Ottův slovník naučný/Kavkázsko
| Ottův slovník naučný | ||
| Kavkázské plémě | Kavkázsko | Kavkázský újezd |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kavkázsko |
| Autor: | Karel Štěpánek |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. s. 114–117. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Kavkázsko, ruská generální gubernie po obou stranách Kavkázu, mezi Kaspickým a Černým mořem. Dělí se na sev. K. obsahující stavropolskou gubernii, těrskou a kubanskou oblast a černomořský okruh, a Zakavkázsko, obsahující gubernie kutaiskou, tiflískou, erivaňskou, bakinskou a jelisavetpolskou, oblasti dagistánskou a karskou a okruh jakatalský. Hraničí na sev. s gubernií astrachaňskou a územím donských kozáků, na jihu s Persií a Asijským Tureckem. Na 468.110 km² má 9,723.553 ob. (1897), 21 na km². Z toho připadá na Předkavkázsko 221.781 km² a 3,729.190 ob., 17 na km², a na Zakavkázsko 246.329 km² a 5,994.363 ob., 24 na km². O poměrech přírodních, obyvatelstvu, živnostech atd. viz Kavkáz a jednotlivé gubernie a okruhy. Sídlem vlády jest Tiflís. V čele stojí generální guvernér, jenž jest zároveň generálním náčelníkem kavkázské armády. Jemu podřízeni jsou guvernérové bakiňský, dagistánský, erivaňský, jelisavetpolský, kubanský, karský, kutaiský, stavropolský, těrský a tiflíský. Ruské náměstnictví kavkázské zřízeno bylo již r. 1785. ale obsahovalo tehdáž jen země při sev. straně pohoří Kavkázu. Výboji se území to stále zvětšovalo. až r. 1882 zařízena gener. gubernie. Administrativně náleží ke gener. gubernii oblast transkaspická při vých. bř. Kaspického moře ve výměře 554.860 km² se 700.000 ob. (1893).
Dějiny. Kavkáz již svojí zeměpisnou polohou na rozhraní dvou dílů starého světa byl určen k důležité úloze v dějinách evropských i asijských národů, kteří nejednou hledali zde cestu do nových krajů, přírodní poklady a bohatství nebo prostě slávu smělých výbojů. Staré báje kladou do Kavkázska dějiště známých mythů o Prométheovi, Deukalionovi a Pyrrze, o Argonautech a pod. Letopisy armenské a gruzínské připomínají zde existenci říše Armenské a Kartalinské již v XX. stol. př. Kr. Jisto, že Armensko v dobách prastarých ohrožováno bylo od výbojných Babylóňanů a že černomořská čásť K-ka byla záhy vyhledávána osadníky řeckými. R. 720 vystěhovala se do krajů kavkázských čásť zajatých Židů. Armensko, jež dosáhlo neodvislosti od říše Babylónské teprve po smrti Sardanapalově (v pol. VIII. stol. př. Kr. ), bylo i s Kolchidou pokořeno Kyrem (r. 558). Před tím r. 633 vtrhli Skythové přes Kavkáz do Medie a Malé Asie. V VII. stol. založili Řekové četné osady na pobřeží Černého moře a r. 400 př. Kr. ustoupilo po bitvě u Kunaxy asi 10.000 Řeků k jihových. břehům černomořským. R. 322 vystupuje Armensko opět jako samostatná říše a r. 302 řadí se k němu i Gruzie pod vládou Farnabaza, jenž také uspořádal gruzínskou azbuku. Ve svobodném Armensku nalezl útočiště prchající Hannibal (r. 182), k jehož radě vystavěno město Artašad u ř. Araxu. Že význam Kavkázu již tehdy byl dobře pochopován, o tom svědčí vystavění první pevnosti v Darjálské úžlabině od iberského krále Mirvana (r. 140) k ochraně hlavní cesty. V I. stol. př. Kr. objevily se v zemích kavkázských legie římské. Tak pronikl sem Pompejus a překročiv r. 65 pohoří zmocnil se Iberie a Albanie, načež r. 34 Marcus Aurelius pokořil Armensko. Doba křesťanství vyznačila se zde působením apoštolů Ondřeje a Šimona, kteří r. 40 po Kr. navštívili