Ottův slovník naučný/Kombinační tón
Ottův slovník naučný | ||
Kombinace | Kombinační tón | Kombinatorika |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kombinační tón |
Autor: | Josef Boleška |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. S. 616. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Kombinační tón vzniká soudobým ozvem dvou jiných tónů rozdílné výšky. Odhaleni k-ch t-ův mylně připisuje se něm. theoretiku G. A. Sorgeovi, poněvadž první literárně o nich pojednal; avšak před ním již Tartini od r. 1714 zjevem jich se zabýval a tudíž objevitelem jich jmín býti sluší. Dle Tartiniho k. t. jest výslednicí dvou tónů zaznívajících v jistém intervalu (ne v unisonu) a jest z pravidla nižším, ale nikdy vyšším než zpodní tón příslušného intervalu. V řadě svrchních či alikvotních tónů k-ho t-u vysloven jest interval, o nějž běží, nejjednodušším, nijakým číslem nedělitelným poměrem číselným. (Srv. Interval.) Ve spise „Trattato di musica“ kryje se Tartinimu k. t. s druhým tónem v řadě svrchních tónů, v pozdějším spise „Dei principi dell’ armonia“ se základním tónem téže řady. Helmholtz („Die Lehre von den Tonempfindungen“) odhalil mimo to opačný druh k-ho t-u, vyššího než obě součástky intervalové, a stanovil oproti Tartinimu pravidlo: Současně zaznívající dva tóny vyvolávají nejprve tón, jehož kmitočet rovná se rozdílu kmitočtu obou (differenční tón), a po té tón, jehož kmitočet rovná se součtu kmitočtu jejich, summační tón. Na př.: při intervalu g:e′ (3:5) jest tón differenční (5−3 = 2) c; tón summační (3+5 = 8) c². Tartiniův k. t., který mu byl základem vlastní soustavy harmonické (viz Harmonie str. 896), neliší se po většině od Helmholtzova tónu differenčního, až na to, že tento druhdy spadá mezi oba tóny intervalové. Názoru Helmholtzova přidržuje se valná většina pozdějších fysiků. Naproti tomu Riemann lpí na principu Tartiniově a učí, že každý interval plodí zprvu tón, jemuž oba tóny intervalové jsou nejbližšími tóny svrchními, a na to plnou řadu alikvotních tónů tohoto tónu. O summačním tónu tvrdí, že z řady alikvotních tónů nevystupuje nápadnější silou, vlastnost, kterou má 15. tón v řadě té, koincidenční svrchní tón intervalu (na př. při intervalu g:e′ tón h″), jejž Oettingen zove fonickým svrchním tónem, Riemann multiplikačním (3×5 = 15). Existenci k-ch t-ů dokazoval Th. Young ze záchvějů, t. j. z nápadných, v pravidelných mezerách se opětujících silnějších ozvů, které pozorovati lze, zní-li současně dva přibližně, ale přece ne zcela stejně vysoké tóny. Záchvěvy ty jsou výsledkem maximálního zhuštění zvukových vln obou tónů; dostoupí-li za vteřinu alespoň takého počtu, jaký shoduje se s absolutním kmitočtem nejnižších slyšitelných tónů (tedy nejméně 30), plodí k. t. Počet záchvějů shoduje se s kmitočtem k-ho t-u. — K. t. je slyšeti silně, uvádí-li se zavzněním dvou tónů táž massa vzduchová v prudký otřes, na př. na sireně Seebeckově nebo u varhanních píšťal na témž zvukojemu; slaběji, vyluzují-li se oba tóny na odlehlých místech, na př. na dvojích houslích nebo dvěma pěvci. ♭