Ottův slovník naučný/Lhůta

Ottův slovník naučný
Lhuillier	Lhůta	Lhůta (obec)

Údaje o textu
Titulek:	Lhůta
Autor:	František Storch
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 1005–1006. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Lhůta v nejširším slova smyslu jest každá časová doba, která má právní význam. Velikou důležitost mají l-ty v soudním řízení. Zákon zná dvojí způsob určování času, pokud běží o processní činnost stran: jednak vyměřování lhůt (Frist, dilatio, terminus ad quem), t. j. dob časových, po které má strana provésti processní úkon, jednak kladení roku, terminu (Tagfahrt, terminus in quo), t. j. stanovení dne, ve který v určitou hodinu má se díti při soudě úkon řízení soudního za účastenství strany. Lhostejno jest při rocích, zdali jde o úkon, jejž strana aneb odpůrce provésti mají sami aneb zmocněncem (přelíčení), aneb jen o úkon osob třetích (svědků, znalců), při němž strany mají býti přítomny. L-ty jsou zavedeny pro processní činnost mimo přelíčení, roky k projednávání sporu v nejširším slova smyslu. Poněvadž řízení průběhu jednání přísluší jen soudu, kladu roky soud. L-ty vyměřuje buď zákon povšechným předpisem (l-ty zákonné, gesetzliche Fristen) anebo soud podle potřeby a povahy případu (l-ty soudcovské, richterliche Fristen). Rozdíl spočívá v tom, zdali zákon či soud vybízí strany k činnosti. Význačným druhem zákonných lhůt jsou l-ty konečné (Nothfristen), jež vesměs zákonem přesně jsou určeny a nemohou býti prodlouženy ani vůlí soudce ani srovnalou vůlí stran. Konečnými l-mi jsou dle rak. civilního řádu z 1. srp. 1895 č. 113. ř. z. l-ty zachované k odporování soudním rozhodnutím (vyřízením): k odvolání a odpovědi odvolací, jakož i k dovolání a odpovědi dovolací, k rekursu, k žalobě pro zmatečnost a obnovu, k žádosti za prominutí následků promeškání, l-ty k námitkám v řízení rozkazním, směnečném, nájemném, k odvolání a dovolání i k příslušným odpovědem odpůrce, konečně k rekursu v řízení směnečném a nájemném, mimo to l-ty k přenesení rozřešení sporu na soud odvolací ze srovnalé vůle stran, zrušil-li soud tento rozsudek processního soudu pro zmatečnost nebo kusost jednání. L-ty soudcovské buď vybízejí strany k pravidelné činnosti processní, podmíněné tímto vyzváním, aneb vyzývají je k odstranění závad vyskytnuvších se ohledně pravidelného postupu řízení. Povšechným účinkem promeškání času vytknutého stranám k processnímu úkonu jest praekluse čili vyloučení úkonu obmeškaného, ať to bylo projednávání sporu samo aneb úkon směřující k postupování ve sporu u téhož neb u vyššího soudu, ať úkon k vítězství nutný neb jen vhodný, zvláště také důkaz. Mimo povšechný následek obmeškání nastanou po případě i následky zvláštní, jako náhrada nákladů, fikce pravdivosti fakt tvrzených odpůrcem, uznání pravosti listiny, odstoupení od žaloby neb odvolání. – Co se týče počítání lhůt, sluší uvésti: l. soudcovská počíná doručením usnesení anebo dokonce již prohlášením jeho, pokud není potřebí doručení; l. zákonná počíná událostí, k níž se pojí, na př. odpadnutím překážky při žádosti za prominutí promeškání, doručením rozsudku při odvolání aneb dovolání, čemuž ve věcech nepatrných rovná se již prohlášeni jeho za přítomnosti stran. Den nedělní neb obecného svátku nevadí tomu, aby jím l. běh svůj započala; rovněž nevypouštěji se tyto dni ze lhůt. Připadne-li početí l-ty v soudní prázdniny, počíná běžeti teprve po jich vypršení. L-ty, jež počaly běžeti, dobíhají nepřerušené kromě těchto dvou případů: a) l-ty zastaví se v běhu, nastanou-li po jejich započetí soudní prázdniny; zbytkem dospívají pak po uplynutí prázdnin. Lhůt konečných, lhůt ve věcech feriálních zahrnujíc v to řízení upomínací a exekuční, prázdniny soudní se netýkají; b) l-ty všechny (i konečné) přetrhují se, t. j. uhasnou po započetí, nastalo-li přerušení řízení. Pokračováním v řízení započnou běžeti od počátku. Týž účinek jako přerušení řízení jeví klid řízení s tou odchylkou, že se lhůt konečných nedotýká. Délka (trvání) l-ty stanovena jest buď zákonem nebo soudcovým příkazem. Při l-tách stanovených podle dní nepočítá se den, kdy se udál příběh rozhodující co do započetí l-ty, na př. dodání, uložení u pošty aneb starosty obce, přibití oznámky o uložení žaloby tamže atd. Všechny l-ty, jejichž poslední den připadá na neděli neb svátek obecný, končí se nejbližším všedním. Dni, po které l. trvá, počítají se podle kalendáře (civiliter, viz Čas); l. vyměřená týdnem končí se dnem shodujícím se dle pojmenování se dnem započetí (na př. středa); l-ty vyměřené podle měsíců neb roků končí se dnem podle čísla srovnalým se dnem započetí, po případě posledním dnem měsíce nemajícího tolika dní, na př. měsíční l., která započala dne 31. ledna, končí se dne 28. ún. a v roce přestupném dne 29. února. – Prodloužiti lze l-ty zákonné i soudcovské pouze soudním usnesením, nikoli srovnalou vůlí stran. Avšak naprosto neprodlužitelny jsou ze zákonných lhůt konečné, ze soudcovských l-ty vyměřené k předložení mocného listu a podle obdoby toho l-ty k výkazu náležitého zmocnění a k opětnému předložení podání vráceného k opravě, nikoli však l-ty k odstranění nedostatku zákonného zastoupení. V řízení exekučním všechny l-ty jsou neprodlužitelné, leč by byl stanoven opak. Naproti tomu lze zkrátiti úmluvou stran všechny l-ty (i l-ty konečné); neboť, zákon podporuje snahu po urychlení sporu. Úmluva taková musí však vykázána býti listinou. Soud krátiti může l-ty k návrhu jedné strany po nezbytném slyšení strany druhé. – Srv. Emil Ott, Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního (díl I., Praha, 1897, str. 344. a násl.).

