Ottův slovník naučný/Livonsko

Údaje o textu
Titulek: Livonsko
Autor: Ferdinand Polenský, František Hýbl
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 203–206. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Livonsko
Livonsko zobrazené na mapě z roku 1573, jejíž autorem je Joann Portantius

Livonsko, Livony (rus. Лифляндская губернія), baltická ruská gubernie mezi 56° 28´ a 59° 25, s. š. a 39° 25´ a 45° 17´ v. d. v podobě pravidelného čtyřúhelníku s největší délkou 262 km a šířkou 211 km. Hraničí na z. se zál. Rižským, na s. s Estonskem, na sv. s gubernií petrohradskou, na v. s gub. pskovskou, na jv. s vitebskou, na j. s kuronskou. Záp. hranice (pobřeží mořské) jest dl. 298 km. Část’ gubernie rozložena jest na ostrovech, jež tvoří samostatný kraj ezelský; největší jsou Ezel a Moon. L. zaujímá 48.641 km2, bez vnitřních jezer 45.514 km2 a rozděluje se na 9 újezdů (ezeljský a 8 s új. městy: Riga, Valk, Venden, Verro, Voljmar, Pernov, Jurjev, Fellin). Hl. m. gub. jest Riga. Povrch gub. rozděluje se ve tři rozdílné skupiny: nížiny, rozprostírající se na břehu moře, řek a jezer; vnitrozemní stupňovitou vyvýšeninu, sloužící za předěl různých řek, a vlnitou pahorkatinu, dosahující plného rozvoje ve vých. a jihových. části gub. Z Estonska táhne se L.-kem plošná vysočina dosahující výše 120 m, která dělí se před jezerem Vircjervským na část’ západní, fellinskou (60—125 m), a východní (až 150 m). Tato vých. část’ tvoří předěl vod jez. Vircjervského a Pejpusského. Verro leží severně u vrchoviny Haanhofské s horou Munnamäggi (Vaječná), vys. 324 m n. m.; k vých. odtud hora Ďábelská. Nížiny rozloženy jsou po březích zál. Rižského, jez. Čudského a Vircjerva, podél řek Pernavy, Salisa, Záp. Dviny a Aa. Mezi dolinami dvou posledních řek nacházejí se tak zv. Pebalžské vrchoviny se střední výškou 213 m a s nejvyšším bodem horou Gajzing-kalns (313 m n. m.). Hory tyto jsou z nejrozkošnějších částí evropského Ruska a známy jsou pode jménem Livonského nebo Vendenského Švýcarska. Gub. livonská vnitřním vodstvem velmi je bohata; počet řek a říček dosahuje čísla 325, počet větších jezer 350, menších přes 600. Mimo to 280 km břehu (kromě ostrovů) omýváno jest Rižským zál. Veškeré řeky vlévají se do zál. Rižského nebo Finského. Do prvního tekou řeky Pernava, Salis, Livonská a Kuronská Aa a Záp. Dvina. Do druhého ř. Embach vpadající do jez. Čudského. Paroplavba provozuje se na ř. Pernavě (v gub. v délce 90 km), Velkém Embachu (101 km), Záp. Dvině (147 km); splavny jsou: Livonská Aa a Voo (74 km). Z jezer nejdůležitější jsou: Čudské na vých. gub., na němž se provozuje paroplavba (délka bř. 119 km), Vircjerv (273 km2), Burtněk (75 km2) a Babit (44 km2). Do 540 jezer nachází se v kraji Vendenském. — Severní část’ země a ostrovy náležejí útvaru silurskému, ostatek devonskému; po celé zemi nacházejí se bludné balvany. Půda jest většinou písčitá a jen výjimkami nachází se tak zv. severní černozem a slin. — Počasí, závislé na vanoucích zde větrech, vyznačuje se velikou nestálosti. Jako zvláštnost zdejší třeba vytknouti krátké trvání jara. Střední roční temperatura v Rize 6 ° C., výška barometrická 758,9, srážek 570,6. Je-li zima teplá, záliv Rižský vůbec nezamrzá. Celkem, u srovnání s krajinami ruskými v stejné zeměp. šířce, možno nazvati podnebí L.