Ottův slovník naučný/Jungmann
| Ottův slovník naučný | ||
| Jüngling Jan | Jungmann | Saint Junien |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jungmann |
| Autor: | Jan Jakubec |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 668–678. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Josef Jungmann, Autor:Antonín Jan Jungmann |
 Heslo ve Wikipedii: Jungmann |
|
Jungmann: 1) J. Josef (Jakub), přední buditel českého národa a zakladatel novočeské mluvy spisovné (* 16. čce 1773 — † 14. list. 1847 v Praze). Narodil se jako šesté dítě z otce Tomáše a matky Kateřiny, rozené Kynské, v Hudlicích, větší vesnici asi dvě hodiny od Berouna vzdálené. Otec jeho vyznamenával se rozšafností a velikou při činlivostí; obdělával několik měřic polí, živil se řemeslem obuvnickým a vedle toho konal i službu kostelnickou. Matku svou J. později ve svých Zápiscích sám vylíčil jako ženu »rozumnou, dobrou, obcování svatého a přeživé fantasie« její zbožnost často projevovala se chorobným pobožnůstkářstvím. Syna Josefa již jako nemluvně zaslíbila Bohu; mělť se stati knězem. Proto snažila se u něho vznítiti a vypěstovati cit náboženský. Zaslíbení matčino a pevný její úmysl dostáti jemu přivedly chlapce na studie, ač hmotné poměry rodičů jeho nebyly podle toho. Snad k tomuto odhodlání přispívala též rada místního učitele Husáka a zejména vrchního křivoklátského Kubáska. Vychodiv školu hudlickou v jedenáctém svém roce, vstoupil Josef do piaristské hlavní školy v Berouně, kde tehdy jako ve většině podobných škol v ryze českých městech vyučovalo se vůbec po německu. Na této škole strávil čtyři léta (1784—178), což způsobilo mu obmeškání v studiích. Šlo tu hlavně o to, aby se naučil němčině a počátkům latiny. Počátkem školního roku 1788 vypraven byl patnáctiletý jinoch do Prahy, aby zde na piaristském gymnasiu pokračoval ve svém učení. Poněvadž osvojil si již jistou znalost latiny, přijat byl hned do druhé třídy. Po všechna čtyři léta (1788—1792) studia gymnasijního — v té době rozděleno bylo gymnasium na pět ročníků — J. patřil mezi nejpilnější a nejlepší žáky, ač při tom musil se starati o svou výživu. Jeho znalost hudby a zpěvu, kterým učil se již v Hudlicích a Berouně, byla mu při hledání obživy zdrojem nejvydatnějším.
R. 1792 vstoupil J. do studií filosofických, kdež došel ohlasu nový proud ideový hýbající tehdy již celou Evropou. Jisty ústupek duchu časovému objevil se novým zřízením, daným universitě pražské r. 1784, jímž jednotlivé odbory vědecké na filosofii byly rozšířeny. Tři bývalí jesuité, dějepisec Ignác Cornova, mathematik a astronom Ant. Strnad a zejména druhý mathematik Stanislav Vydra, působili mocným vlivem na ducha J-ova. Vydra, k němuž J. vroucně přilnul, má též asi nemalou zásluhu o vlastenecké jeho uvědomění. S moderními proudy myšlenkovými J-a seznamovali zejména J. Seibt a Aug. Got. Meissner, otvírajíce posluchačům zámky k tehdejším názorům filosofů západních; zejména seznamovali jej s učeními Voltaira, Rousseaua, Montesquieua, Humea, Helvetia, Basedowa a j. Z něm. spisovatelů chválili jim vedle Lessinga a j. obzvláště Wielanda. Pozdější názory J-ovy náboženské, mravní i politické mají v těchto dobách studií universitních svůj základ. Již na filosofii J. obíral se horlivě studiem cizích jazyků a literatur; naučil se dobře francouzsky a anglicky, čítal vlasky a španělsky. Brzy oddal se studiu jazyků slovanských, zejména ruského a polského. V těchto studiích literárních a jazykových pokračoval pak ještě na fakultě právnické. Za doby svých studií filosofických J. probuzen byl též k uvědomění národnímu. Zásluha o to podle vlastního jeho vypravování patří jisté mladé krajance jeho, která prý ho kdysi zahanbila před společností za to, že se neuměl dobře vyjádřiti po česku.
Po tříletém studiu filosofickém (od r. 1792 až 1795) šel k velikému žalu matčinu na práva, kde moderní zásady v pojímání života politického a sociálního vštěpovali mu učitelé jeho J. Ig. Buček, P. J. Riegger, Ant. Martini, J. Sonnenfels a j.; u mnohých z nich bystřejší posluchač musil postřehnouti, jak s úhořovitou hladkostí dovedli srovnati liberální a revoluční zásady evropského západu s tuhým absolutismem a upjatým byrokratismem rakouským. Na právnických studiích setrval až do června r. 1799. Aby ušel soukromému učitelování, které jej nemálo tížilo, J. umínil si hlásiti se o uprázdněné místo učitelské na gymnasiu litoměřickém, jež mu také r. 1799 bylo uděleno, když byl vykonal zkoušku potřebnou k dosažení úřadu učitelského. Tento úřad J. sám pokládal s počátku jen za provisorní. Chystal se podstoupiti předepsané zkoušky právnické, t. zv. appellatorní, a proto chodil do magistrátní kanceláře litoměřické na praxi. Ale brzy rozhodl se, že setrvá již při nastoupeném povolání učitelském; obliboval si je čím dále tím více. Stav ten zpříjemňovali mu také intelligentní a milí mu kollegové s praefektem Bern. Schirmerem v čele. S prof. Ign. Hájkem vstoupil i ve svazek příbuzenský. Nejvíce k tomuto rozhodnutí přispěl jeho sňatek s Johannou Světeckou z Černčič, dcerou dosti zámožného měšťana litoměřického (1800), s níž založil si šťastný rodinný život. V té době již byla u něho silně probuzena snaha působiti literárně a k tomuto stav učitelský podával nejvíce příležitosti a prázdně.
