Kapper Siegfried, českoněmecký básník a spis. (* 21. bř. 1821 na Smíchově – † 7. čna 1879 v Pise). Pocházel z rodičů židovských a prvého vzdělání nabyl od otce, jenž od r. 1795 až 1816 byl učitelem na různých školách ve Francii a Španělsku. Gymnasium (od r. 1831) a filosofii K. absolvoval v Praze (1838), načež připravoval se pro učitelství na Rusi. Avšak již r. 1840 nechal toho i odebral se do Vídně studovat medicínu. Již v Praze v kroužku mladých básníků a spisovatelů českých i německých, unášených mocným proudem ideí a snah mladoněmeckých, seznámil se K. nejen s B. Bachem, M. Hartmannem, A. Meissnerem a j., nýbrž také s českou literaturou a s několika českými spisovateli, zvláště s K. Sabinou, V. Nebeským a j. předními zástupci »mladé Čechie«, tolik příbuzné současnému »mladému Německu«. Národní nadšení Nebeského, k němuž záhy přilnul oddaným přátelstvím, uchvátilo jej mohutně i trvale a dalo rozhodný směr všem jeho literárním snahám. Již v Praze počal seznamovati německé obecenstvo s národními písněmi slovanskými a složil několik vlastních básnických pokusů. Ve Vídni horlivě v tom pokračoval, nalézaje nových popudů a přispění u vídeňských Slovanů, zvláště Vuka Stefanoviće Karadžiće. Nejrozhodněji však i tam působil na literární a slovanské snahy K-ovy Nebeský, učiniv z nich jednu z nejpůsobivějších opor ve svém snažení o vzájemnost českožidovskou, při němž v K-ovi našel nejen nejlepšího pomocníka, ale také jediného druha, kterýž vytrval. Již r. 1844 vydal K. sbírku Slavische Melodien (Lipsko), obsahující ve čtyřech odděl. variace na motivy národních písní českých, moravských, slovanských a jihoslovanských, v nichž národní tón pěkně se pojí s umělými zvuky tehdejší poesie, zvláště německé. K témuž cíli, seznámení Němců se slovanskou poesií, nesly se také drobnější překlady K-ovy z Čelakovského, Jablonského a zvláště z Máchy, jehož »Máj« v něm. rouše vyšel v alman. »Libussa« r. 1844. Přispěním Nebeského, jenž zmíněné pokusy vřelými slovy doporučoval českým kruhům, počal K. od r. 1843 pořádati vlastní básně, jejichž přední snahou bylo pobídnouti soukmenovce, by se připojili k našemu národnímu životu. Ukázky z nich uveřejnil Nebeský ve »Květech« r. 1845, celá sbírka vyšla r. 1846 pod názvem České listy (po druhé v »Ústř. knihovně«). Nepříznivé přijetí Havlíčkovo a nedůvěra v Čechách rostoucí hlavně tím, že přední spisovatelé židovští vždy více se cizili českým snahám, umlčely na čas český hlas K-ův. Stav se r. 1847 doktorem mediciny usadil se v chorvatském Karlovci a seznámiv se tu s Drag. Kušljanem, Joanem Mažuranićem a E. Tkalcem studoval horlivě život a literaturu jihoslovanskou. Březnová revoluce přerušila na čas tyto studie i přilákala jej do Vídně. Nový záblesk svobody nadchnul jej ke sbírce Befreite Lieder, dem jungen Oesterreich (Vídeň, 1848) a v l. 1848–1849 učinil z něho žurnalistu, jenž podával do »Constitutionelles Blatt aus Böhmen« zprávy z říšského sněmu vídeňského a kroměřížského, potom z uherského bojiště. Za nastalé reakce opustil Rakousko i odebral se na cesty do ciziny. R. 1850 prošel Bosnu, Srbsko a Bulharsko, r. 1851–52 Italii a Německo, 1853 cestoval opět po zemích jihoslovanských. Ovocem těchto cest i dlouholetých studií byly pěkné a záslužné spisy: Südslavische Wanderungen (Lip., 1851 a 1853, 2 sv.); Die serbische Bewegung in. Südungarn (Berlín, 1851); Christen und Türken. Reiseskizzen von der Save bis zum Eisernen Thor (Lip., 1854, 2 díly) a zvláště pěkné spisy básnické Fürst Lazar. Epische Dichtungen (Vídeň, 1851, 1852, 1853; spracováno také česky) a Die Gesänge der Serben (Lip., 1852, 2 sv.). R. 1854 zasnoubil se K. se sestrou M. Hartmanna i usadil se jako praktický lékař v Dobříši v Čechách, pak po nedlouhém pobytu v Italii, kde súčastnil se jako dobrovolný lékař rakouské války, v Ml. Boleslavi. Liter. činnost jeho v této době byla německá. O sobě vydal: Herzel und seine Freunde (1853); Falk. Eine Erzählung (Desava, 1853); Das Vorleben eines Künstlers (1854, 2 sv. v Kobrově »Bibliothek deutscher Original-Romane«); Die böhmischen Bäder (Lip., 1857); Die Handschriften von Grünberg und Königinhof (Praha, 1859; něm. překlad s úvodem); Das Böhmerland (Praha, 1863 a n., s W. Kandlerem). Přestěhovav se však do Prahy, vrátil se K. opět také k české literatuře a vydal: Zpěvy lidu srbského (»Poesie světová« sv. V. a XI., 1872–74; ukázky v »Lumíru« 1852 a ve »Svět.« 1868 a 1875); Pohádky přímořské (1873, vyšly prvotně ve »Květech« 1865–66); Gusle, ohlasy písní černohorských (Praha, 1876, 2. vyd. 1882). Černou Horou zaměstnával se K. poslední dobu svého života nejvíce i nabízel něm. časopisům pražským články o dějepisných, společenských a kulturních poměrech jejích – marně. Vyšly posléze v lipském »Unsere Zeit« 1875 (Das Fürstenthum Montenegro) a v berlínské »Deutsche Rundschau« (Montenegrische Skizzen). Z ostatních časopisů, do nichž psával, uvésti musíme »Westermannsche Monatshefte« sv. I.–V. (Die Legenden der Serben; Otto Nikolai; Kara Djordje; Durch Südböhmen nach Oberösterreich; Die Hallstädter Ausgrabungen; Histor. Volkslieder der Montenegriner), »Ost und West«, »Wiener Zeitschrift«, »Gartenlaube«, »Národní Listy«, »Květy« (1867: K rodopisu P. Skály ze Zhoře; Nástiny valašské, úryvek z větší práce; Vuk Stefanović Karadžić a j.). U nás o K-ovi psal F. Schulz v »Osvětě« 1879 a J. Hanuš v životopise Nebeského 1896. Hš.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Siegfried Kapper