-ka mírným, tak že na př. v Rize v některých zahradách na volném vzduchu i víno dozrává. Dle sčítání z r. 1897 mělo L. 1,300.640 obyv., kteří žijí v 10 městech, jedné pevnosti a 51.436 osadách. Dle národnosti rozděluje se obyv. gub. takto: 42 % Estonců, sídlících hlavně v sev. č. gub. (Pernov, Verro, Fellin a Jurjev a na všech ostrovech, mimo ostrov Runo, obývaný od pradávna Švédy (500 ob.); 42 % Lotyšů, zajímajících již. část’ gub.; 8 % Němců, tvořících vládnoucí část’ obyvatelstva; k nim patří větší část’ šlechty, duchovenstva a měšt’anů (kupci a řemeslníci); 5 % Rusů, žijících v městech a na březích jezera Čudského, 2,3 % Židů, hlavně v Rize, a konečně málo Poláků po všech krajích; 80 % veškerého obyv. jest luth., 17 % pravosl., 1 % kat. a 2,3 % žid. vyznání. Kostelů pravosl. 145, far 128, řím. — kat. 2, luth. 323, žid. modliteben 17. Vzdělávací ústavy jsou: universita v Jurjevě, 13 muž. a 13 žen. střed. škol. 9 škol odborných a 2075 nižších a obec. škol se 102.390 žáky. Z 3000 nováčků v r. 1896 byla 2 % analfabetů. Nemocnic v gub. v r. 1896 bylo 28, lékáren 134, lékařů ve veřejných službách 325. Zdejších držitelů půdy jsou tři kategorie: 1. Rolníci vládnoucí samostatně velkými podíly půdy od 25 do 50 ha; tito, jsouce již velkými zemědělci, vedou střídavé hospodářství, používají zdokonalených strojů, zvyšují tím výnosnost půdy a dosahují asi dvojnásobně větší úrody, nežli jaká bývá průměrně v ostatních guberniích ruských. 2. Rolníci vládnoucí pozemky od 3 do 10 ha, čili t. zv. dílci podružskými; hmotné postavení těchto rolníků jest méně výhodné a hospodářství jejich přibližuje se způsobu hospodaření rolníků ruských. 3. Rolnici bezzemkové, tvořící pracovní sílu u rolníků samostatných a na dvorcích šlechtických, kteří živobytí vydělávají si téměř výhradně nádennictvím. A jelikož většina venkovanů nemá pozemků, jest nádennictví hlavni výživou zdejšího lidu vesnického. Hlavním zaměstnáním obyvatelstva zdejšího jest rolnictví a chov dobytka, což obé stojí na vysokém stupni. Z obilí pěstují se hlavně žito, ječmen a oves. Pěstování lnu jest v gubernii velmi rozšířeno. Z 143.454 ha půdy vytěžilo se 57.344 kg semene a 51.200 kg vlákna. Sadařství všeobecně se pěstuje, a to hlavně u šlechticů, jejichž sady mívají mnohdy 30 až 35 ha. Pěstuji se hlavně jablka, višně, slívy, řídčeji hrušky. Rozličné druhy jahod silně se pěstují, hlavně pro trhy v Rize, v Petrohradě a pro Čuchonsko. Chov dobytka silně vyvinut pro širé a dobré pastviny, Počet skotu páčil se celkem na 2,054.600 kusů. Mléčných výrobků v r. 1896 vyrobeno bylo v 59 závodech 592.000 kg v ceně 534.000 rub. Koni 220.000, ovec, hl. hrubovlných, 375.000, dobytka vepřového 182.000. Lesy zaujímají 24,4 % vší půdy; nejlesnatější újezdy jsou valský, rižský a pernovský. Většina lesů patří šlechtě. Pěstují se hlavně borovice, jedle, bříza, olše a dub. — Kromě zemědělství nejrozšířenější jest rybářství. Na březích moře Baltického a Rižského zálivu loví