Ve svém úřadě J. vyznamenával se zvláštní horlivostí a pílí, kteréžto vlastnosti patří k základním rysům jeho povahy. Napřed vyučoval v třídách grammatikálních; od r. 1802—03 v rhetorice; r. 1810 jmenován skutečným, professorem pro třídy humanitní. Ve dvou letech (1805 a 1807) vykonával dvojnásobný úřad učitelský, tak že místo jedné učil dvě třídy najednou, maje 8hodinné denní vyučování. Horlivost vlastenecká přinesla mu však ještě jiné zaměstnání v úřadě učitelském. Odr. 1800 učil totiž nepřetržitě gymnasijní mládež bezplatně též jazyku českému, první to případ na všech ústavech v Čechách i na Moravě. Na tom však J-ova láska k jazyku mateřskému nepřestávala. V týž úkol uvázal se totiž i v litoměřickém semináři. Konal jej od r. 1806 až do svého odchodu z Litoměřic bez jakékoli odměny hmotné s pouhým vědomím vykonané povinnosti vlastenecké. Magistrát litoměřický za toto vyučování českému jazyku osvědčil mu svou uznalost tím, že mu za to udělil měšťanské právo v Litoměřicích. Odměnou největší bylo mu však, že mezi mladými seminaristy našel několik horlivých mladíků, kteří snahy jeho pochopili a v duchu jeho dále působili. J. neobmezoval se pouze na výklady o jazyku českém, nýbrž budil v mladých posluchačích uvědomění vlastenecké, rozněcoval v nich lásku k národu českému a příbuzným kmenům slovanským. O rázu těchto vstupních přednášek svědčí nejlépe dochované řeči v jeho pozůstalosti. Ze semináře litoměřického rozešel se po českém venkově dosti značný počet duchovních, kteří hlavně zásluhou J-ovou pocítili sami a hlásali povinnosti k vlasti a jazyku českému. Mnozí z nich návodem J-ovým se zdarem pokoušeli se v působení literárním nebo stali se aspoň přispívateli jeho ve velikém díle slovníkářském. Nejznámějším stal se nejmilejší žák jeho Ant. Marek. Z nich jakož i z některých svých kollegů, J. Hájka, J. Kouble a j. J. utvořil si kruh spisovatelský, se kterým později zamýšlel vydávati jakousi českou encyklopaedii nauk. Jim všem býval neúnavným povzbuzovatelem ku pracím literárním, o něž po většině jenom J-ovi přísluší zásluha. Toto vyučování a vlastenecké působení jeho mělo ovšem tím větší váhu, že J. nabyl zatím dosti zvučného jména jako český spisovatel.
Na dráhu spisovatelskou J. uveden přátelským stykem s mladými českými vlastenci a spisovateli, se školou zvanou po náčelníku Puchmajerovou. První svazek jejich »Sebrání básní a zpěvů« r. 1795 přinesl první pokus J-ův, krátký epigramm; čtyři podobné epigrammy uveřejněny ve svazku třetím (Nových básních) r. 1798. Všecky jsou ohlasem tehdejšího lehkého Voltairského a Wielandského pojímání života a cítění. A hned na počátku své činnosti básnické J. dává najevo snahu, ovládnouti jazyk po stránce formální; on první na příklad uvádí k nám formu znělky (pokus první z r. 1798 »Těžké vybrání«; (tuhý z r. 1799 »Letaví mravenci«), třeba ne se zdarem (sáhl k planému rýmu). V Litoměřicích jal se usilovněji sloužiti literárním potřebám českého jazyka. Pro vlastní své vzdělání zahluboval se po příkladě Dobrovského ve studium starých knih českých, doplňoval si Tomsův slovník. Osvojoval siv tak širší slovný materiál jazyka českého. České literatuře chtěl především prokázati službu překladem vynikajících děl cizích. S touto znalostí troufal si dáti se do nesnadného překladu takového díla, jako je Miltonův Ztracený ráj. Chtěl svou prací zároveň získati vážnost odstrkovanému českému jazyku i přispěli k vytříbení a ustálení mluvy básnické. Po čtyři léta pracoval na tomto velikém díle, které v rozvoji českého jazyka stalo se základním kamenem. Ač dokonáno bylo již r. 1804, teprve r. 1811 vydáno tiskem. Zatím objevil se na veřejnosti r. 1805 jiný významný překladatelský pokus J-ův: F. Chateaubriandova Atala aneb Láska dvou divochů na poušti, výňatek to velikého proslaveného francouzského díla uvedeného spisovatele »Le génie du christianisme« (z r. 1802). Překlad ten dává zároveň překladateli svědectví o tom, jaké měl pochopení pro myšlenkové proudy modernější, které hlásaly o návratu k přírodě, cenily si člověka prostého, vzděláním ještě původnímu určení svému nedcizeného, o čistotě jeho cítění i konání. Proslavenost tohoto díla básnického, jíž je si J. dobře vědom, onen moderní duch přející národům přirozenějším, skvělá forma a drobné krásy aesthetické, které vrstevníci v tomto díle nalézali, to vše pohnulo asi J-a k tomu, že odhodlal se přeložiti povídku tuto brzy po jejím objevení (r. 1801).
Překladem »Ataly« J. rázem octl se mezi významnými činiteli literárními. Od té doby vyhledávána jeho součinnost při různých podnicích literárních. Důležité by o obzvláště jeho účastenství při »Hlasateli českém«, jejž od r. 1806—08 vydával Jan Nejedlý. Do té doby připadá nejplodnější básnická činnost J-ova. Překlady, na tu dobu velmi zdařilé, zaujímají tu nějpřednější místo. Tehdy nejvíce obliboval si poesii anglickou; z ní také překládal básně od Goldsmitha, Graye a Popea. Pozornost upoutaly obzvláště překlady Grayovy Elegie na hrobkách veských (v »Hlasateli«, 1807), Popeova heroida Psaní Eloyzy Abelardovi (t.), Lazebnice (»Hlas.« 1808), Messiáš (v Puchmajerových »Nových básních« 1814). Ale nad tyto drobné básně daleko mocněji působil překlad duchov. eposu Miltonova r. 1811. Jím ukončeno významně první období spisovatelské činnosti J-ovy. V literatuře české otvírá se jím nová epocha: pro rozvoj české řeči spisovné J-ovy překlady jsou nejpevnějším mezníkem literárním. Naproti svým předchůdcům J. šel v tomto snažení dále: nejen že uvedl v oběh fond jazykový ze starých spisů českých, nejen že přidržoval se živého mluveného slova českého, on sáhl i k příbuzným jazykům slovanským pro poklad slovní. Vedl jej v tom zřejmý úmysl, »abychom i my Čechové všeobecné spisovné řeči slovanské vstříc pomalu vcházeli«, jak praví v předmluvě. Kde ani s těmito prameny nevystačoval, jal se z daného materiálu tvořiti slova nová. A tvořil je opravdu velmi šťastně. Osvojil si jazykozpytné a jazykově historické výzkumy Dobrovského, ale vyvozoval z nich zcela jiné důsledky nežli jeho veliký učitel; užil jich k oživení a obohacení české mluvy básnické. A to byl čin velmi důležitý: všichni mladší básníci brali si jej za základ, všichni J-ovu řeč básnickou studovali, ji si úplně osvojili a v jejím duchu pak tvořili dále. Jinak překlady obou větších děl jsou pro smýšlení J-ovo charakteristické: básník, který v duchu francouzské filosofie Voltairovské málo se staral o věci náboženské, překládá tu veliký epos duchovní anglického puritána, tu zase povídku katolického horlivce náboženského, která byla reakcí a výbojnou polemikou proti duchu, k jakému přiznával se překladatel sám.