Kolchidu a j. místa v K-ku. R. 56 zničili Římané pod Nerónem hlavní město armenské Artašad. Před tím podnikl válečné tažení proti Armensku Trajanus (r. 38). Od II. stol. počíná velké hnutí národů: r. 150 Gotové vytlačili Alany z K-ka a usadili se na záp. jeho části, r. 204 překročili Kavkáz Chazarové a přepadli Armensko, načež r. 300 byli vypuzeni králem Tiridatem, za něhož Armeni přijali též křesťanství (r. 301). V l. 433—450 připomínají se pochody Peršanů proti Hunům, potom r. 513 vtrhli do Armenska Hunové-Sabirové a r. 558 usadili se v K-ku Avarové. Do těch dob spadají též války římsko-perské na území kolchidském a stálé klesání moci římské. R. 586 povolána k vládě dynastie Bagratovců, r. 640 Arabové poprvé vtrhli do Armenska a r. 683 objevili se opět Chazarové.
Konečně r. 880 Rusové přepadnuvše jižní břeh Kaspického moře počali od té doby neustále činiti výpady do krajů kavkázských. Tak r. 914 a 943 zmocnili se pevnosti Bardy, r. 967 velkokníže Svjatoslav přemohl na úpatí Kavkázu Jassy (Osetiny) a Kosogy (Čerkesy). Konečně v XI. stol. Mstislav Udaloj založil na poloostrově Tamaňském knížectví Tmutarakaňské a válčil šťastně proti Kosogům. R. 1068 Turci-Seldžukové zmocnili se Tiflísu, v l. 1184 až 1212 královna Tamára zvítězila nad Turky, Peršany a Armeny šíříc usilovně křesťanství. Královna ta provdala se za syna velkoknížete Ondřeje Bogoljubského, což svědčí o stycích Rusů s K-kem i za tatarského jha. K r. 1185 víže se též nešťastná výprava Igorova na Polovce, záhuba a zajetí Rusů na Kojale. Novou výpravu na Jassy podnikli Rusové r. 1277 a spálili Děďakov v jižním Dagistáně. R. 1387 Tamerlan opanoval Gruzii i Dagistán, načež r. 1424 nastalo rozdělení říše Gruzínské. Šestý a poslední nájezd Tamerlanův na Gruzii spadá do r. 1403. Ku konci toho století Turci dobyli Trapezuntu (1475) a italský obchod na Černém moři počíná silně klesati. Kavkázští vladaři pak obracejí se stále častěji k Rusům o pomoc proti loupeživým sousedům. Tak r. 1487 Zachariáš Gujguris dožadoval se ochrany u Ivana III., podobně kachetinský kníže Alexandr (1492). V l. 1534—1584 objevili se v K-ku těrští kozáci a r. 1586 kachetinský kníže Alexandr II. dožadoval se opětně ochrany u cara Feodora Ivanoviče. Novou výpravu podnikli Rusové r. 1604 a dobyli Tarki, načež v l. 1618—50 různí vladaři hledali ochrany a pomoci u cara Michajila Fedoroviče, až r. 1718 Šamchal Adil Girej přijal ruské poddanství. Petr Veliký dobyl Derbendu (1722) a vystavěl na ř. Judaku pevnost sv. Kříže, r. 1723 Rusové dobyli Baku, ale již r. 1735 musili je odstoupiti Persii. Teprve r. 1770 ruské vojsko překročilo poprvé Kavkáz a zmocnilo se Kutaisu. Země na sev. straně Kavkázu byly organisovány a rozděleny pod ruskou správou r. 1785. Z té doby pocházejí též nynější kraje. Území na Kaspickém moři s městy Derbendem a Baku zmocnil se hrabě Zubov r. 1796, načež r. 1801 přivtělena i Gruzie k Rusku, r. 1802 podmaněni Osetinci, r. 1804 Mingrelci a r. 1810 Imeretinci. Když pak r. 1813 Persie odstoupila Rusku některé chanáty, organisovalo Rusko i tuto čásť pod svojí správou, takže r. 1815 mělo Rusko v držení nynější zakavkázské oblasti až na achalcyšský kraj a jižní čásť území ečmiadzinského, erivaňského, nachtiševanského a Ardubatu. Obyvatelé byli však svobodni mimo pruh podél gruzínské vojenské silnice, dělící území čerkeské ve dvě polovice. A od r. 1815 počíná krutý zápas těchto obyvatelů proti Rusům čili tak řečené války kavkázské.
