Ottův slovník naučný/Náhoda

Ottův slovník naučný
Náhlý soud	Náhoda	Náholenka

Údaje o textu
Titulek:	Náhoda
Autor:	neznámý, Ferdinand Heller mladší, Josef Prušák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. s. 983–984. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Náhoda

Náhoda jest po rozumu obecném sběh událostí vyšlý z příčin nepředvídaných. Vyloučena jest tedy účelnost. N. béře se za opak nutnosti, poněvadž co n-dou se stalo, také jinak mohlo se státi nebo vůbec nestati.

N. (v. též Casus) v právním smysle jest událost dotýkající se právních statků nebo poměrů, která nastala buď nezávisle na činění příčetného člověka, neb taková, kterou sice člověk příčetný způsobil, ale kterou nelze započísti na vrub úmyslu neb opominutí člověka odpovědného jinak za právní statek nebo z právního poměru. Hranici odpovědnosti za činy lidí příčetných ustanovuje rak. ob. z. (§ 1297.) tak, že žádá, aby každý člověk při svém jednání byl tak opatrný, jak od člověka prostředně nadaného očekávati lze a třeba. Nezachoval-li příčetný člověk při svém jednání tuto průměrnou opatrnost, ručí za škodlivé jeho následky. Byla-li však opatrnost taková zachována, přestává ručení a událost i její výsledek pokládají se za n-du. Tedy i když jistá událost jest podmíněna lidským činem, ale nelze člověku vytýkati zanedbání průměrné opatrnosti, nebo když mohla býti zamezena neb výsledek její mohl býti seslaben, ale bylo k tomu zapotřebí duševní činnosti, jaké jest schopen jen nejnadanější člověk, neb napjetí sil na nemožnost hraničícího, jest nutno pokládati událost rovněž za n-du. Rozumí se ovšem, že průměr opatrnosti posuzuje se také dle povolání a vzdělanosti; proto také obchodní zákon rak. žádá při obchodech, aby účastníci jednali jako »dobří, bedliví obchodníci«. Význam n-dy v civ. právu rak. jest ten, že za ni a její výsledek – rozumí se škodu – nikdo nemůže býti odpovědným, leda by přímým ustanovením zákona byla předepsána zodpovědnost i za n-du. Účinek n-dy nese dle toho zpravidla ten, jehož statků právních (jmění neb osoby) se účinek ten dotkl. Občanský zákon rak předpokládaje, že každý příčetný člověk při každém svém jednání – vyjímaje jednání v obligačním poměru – jest tak opatrný, jak to od prostředně nadaného člověka očekávati lze, vyslovil v §§ 1296. domněnku právní, že každá událost škodu způsobivší jest n-dou, z čehož plyne, že opak třeba dokazovati. Naproti tomu vyloučil občanský zákon rak. domněnku tuto při poměrech smluvních (§ 1298.), kde smluvník tvrdící, že nemůže plniti pro n-du, musí existenci její dokázati. Domněnku tuto vyloučil též rak. zákon z 5. bř. 1869 č. 27. ř. z. ohledně železnic a vyslovil naopak, když při provozování železnice byl člověk poraněn neb zabit, předpokládá se, že se tak stalo vinou dráhy. Dráha může se odpovědnosti té zprostiti jen tehdy, když dokáže, že nehoda způsobena byla událostí, která žádnou lidskou silou nemohla býti odvrácena (vis major), neb neodvratným jednáním osoby cizí, za kterou dráha neručí, neb zaviněním poškozeného. Tímto zákonem byla tedy odpovědnost dráhy rozšířena nepřímo i na n-du. Ručení za n-du v tomtéž smysle uložil rak. obchodní zákon i povozníkovi (čl. 395.) a mimo to vysloveno je ručení takové i v mezinárodní poštovní smlouvě a pro Lloyd vzhledem k poštovním zásilkám. Občanský zákon zprošťuje ručení jen za n-du nezaviněnou. Byla-li náhoda přivozena zaviněním (casus mixtus) člověka, byl-li překročen zákon nebo předpis nějaký, kterým má býti bráněno nehodám určitého druhu, nastává ručení i za n-du, a podobně i ten, kdo bez nutné potřeby se vmísí do cizí záležitosti, ručí za n-du, která by byla jinak nenastala (§ 1311.). Hledě k této všeobecné zásadě bylo v rak. obč. zákoně vysloveno ručení za n-du ve případech těchto: Obmyslný držitel cizí věci ručí za n-du věc zničivší tehdy, když by n. ta věc u vlastníka nebyla stihla. Za tutéž n-du ručí i původně poctivý držitel, který vrácení věci zdržoval svévolným sporem (§ 335. a 338.) Zástavní věřitel, který movitou věc dále zastavil, ručí rovněž za n-du, která by byla u něho věc nestihla (§ 460.). Uschovatel ručí za n-du stihnuvší věc, když věc jemu svěřenou bez dovolení užíval, když věc tu bez nutné příčiny nebo svolení vlastníkova dal jinému v uschování neb ji majiteli v čas nevrátil. V těchto dvou posledních případech ručí však jen za takovou n-du, která by byla nestihla věc u něho, pokud se týče u vlastníka (§ 965.). Podobně i vypůjčitel cizí věci (§ 979.). Podrobné předpisy o ručení za n-du stanoveny jsou též v kapitolách rak. obč. zákona jednajících o smlouvě směnné, nájemní a námezdní, avšak předpisy tyto jsou důsledkem právního sestrojení těchto smluvních poměrů, pročež jest zde jen odkázati k příslušným místům. Hlr.