se množství ryb, poskytujících hlavní potravu zdejším Estoncům. Jediné na Čudském jezeře jest na 100.000 rybářů, hlavně Rusů; i na jiných jezerech, hlavně Vircjervě, Burtněckém a Pernavě, jakož i na ř. Dvině, Aa, Salisu a Pernavě rybolov hojně jest rozšířen. Tuleni loví se na ostrově Runo a na poloostrově Tvarbe. Ryby se namnoze nakládají a jinak upravují pro vývoz. Ostatní průmysl má ráz domácího kustarného průmyslu ruského. — V r. 1896 bylo v gub. livonské 1037 továren a závodů; z nich v Rize 268, v ostatních městech 161, v krajích 609. Cena výrobků páčila se na 65,601.867 r. a zaměstnáno v nich bylo 30.015 dělníků. Napočteno bylo 124 pivovarů, 93 lihovarů, 91 parních pil, 26 koželužen, 15 tov. chem., 10 mydláren, 8 tov. na tabák atd. Obchod, podporovaný přímořskou polohou gubernie, jest velice čilý a soustřed’uje se hlavně v Rize, která po Petrohradě jest druhým obchodním městem na moři Baltickém. Hlavní předměty vývozu jsou: obilí, len, konopí, olejná semena a dříví; dováží se; kamenné uhlí, bavlna, věci rozkoše a sledi. Gubernii protíná 6 tratí železničních v délce 596 km: Pskovsko-Rižská, Baltická, Mitavská, Rigo- Dvinská, Rigo-Dambská a Rigo-Tukkumská. -len-

Dějiny. Za středověku rozumělo se jménem L. netoliko L. nynější, nýbrž také Estonsko a Kuronsko. V těchto krajích stýkal se ode dávna živel čudský s litevským. Původní (pokud známo) obyvatelé byli kmenové plemene čudského, zvaní na severu Estové, ve středu (v nyn. L.-ku) Livové, jižně Dviny Kurové, ale do východních a jižních krajů zasahovaly též výběžky plemen litevských, sev. Dviny Lotyšů, jižně Dviny Zimgolů. — Časem nabýval živel litevský stále více půdy. Politické organisace mezi jednotlivými kmeny čudskými ani litevskými nebylo; kulturní úroveň byla dosti nízká. Byli bojovní, v míru zabývali se chovem dobytka, orbou a rybolovem. Za prvních Rurikovců dostalo se L. v područí ruské. Kníže Jaroslav založil r. 1030 v území Livů hrad Jurjev (později Derpt) a uložil obyvatelstvu poplatek; později zřídili si Rusové ještě tvrze Kukejnos a Gersik (na Dvině). Styk s Rusy přinesl Livům první, ovšem nepatrné, počátky křest’anství, avšak celkem vliv ruský nebyl značný, nebot’ knížatům šlo vždy především jen o poplatek. Čeho nevykonali Rusové, bylo zůstaveno Němcům. Obchodní styky, které němečtí (lubečtí) kolonisté na Gotlandě zahájili s tuzemci,daly brzy popud k pokusům missionářským. Arcibiskup hamburský vypravil roku 1186 do L.-ka mnicha Mainharda a ten dodělal se v krátce značných úspěchů; založil nedaleko ústí Dviny kostel a při něm pevný hrad Ikeskolu (nyn. Uexküll) a potom Kirchholm na ostrůvku Dviny, i byl r. 1188 jmenován biskupem livonským. Ale brzy nastala proti křest’anství reakce, jíž nástupce Mainhardův Berthold (1196—99) snažil se čeliti křížovým tažením. Livové poddali se křižákům, ale po jejich odchodu vzbouřili se zase, a v bojích těch Berthold zahynul. Z této příčiny chopil se jeho nástupce Albert (1199 až 1229), muž chytrý, rázný a podnikavý, prostředku vydatnějšího. Připluv r. 1200 s novými křižáky nespokojil se okamžitým pokořením obyvatelstva, nýbrž založil nedaleko ústí Dviny hrad