Ottův slovník naučný/Nebeský

Údaje o textu
Titulek: Nebeský
Autor: Josef Hanuš
Zdroj: Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 17–19. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Václav Bolemír Nebeský
Heslo ve Wikipedii: Václav Bolemír Nebeský

Nebeský Václav Bolemír, básník a literární historik český (* 18. srpna 1818 v Novém Dvoře u Kokořína — † 17. srp. 1882 v Praze). Pocházeje z otce Čecha a matky Němkyně a žije na samém rozhraní mezi živlem českým a německým, vychován byl utrakvisticky a nižší studia svá konal hlavně v Čes. Lípě a v Litoměřicích. Teprve „zkamenělá historie“ Prahy, kam přišel r. 1836 na filosofii, svěží národní ruch v ní soustředěný a ohnivá slovanská poesie Kollárova učinily jej vlastencem a zároveň básníkem českým. Snivý, hloubavý duch, odkojený bizarrní poesií a samotou kokořínského dolu, tak milého Máchovi, i poměry a přátelské styky se Sabinou, Čejkou, Tylem, Němcovou, A. Meissnerem, M. Hartmannem a j. zavedly básníka N-kého na cestu po smrti Máchově opuštěnou a učinily jej záhy předním tlumočníkem a vůdcem mladé generace, jdoucí ve stopách Mladého Německa a Polska. Vedle Máchy a Sabiny stali se tudíž také Mickiewicz, Goethe a hlavně Lenau a Heine vůdčími hvězdami poesie N-kého, jejíž nečetné plody vycházely od r. 1838 ve „Květech“, „České Včele“, „Čes. Besedách“, „Věnci“. Ať opěvají strasti lásky nebo přírodu — tklivé ticho, samota, noc, podzimní smutek jsou nejoblíbenější sujety N-kého — či tlumočí byronovské titanství a politicko-vlastenecké tužby, básně N-kého vyznačují se vždy hlubokým, jemným citem a skvělou formou a prozrazují i při své skrovnosti „básníka pravého, hlubokého lyrika těžkomyslného přemítání nad propastí věčných bolů lidských, ale tolik mužnou zralostí a filosofickou resignací silného, že dobyl se k harmonickému vyrovnání a smíru“. V tomto smíru tkví pokrok poesie N-kého proti disharmonické Máchově. V tomto ohledu pozoruhodná jest zvláště jediná větší skladba N-kého, Protichůdci (Praha, 1844; přel. také do polštiny), po „Máji“ prvý zdařilý pokus o větší báseň lyricko-epickou, vyznačující se pěknými podrobnostmi, moderními myšlenkami, skvělými popisy, hlubokými úvahami, ale trpící temným symbolismem, jenž místy ústí až v allegorii a činil vrstevníkům báseň nejasnou, nesrozumitelnou. Po „Protichůdcích“ umlká musa N-kého; neporozumění u vrstevníkův, marné pokusy o vydání sebraných básní (od r. 1841) a trudné osobní poměry přičinily k tomu, ale nejvíce, tuším, nový obor prací, jež záhy N-kého téměř úplně zaujaly, práce literárně-historické. Jedině nejmladší generace, J. V. Fričova, čítala s nadšením sladkobolné verše N-kého a s ní přešel odkaz Máchovy poesie na Nerudu a Hálka, kteří N-kého právem zvali předchůdcem a otcem nového směru. Nerudou také poprvé vydány sebrané básně N-kého v „Poet. Besedách“ 1886. Přechod k pracím literárně-historickým činí drobné články a kritiky, počínající se již v Praze a množící se ve Vídni, kam N. odešel studovat medicinu (1843—46). Drobnosti ty, uveřejňované hlav. ve „Květech“ (Listy z Vídně atd.), jsou zajímavé formou i obsahem. Formálně představují často jakés počátky čes. feuilletonu, v obsahu pak dobře charakterisují ryze moderní názory N-kého o přízvuku v čes. básnictví, o prostonárodní poesii, slovanské vzájemnosti, rozkolu československém, židovské otázce atd. Dlouhá řada vlastních literárně-historických studií počíná se rozpravou Písně bratra Jana Augusty, kteréž dělal ve vězení („ČČM.“, 1845, 595 sll.) a obsahuje důležité články hlavně o staré a prostonárodní literatuře české: Tristram, velký rek („ČČM.