R. 1816 jmenován byl vrchním velitelem kavkázských vojsk gen. Jermolov, jenž postupuje vytrvale proti horalům založil řadu pevností (j. Groznaja, Vnězapnaja, Burnaja) a hojně průseků a cest v neprostupných dosud lesích. Jmenovitě proslul výpravami proti Čečencům, kteří jej pokládali za nepřemožitelného. Za něho potlačeno bylo též hnutí v Imeretii a Abchazii. R. 1827 opustil Jermolov K. Doba jeho činnosti pokládá se za nejslavnější v dějinách válek kavkázských, nemajících sobě rovných. Moc ruská byla za něho upevněna na sev. části Kavkázska v Kobardě a zemích kumyckých a poprvé uskutečněna myšlénka soustavného postupu proti horalům. V Zakavkází Jermolov snažil se upevniti ruskou moc cestou administrativní a především vyvrácením vlivu perského. Nový velitel gen. Paskěvič válčil nejprve s Persií a Tureckem. Perská vojska vnikla do Gruzie, ale byla vytlačena a po tuhém boji dobyta pevnost Erivaň. Mírem r. 1828 postoupila Persie Rusku chanát erivaňský a nachičevanský. Na hranici turecké vzata pak celá řada pevností, mezi nimi Kars a Erzerum, načež v Drinopoli potvrzeno Rusku držení Zakubanska a břeh Černého moře od Anapy a Rionu k řece Čoloku. Tím docíleno, že Turci nemohli se již míchati do sporů s kmeny kavkázskými. Zatím však Rusům vyvstal nový nepřítel. V Dagistáně kolem 20tých let počalo se šířiti nové učení muhammedánské, miridismus, jež šířil jmenovitě Kazi-mulla. Již obecné povstání Čečenců r. 1825 bylo způsobeno tímto hnutím. Vítězství Paskěvičova působila značně na mysli horalů, zejména po porážce u Chunzachu (1830), jehož Kazi-mulla chtěl se zmocniti. Zatím odvolán byl Paskěvič-Erivanský do Polska a na jeho místo poslán do Zakavkází gen. Pankraťjev a do Předkavkází gen. Veljaminov. Kazi-mulla přenesl svoji činnost do zemí šamchalských usadiv se v málo dostupném Čumkesentu. Ale pokusy jeho zmocniti se některých pevností ruských se nezdařily. Nicméně počet přívrženců jeho stále stoupal, zejména ve středním Dagistáně. Vypleniv Kyzljar pokusil se o dobytí Derbendu, konečně však nucen prchnouti do vsi Gimry u břehu avarského Kojsu, silně opevněné, kde při útoku barona Rozena zahynul (17. říj. 1832). Nástupcem jeho stal se však záhy Hamzadbeg, jenž zmocnil se Chunzachu, vyhladil úkladně dřívější chánský rod Pachu-bike a chystal se podmaniti si již celý Dagistán, avšak padl rukou mstitele chánské rodiny (1834). T. r. dobyto hlavní středisko miridů Gocatl a učiněn konec cizím, zejména anglickým agitacím na pobřeží černomořském.