Rigu a r. 1202 rytířský řád. jehož povinností bylo stále bojovati proti temným pohanům. Jsou to t. zv. bratří mečoví (v. t.). Řád stál první čas pod svrchovaností biskupa, který si dal r. 1206 L. uděliti od krále německého v léno a řádu postoupil třetinu svého panství. Sídlem velmistrovým byla sprvu Riga, později hrad Wenden. Výboj země a křestění obyvatelstva potom rychle šly ku předu. Brzy podrobeni Livové (do r. 1206), po nich poddali se Lotyši, mezi nimiž křest’anství značně již bylo rozšířeno vlivem ruským; k utvrzeni panství nad nimi založen hrad Selburg. Těžší byl boj s Esty; řád byl nucen přivolati si na pomoc krále dánského Valdemara II. a přenechati mu za to severní část’ Estonska, jehož výboj po krutém zápasu v podstatě byl dokonán r. 1224; r. 1227 opanován ostrov Ezel, potom poddali se (1231) Kuronci a Zimgolové. Ruští knížata poločtí a město Novgorod, k jejichž údělům dosud náležela svrchovanost nad L.-kem, snažili se zachrániti zbytky svého panství podporujíce domorodce v boji proti cizákům, ale marně. Řád zmocnil se již r. 1207 Kukejnosu, o něco později Gersiku a konečně r. 1224 i Jurjeva. Krátce na to dolehla na Rusko poroba tatarská. V podrobených krajinách řád všude zakládal pevné hrady. K upevnění panství jeho velice přispělo jeho sjednocení s německým řádem v Prusku, k němuž došlo r. 1237. Řád livonský tvořil pak část’ řádu německého, avšak měl v čele zvláštního mistra (Landmeister, Herrmeister; první jest Herman Balk), ustanovovaného velmistrem německým, a i jinak postaveni téměř samostatné. Církevní organisace postupovala tím způsobem, že r. 1211 zřízeno nové biskupství pro Estonsko, r. 1228 pro Ezel, r. 1232 pro Kuronsko; biskupství rižské povýšeno r. 1246 na arcibiskupství a podřízena mu nejen biskupství livonská, nýbrž i pruská. Podrobené obyvatelstvo domácí, jež postupně uváděno v nevolnictví, činilo až do 2. pol. XIII. stol. častá vzbouření, ale po mnohých bojích vždy zase přemoženo a uvedeno v porobu ještě tužší. Další dějiny L.-ka ve středověku obmezuji se namnoze jen na vnitřní záležitosti. Mezi řádem a biskupy, jmenovitě arcibiskupem rižským, vracely se stále spory o meze pravomoci. Z těchto sporů vyšel řád jako vítěz; od 2. pol. XIV. st. jest on duší státu Livonského. K jiným třenicím zavdávaly podnět snahy měst po rozšíření samosprávy a moci politické. Města livonská vzkvétala obchodem, přední z nich (Riga, Derpt, Revel) byla členy Hansy. Od XIV. stol. také šlechta, původně vasallové biskupští i řádoví, vystupuje jako činitel politický. Na venek rozšířilo se panství řádu r. 1347 koupí dánské části Estonska od krále Valdemara IV. V XV. stol. nastává úpadek státu Livonského, jdoucí ruku v ruce s úpadkem řádu německého a s mohutněním říší sousedních. Na poč. XVI. stol. snažil se marně statečný a energický velmistr Wolter z Plettenberka (1494—1535), který po saekularisaci Pruska (1525) obnovil nezávislost řádu livonského, povznésti jej k bývalé důležitosti a odvrátiti hrozící zkázu. Polsko, Rusko a Švédsko počaly vztahovati ruce po L.