Údaje o textu
Titulek: Čas
Autor: Josef Durdík, Gustav Gruss, Jiří Tilšer, František Kropsbauer, Jan Ladislav Sýkora, Josef V. Černý, Jan Chadt, Kristian Petrlík
Zdroj: Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. s. 863–867. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Čas

Čas. O č-e není možno dáti definici jako o pojmu složeném, a cokoli se v tom ohledu za definici vydávalo, objevilo se napotom, že jest pouhá diallela více méně zakrytá, to jest, že to, co se mělo definovati, už se předpokládalo a v přísudku věty znova jen poněkud jináče vypovědělo, např.: č. jest číslo proměny, nebo míra pohybu a j. p. Ale ze zkušenosti člověk ví, co jest č., a zbývá toliko vyložiti, jak vzniká, jak se tříbí a zdokonaluje představa č-u, což skládá úlohu psychologickou. Co nám jest v duševním ohledu prvotně dáno, jest pocit, tento prvek psychický. V něm není nic než vlastní obsah jeho; kdy se děje, není nám ničím vytčeno. Však pocit zaniká a druhý povstává; onen prvý můžeme na paměti podržeti jakožto představu a s druhým srovnávati. Říkáme, že jsou po sobě. Po sobě vznikají představy v dítku též, ale ono nemá jasné představy o této posloupnosti. Představovati posloupně není ještě představou o posloupnosti. Aby se této dosáhlo, musí předchozí představa reprodukována na mysli trvati; teprve další rozvoj duševního života přivádí pohnutky, aby některé představy před jinými na mysli udržovány byly. Radost a bol, přání, touha, naděje a obava vyznačují některé představy zvlášť, a tak počíná už v dítku hlásiti se srovnávání stavu jeho nynějšího s jiným. Slova »ještě ne«, »už«, »teprve«, »konečně« a pod. ukazují, že vždy jakýs cit účastní se při určeni časovém, a spolu, že jiná představa než pouze přítomný pocit na mysli reprodukována trvá. A tak, když v řadě představ některé z nich na mysli udržujeme, ač skutečné pocity (nebo představy) už jinam směřují: stáváme se posloupnosti teprve vědomi a vzniká představa č-u. Kdyby nebylo měny a zpomnění (reprodukce), nebylo by č-u; zastavení nebo zrychlení této měny, bolest a touha, slasť a lopota přispívají k uvědomění představy o č-e a k jasnějšímu poznání jeho povahy. Délku řady časové odhadujeme podlé množství členův, které řadu skládají. Shrneme-li v mysli několik řad časových stejné délky ale rozdílné jakosti, budou se stejnolehlé členy co do jakosti své vzájemně zatemňovati, ale posloupnost jich i délka řad tím více vynikne, povstane představa o řadě určité délky se členy neurčitého obsahu, doba (týden, měsíc ...). Shrneme-li na mysli více dob nestejně dlouhých, zatemní se určitost délky, a vynikne posloupnost sama jakožto možnost prodloužiti řadu časovou oběma směry. Tím způsobem povstává časová řada neomezená (indefinita), vyvíjí se obrys o věčnosti. Mezi dva a dva členy vkládáme nové řady (v den hodiny, v hodinu minuty, v minutu vteřiny), řada časová zaplňuje se rozdělovacími body, houstne, až zhoustne v jedinou nepřetržitou (plynulou), neomezenou přímku, jakožto