J-ova povodni poesie zůstává naproti tomuto významu, jaký mají jeho básnické překlady, značně v pozadí. Nejpopulárnější z nich je zdařilá romance Oldřich a Božena (z r. 1806), ve které jeví se znatelně vliv Burgerových ballad; překlad jeho Lenory J. uveřejnil v »Hlasateli« téhož roku. V časopisu tom (1808) básník uložil též svou obšírnější Etegii na smrt Stanislava Vydry. Do doby o něco pozdější spadají jiné dvě práce J-ovy: z čítanek dobře známá jeho báseň Spokojenost, uveřejněná teprve r. 1814 v Puchmajerových »Nových básních«, a pak zbásněný histor. příběh Zuzana.
Avšak J. neobmezoval se pouze na tyto pokusy básnické. Tehdejší stav české literatury a českého národa vnutil mu do ruky péro, aby veřejně zastával nejživější a nejnaléhavější potřebu té doby. Bylo třeba hlavně činnosti publicistické, a tu hned v prvním čísle »Hlasatele« objevila se první čásť proslulého »rozmlouvání« J-ova O jazyku českem. Spisovatel dává se setkati v podsvětí odrodilému Čechovi, který mluví zpotvořenou češtinou, s tehdejším ideálem Staročechem Dan. Adamem z Veleslavína. Když tento zoufá o svém rodu soudě podle tohoto zástupce, utěšuje jej spravedlivý Němec (rázu asi Herderovského), že již ukazuje se obrat k lepšímu a Čechám že kyne skvělá budoucnost. V druhém rozsáhlejším článku pod týmž titulem potírá vlastenec Slavomil »světoobčana« Protivu důvody rozumovými. Oboje »rozmlouvání« jsou vřelou obranou jazyka českého podobného rázu jako četné obrany před tím vyšlé. Spisovatel opírá se tu — ovsem mírně, jak plynulo ze současného smýšlení — poněmčování českého národa; žádá, aby český jazyk uveden byl do škol i do veřejného života, ukládá každému věrnému Čechu za povinnost, aby důkladně naučil se jazyku českému. V obojím čeká zlepšení bídného stavu od spravedlivého panovníka, což je pro J-a charakteristické. Nejeden vynikající buditel (na př. Šafařík, Palacký) později doznal o tomto rozmlouvání, že jím přiveden byl k uvědomění národnímu. »Hlasatele« J. obohacoval hojnými jinými články, ať přeloženými nebo původními. Mezi články přeloženými vynikají rozsahem tři rozmluvy Z Luciana Samosatenského, dále výňatek ze spisů Američana Benj. Franklina Starý, chudý Richard, rozprava to, kterou čtenář má poznati prostředky, jak lze zbohatnouti. Z článků původních nejobjemnější jest pojednání Hra v šachy. Když r. 1809 »Hlasatel« přestal vycházeti, J. vedl o něho péči všemožnou, ale pokračování jeho nemohl se dočkati. Proto také tato činnost spisovatelská na čas ustává; nebylo časopisu českého a proto J-ovi chyběl vnější podnět. Takové literární středisko zaraženo po několika letech ve Vídni Hromádkem. Byly to »Prvotiny pěkných umění« (s pozměněným názvem od r. 1813 až 1817). Při těch J., maje jiné pilnější práce a nesouhlase se smělými novotami jejich, neúčastnil se tak horlivě jako při »Hlasateli«. Ale i v těch uložil několik drobnějších prací. Zvláštního významu pro českou literaturu nabyl překlad známé kapitoly Herderovy o Slovanech, v níž s takovou pevnou nadějí a nadšením tento německý filosof humanity mluví o lepší budoucnosti Slovanstva. I jiné překlady J-ovy hledí si tohoto všeslovanského rázu; tak z B. Kopitara O slovanských nářečích a prostředcích jim se naučili nebo Výtah z řeči Jana Kosakovského, kterou tento učený biskup přimlouval se za užší svazek mezi učenci slovanskými, zejména mezi Čechy a Poláky. Obsaženo tu hlavně horování pro jednotnou spisovnou řeč slovanskou, pro kteroužto myšlénku horoval Polák Lindě a mnozí jiní slovanští spisovatelé s ním. K nejhorlivějším zastancům s počátku patřil i J. Vedle toho přispěl J. do tohoto časopisu některými drobnějšími básněmi původními (na př. Slavěnka Slavinovi, míněn Sam. Rožnay), i překlady ze Schillera, Popea, Drydena a j. Jakou cenu má národnost pro každý národ, chtěl krajanům svým ukázati Výtahem o německém narodství od Fr. Lud. Jahna (»Prvotiny«, 1814). Velikého jména mezi českými vlastenci J. nabyl svou publicistickou polemikou s časopisem »Bohemií« (vycházejícím od r. 1812). Hned první číslo tohoto časopisu přineslo mezi jiným ostrý útok na jazyk český a na probouzející se snahy buditelské. J. vystoupil ihned na obranu proti »Bohemariusovi« především článkem Antibohemia a druhým Slovo k statečnému a blahovzdělanému Bohemariusovi, jež uveřejnil v »Prvotinách« (list 36., 37. a 38.). Polemiku svou J. vedl tak účinně a obratně, že původce onoho útočného článku v »Bohemii«, professor Alois Uhle, ve své křivdě se poznav sám brzy stal se horlivým hlasatelem obrozovacích snah českých a českým spisovatelem.