“, 1846); Zlomky básní dějepravných (t., 1846); Spor duše s tělem (t., 1847); Ježíšovo mládí (t., 1847); Alexandreis česká (t., 1847); Mastičkář (t., 1847, a v Kobrově „Naučném slovníku“); Literatura lidu (t., 1847); Osiřelo dítě, pokus o vysvětlení národní písně (t., 1848); Zpráva o rukopise Májového snu (t., 1848); Stará literatura česká (t., 1850); Milostná píseň z polovice XV. stol. (t., 1851); Legenda o sv. Alexiovi (t., 1851); Souvěká píseň hanlivá na Husity (t., 185l); Kralodvorský rukopis (t., 1852 a 1853; také o sobě a ve vztahu přepracovaném v Kobrově „Naučném Slovníku“); Verše na Husity („ČČM.“, 1852); Dvě staré satyry (t., 1852); Král Václav I., milostný básník německý (t., 1854); Několik slov o liter. historii (Programm der Privat-Lehr- u. Erziehungsanstalt… in Prag, 1854); Zpráva o palaeograf. vyšetřování rukop. Písně milostné krále Václava („ČČM.“, 1858); Bydžovští ševci (t., 1858); Rukopis Kralodvorský a p. M. Büdinger (t., 1859); Nová akta ve při o Rukopis Kralodvorský (t., 1859); Museum, Matice česká, obšírné články v Kobrově „Naučném slovníku“; Dějiny Musea král. Českého (Praha, 1878, česky a německy) atd. Rozpravy tyto podrží navždy čestné místo ve vývoji naší literární historie, a to po stránce methodické i věcné. Po stránce methodické jest N. naším prvním opravdovým historikem literárním. Vycházeje od Herdera (jeho vliv prozrazují zřejmě historické kritiky N-kého) a hlavně od Gervinusa, prvého velikého historika něm. literatury, N. klade důraz na to, že literatura jest projevem, dílem lidského ducha a tudíž řízena přesnou zákonností. Liter. historie na nejvyšším stupni — význam nutných předchozích badání bibliografických a rozborů filologických tudíž nepodceňuje N. — má za úkol slíditi po těchto zákonech, památky liter. musí považovati za výrostek z půdy věku tehdejšího a vytknouti organické spojení jejich s celým duchem tehdejším; tím přestává historie literatury býti pouhým jmenoslovím, bibliografií, jakýmiž hlavně byla u předchůdcův N-kého, a začíná býti historií duševního života. Stejnou cenu mají rozpravy N-kého po stránce věcné. Trefně vystihují a charakterisují básnickou a literární cenu rozbíraných památek a také z hojných udajův a názorů jiných leckteré mínění N-kého posud se drží v plné platnosti; v Písni milostné tušil u nás první padělek a také v posledním článku o Kralodvorském rukopise v Kobrově „Naučném slovníku“ doznal mnoho svých pochybností o pravosti jeho. Jak z rozprav těchto patrno, zanechal N. na vždy nemilých studií mediciny a věnoval se úplně literatuře. Z Vídně vrátil se již r. 1846 do Prahy a stal se tu vychovatelem v domě Neuberském. Po boku výborného rytíře Jana z Neuberku účastnil se památného ruchu r. 1848 jako člen Národního výboru i Slovanského sjezdu, jako poslanec na sněmě vídeňsko-kroměřížském, jako žurnalista a dočasný náměstek redaktora K. Havlíčka při „Národních Novinách“ a posléze jako historik té doby (Od 11. Března do 11. Června, „ČČM“« 1848, II. 1. 97. sll.). Ze hluku politického života vrátil se však záhy k svým liter. pracím, tím spíše, že měl naději státi se universitním docentem. Naděje ta zklamala sice N-kého, ale náhradou za to zvolen 1851 za sekretáře musejního a správce musejní pokladny, o rok později také za sekretáře Matice České a již r. 1850 za redaktora „Časopisu musejního“. Tohoto úřadu ujal se N. za poměrů svrchovaně nepříznivých. Celý český život opanovala tehdy na jedné straně krajní reakce s policií, podezříváním, denunciací, na druhé straně zklamání, omrzelost, tíseň. Příznivci a přátelé N-kého ponenáhlu vytlačeni z Musea (Palacký, ryt. Neuberk, Čejka), v němž vládl pověstný Sacher-Masoch, v literatuře (jmenovitě ve spisech matičních a „Musejniku“) nejen obsah spisu, ale často již jméno autorovo rozhodovalo o vydání. Za takových poměrů bylo již zásluhou, že N. dovedl udržeti svůj časopis na výši aspoň přibližné, na jaké stál za redakce Palackého. Tohoto významu dodávaly mu hlavně vlastní práce redaktorovy, té doby značně rozšířené novými duchaplnými studiemi a pěknými překlady z literatury řecké a římské: Acharnští. Komédie Aristophanesova („ČČM.