Ottův slovník naučný/Nejvyšší justiční úřad
| Ottův slovník naučný | ||
| Nejvyšší hofmistr | Nejvyšší justiční úřad | Nejvyšší kancléř dvorský |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Nejvyšší justiční úřad |
| Autor: | Jaroslav Demel |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 49–50. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Nejvyšší justiční úřad (Die oberste Justizstelle) nazýval se centrální úřad soudní, zřízený vlastnoručními listy cís. Marie Terezie z 1. kv. 1749 svědčícími tehdejším dvorním kancléřům čes. a rak., hrabatům B. Harrachovi a J. B. Seilernovi; listy těmi zrušeny dvorní kanceláře česká a rakouská, které až do té doby byly nejvyššími stolicemi soudními i politickými, ona pro země české, tato pro země něm.-rak., a postaveny na jich místo dva centrální úřady pro země neuherské, directorium in publicis et cameralibus a n. j. ú., opatření to, které v ohledu věcném mělo ráz decentralisačni, odlučujíc v nejvyšší stolici soudnictví (n. j. ú.) od administrativy (directorium), v ohledu však territoriálním ráz centralisační, tvoříc v n-m j-m ú-ě nejvyšší orgán justiční a v directoriu nejvyšší orgán politicko-finanční pro všechny země neuherské. – N-mu j-mu ú-u přikázány byly všechny soudní záležitosti civilní a trestní, dosud čes. a rak. dvorní kanceláří rozhodované, i s žalobami fiskálními, záležitosti fideikommissní jakož i personalie úřadů justičních a jiné záležitosti justiční administrativy, takže úřad ten byl nejvyšším soudním dvorem i ministerstvem spravedlnosti zároveň; vedle soudních záležitostí zahrnovala však agenda jeho též četné politické a finanční záležitosti, jako trestní věci důchodkové, cechovní a náboženské, udělování konsensu duchovním nadatelům k nákupu realit a j. v. – Než již 17. kv. 1749 vyloučeny byly z kompetence n-ho j-ho ú-u, až na malé výjimky, záležitosti lenní a náboženské, o měsíc později i záležitosti cechovní jakož i shora zmíněné udílení konsensu. Ještě dalekosáhlejší obmezení agendy n-ho j-ho ú-u stalo se cís. reskriptem z 30. led. 1751, jímž přikázány n-mu j-mu ú-u jen civilní věci sporné vůbec a trestní jen potud, so nicht in statum publicum oder die regalia principis einschlagen (vyňaty trestní věci důchodkové a některé menší věci trestní). – Nové revisi podrobena a ještě více ve smyslu agendy ryze soudní obmezena agenda n-ho j-no ú-u cís. reskriptem z 5. čna 1762, avšak i z agendy takto obmezené vyloučeny r. 1768 opět některé záležitosti, jako concessiones veniae aetatis a facultatis testandi, výklad privilegií v řízení nesporném a přeneseny na spojenou česko-rakouskou dvorní kancelář, která zatím na místo directoria nastoupila. – Tereziánským hrdelním řádem z 31. pros. 1768 upravena pak přípustnost žádostí o milost (Gnadenrecurs) a řízení o ní, při čemž dáno n-mu j-mu ú-u právo samostatně milost udělovati ohledně zločinů, na něž nebyl stanoven trest smrti. – Takto upravená agenda n-ho j-ho ú-u zůstala pak až do zrušení jeho r. 1848 nezměněnou, až na to, že r. 1817 n. j. ú. prohlášen za tak zvanou »Bundesausträgalinstanz«, totiž za jakýsi smírčí soud, který střídavé s nejvyššími soudy jiných něm. spolkových knížat a svobodných měst rozhodoval vzájemné jejich spory, což však praktické platnosti nabylo teprve kabinetním listem z 16. bř. 1833, a potom že trestním zákonem důchodkovým z 11. čna 1835 zaveden nejvyšší trestní soud důchodkový, jemuž předsedal nejv. justiční praesident a v němž hlasovali 3 dvorní radové n-ho j-ho ú-u.
Co se týče poměru tohoto n-ho j-ho ú-u k soudům zemí českých, dotkneme se ho zde jen několika povšechnými rysy. – Pravidelné soudy byly v době zřízení n-ho j-ho ú-u v zemích koruny České: 1. větší a menší soud zemský, úřad desk zemských, soud nejvyššího purkrabí, resp. zemského hejtmana, královský soud komorní, soud dvorský a desky dvorské, ve Slezsku král. vrchní úřad a vrchní a knížecí soud (Ober-und Fürsten-Recht), soudy, z jejichž rozhodnutí v Čechách a na Moravě vůbec odvolání nebylo přípustno a jen v řídkých případech připouštěla se revise k panovníku samému, tedy od r. 1749 k n-mu j-mu ú-u, kdežto ve Slezsku i od soudů vyšších stavů, vyjímajíc král. vrchní úřad a vrchní a knížecí soud, místo mělo odvolání ke král. soudu appellačnímu; 2. magistráty král. měst, od kterých v civilních i trestních věcech šlo odvolání ke král. soudu appellačnímu; 3. soudy vrchností i měst poddaných, která měla jus gladii, jež byly povinny v trestních věcech před užitím útrpného řízení neb trestu bráti poučení u král. soudu appellačního a z jejichž nálezů trestních, pakli tak neučinili, měl odsouzený právo odvolati se k tomuto soudu; 4. král. soud nad appellacemi, jenž kromě dotčené již kompetence odvolací měl též jistou kompetenci v první stolici (žaloby syndikátní, německé záležitosti lenní, některé těžší věci trestní), při čemž v záležitostech, ve kterých k. s. ap. rozhodoval jako 1. stolice, odvolání šla bezvýjimečně k n-mu j-mu ú-u, kdežto v záležitostech, ve kterých k. s. ap. rozhodoval jako druhá stolice, revise k n-mu j-mu ú-u měla jen tehdy místo, když rozsudek v druhé stolici byl změněn. 5. Pro věci soudní, v nichž místodržitelství jménem čes. dvorní kanceláře až do r. 1749 rozhodovalo, zřízen při tomto r. 1749 zvláštní konsess nejv. zemských officírů, který od r. 1763–1771 na krátkou dobu s guberniem byv spojen r. 1771 opět na vždy oddělen. – R. 1752 zřízen zvláštní tribunál appellační v Brně jako druhá stolice soudní pro Moravu, s kterým r. 1782 král. slezský vrchní úřad spojen, a r. 1763 zřízen zvláštní směnečný a merkantilní soud první a druhé stolice v Praze. Zakončení svého dosáhl tento vývoj soudů 1. a 2. stolice v zemích koruny České r. 1782, kdy povýšen byl král. soud nad appellacemi v Praze a appellační tribunál v Brně za všeobecnou druhou stolici, onen pro Čechy, tento pro Moravu a Slezsko, takže teprve tehdy prostřednictvím této druhé stolice n. j. ú. stal se všeobecnou třetí stolicí pro země české.