Tyto drobnější práce, ukládané v časopisech, byly J-ovi jen jaksi okřáním od jiné usilovnější práce - sbírání materiálu pro český slovník. Při své četbě staročeských spisu a při své praxi spisovatelské J. přesvědčoval se o nedostatečnosti slovníka posledně vydaného od Fr. Tomsy (1799) a doplňoval si jej pro svou vlastní potřebu již od r. 1800. Čím více se zahluboval do staročeských pramenů, tím více ukazovala se mu neúplnost díla Tomsova. S počátku J. vypisoval slova a obraty v úmyslu, že jimi přispěje k zamýšlenému slovníku od J. Palkoviče. V tom smysle vedl též své horlivější žáky v semináři litoměřickém, jež zasvětil do své práce a přiděloval jim přiměřené úkoly. Čím dál tím více však nabýval přesvědčení, že Palkovič nevyvede slovníka, jak tanul na mysli jemu. Viděl v něm zejména odpůrce všeho nového tvoření jazykového i přejímání z jiných jazyků slovanských, jež Palkovič zvláště jeho překladu »Ztraceného ráje« těžce vytýkal. Kromě toho nahromadily se jeho sbírky tou měrou, že nechtěl býti jen podřízeným spolupracovníkem Palkovičovým. V letech pozdějších J. pomýšlel na spolupracovnictví s jinými, hlavně s Ant. Puchmajerem, který měl v tomto oboru také velikou již práci schystánu. Avšak s ním nemohl se dohodnouti hlavně co do uspořádání, protože Puchmajer (zároveň s Dobrovským) přál si slovníka etymologického, uspořádaného podle kořená, kdežto J. hledě k praktické potřebě a ke svému vzoru Lindemu trval na slovníku abecedním. Brzy dostavila se u Puchmajera jistá ochablost v činnosti literární, tak že materiálu slovníkového J-em mu zaslaného ani za dlouhý čas neprohlédl. Kromě toho Puchmajer neschvaloval celého založení slovníka J-ova na základě široce slovanském. Po těchto nezdařených pokusech J. hledal spolupracovníky jinde. Nejednou obrátil se k A. Markovi, jehož účast při něm do let dvacátých byla značná, jindy ke Kollárovi, jindy k Šafaříkovi, boje se, že by sám díla tak velikého nesvedl. Od Dobrovského získal J. brzy hojné sbírky a jeho pomocí i od jiných spisovatelů. Svými osobními styky dovedl k práci získati velmi mnoho schopných sil mladších, kteří mu prokázali při díle velmi platné služby. Práce tato vzešla z nejusilovnější snahy buditelské, snahy o povznesení jazyka mateřského. Této snahy J. je nejpřednějším zástupcem. Vědecky základ Dobrovského podal mu k tomu vhodný návod i podnět. Po příkladě Dobrovského J. viděl v důkladném a obšírném »slovaři národním první potřebnost«. Do prací slovníkářských zavanul též úplně duch, který provázel i jiné činy tehdejších buditelů. J. stará se nejen o to, aby vyčerpal co možná všecky prameny tištěné starého jazyka českého, nýbrž dává od svých přátel, žijících mezi lidem, sbírati slova i úsloví z rozličných dialektů — bohužel nenašel sběratele pro všecky aspoň nejhlavnější dialekty. Těchto stránek konečně všímali si i jeho předchůdcové, zejména Dobrovský, Rybay, Palkovič a j. Ale J. učinil tu jiný krok velmi smělý, jejž charakterisoval v duchu starších buditelů Puchmajer v listě r. 1816: »Vy skoro celého Lindě, Heyma a jiné cizoslovanské slovníky vypisujete, což já nikoli chváliti nemohu. Tuť nebude více český, ale slovanský všeobecný slovník.« J. totiž všecka slova, která neměla zrovna speciální ráz určitého jazyka slovanského, nýbrž byla schopna přejiti z nich i do jazyka českého, nerozpakoval se převzíti do svého slovníka českého. Chtěl tím jazyk svůj mateřský obohatiti, chtěl i takto uváděli prakticky ve skutek oblíbenou myšlénku některých předních spisovatelů slovanských, jiti vstříc jednotné slovanské řeči spisovné. Z toho důvodu zejména z Linda přejal mnoho slov. Podobně J. ve svůj slovník uváděl všecky výrazy nově utvořené od něho i jeho vrstevníků, v čem zase potkával se s odporem u mnohých starších spisovatelů, zejména u Palkoviče. Tím zároveň mělo býti kodifikováno dřívější jeho novotvoření jazykové. A pozdější vývoj spisovné mluvy české dal mu v tom úplně za pravdu. Nynější spisovná řeč užívá mnoho slov jednak vypůjčených, jednak nově utvořených zcela bez závady. S tímto základem a s těmito zásadami J. prováděl se svými přáteli slovník již za svého pobytu v Litoměřicích. Co od té doby na slovníku podnikal, nezměnilo nijak tohoto základního pojímání; to vše byla jen veliká pilná práce, ve které pokračoval ještě přes 20 let v Praze.
Koncem října 1815 J. přestěhoval se do Prahy, dostav místo professora humanitního na staroměstském gymnasiu. Maje v úmyslu ve středu národního života a literárního ruchu na stálo se usaditi, zakoupil si v Praze dům v Široké ulici, nyní po něm nazvané. Probouzející se ruch národní J. ovým příchodem došel značné posily. »Vaše obývání v Praze nebude jistě bez velkých a spasitedlných účinků«, prorokoval mu Ant. Marek v listě z 3. říj. 1815. Bylť J. dosavadním svým působením literárním proslul jako velmi horlivý vlastenec i významný spisovatel. Se staršími spisovateli udržoval na všech stranách již za svého pobytu v Litoměřicích styky písemné co nejhorlivěji. Co se kde v literatuře české podnikalo nebo chystalo, o všem věděl, namnoze i vedl. K němu uchylovali se obzvláště mladší spisovatelé a vlastenci s největší důvěrou. Brzy ho v Praze čekala práce nového druhu. R. 1816 dne 23. srpna vydán byl přičiněním hlavně Němce Milona Grüna, opata kláštera strahovského, známý dekret c. k. dvorní kommisse nad studiemi, jímž českému jazyku činěny jisté ústupky; požadována od úřednictva v českých krajích znalost českého jazyka a proto do škol mělo se zavésti částečné vyučování českému jazyku, ač později toto nařízení valně bylo oslabeno. V této době velmi naléhavě cítila se potřeba učebné knihy, která by mládež studující příhodně uváděla ve studium jazyka českého. K tomu účelu J. jal se sbírati materiál pro chrestomathii, kterou podle ruštiny nazval Slovesnosti Vybral pro ni příklady jednak starší, jednak žádal českých spisovatelů o vhodné příspěvky nové. Již koncem r. 1817 byla ukončena, ale teprve r. 1820 byla vytištěna, ježto byla podána dříve dvorní kommissi studijní k posouzení a předložena censuře. J. vzal si k ní za vzor, co se theorie týče, chrestomathii Pölitzovu. Hlavní obtíž objevovala se mu ovšem v českém názvosloví. A tu J. pokračoval v duchu, jakým se nesla všecka jeho činnost spisovatelská. Kde nebylo českých výrazů, nerozpakoval se tvořiti nové a vypůjčovati si je z jiných jazyků slovanských. Týmž způsobem vedl si právě tou dobou přítel jeho Ant. Marek při skládání své »Umnice«, o niž J. vedl nemalou péči. Tato snaha narazila na odpor buditelů starších, zejména u Dobrovského, který přílišné novotvoření v řeči již od prvního svého působení literárního neschvaloval. Všeobecné potřebě, rozvoji českého jazyka vědeckého, kniha tato přišla značně na prospěch. Byla to část' úsilí J-ova o založení vědecké terminologie české, které chtěl přispěli vydáním malé encyklopaedie nauk, ale kromě Markovy Logiky, vyznačující se týmž duchem jako J-ova Slovesnost, nedošlo k ostatním zamýšleným částem.