“, 1849); Rytíři. Komédie Aristophanesova (t., 1850); Tragické básnictví Řeků (t., 1853 a 1854); Prometheus, tragédie Aischylova (Praha, 1862); Eymenidy, tragédie Aischylova (t., 1862 a v „Ústřední knihovně“, 1883); Hry atellské a mimus u Římanů („ČČM.“, 1865); Římská satira (t., 1865); Aristofanovy Žáby (Praha, 1870); Terentiovi Bratří (t., 1871); Plantovi Pleníci (t., 1873) a posléze neúplný překlad Aischylových Choefor a Agamemnona, zbylý v pozůstalosti. Nejen nadšené sympathie N-kého, jež od studií gymnasijních a filosofických choval k tragické muse antické a zvl. řecké, vyčítáme z těchto prací na svou dobu neobyčejně solidních a svědomitých, nýbrž také zřejmou snahu osvěžili suchopar čes. literatury tehdejší, podati čes. poesii nové vzory a podněty, rozšířiti český obzor a zušlechtiti vkus. Táž ušlechtilá snaha zavedla N-kého také do jiných literatur, aby z nich čerpal pro obrození domácího básnictví, jak svědčí rozprava W. Shakespeare („ČČM.“, 1851 a 1852, hlav. dle Gervinusovy monografie), východisko čes. shakespearování (Hálkova atd.); O španělských romancích, s některými ukázkami v českém překladu jednak N-kého a jednak Čejkově (t., 1856), jež později vyrostly na pěknou samostatnou publikaci Kytice ze španělských romancí (Praha, 1864), podobně jako ze studie O novořeckém národním básnictví („ČČM.“, 1863) a menších ukázek v „Rodinné kronice“ 1864 vyvinuly se: Novořecké národní písně (Praha, 1864); Calderon de la Barca („ČČM.“, 1858); Kalevala, čudské národní epos (t., 1866) a j. Z klidných, záslužných těchto prací, jež mocně působily na tehdejší literaturu českou, N. nejednou býval vyrušován. Nejbouřlivější byl pro něho rok 1858, kdy mu bylo podstoupiti nepříjemnou polemiku s J. I. Hanušem (zračí se v brošurce Hanušově Die Stellung der Kritischen Blätter für Literatur und Kunst zu einer Fraktion der neuböhm. Literatur a v břitké odpovědi N-kého Aristarchus redivivus. Ein offenes Brieflein an Dr. J. I. Hanuš) a kdy anonymním článkem „Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten“ („Tagesbote“, 1858, č. 276 sll.) zahájena nová hlučná diskusse nejen o Libušině soudu, Evangeliu sv.-Janském, Libušině proroctví, ale také o Kralodvorském rukopise, dotud téměř nepodezřívaném. Jakkoliv N. objevil se tehdy mezi obránci RK., podezříván přece z autorství článku v „Tagesbote“ (na př. Erbenem, Malým a j.). Podezření to bylo, tuším, bezprávné — ani obsah článku ani důvody později uváděné (v listě Kotljarevského z r. 1875) nesvědčí o autorství N-kého — nicméně N. trpěl pod tíhou jeho tím více, že záhy přidružila se k tomu těžká choroba, jež N-kého přinutila vzdáti se redakce „Časopisu Musejního“ (r. 1861), odložiti veliké plány literární (Historii opilosti naší národnosti; Dějepis nové literatury české) a posléze od r. 1873 připoutala N-kého téměř trvale na lože k těžkému, devítiletému utrpení, z něhož vyprostila jej teprve smrť. — O vydání sebraných spisů N-kého jednáno zásluhou J. Vrchlického, A. Jiráska a J. V. Sládka již v r. 1895, ale pro nedostatek naklad. nedošlo k tomu. Srv. Život a spisy V. B. N-kého od J. Hanuše (Praha, 1896).