symbol věčnosti. »Času proud« zobrazuje nejen mizení, nýbrž i onen znak času, že od jedné doby ke druhé není přetržky (plynulost, kontinuita). Průsek proudu časového, nejjasnější to místo našeho vědomí, jest přítomnost, bodové před ním spadají v minulost, za ním v budoucnost. Poněvadž délku č-u odhadujeme množstvím představ, zdá se nám ve vzpomínce doba tím delší, čím více jsme v ní prožili, v průběhu svém však činí dojem opačný. Čím poutavější představy v řadě časové, tím více se představa postupu zatemní; my nepočítáme představ, poněvadž nás poutá obsah jejich. Doba živými a hojnými dojmy naplněná v průběhu svém zdá se nám krátkou, ve vzpomínce dlouhou. Doba pak, kdy dojmů málo, zdá se nám v průběhu dlouhou (dlouhá chvíle, nuda), ve vzpomínce krátkou. Odhad č-u jest tedy velice rozdílný, četným klamům podrobený; každý člověk má své vlastní měřítko pro něho a údaje jsou pouze subjektivní. Objektivní měření mohlo by se díti jedině počítáním změn, které se pravidelně opakují. Podmínce této vyhovuje střídání úkazů nebeských, zejména otočení země kolem osy, den jest základní jednicí všech měr časových vzhůru i dolů. Na základě důvěry k objektivnímu měření říkáme pak, že č. ubíhá stejně rychle, ale v skutku má pro každého jiný krok; týž č. někomu dlouhý jest, jinému krátký. Onen se krátí, vyplňujeme-li jej silnými dojmy, což stává se prací, zábavou, hrou. Rozdělování a měření č-u pak jest tak rozmanité, že zvláštní o tom nauky vznikly. Život sám poskytuje obraz nejrůznějších řad časových, vedle sebe a za sebou probíhajících, v jejichžto schránách obsah životní se ukládá (»všechno má svůj č.«, ale »č. má všecko«), a vznikají výpovědi i náhledy o č-e týkající se jeho vlastností, personifikací, a zejména drahoty (»život jest č.«, »č. míti = žíti«, »č. jest jmění« a. p.). Hlubší přemýšlení o tom, co jest č. sám o sobě, o jeho podstatě a vztazích k věcem dalo vznik četným záhadám, které rozřešiti usilujeme. Obyčejně lidé č. představovali si obrazně a četnými obdobami, zvláště obdobou s prostorem, tak že obé odedávna spolu spřežováno a jedno druhým měřeno bylo. Č. i prostor na mysli tanuly člověku jako nádoby (receptacula), které vše, co jest i co se děje obsahují, a četné domněnky o nich strojeny. Proti nim všem postavil Kant nauku svou, dle nížto č. a prostor jsou čisté apriorické formy našeho smyslného vnímání (formy nazírací); mají sice platnost všeobecnou pro naši vezdejší zkušenost, ale nejsou věcmi o sobě, nýbrž čisté představy naše, ustrojením bytosti naši v nás předzjednané, či jinými slovy, Kant hlásá empirickou věcnost č-u a prostoru, ale spolu transscendentální ideálnost jich. Jistou obdobu s naukou touto podává novověká nauka o specifických energiích smyslů (čidel), ale jen obdobu. Přese všechen odpor nabyla nauka Kantova mnoho přívrženců; cokoli se proti ní namítá, nelze upříti, že obsahuje hluboké jádro, a že zajisté zavdala četné podněty k novému a důkladnějšímu vyšetřování otázek k č-u se vztahujících. Dd.

