exceptionem), žádajíc z pravidla formu stipulační, záležející ve slovné otázce a odpovědi. V právu obecném a v právech dnešních bylo však i toto stanovisko opuštěno a nahrazeno zásadou opačnou, a tak zejména i právo rakouské žádá ku platnosti smlouvy zvláštní formu jenom ve případech zcela výjimečných (§ 883 rak. zák. obč.).

Co do účinků dělíme o. na o. s plnými účinky a o. naturální, jež nejsou žalovatelny a poskytují věřiteli jen některé jiné výhody (na př. právo kompensační); dále rozeznáváme o. jednostrané, je-li jen jedna strana zavázána (na př. při zápůjčce), a o. oboustrané, vznikají-li práva i závazky pro obě strany (na př. při smlouvě trhové). J.V.

O. alternativní v. Alternativní obligace.

O. fakultativní v. Fakultativní obligace.