Za to podařilo se J-ovi a jeho přátelům dodati těmto snahám zvláštní opory založením prvního vědeckého časopisu. Pro tento plán získal bystrého mladého učence, Jana Sv. Presla, jehož přičiněním uveden r. 1820 v život časopis »Krok«. Při něm soustředili se zejména všichni mladší pracovníci; J. vedl při tomto periodickém spise část' filologickou (v širším smyslu). Vší touto činností kladen zároveň odpor rozhodujícímu mínění Dobrovského a jeho přívrženců, který podobných pokusů novotářství jazykového neschvaloval. J. cítil tu potřebu živého jazyka lépe nežli náš veliký jazykozpytec. Jazyk vědecký po tak dlouhou dobu zanedbávaný nemohl se obejiti bez hojnějšího usilovnějšího novotvoření, měl-li vyrovnati mezeru mezi stavem jazyka českého a mezi pokrokem věd, učiněným za doby úpadku jeho. Pravda též, že J. a jeho učenníci (Marek, Sedláček, Presl a j.) v lecčems také přestřelovali, a tak se rozpor se staršími názory tím více přiostřoval.
Těmito podniky literárními J. opět vytržen byl z usilovné práce slovníkářské. Pro Slovesnost nestačovaly příklady až do té doby uveřejněné. Některé druhy slovesnosti byly by zůstaly nezastoupeny, pro jiné viděl příklady nevhodné; kromě toho chtěl, aby Slovesnost i literárně znamenala novou událost, aby nezůstala bez vlivu na produkci básnickou u nás. Proto dopisoval přátelům vybízeje je ke skládání literár. a sám si také hleděl vlastními pokusy ledacos doplniti. Těžká jednotvárná práce slovníkářská nedovedla v něm utlumiti smysl pro poesii. Po celý svůj život se obírá skladbami básnickými, ať původními, ať překladem cizích. Jako v první své činnosti spisovatelské se zvláštní zálibou obíral se poesií anglickou, tak nyní skoro výhradně překládá z němčiny. A jsou to oba největší zástupcové německého Pamassu, kterých díla pokouší se převésti do češtiny, Goethe a Schiller. Již »Prvotiny« a »Nové básně« Puchmajerovv přinesly několik ukázek ze Schillera, jako: Rukavičku, Radost; ^pro Slovesnost překládal více z Goetha: Carodějnický učedlník, Píseň milostničky (Mignon), v »Kroku« (1821) Zpěv duchů nad vodami; v Macháčkově »Krasořečníku« (r. 1823) uveřejnil překlad Schillerovy Písně o zvonu. Ještě v době pozdější do Časopisu musejního překládal z Klopstocka {Vyučenec Řeků) a z Herdera (Kůň z hory, česká pověst o Horymírovi, obě r. 1832). Ba i překlad Goethova idyllického eposu Hermanna a Doroty, jejž dokončuje již jako sedmdesátiletý stařec, je jako předešlé svěží a obratný. Při výběru těchto překladů J. vedl si vždy eklekticky, ne jako šiřitel určité idee, nýbrž jako aesthetik; z pravidla určovala jej potřeba časová.
Původními básněmi, které nejvíce uveřejňoval v »Kroku«, chtěl podati doklady pro své názory o české prosodii. Touto otázkou J. tehdy zabýval se intensivněji. V příčině prosodie české ukázal se rozhodným odpůrcem Dobrovského, jenž proti dosavadní neurčitosti r. 1795 v Pelclových »Grundsätze der böhm. Grammatik« stanovil pravidla o prosodii, podle nichž požaduje v češtině prosodii založenou na přízvuku, ježto prosodie časoměrná příčí se povaze českého jazyka. Pravidla vyslovená Dobrovským uváděli v život básníci seskupení kolem Puchmajera. J. patrně pod vlivem theorií, které hlásali někteří theoretikové němečtí, domníval se poznávati při překladu Miltonova »Ztraceneho ráje« nesnáze a nedostatky, jaké poskytovala pravidla Dobrovského českému básníku. Proto hned po dokončení tohoto překladu napsal Nepředsudné mínění o prosodii české, které však nevydal na veřejnost, nýbrž dal mu kolovati mezi »p. vlastenci a českého básnířství milovniky«, by »společné hlasů sneseni« v otázce prosodické mohlo se prohlásiti veřejně. Ale tato cesta neměla očekávaného výsledku. Po desíti letech dostal prý J. své pojednání zpět bez nejmenší poznámečky. Nemaje souhlasu od ostatních spisovatelů J. od svých pokusů opravných upustil, ba povzbuzoval své přátele, aby své básně psali přízvučně. V »Prvotinách« však již sám i jeho přátelé pokoušejí se o verše časoměrné. Vydatné posily pro své mínění J. nabyl ve dvou mladých horlivcích, Šafaříkovi a Palackém, z nichž obzvláště první odkojen byl učením theoretiků německých o výhodnosti veršů časoměrných. J. schvaloval čin a posílil úmysl obou mladých spisovatelů. Jejich spis »Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie« vyšel pak r. 1818 v Prešpurku. V něm s velikým ohněm a rozhodným tónem hájena časomíra proti přízvuku. Spis ten způsobil veliký rozruch mezi tehdejšími spisovateli. U mladší generace potkával se s nadšením, protože v něm nevědomky cítila vanouti moderního ducha, jenž ovládl literatury světové. Starý veršovec Seb. Hněvkovský postavil se svým spisem »Zlomky o českém básnictví« na obranu prosodie přízvučné, ale s malým úspěchem; veřejné mínění bylo na straně útočících. Tehdy vystoupil též J., ač anonymně, v polemické kritice spisku Hněvkovského v »Kroku« na prospěch časomíry. Romantika přinesla našim časoměrcům posilu v pěstované poesii indické. V ní nacházeli velmi umělou metriku založenou na délce slabik. Filologové cizí uváděli svá pozorování hned v objemných rozpravách v pravidla a sestrojovali umělá schémata metrická. J. chopil se této vítané příležitosti a napsal do »Kroku« (I., 1.) Krátký přehled prosodie a metriky indické podle H. Th. Colebroka. Bratr jeho Antonín ukládal tam jiné studie o sanskrtu. J. a přátelé jeho přispívali hned také příklady básní, aby theorii tuto upevnili (J-ova Útěcha mysli, Jeseň, Rybářská píseň a j., Ant. Marek »Nad hrobem mateře«). Brzy J. v témž časopise uveřejnil rozpravu Výměšky z prosodiky a metriky české, ve které sice spornou základní otázku, je-li časomíra vhodná pro jazyk český čili prosodie přízvučná, nerozluštil, ba ani se o to nepokusil, ale přece získal si souhlas všeobecný. Toto učení potvrzovaly jim před celou veřejností obzvláště domněle staré Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. J. raduje se z nich nejvíce proto, že prý nemají metra přízvučného a rýmu a jsou prý zcela v duchu Ossianově. Tímto způsobem stanovisko v prosodii české J-em hájené nabylo vítězství nad prosodii přízvučnou. Ovšem bylo to vítězství jen v theorii, v praxi básnické bylo překonáno velmi záhy. Časomíra zůstala v praxi dlouhou dobu skoro výhradně překladům z klassických jazyků. Praktický neúspěch neodvrátil J-a od jeho zamilovaných theorii. Podržel si je po celý život. Ještě r. 1843 v posudku »Nápěvu« Fr. Jar. Kamenického (Čas. čes. Mus., 1843, str. 450) odsuzuje prosodii Dobrovského a přimlouvá básníkům, aby aspoň v písních šetřili časomíry. Prakticky pokusil se o to překladem libretta Mozartovy zpěvohry Únos ze Serailu (1830); stejnou zásadou již před tím řídil se k veliké radosti J-ově K. S. Macháček při překladech oper »Rodina Švejcarská« a »Vodař«.