Č. (v astr.) měří se stejnoměrným pohybem; úplně stejnoměrný pohyb podává rotace země a jí odpovídající otáčení se nebeské koule. Rozeznáváme tři druhy č-u: č. hvězdný (hvězdářský), pravý a střední (občanský). Č. uplynulý mezi dvěma po sobě jdoucími hořeními kulminacemi hvězdy slove den hvězdný a dělí se ve 24 hodin počítaných od 0 do 24, při čemž se vychází od okamžiku, kdy bod jarní rovnodennosti (Υ) prochází poledníkem, jest tudíž č. hvězdný úhel poledníkový bodu jarní rovnodennosti. Č. hvězdný označují hodiny hvězdáren. Č., uplynulý mezi dvěma po sobě jdoucími průchody středu slunce týmž poledníkem, slove den pravý slunečný a dělí se na 24 hodin (pravých), jež se čítají od 0 do 24 od jednoho pravého poledne ke druhému následujícímu. Poněvadž slunce se nepohybuje v rovníku, nýbrž v ekliptice, a mimo to s nestejnoměrnou rychlosti nejsou dni pravé stejné dlouhé a proto nehodí se slunce pravě za časomíru ku zřízení hodin. Č. pravý ukazují pouze hodiny slunečné. Č., uplynulý mezi dvěma sledujícími průchody týmž poledníkem středu slunce středního domnělého (fiktivního), jež necháváme v mysli probíhati nebeský rovník se stejnoměrnou rychlostí, slove den střední a dělí se ve 24 hodin od 0 do 24 od středního poledne, kdy střed domnělého slunce prochází poledníkem ku sledujícímu střednímu poledni. Dní střední jsou stejně dlouhé. Slunce domnělé souhlasí se sluncem pravým kolem 15. dubna, 14. června, 1. září a 24. prosince. Od prvé epochy ke druhé slunce pravé předchází slunce střední, na to zůstává pozadu za tím, pak opět předchází a konečně v poslední době zůstává za sluncem středním. Rozdíl mezi č-em středním a pravým slove rovnice časová; táž mění tudíž 4kráte v roce znamení. Značí-li č. pravý, č. střední a rovnici časovou, jest , z čehož plyne ku převádění č-u pravého na střední a naopak a . Stojí-li střední slunce v bodu jarní rovnodennosti, počíná den střední současně se dnem hvězdným, následující den vrcholí střední slunce následkem vlastního pohybu později než bod jarní rovnodennosti o 3m 56',5554 (hvězdných) a během roku vrcholí slunce jedenkráte méně než bod jarní čili rok tropický, má o jeden střední slunečný den méně než dnů hvězdných, jest tudíž jeden střední slunečný den = = 1,00274 dnů hvězdných a naopak jeden den hvězdný = 0,99727 dnů středních slunečných. Ku převádění č-u středního v č. hvězdný a naopak slouží tato úvaha: Je-li Υ bod jarní, CA poledník místa C a B místo středního slunce, jest Υ A č. uplynulý od vrcholení bodu jarního nebo č. hvězdný (úhel hodinový bodu jarního), BA jest úhel hodinový středního slunce nebo č. střední slunečný, B Υ jest pak rektascense středního slunce, z čehož plyne, že ku převádění daného č-u středního v příslušný č. hvězdný třeba k č-u střednímu přidati rektascensi slunce středního pro týž č., což se děje pohodlně pomocí tabulek. Přidáme-li k danému č-u střednímu č. hvězdný pro poledne (střední rektascensi slunce) a korrigujeme-li č. střední od poledne počítajíce na hvězdný, obdržíme č. hvězdný. Tím, že stálice každý sledující den o 3 min. 55',907 středního č-u dříve vrcholí (akcelerace stálic), připadá vrcholení každé stálice vždy na dřívější doby dne. – Methody k určení č-u nejlepší jsou: 1. Methoda měření výšek pomocí sextantu nebo lépe stroje výškového dá pro danou výšku pólu a danou hvězdu (deklinaci hvězdy) a příslušný č. pozorovací ze sférického trojúhelníku: pól, zenit a hvězdy – výšce odpovídající úhel hodinový hvězdy, z čehož pomocí rektascense hvězdy obdržíme č. hvězdný, příslušný výšce hvězdy a porovnáním s č-em pozorování chybu hodin; 2. methoda pozorování kulminac (vrcholení) pomocí strojů passážných, při nichž se otáčí dalekohled v rovině poledníkové. Nutné podmínky jsou, aby a) osa otáčecí dalekohledu byla vodorovná, b) stála ve směru od východu k západu a c) optická osa dalekohledu byla kolmou k ose otáčecí. Pozoruje-li se pak průchod stálice, jest rektascense hvězdy rovna č-u hvězdnému, jenž porovnán s č-em pozorování dává chybu hodin, dle nichž se pozorovalo. 3. Methoda korrespondujících výšek spočívající v tom, že se určí doby, kdy hvězda po obou stranách poledníku nabývá stejné výšky (výšky korrespondující); průměr dob těch jest doba kulminace hvězdy, jež porovnána s rektascensí hvězdy dává chybu hodin. Jiné methody viz v kompendiích astronomie, nejlépe Herr Tinter, Lehrbuch d. sphärischen Astronomie. – Č. místní (Ortszeit) jest pro každé místo č., který udávají hodiny, jež vždy poledne střední (občanské) ukazují, kdy střední slunce poledníkem místa vrcholí. Veškera místa téhož poledníku zemského mají týž č. místní. Č-y místní dvou libovolných míst rozcházejí se v každý okamžik o tolikráte 4 minuty, kolik stupňů mezí jejich poledníky leží. Gs.