-ku a vměšovati se do jeho záležitostí, zatím co uvnitř samy základy státu Livonského jako státu s rázem církevním otřeseny byly reformací, jež od r. 1523 nabývala stále více půdy nejprve ve městech, potom i mezi ostatním obyvatelstvem. Za těchto poměrův odhodlal se velmistr (od r. 1558) Gothard Kettler k prostředku, kterého před ním užil s úspěchem v Prusku Albrecht braniborský, totiž k saekularisaci L.-ka. Sklíčen jsa těžkou válkou s Ruskem a isolován ode vší pomoci dal se r. 1561 jako světský lutheránský vévoda se svými zeměmi pod ochranu Polska. Ale nepříznivé okolnosti a také jeho nevčasná hamižnost způsobily, že zachránil pouze malou část’ území řádového, totiž Kuronsko a Zimgoly, jako lenní polské vévodství; vlastní L. (v nyn. smysle) musil úplně ponechati Polsku, Estony poddaly se Švédům. Od té doby přestává míti L. samostatné dějiny a stává se předmětem výbojných snah sousedův. Polsko, jehož vláda nedbající svobod zemských a podporující propagandu katolickou snášena byla od obyvatelstva s odporem, nedovedlo ho udržeti a pozbylo ho již r. 1625 za války se Švédskem, jemuž je musilo v míru olivském (1660) pravoplatně ponechati. Pod panstvím švédským stav země se zlepšil. Švédská vláda pilně pečovala o blahobyt, zavedla mnohé prospěšné opravy v soudnictví i administraci, zakládala školy (r. 1632 založena universita derptská) a zorganisovala církev protestantskou. Když však koncem XVII. stol. počala sahati na zřízení zemské a nedbati stavovských privilejí, nastala v zemi veliká nespokojenost a stavové zatoužili po vybavení z panství švédského. Předním zástupcem těchto snah jest Patkul (v. t.). Za války nordické zmocnili se L.-ka r. 1710 Rusové a podrželi je pravoplatně dle míru nystaedtského z r. 1721. Odtud zůstalo L. ruskou provincií. R. 1819 učiněn tu počátek k zrušení nevolnictví. V naší době snaží se ruská vláda L. podobně jako ostatní baltické provincie poruštiti. Již r. 1835 zaveden ruský zákonník a počala propaganda pravoslaví. Ráznější postup v tom směru nastal za Alexandra III. Zemské privileje nepotvrzeny, ruština zavedena do škol i do úřadů jako výhradní řeč úřadní, na úřady dosazováni Rusové a p. Úplné poruštění university jurjevské jest otázkou nedaleké doby. Zároveň pracuje duchovenstvo ruské horlivě pro rozšíření pravoslaví — Srv. Kienitz, Vierundzwanzig Bücher der Geschichte Livlands (Derpt, 1847 — 1849, 2 sv.); v. Richter, Gesch. der deutschen Ostseeprovinzen (Riga, 1857—58, 2 sv.); Schiemann, Russland, Polen und Livland bis ins XVII. Jahrh. (ve sbírce Onckenově); Arbusow, Grundriss der Geschichte Liv-, Esthu. Kurlands (Mitava, 1890); Seraphim, Gesch. Liv-, Esth-u. Kurlands (Reval, 1895, 2 sv.); Eckardt, Livland im 18. Jahrh. (Lips., 1876); Harnack, Livland als Glied des deutschen Reichs vom 13. bis 16. Jahrh. (Berl., 1891); Fahne, Livland, ein Beitrag zur Kirchen-u. Sittengeschichte (Düsseldorf, 1875); Winkelmann, Bibliotheca Livoniae historica (2. vyd. Berlín, 1879); Liv-, Esth-und KurländischesUrkundenbuch (Riga, 1852—89, 9 sv.); Pölchau, Die livländische Geschichtslitteratur seit 1885 (Riga, 1885 sld.); Forsten, Baltijskij vopros v XVI i XVII stol. 1554—1648. I. (»Zapiski« hist. — fil. fak. petrohr. university, 1893). Hýbl.