V otázce české prosodie J., jak vylíčeno, stál příkře proti učení Dobrovského, za to ukázal se rozhodným přívržencem Dobrovského v reformě českého pravopis u; nejlepší to svědectví, jak šlo mu o prospěch českého jazyka K Dobrovského pravopisu analogickému (podle něhož mělo se po c a ve spojce i vždy psáti i, po s a z jen tam, kde je podle analogie po právu) přilnul J. hned, protože v provedení jeho viděl malý krok ke sblížení se národů slovanských. Ale J. byl by býval přízniv ještě smělejším novotám pravopisným, pokud by jimi se dalo dosíci usjednocení národů slovanských, aspoň rakouských, po této stránce. K pokusům podobným dával soukromě podnět na př. v listech k Ant. Markovi, schvaloval mnoho i z dobrodružných pokusů Hankových, až libovůle Hromádkových »Prvotin« úplně zviklala jeho důvěru v tyto pokusy. Toto stanovisko J-ovo jest ovšem v době vření reformního úplně vysvětlitelné. Avšak při názorech Dobrovského o opravách pravopisných J. setrval přes to, že vzpírali se jim starší buditelé pod vedením J. Nejedlého. Ve sporu o to povstalém J. měl velikou účast, ač s počátku zřejmě na veřejnost nechtěl se svým přesvědčením vystoupiti, nýbrž spor nechával vésti jiným, hlavně V. Hankovi. J. byl z vážnosti k Nejedlému a jeho táboru, jakož i pro zachování míru mezi českými buditeli hotov podrželi starou orthografii bratrskou, jak ujednáno mezi ním a druhou stranou brzy po příchodu J-ově do Prahy. Ale brzy vychytralý Hanka dovedl pohnouti J-a, že přiznal stanovisko své k opravám pravopisným veřejně. Vyžádal si od něho předmluvu ke »Starobylým skládáním vydaným pravopisem analogickým; nad to věnoval je Jos. Dobrovskému. Strany smlouvaly se o smír, ale bez úspěchu. J. a jeho strana nad odpůrci vítězili literárními činy. R. 1820 vyšla totiž J-ova Slovesnost tímto pravopisem; jím tiskly se knihy jeho přátel, jako Markova »Umnice«, Preslův »Rostlinář« a j., vědecké časopisy »Krok«, později Časopis musejní i Časopis pro katolické duchovenstvo. Zatím spor veden soukromě. Každý výrok Nejedlého o pravopisných opravách J-ových donášel se J-ovi a naopak. Nejedlý převažoval svým postavením úředním. V nových sporech koncem let dvacátých vzniklých J. s Hankou napsali společně r. 1828 polemický spisek O počátku a proměnách pravopisu českého, ač zodpovědnost před veřejností svým podpisem nesl zaň Hanka. Když pak na tuto polemiku Nejedlý r. 1828 odpověděl německým spiskem »Widerlegung der sogenannten analogisch-orthographischen Neuerungen in der böhm. Sprache«, J. jako nejpřednější zastance pravopisu analogického veřejně vystoupil na obranu jeho r. 1829 ve spise Beleuchtung der Streitfrage über die böhmische Orthographie, ve kterýžto spisek přibrána i odpověď K. Vinařického. Této věci tyká se též dialog J-ův rázu více žertovného Rozepře mezi písmeny psán již r. 1820. Vědecky spor tím byl sice ukončen, ale osobně oběma stranám přivedl mnoho trpkostí; zejména jménu a zásluhám literárním Nejedlého těžce tu ublíženo; i podezření z denunciantství na něho uvaleno.
V tomto čase J. obrátil se na jiné pole působnosti literární - v obor historie literatury české. Prameny k tomuto dílu sbíral si již od počátku svého působení literárního, hlavně ovšem pro vlastní potřebu. Knihu z těchto poznámek způsobila hlavně žádost polského učence Boh. Lindě, který chystal se vydati historii literatur slovanských. O čásť českou obrátil se r. 1822 k J-ovi; ten pak, vzav si za vzor historii literatury ruské od Greče, dal se hned do práce. Doplňoval své dřívější materialie a dosavadní práce literárně historické, zejména historií české literatury od Dobrovského a Pelzlova rukopisného seznamu knih, hlavně podle katalogů universitní bibliotéky pražské a vídeňské. R. 1825 vyšla již tiskem pod titulem Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů český h s krátkou historií národu, osvícení a jazyka. Dějinami literatury české v přísnějším smyslu knihu tuto nelze nazvati. Historii politické i kulturní, historii jazyka dostává se v úvodech stručného objasnění beze všeho spojení s vlastními dějinami literatury české. Úvody tyto přidržují se většinou věrně Dobrovského »Geschichte der bóhm. Sprache u. Literatur«. Obraz o ní tu i tam je neúplný (zejména o rukopisech) nebo nesprávný (Dobrovský vytýkal jí zejména přemrštěné oslavování staré kultury slovanské, nesprávný obraz o ní, jaký šířil se zejména falsifikátem Libušiným soudem), čtenář jen málokde dovídá se soudu spisovatelova o ceně uvedených knih. Avšak takového účelu spisovatel sám si nekladl; jemu šlo hlavně o účel bibliografický. Píšeť A. Markovi, že prázdniny věnoval »dohotovení své literatury, mám-li tím jménem zváti pořad knih podlé věcí a let sestavených s nějakým předslovením. Dále jiti čas nepozvoluje« (list z 21. říj. 1824). A v tomto smyslu vykonal veliký a potřebný kus práce. Spisovatelům a čtenářům dostalo se jí pravého ponětí o rozsahu české literatury, jakého dříve o ní neměli. J. zařadil ve svou historii literatury české více než 1500 spisovatelů s 5428 literárními díly různého objemu. Literární historik podnes bez J -o vy »Historie literatury české« (doplněné ve 2. vyd.) se neobejde, dílo jeho podnes zůstává jediným svého druhu; přednost jeho je hlavně v praktickém upotřebení: rozdělení jeho rychle čtenáře orientuje.