Č. v právním obchodě má význam zvláště tím, že účinek právních jednání závisí na tom, zdali v určité době vykonány byly, a že skutečnosti a stavy, jistou dobu trvavší, mají jisté právní účinky. Proto stanoví právo pravidla o tom, jak č. se dělí a počítá. Č. rozvržen jest na oddíly kalendářem, jenž dělí č. na dny od půlnoci k půlnoci o 24 hodinách, na týdny od neděle do konce soboty o 7 dnech, na měsíce od prvního do posledního o 28, 30 a 31 dnech, a na roky od 1. ledna do 31. prosince o 365 dnech. (O přestupném roce viz Bisextum.) Počátek a konec dob těch stanoven tu stále, jednou pro vždy a mluví se tu o roce, měsíci kalendářním (annus, mensis civilis). Z pravidla však v právním obchodě hledí se k dobám o měnivém počátku a konci (č. přirozený) a značí tu v řím. a rak. právu týden dobu 7 dnů po sobě následujících, den 24 hodin. Měsíc a rok značí při dobách zákonem stanovených 30 a 365 dní (§. 902. obč. zák); ale stanoví-li strany dobu roční nebo měsíční, rozumí se tím v soukromém právu řím. a rak. dle panujícího mínění doba od počátečního dne kalendářního ku dni, který svým pojmenováním nebo číslem srovnává se se dnem počátečním. Totéž platí dle obchodního a směnečného práva (čl. 328. obch. zák. a čl. 32. sm. ř.). Počátek určité doby stanoven jest z pravidla jistou skutečností právní (na př. zrozením osoby, smrtí). Počítá-li se doba od okamžiku mathematického (hodiny, minuty), kdy skutečnost rozhodná nastala, až k příslušnému mathematickému okamžiku konečnému, mluvíme o přirozené, naturální komputaci (a momento ad momentum computare). Tato jest v řím. a rak. právu soukromém výjimkou, a vyskytuje se v poslednějším jen, když zákon stanoví dobu dle hodin (§§. 262., 924., 1075., 1116. obč. zák.); v trestním právu hmotném sluší však vůbec užiti naturální komputace (§§. 17., 227., 531. trest. zák.). Opak této jest computatio civilis, kde č. se počítá jen dle celých dnů (ad dies); den, kterého skutečnost právní se udála, jest prvním dnem, aniž by se dále přihlíželo, v kterou hodinu a minutu skutečnost se udála. Den tento se počítá v řím. a rak. právu soukromém za prvý den doby, je-li tato zákonem stanovena; je-li doba stanovena stranami, jest to otázkou výkladu, má-li se den ten v dobu vpočítati čili nic; dle směnečného a obchodního práva pak se den ten nevčítá a počíná doba teprve dnem následujícím. (Čl. 32. sm. ř. a čl. 328. obch. zák.) Poslední den (dies postremus, novissimus) stanoví se výpočtem, při čemž se č. nyní počítá nepřetržité. (Srvn. č. nepřetržitý.) Jde-li o nabytí práva nebo způsobilosti ku právu, stačí dle panujícího mínění v řím. právu, když stav rozhodný i jen na počátku posledního dne trval, nebo skutečnost rozhodná tu nastala (dies coeptus pro iam completo habetur), kdežto dle rak. práva třeba, by poslední den úplně uplynul; tak jest věc vydržena teprve, když poslední den lhůty vydržecí prošel; zletilosti nabývá se teprve prvním okamžikem 25. narozenin atd. (§§. 21., 48., 569., 1465 obč. zák.). Je-li následkem obmeškání, které po jistý č. trvalo, ztráta práva, třeba dle řím. i rak. práva, aby poslední den úplně prošel. Význam č-u jeví se dále v tom, že strany při právním jednání obmeziti mohou toto jednání doložením č-u tak, že stanoví dobu, kdy účinek právního jednání má počíti (dies a quo, doba počáteční) nebo pominouti (dies ad quem, doba končící). Č. ten může býti určitý (dies certus) nebo může býti stanoven se zřením k jisté události budoucí, o které je nejisto, buď kdy nastane (dies incertus quando), nebo zdali nastane (dies incertus an), nebo zdali vůbec a kdy nastane (dies incertus an et quando). V posledních dvou případech obsahuje doložení č-u i podmínku a pokládá se dle §§. 704. a 904. obč. zák. za takovou. Ryzí doložení č-u liší se od podmínky podstatně tím, že zde jsoucnost právního jednání hned s počátku jest nepochybnou, a jen účinek jeho závisí na době počáteční, tak že právo č-em obmezené i na dědice přechází (§§. 705. a 904. obč. zák.); jeli pak doba dobou končící, zanikne právní jednání a účinky jeho č-em obmezené, jakmile č. nastal, a to někdy ipso iure, někdy ope exceptionis. Je-li jisto, že doba počáteční nikdy nastati nemůže, nevznikne právní jednání (§. 706. obč. zák.); je-li lhůta končící nemožnou, pokládá se za nedoloženou (§. 706. obč. zák.). Jistá právní jednání nemohou býti č-em obmezena. tak na př. dle řím. práva instituce dědice, kdežto občanský zákon instituci takovou rovná zřízení fideikommissární substituce (§§. 707. a 708. obč. zák.). – O počítání č-u v právu processuálném viz Lhůta. JT.