Po smrti Hamzadbega postavil se v čelo miridů Šámyl, obratný administrátor, vynikající též vojenskými schopnostmi, jenž pod svojí despotickou vládou dovedl spojiti všecky kmeny vých. K-ka. Již r. 1835 měl tolik sil, že pomýšlel na vytrvalý odboj. Rusové opevnili zatím Temirchan-šuru, zmocnili se chánského sídla Chunzachu, vystavěli v něm citadellu a řadu menších pevností mezi oběma městy, ano obklíčili Šámyla ve vsi Teletli. Šámyl slíbil, že se pokoří, a za rukojmě dal svého příbuzného Hamzada. Rusové pak po velikých útrapách a při nedostatku potravin ustoupili, aby pokořili povstalce v okolí Kuby. Ústup Rusu získal však Šámylovi ještě více popularity. Tento vystavěl vedle rozbořeného Achulga novou pevnost, podněcoval nejen okolní horaly, ale vnesl agitaci i mezi Čečence a Kumyky, takže ohrožoval i spojení Rusů mezi Chunzachem a Temirchan-šurou. Zatím car Mikuláš navštívil K. (1837) a byl velmi nespokojen, že po tolika ztrátách a obětech docíleno tak malých úspěchů. Gen. Rozen odvolán a poslán na K. gen. Golovin. Ten vystavěv několik nových pevností rozdělil operační práce na tři obvody: na pobřeží černomořském, v Dagistáně a výpravu proti Šámylovi. V čelo výpravy postaven gen. Grabbe. Úkol svůj vykonal za čtyři měsíce prodrav se do končin, kde před tím nebylo vůbec vojska evropského. První srážka svedena u Arguani, kde Rusové proklestili si cestu hromadami mrtvol z dvojnásobného počtu nepřátel, načež 10 neděl obléhali Achulgo, jež padlo po útoku 22. říj. 1839. Avšak Šámylovi podařilo se prchnouti ještě před útokem.
Tímto úspěchem ruských zbraní horalé byli ochromeni a slibovali vesměs poslušnost. Avšak předčasný pokus odzbrojiti obyvatelstvo K-ka (nařízeno odváděti daně ve zbraních, zvláštními znalci odhadovaných) vedl k novým nepokojům. První vzbouřili se Čečenci a povstání šířilo se pak za řeku Sunžu a na Černé Hory. Za vůdce povolán opět osvědčený Šámyl. Ruské vojsko s počátku obmezilo se na výpravy do čečenských lesů. Jmenovitě památnou stala se krvavá výprava na ř. Valerik (11. čce 1840). Potom svěřen Grabbovi úkol, zmocniti se nového útulku Šámylova Darga. Se značnými silami vypravil se vojevůdce do lesů, ale pro tuhý odpor nucen byl ustoupiti s velikými ztrátami, při čemž padla do rukou povstalců všechna zásoba spíže. Rovněž špatně vedlo se Rusům i v Avarsku. Šámyl obořil se na jednotlivá opevnění jejich, dobyl po zoufalé obraně pevnůstky gergebilské a přerušil spojení mezi Chunzachem a Surou, mezi severním a jižním Dagistánem. Ruská posádka v hlavním městě avarském odvolána, ale na cestě zaskočena u osady Ziranů, a jen rychlou pomocí gen. Gurka zachráněna a přivedena do Šury. Koncem r. 1843 Avarsko a horský Dagistán byly úplně v rukou povstalců, ano násl. roku přidal se k nim i sultán jelisujský. R. 1845 podniknuta proslulá výprava darginská. Za největších svízelů pronikli Rusové do Andi, zmocnili se sídla Šámylova Darga, ale úspěchy tyto zmařeny počínáním horalů, kteří číhali v roklích a lesích, kazili cesty a zřizovali vysoké záseky. Výprava vedená hrabětem Voroncovem byla by zahynula při takovém způsobu boje, vysvobodil ji však s novými silami gen. Frejtag. Na pochodu tom padli 3 generálové, 186 důstojníků a 3321 mužů. Od té doby změněn způsob boje proti horalům. Postupováno útočně teprve tehdy, když bylo kryto vše, čeho dosud dobyto. Vystavěny tvrze, zřízeny kozácké stanice, učiněny široké průseky v čečenských lesích, uspořádána správa získaných krajin ve shodě s dosavadními zvyky a obyčeji svobodymilovných horalů, úřadování zjednodušeno a soudy odevzdány voleným zástupcům národa, rozhodujícím dle obyčejového práva.