Vyskytující se otázka, zda i za nahodilé změny lidé právem mohou býti činěni zodpovědnými, je předem důležita v právu trestním. Odpověď je kladná, pokud n-dě při dostatečné pozornosti a opatrnosti bylo lze čeliti, pokud výsledek byl objektivně předvídatelný. Věda práva trestního vychází tu s tohoto stanoviska: ve smysle přísně vědeckém nelze o žádném faktu říci, že by byl nahodilým; neboť vycházíme-li z předpokladu, že zákon v dostatečné příčině vše ve světě ovládá, že každou změnu předcházeti musila určitá příčina, která ji vyvolala, nelze mluviti nikdy o n-dě, nýbrž vše je pouhou nutností. Poněvadž však poznání lidskému řetěz kausalitní v nekonečnosti své naprosto uniká, mluvíváme o n-dě tam, kdekoli objeví se nějaká změna, s níž jsme nepočítali, již jsme neočekávali. Je tedy n. něčím naprosto vztažným; to, co jednomu, méně prozíravému, je n-dou, je druhému člověku, pozornému a opatrnému, změnou předvídatelnou, očekávatelnou. Ačkoli právo trestní předem proti úmyslu pachatelovu se obrací, v úmyslném konání pachatelově nebezpečí individuality jeho snaží se zjistiti, nemůže přece úplně přehlížeti nezamýšlené výsledky konání vědomého a musí v určitých případech, všeobecně blíže označených, toho, kdo je přivodil, činiti právně zodpovědným. Měřítko, jehož tu moderní věda právní užívá, je již v právu římském se vyskytující diligentia diligentis patris familias. Nešetří-li kdo průměrné opatrnosti, jež se u každého člověka předpokládá, je zodpověden i za n-du, jež tím byla umožněna. Každý zodpovídá za škodlivé výsledky, jimž při dostatečné obezřelosti mohl a měl zabrániti, byť i nebyly úmyslnými výsledky jeho činnosti volní. Toto stanovisko vědy práva trestního nutno schvalovati, neboť opak byl by privilejem všem lidem bezstarostným, kteří pohodlni jsou starati se o výsledky činů svých, kterým vše je n-dou nebo nešťastným osudem. Naproti tomu nelze souhlasiti s výjimkami, jimiž dle platných práv, předem však dle nesprávného vykladu praxe prolomeno jest uvedené námi pravidlo všeobecné. Výjimky takové jsou zbytky starších útvarů právních, jež přes velký pokrok práva dnešního ještě se udržely, však dnešním názorům vědeckým úplně jsou cizí. Srov. též články Úmysl a Nedbalost. Prušák.