Tímto působením J. ještě před vydáním svého slovníka pokládán od vrstevníků za největšího spisovatele českého. Jako před dvaceti lety Dobrovského, tak nyní J-a spisovatelé jednotliví i redaktoři žádají o předmluvy. (Vedle předmluvy k Hankovým Starobylým skládáním psal na př. na žádost redaktora K. Vinařického předmluvu k »Časopisu pro katol. duchovenstvo«.) v Za vydatnou účast žádal ho i Palacký pro »Čas. Čes. Musea«, zásluhou tohoto při Museu zřízený a jím redigovaný. J. pro první ročník napsal na základě německého aesthetika Pölitze článek O klassičnosti v literatuře vůbec a zvláště české, z kterého mu Palacký některé ostré osobní narážky na Nejedlého a konec škrtl. V témž článku objevuje se známé místo, kde J. má pochybnosti o budoucnosti českého národa. J. jednáním mladého redaktora rozmrzelý potom málo přispíval do jeho časopisu. Postupovalť Palacký i co do novotaření v jazyku českém rozvážněji, nežli tehdy ještě přál si J. Ale brzy J. smířil se s Palackým. Bylo to zejména, když zásluhou Palackého při sboru musejním zřízena Matice česká (1831), při níž J-ovi připadla velmi veliká účast. V následujícím ročníku Musejníka (1832) nacházíme od J-a zase větší počet příspěvků. Vedle básnických překladů z Klopstocka, Herdera, výše uvedených, jsou to některé menší prosaické články, jako Plivník, O beáních akademických a j. Nejpamátnějším stal se jeho článek v témž roční ku O různěn í českého písemního jazyka, kterým J. energicky protestuje proti všelijakým dobrodružným novotám a opravám nepovolaných theoretiků, ač dříve mnohým z nich, zejména Kollárovi, v tom hověl. Odtud otázka tato čím dál tím zřetelněji se ostřila, až na podnět Kollárův všichni čelnější spisovatelé r. 1846 uveřejnili ve »Hlasech« projev o potřebě jednoty spisovného jazyka. V tomto spise otištěn též článek J-ův výše uvedeny znovu. R. 1837 J. převzal i redakci Musejníka, když redaktor jeho Palacký odjel do Říma studovat prameny archivální.
Těmito pracemi a starostmi J. na čas býval přerušován ve svém hlavním díle — velikém Slovníku česko-německém. Konečně r. 1833 po více než 301eté práci jej ukončil. Nastaly nesnáze a starosti s vydáním. J. byl hotov přinésti značné oběti hmotné a také je přinášel, ale na vydání prostředky jeho nestačovaly. Vydání ujala se s mnohými svými nesnázemi Matice česká. Pět let strávil ještě J. tištěním jeho (1834—39), při čemž mu byl při korrektuře i v opravování vydatně nápomocen P. J. Šafařík. Vyjití Slovníka oslavováno s pravým nadšením od celého národa. Oslavné básně, čestné dary, členství učených společností (byl od r. 1830 členem učené společnosti krakovské, od r. 1834 Král. české učené společnosti, r. 1847 akademie vídeňské, t. r. jmenován čestným členem univ. charkovské a j.) vyznamenání se strany mocnářů (dostal též rytířský řád Leopoldův) a jiné projevy uznání a vděčnosti provázely tento veliký čin J-ův. Universita, jejímžto členem J. jako doktor filosofie byl od r. 1817, vyznamenala jej po dvakráte hodností děkana fakulty filosofické (r. 1828 a 1839). Pro r. 1840 volen po svém bratru Antonínu, professoru na medicínské fakultě, za rektora magnifika. Objevením se J-ova Slovníku dokonán jest jazykový vývoj české literatury. Jím česká mluva spisovná nabyla ustálení a pevného základu.
Svým Slovníkem J. chtěl podati více nežli pouhou snůšku pokladu slovného. Spisovatel snaží se z pravidla o to, objasniti původ slova, je-li domácí nebo cizí, pokouší se o etymologii jeho, ukazuje je se stránky příbuzenství slovanského i širšího indoevropského — tu přirozeně dnešní jazykozpyt nachází ledacos vědecky nepřesného. Spisovatel snaží se dále co možná zachovávati genetický vývoj co do významu každého slova; při každém odstínu významovém postupuje historicky: napřed uvádí pro takový význam nejstarší příklady a hromadí je pak až do doby nejnovější. Tím zároveň čtenář vidí celou historii každého slova jednotlivého. Po této stránce vyčerpání pramenů není úplné, zejména pro dobu nejstarší cítí se naléhavá potřeba nového slovníku staročeského. Ovšem že většina pramenů pro tuto dobu nebyla ještě v tehdejší době známa. Rovněž v živých dialektech zůstalo mnoho látky nepoužité. Některé nedostatky pociťovány brzy. Přiznalť i sám Fr. L. Čelakovský, který objevení se Slovníka vítal nadšenými verši, že »při veliké úplnosti a dokonalosti nadzmíněného díla (t. j. Slovníku),... nebyly veškery proudy mluvy naší vyčerpány«. Ukazuje pak na mnohé prameny ze staré literatury nepoužité, kromě toho objevují prý se neustále nové, zejména mnoho prý posud v živé mluvě. Proto Čelakovský, který původně zamýšlel celý Slovník J-ův přepracován na Slovník etymologický, vydal r. 1851 »Dodavky ke Slovníku Josefa J-a«. Ale vyvésti dílo tak ideálně dokonalé sotva se kdy podaří vůbec a zejména ne jednomu člověku.
