Ottův slovník naučný/Legát

Ottův slovník naučný
Legát (odkaz)	Legát	Legato

Údaje o textu
Titulek:	Legát
Autor:	Josef Miroslav Pražák, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. s. 788–789. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Legát

Legát (lat. legatus), zplnomocněnec delegovaný od vyšší autority. L-ové senátorští ve starém Římě vybíráni byli ze senátorů: a) vyslanci k zahraničným státům; b) decem legati, deset delegovaných poslanců ze senátu k vojevůdci vítěznému, aby mu pomohli uspořádati podmaněnou zemi; c) delegovaní rádci a pomocníci místodržitelů provincií (v době císařské provincií senátorských). V nepřítomnosti místodržitelově mohou jej zastupovati. L-ové císařští: a) legati Augusti pro praetore, místodržitelé císařských provincií; b) legati iuridici, výpomocní soudcové poslaní do provincií císařských; c) legati Augusti legionis, velitelé legií. Již Caesar místo mladých, nezkušených tribunů vojenských, dosavadních to velitelů legií, postavil v čelo legií stálé, zkušené velitele. Pk.

L. v katolické církvi jest název pro papežského vyslance nebo plnomocníka. Instituce l-ů mívala za účel, aby papež měl mimo stolici svou zástupce, kteří by buď vedli dozor nad podřízenými úřady ve vzdálených zemích, anebo aby zakročovali osobně tam, kde toho vyžadoval prospěch církve. Vyslance své měli papežové již ve stol. IV. a V. Posílali je buď na sněmy konané na Východě anebo ke dvoru cařihradskému (srv. Apocrisiarius). Také v církvi západní vysílali papežové záhy své vyslance do různých zemí, a to za posláními buď ryze církevními neb i politickými. Zároveň však přenesli na ně moc konati jisté funkce úřední ve jménu a zastoupení papežově. Nazývali se missi nebo legati. Někdy nestačilo vyslati posla zmocněného pouze pro určité případy. V zemích vzdálených daleko od Říma, jakož i v zemích teprve nedávno na víru obrácených, v nichž nebyla církevní organisace ještě úplně provedena, ustanovovali papežové některého z tamních biskupů za svého zástupce. Později spojeno bylo toto zastupování trvale s některými biskupskými stolicemi, jejichž biskupové obdrželi název legati nati. Stálá vyslanectví církevní ve středověku se neudržela; papežové vysílali do různých zemí poselství jen za určitými záIežitostmi. Vyslancové tito nazývali se oproti legati nati legati missi, legati dati, a byli-li kardinály, legati a latere čili laterales. Bývali nadáni velmi obsáhlou mocí a vykonávali nejen práva papeži vyhrazená, nýbrž mimo to i pravomoc biskupskou. Bylo přirozeno, že biskupové hleděli na l-y nevraživě, a podobně chovala se vůči nim i moc státní, když l-i počali se míchati do věcí politických. Značně obmezil moc l-ů sněm tridentský. Od XVI. stol. (od dob šíření se protestantismu) ustanovováni jsou na katolických dvorech stálí zástupcové papežští, t. zv. nuntii. Titul legatus natus přináleží jako čestný titul dnes arcibiskupům: kolínskému, pražskému a poznaňskému. – Srv. Rittner, Círk. právo katolické (přel. Em. Zítek, Praha, 1887).