Č. nepamětný. Právní poměr, který trval, pokud lidská pamět sahá, pokládá se v některých případech dle řím. práva a vůbec dle něm. a kanon. práva za pravoplatně vzniklý a chrání se právem, aniž by třeba bylo vésti důkaz o jeho nabytí. Mluví se tu o č-e nepamětném (praescriptio immemorialis), který je tu jen, když nikdo z pokolení nyní žijícího nepamatuje vzniku právního poměru, aniž o něm od pokolení dřívějšího slyšel. Při tom se pokládá za to, že věk jednoho pokolení trvá 40 let. Důkaz o č-e nepamětném vede se svědky nebo listinami. Na č-e nepamětném mohou se zakládati jen právní poměry, jichž trvalý výkon jest možný (na př. reální břemena, služebnosti). Rakouské právo ho nezná. JT.

Č. nepřetržitý (tempus continuum). V řím. právu pravidlem výjimečně dle řím. řízení soudního se připouštělo při lhůtách kratších než rok počítáni zvláštní na tempus utile, z něhož nejdelší jest annus utilis, totiž doba jednoho roku (365 dní), do které však pouze ty dny se čítají, pro které právní jednání příslušné mohlo se vykonati; kdežto se nepřihlíží ke dnům, kdy soud neúřadoval, nebo nebyl straně přístupným, nebo kdy se tato nemohla dostaviti pro nemoc či vzdálenost jsouc na cestách. V nynějším právu nemá rozeznávání toto valného významu, hledě k nepřetržitému úřadování soudů, ke zdokonaleným, rychlým dopravním prostředkům a k usnadněné možnosti dáti se zastupovati ve sporu; pročež moderní zákonodárství předpisu toho nepřijala přes to, že v právu obecném dosud platí. Právo nynější zná však podobné případy počítání na tempus utile, o nichž viz článek Lhůta. Kr.

Č. posvátný v širším smyslu = církevní rok. V užším smyslu = doba adventní a postní. Sa.