Po jedenáctileté usilovné práci vrchní velitel kníže Barjatinskij mohl se odhodlati k rozhodnému postupu proti Šámylovi a jeho přívržencům, kteří zatím zahájili styky s Tureckem. Mezi nimi vynikl hlavně stoupenec Šámylův Muhammed Eddín. Po pařížském míru r. 1856 povolána na Kavkáz ruská vojska z asijského Turecka, načež pokořena Salatavia, přinuceny k poslušnosti svobodné obce dagistánské Dido, Ankratl a čásť venkovanů přestěhována do Kachetie. Poč. r. 1858 podrobila se větší čásť Čečny a lid nezdráhal se usaditi se v nových sídlech, násl. roku opanováno trvale Vedeno (1. dub. 1859), kde Šámyl hledal útulek se svými poraženými zástupy a odkud uprchl dále do hor. Po dobytí Vedenu Rusové třemi proudy postupovali do údolí andijského Kojsu. Šámylovo panství chýlilo se ke konci, obce podrobovaly se dobrovolně Rusům a Šámyl nemohl udržeti je v poslušnosti ani krutými tresty. Usadiv se na čas v aule Karata opevnil horu Kiljatl a pravý břeh andijského Kojsu proti Konchidatlu. Obranu jejich svěřil pak synu svému Kazi Mahomu. Když však Rusové smělou přepravou andijského Kojsu u Šagrytla octli se nepříteli v boku, byl tento nucen opustiti svá opevnění a Šámyl prchl do posledního svého útulku na hoře Gunibu, maje při sobě všeho jen 400 nejfanatičtějších miridů. Dne 25. srp. 1859 Gunib byl v ruských rukou a Šámyl vzdal se na milost a nemilost knížeti Barjatinskému. Tím v podstatě války kavkázské byly zakončeny.
Zbývalo jen pokořiti záp. čásť K-ka, obydlenou kmeny rovněž bojovnými. Proti nim pokračováno dle systému poslední války. Pokoření horalé osazováni na místech bezlesých a zřizovány mezi nimi četné kozácké stanice. Kníže Barjatinskij poč. r. 1860 sesílil pravé křídlo své armády, ale nové povstání v Čečně a v části Dagistánu zmařilo jeho plán. Teprve r. 1861 přikročeno k rázným opatřením a r. 1862 gen. Jevdokimov pronikl k ř. Pšechu. Přestěhovav během 20 dnů asi 90 aulů zaměřil do Dachovského údolí, které pokládáno za nedostupné, a založil zde novou kozáckou stanici. Odpor proti Rusům byl sice tuhý, ale marný. R. 1863 zbývalo pokořiti již jen horaly na sev. svahu hlavního hřbetu. Poč. října 1863 plnomocníci obcí podepsali generálu Jevdokimovi smlouvu, jíž se zavázali, že nejdéle do 1. ún. 1864 přestěhují se na vykázaná místa a ti, kteří by nechtěli, že se vystěhují na území turecké, k čemuž poskytnuta jim lhůta 2½ měsíce. Tím sev. svah byl pokořen. Dne 10. října obsadili Rusové údolí ř. Pšadu a ústí ř. Džuby. Nové povstání Čečenců, vznícené stoupenci sekty Ziky, záhy udušeno, a když čtyři oddíly vojska, postupující různými směry, spojily se u Achčipsy v údolí říčky Mázymty, dílo pokoření K-ka bylo dokonáno. Dne 21. kv. 1864 slouženy zde u přítomnosti velkoknížete Michajila Nikolajeviče a shromážděných pluků slavné služby poděkovací za ukončení dlouholetých úporných válek. Šnk.