L. v řízení trestním. I v řízeni trestním l-ty jsou jednak zákonné, jednak soudcovské. O oněch ustanovuje § 6. rak. ř. tr. z r. 1873, že nemohou býti prodlouženy, leč pokud to výslovně jest dopuštěno. Počítání l-ty děje se při těch l-tách, které jdou od určitého dne, tak, že dotčený den se nepočítá (též § 6.), při ostatních pak od určitého okamžiku (na př. od prohlášení nebo dodání soudního rozhodnuti). Dny nedělní a sváteční, rovněž i ty, po které spis soudu svědčící byl na cestě, se včítají (týž § 6.). Účinkem obmeškání při l-tách ustanovených k výkonu nějakého práva processního jest vyloučení z tohoto výkonu: zmeškána-li l. vyměřená ke splnění nějaké povinnosti, povinnost sama ovšem nezaniká, ale mohou nastati jiné nepříznivé účinky (srv. §§ 193., 423. č. 3. ř. tr.). Tato ustanovení platí též o státním zástupci. Poněvadž však vykonávání práva žalobního není osobním jeho právem, nýbrž úřední povinností, nenastává pro něho, zmeškal-li l-tu k výkonu dotčeného práva ustanovenou (srv. §§ 112., 211., 261., 263. ř. tr.), vyloučení z tohoto výkonu (§ 27., odst. 2. ř. tr.). – Srv. Storch, Říz. tr. rak. I. §§ 99. a 100. rch.