Ottův slovník naučný/Nepominutelný dědic
| Ottův slovník naučný | ||
| Nepoměřice | Nepominutelný dědic | Nepomuk |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Nepominutelný dědic |
| Autor: | Ferdinand Heller mladší |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 197–198. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Neopominutelný dědic |
|
Nepominutelný dědic jest dle rakouského občanského práva (14. hlava) ten, jemuž zůstavitel ve své poslední vůli dědický podíl odkázati musí. N-mi d-i jsou děti zůstavitelovy, kterýmžto výrazem sluší rozuměti děti a jejich potomky, tedy i vnuky a pravnuky, a nemá-li zůstavitel dětí, jeho rodičové rovněž v širším smysle, tedy i prarodičové. Osoby tyto musí ovšem míti zákonné dědické právo, a pak je lhostejno, zda jsou pohlaví mužského či ženského, zplození manželského či nemanželského. Nemanželské děti jsou tedy n-mi d-i matky a tato po nich. Dodati sluší, že i adoptované děti jsou n-mi d-i svých adoptivních rodičů. Podíl dědický, který zůstavitel osobám těmto zanechati musí, zve se povinným podílem. Povinný podíl dětí činí polovici toho, co by ze zákona dědily, a povinný podíl rodičů jednu třetinu dědického jejich podílu ze zákona. Tento podíl musí zanechán býti n-m d-ům čistý, to jest beze všeho omezení, kteréž by bylo neplatno, neb vztahovalo by se pouze na to, oč více zůstavitel takovým dědicům zanechal, než obnáší jejich povinný podíl. Odkázán býti může ve formě dědictví neb odkazů s označením jako povinný podíl nebo bez takového označení. Ustanovení o povinném podíle mají význam pouze pro ten případ, když zůstavitel učinil poslední pořízení, a mají ten účinek, že v tom případě, když zůstavitel, nemaje zákonného důvodu k vydědění n-ného d-e, o něm ve své poslední vůli zmínky neučiní neb výslovně ho vydědí, nastupuje dědění proti poslední vůli, předpokládaje, že dědic jest způsobilým děditi a nevzdal se pravoplatné svého povinného podílu. Vydědění n-ného d-e může se státi výslovně nebo mlčky, t. j. tak, že zůstavitel o n-ném d-i ve svém posledním pořízení vůbec se nezmíní. Vždy musí se vydědění opírati jen o důvody zákonem připuštěné, kteréžto důvody musí v každém případě bezvýminečné býti testamentárním dědicem dokázány. Důvody, pro které smí býti dítě vyděděno, jsou: 1. když zůstavitele v nouzi jsoucího opustilo bez pomoci; 2. když bylo odsouzeno pro zločin do žaláře doživotního neb 20letého; 3. když vede trvale život příčící se veřejné mravnosti. Z týchž důvodů smějí býti vyděděni i rodiče a potom i z toho dalšího, když vychování zůstavitele úplně zanedbali. Dále může býti vyděděn n. d. též z těch důvodů, které i jiného dědice činí nehodným (v. Dědické právo). Vydědění může býti zrušeno pouze výslovným odvoláním zůstavitelovým, kteréž musí se státi v té formě, v jaké se zřizují poslední vůle. Toto vydědění jest vyděděním z trestu. Vedle toho připouští však občanský zákon vydědění z dobrého úmyslu (exheredatio bona mente). Je-li totiž n. d. tak zadlužen nebo takový marnotratník, že jest odůvodněna obava, že se z povinného podílu jeho dětem nic již nedostane, můŽe býti vyděděn, ale potom jeho povinný podíl musí býti odkázán jeho dětem.
N. d., jemuž nebyl zůstaven jeho podíl, může z pravidla žádati jen povinný podíl neb jeho doplnění. Když však zůstavitel nevzpomněl v poslední vůli svého dítěte a lze prokázati, že mu existence dítěte známa nebyla, nemusí se toto spokojiti s povinným podílem, nýbrž může žádati, když je tu více dětí, stejný podíl s nimi, když podíly jejich jsou rovny, nebo nejsou-li rovny, tolik, kolik obdržeti má dítě, kterému bylo odkázáno nejméně. Když však má zůstavitel jediného n-ného d-e, o kterém neví, anebo když se bezdětnému zůstaviteli po zřízení poslední vůle narodí n. d., o němž se v poslední vůli zmínka nestala, zrušuje se tím celá poslední vůle, a jen některé odkazy zůstanou v platnosti. Když zůstavitel v poslední vůli nevzpomněl rodičů, mohou tito žádati vždy jen povinný podíl.
Práva n-ného d-e, který zemřel před zůstavitelem, přecházejí na jeho potomky. Byl-li však tento v poslední vůli výslovně vyděděn, mohou potomci jeho žádati vždy jen povinný podíl.
Povinný podíl vypočte se z čisté pozůstalosti, bez ohledu na odkazy a jiná nařízení zůstavitelova. Pouze dluhy, které tu byly ještě za života zůstavitelova, se odečtou. Ke zřízení jeho musejí pak poměrným dílem přispěti všichni ostatní dědicové a legatáři. Naproti tomu vpočte se do povinného podílu vše to, co n. d. odkazem neb jiným nařízením zůstavitelovým skutečně z pozůstalosti obdržel. Dále vpočte se do povinného podílu, co zůstavítel za živa dal dceři nebo vnučce věnem, co dal synovi neb vnukovi výbavou neb k dosažení úřadu neb zřízení živnosti, a dále také to, co zaplatil zůstavitel na dluzích svého zletilého dítěte. U rodičů se záloha na výživu vpočítá jen tehdy do povinného podílu, když nešlo o zákonnou povinnost k výživě nebo pouhou štědrost. N. d., který jest ze zákonných důvodů vyloučen z povinného podílu, musí přes to obdržeti nutnou výživu. Manžel n-ným d-em není, avšak i on má nárok, když oň nijak z pozůstalosti postaráno není, na nutnou výživu až do opětovného sňatku. Toto právo vlak nepřísluší manželu vlastní vinou rozvedenému. Hlr.