Co se týče organisace n-ho j-ho ú-u, stál v čele jeho nejvyšší justiční praesident, jemuž k ruce byli dva vicepraesidenti, z nichž každý stál v čele jednoho z obou konsessů (senátů), v něž sbor dvorních radů n-ho j-ho ú-u (v době Tereziánské 12–19) rozděloval se hned s počátku, totiž českého, jenž rozhodoval téměř výhradně záležitosti české, a rakouského, jenž rozhodoval téměř výhradně rakouské. – Kromě toho byli při n-m j-m ú-ě 4 dvorní sekretáři, 3 radní protokollisté a 2 koncipisté kromě podřízeného personálu kancelářského, potom 48 advokátův a 7 agentův in austriacis a 3 advokáti a 12 agentův in bohemicis. K usnášení ve věcech civilních bylo potřebí 5 a v kriminálních věcech 7 hlasujících dvorních radů. – Podstatné rozšíření territoriálního obvodu n-ho j-ho ú-u nastalo po připojeni Haliče a Vladiměřska i se Spišskou stolicí k naší říši, ač vzhledem k jazykovým obtížím s počátku zvláštní tribunál ve Lvově r. 1774 zřízený působil ve většině případů jako 3. stolice pro Halič, nebot již r. 1784 prohlášen novou Josefínskou ústavou soudní n. j. ú. za výhradnou stolici i pro Halič, načež r. 1786 zřízen při něm zvláštní haličský senát. – R. 1797 byl n. j. ú. sloučen se spojenou česko-rakouskou dvorní kanceláří, které sloučení potrvalo však jen do r. 1802, kdy opět samostatný n. j. ú. obnoven, jehož samostatnost potrvala pak až do r. 1848. – Po míru v Campo Formio (1797) rozšířila se působnost n-ho j-ho ú-u též na nově získané země, Benátsko, Istrii a Dalmácii, avšak toto rozšíření vzalo za své již po Prešpurském míru r. 1805, kdy země ty ztraceny, a oživlo teprve r. 1815, kdy země uvedené s Milánskem a Salcpurskem trvale připojeny k naši říši; avšak tehdy zřízený italský senát přesídlil již r. 1816 na zvláštní přání obyvatelstva pod samostatném praesidium, jež ovšem bylo podřízeno nejv. justičnímu praesidentu, do Verony, kdež jako nejvyšší tribunál soudní pro Lombardsko-Benátsko s kompetencí n-ho j-ho ú-u působil po celou dobu trvání tohoto (Veronský senát); zbyvší ve Vídni většina dvorních radů n-ho j-ho ú-u dělila se potom ve 2 senáty, rakouský a českohaličský. R. 1826 zavedena co do počtu hlasujících čtyři různá grémia, takže velká časť agendy vyhrazena poradám plenissiminárním a plenárním, kdežto pro tak zvané officiosní záležitosti vyžadovalo se spolupůsobení nejméně 8 votantův a usnášení v senátech sestávajících ze 6 votantův a předsedy obmezovalo se jen na obyčejné civilní a trestní věci. R. 1837 dáno n-mu j-mu ú-u právo samostatně měniti i konformní nálezy dvou nižších stolic bez schválení císařova, když se pro změnu tu ⅔ votantů vyslovily. – Když 17. bř. 1848 bylo zřízeno zvláštní ministerstvo spravedlnosti, přešla na ně justiční administrativa n-ho j-ho ú-u a úřad tento, který potom působiti měl pouze jako nejvyšší soudní stolice, obdržel usnesením ministerské rady z 15. kv. 1848, vyhlášeným 21. srp. 1848, název »nejvyšší a kassační dvůr soudní« (v. t.), čímž n. j. ú. přestal existovati i podle jména.
Literatura: J. L. Banniza, Abhandlung von den sämmtlichen österr. Gerichtsstellen, Wien, 1767; Dr. M. Friedr. v. Maasburg, Geschichte der obersten Justizstelle in Wien (1749–1848), Prag, 1891; Dr. H. Toman, Das böhmische Staatsrecht etc., Prag, 1872; Domin Petrushevecz, Neuere österreichische Rechtsgeschichte, Wien, 1869, a říšské dějiny rakouské Hubrovy, Bachmannovy, Luschinovy a j. –mel.