Fakultativní obligace jest obligace, pří níž věřitel má právo žádati jen jednu věc nebo plnění, dlužníkovi však jest zůstavena možnost, plněním jiné věci nebo dávky obligačního závazku se zprostiti. Říká se v tom případě, že pouze jeden předmět jest in obligatione, avšak dva in solutione, čili že dlužníkovi přísluší facultas alternativa. Byl-li na př. někdo při smlouvě skrácen přes polovici hodnoty (laesio ultra dimidium), jest oprávněn žádati za zrušení smlouvy, druhý kontrahent může však trvání smlouvy způsobili tím, že skrácenému kontrahentovi nedostávající se hodnotu nahradí (§ 934. obč. zák.) Neběží tu o alternativní obligaci (v. t.), při níž skrácený kontrahent by byl oprávněn žádati buď za zrušení smlouvy nebo za náhradu nedostávající se hodnoty, nýbrž žaloba směřovati musí pouze k tomu, aby smlouva byla zrušena. Žalovanému arci zůstavena jest možnost, buď dopustiti, aby smlouva byla zrušena, nebo nedostávající se hodnotu nahraditi a tím existenci smlouvy nezrušiti. Jinak tomu bylo ve právu církevním, které při skrácení přes polovici žalobcovi přímo předpisovalo alternativně žalovati. Podobný příklad fakultativní obligace poskytuje smlouva s litkupem (mulcta conventionalis, Reugeld), kde totiž strana k plnění zavázaná může od smlouvy odstoupiti tím, že zaplatí jistý peníz zvaný litkup. Věřitel má právo žádati pouze jedno plnění (nikoli tedy alternativní, kde by měl volbu), dlužníkovi však jest možno místo plnění zaplatiti litkup, který není in obligatione, nýbrž in solutione (§ 909. obč. zák.). Splní-li dlužník smlouvu, rozumí se, že odpadá povinnost litkup platiti, a byl-li již zaplacen, musí býti navrácen. Facultas alternativa dlužníkova pomíjí, jakmile s plněním bylo počato, jakmile tedy dlužník buď sám smlouvu částečně splnil nebo částečné plnění druhého kontrahenta přijal. V tomto případě může věřitel na splnění smlouvy trvati. Facultas alternativa nastává také tenkráte, když strany se smluví, že dlužníkovi jest volno, plniti buď původně smluvený předmět nebo předmět, o němž se strany nové dohodly, kdežto věřitel má i na dále právo žádati pouze předmět původně smluvený. Případ tento nazývá se datioin solutum. Dle římského práva měl dlužník ještě v jednom případě facultatem alternativam, ve kterém jí dle rak. práva nemá. Běží-li totiž o alternativní obligaci ze smlouvy, při níž si dlužník výslovně nevyhradil právo, voliti předmět plnění, a volba zahynutím jednoho nebo více předmětů jest zmařena, mění se alternativní obligace v obligaci prostou. Dlužník totiž plniti musí zbývající předmět, který nezahynul. Důvod ustanovení toho spočívá v tom, že věřitel jest oprávněn žádati jeden, ať již ten či onen, tedy nezahynulý předmět obligace, kdežto dlužníkovi, který dříve měl možnost, plniti ten či onen předmět, zahynutím jednotlivých předmětů možnost ta jest odňata. Dle řím. práva byl sice dlužník v tomto případě rovněž zavázán, plniti předmět nezahynuly, avšak měl zároveň facultatem alternativam, zprostiti se obligace zaplacením odhadní ceny zahynulého předmětu. Tato zvláštnost řím. práva nebyla do rakouského zákona přijata (§ 907. obč. z. a contr.). Srv. Hasenöhrl, Das österr. Obligationsrecht. –dlc.
PD old 70