Č. zapovězený (tempus clausum), doba, v níž církev zapovídá svatební veselí. Po všeobecném zákonu círk. trvá od 1. neděle adventní do svátku zjevení Páné včetně, a od popeleční středy do 1. neděle po velikonocích. Po zákonech círk. u nás platných patří k němu též dny křížové, suché a vůbec dny postní. Zákon obecný zakazuje v něm pouze svatební veselí (taneční zábavy); zákon u nás platný zakazuje v nich i oddavky, tak že v ten čas pouze s dovolením biskupovým smějí se uzavříti, ale bez hlučného průvodu. Účel č-u zapovězeného jest povzbuditi věřících, aby zdržujíce se radostí smyslných tím více dbali posvěcení duše své. Sa.

Č. dobrý v myslivecké mluvě ona doba roční, ve které jest lovná zvěř nejtučnější. Užívá se nejvíce u zvěře jelení. Črn.

Č. obmýtný v lesnictví doba od vzniku (povstání) lesa až k jeho mýtění (poražení, porubání). Č. o. lesů kmenných (vysokých) bývá ustanoven obyčejně na 60–120 rokův a u pařezin (nízkého lesa) na 15–25 roků, jmenovitě u loupenin dubových. Cht.

Č. železniční jest z pravidla střední místní čas důležitějšího města, ležícího as uprostřed příslušné síti železniční a spravuje se jím služba zevnější (odjezd a příjezd vlakův) i služba vnitřní (nádražní, pojezdná, telegrafní a p.). Tak jest tou dobou č-em železničným v Belgii č. brusselský, v Britannii Velké greenwichský, v Dánsku kodaňský, ve Francii pařížský, v Itálii (na poloostr.) římský, v Nizozemsku amsterdamský, v Norsku christianský, v Portugalsku lisabonský, v Rumunsku bukureštský, v Rusku vých. moskevský, v Rusku záp. petrohradský, v Sardinii cagliarský, v Sicilii palermský, v Srbsku bělehradský, ve Španělsku madridský, ve Švýcarsku bernský, v Turecku evrop. cařihradský. V Rakousku byl do 1. října 1891 č-em železničným čas pražský, vyjímajíc železnice na východ od Krakova, v Uhersku a při železnicích východně od Krakova platil čas budapešťský (+ 19 minut proti pražskému). Nestejné rozdíly mezi č-y železničními působí značné potíže při sestavování jízdných řádů na železnicích světových, při službě telegrafní, a dotýkají se i bezpečnosti dopravy; cestující aby při delší cestě řídil ustavičně hodinky a to na každé stanici pomezní jinak: při jízdě na východ jest mu postrkovati ručičky, jede-li na západ, musí jimi točiti nazpět. Pracováno proto již delší dobu k tomu, zavésti nějaký č. ž., při němž těchto potíží není, a sestoupily se různé kommisse a jednoty v Evropě i v Americe. Allen, tajemník »Railway time conventions«, navrhl soustavu pásmovou, při kteréž se vychází od poledníku greenwichského a utvoří 24 pásma po 15 stupních, jež se tedy liší od sebe přesně o jednu hodinu; tato soustava se znenáhla zavádí. Švédsko zavedlo počátkem r. 1879 při železnicích i v životě obecném č. 15. poledníku od Greenwiche; ve Spojených Obcích severoamer., kdež se bylo spravovati 75 č-y železničními, platí od počátku r. 1884 toliko 4 č-y: Eastern time (č. 75. poled. od Gr.), Central time (90. poled.), Mountaine time (105. poled.) a Pacific time (120. poled.); počátkem roku 1888 zaveden v Japonsku č. ž. 135. poled. od Gr. V Rakousku-Uhersku platí od 1. října 1891 při železnicích, při poště a telegrafu č. 15. poled. od Gr., č. středoevropský, jenž předbíhá č. pražský o 2' 19´´ a platiti bude od 1. dub. 1892 také při železnicích badenských, bavorských, virtemberských, elsasko-lothrinských a porýnských na pravém břehu. Zavede-li se č. pásmový obecně, budou ukazovati ručičky minutové a sekundové po celé zeměkouli tatáž čísla, jen ručičky hodinové budou ukazovati jinak, ale rozdíl bude vždy o jednu nebo více hodin. Plk.

Č. v ohledu grammat. v. Časy grammatické.