Při dokonání největšího literárního díla J-a čekaly některé změny a trudné události v životě. Zrovna toho roku, kdy dokončil svůj slovník, stižen byl bolestnou ranou rodinnou: zemřel mu jeho jediný nadějný syn Josef Josefovič. Když pak dokončil tisk svého slovníku zkaleno mu šťastně stáří, žehnané největším uznáním a úctou od celého národa, úmrtím nejstarší dcery Johanky. Druhých dvou dcer, Anny a Kateřiny, J. dočkal se zasnoubení a jejich života rodinného. R. 1834 zemřel praefekt gymnasia staroměstského Petritsch, smyšlením Němec a proto J-ovi nepříznivý. J. ustanoven napřed zástupcem jeho a brzy potom (26. říj. 1834) jmenován praefektem téhož gymnasia. J. zastával úřad ten až do konce školního roku 1844, kdy pro stálou churavost byl nucen po 451eté činnosti učitelské úřadu svého se vzdáti.
Vydáním velikého Slovníka J. mohl pokládati též svou činnost literami za ukončenou. On však ani tehdy nelenil. K povzbuzování svých přátel pomýšlel jen na sebrání a doplnění svých drobných prací z mladších let; brzy také vyšly v »Novočeské bibliothece« vydávané Maticí českou (od r. 1841). Vedle, překladu Ataly (2. vyd. vyšlo již r. 1832) vyniká v 1. svazku hlavně překlad Goethova Hermana a Doroty, počatý již za pobytu v Litoměřicích. Svazek 2. obsahoval překlad Ztraceného ráje, nepatrně jen pozměněný. R. 1845 došlo k novému vydání Slovesnosti, při níž theoretickou část' J. úplně přepracoval; kromě toho značný rozvoj české literatury za poslední čtvrtstoletí vyžadoval zcela nových příkladů; následujícího roku obstaráno hned 3. vydání Slovesnosti. Znovu přepracovával a doplňoval též Historii literatury české, jejíž nového vydání pro hojné omyly a nedostatky v 1. vydání obzvláště bylo třeba (číslo knih 5428 v 1. vyd. vzrostlo ve 2. vyd. na 7466). Dokončení této práce zůstaveno však již po smrti J-ově V. V. Tomkovi. Ani toto vydání není bez nedostatků a chyb. Nové vydání, doplněné hojnými objevy z literami historie, rozšířené až na naše dni, bylo by jistě úlohou České Akademie důstojnou. Jinak J. v prázdných chvílích obíral se různými drobnými pracemi: skládáním básní (Hvězdohora, 1845), překlady básní (na př. Trojí způsob z franc. 1844), články poučnými (Spolky střídmosti, 1846). Nejvíce však věnoval se pracím literárně historickým a jazykovým. Ve schůzích Učené společnosti předčítal při »Rozboru staročeské literatury« svá čtyři pojednání, v nichž obzvláště Štítnému věnoval svou pozornost. Veliký podíl měl na 1. díle »Výboru z literatury české«. V této době J. mnoho uvažoval o českém jazyce. Všelikými vlivy přiveden byl k tomu, že upouštěl od svého dřívějšího upřílišeného purismu a radil i svým přátelům k tomu, aby se nevyhýbali slovům cizím, všeobecně běžným. Účastnil se posledních oprav pravopisu českého, jež r. 1842 navrhl Šafařík. Jeho přičiněním pomýšleno při sboru matičním na to, by z něho vyšel podnět k šetření čistoty jazykové pomoci »Brusu jazyka českého«. Brus takový se zatím neuskutečnil; J. vybral hojně příkladů nesprávných výrazů a obratů, jež sestavil ve svém Napomínateli a přečetl ve schůzi Učené společnosti r. 1843. Pokračoval tak ve způsobu, který zavedl u nás svým »Lovcem« Ant. Marek a po něm Frant. Palacký svým »Kazimluvem«. O jazykovou přesnost pečoval též u celé řady spisů uveřejňovaných v Matici české. Přečítal je, tříbil jazykově, vedl jejich korrekturu, jakoby byly jeho vlastní.
Takovým způsobem J. byl neúnavně činný i ve svém věku kmetském, ač jej v této době jeho tělesné neduhy velmi často tížily. V dřívějších letech jeho silná konstrukce tělesná je přemáhala. Jediné osvěžení popřával si krátkým pobytem u svých přátel na venkově, zejména u Ant. Marka v Libuni. Několikrát meškal k vůli chorobě v místech lázeňských, roku 1837 v Karl. Varech, r. 1840 a 1843 v Libverdě. R. 1845 zajel si do lázní Šternberských, kde sepsal své Zápisky. Ale od své pense postonával skoro neustále, až zemřel dne 14. list. 1847 na tuberkule. Nevídané před tím účastenství na jeho pohřbu svědčilo o tom, čím stal se svému národu. R. 1859 zasazena mu pamětní deska na jeho rodném domku. V den stoletých jeho narozenin položen v Praze na náměstí dle něho pak nazvaném základní kámen k J-ovu pomníku, který podle návrhu V. Levého provedl sochař L. Simek. Příležitost stoletých narozenin J-ových (v čci 1873) oslavována po všem národě jako veliká slavnost národní. Skoro každé město i větší vesnice vzbudily ve svém okolí nějakým způsobem vzpomínku na našeho velikého buditele.
V rozvoji našeho života národního J-ovi zůstane vždy jedno z ne j význačnějších míst mezi našimi buditeli; byl buditelem národa v pravém toho slova smyslu. Pravda, jako spisovatel byl předstižen jinými. Nebyl bez nadání básnického — vniknouti v ducha velikého poety, převésti jeho dílo v jinou řeč tak zdařile, jak se podařilo J-ovi, nelze jistě bez nadání básnického. Jeho vlastní pokusy básnické, jeho volba skladeb básnických pro český překlad nebyla vedena hlubší nějakou ideou; obliboval si poesii pouze pro její aesthetickou stránku, lpěl více na formě nežli na vnitřním obsahu. Odtud jeho tak různotvárný eklekticism. Vzory jeho jsou proto tak různé co do základního pojímání i co do věku. Moderní anakreontism, vážný tón ódy Klopstockovské, puritánský epos náboženský, ekstatický zápal reakce katolické, starý klassicism i moderní renaissance jeho, počátky romantiky — vše to najde se v J-ově poesii původní i přeložené. V posuzování děl básnických ukazoval jemný smysl, ovšem v duchu své doby; vším právem pokládají jej r. 1818 spisovatelé »Počátků« za našeho nejlepšího aesthetika. Jako prosaik vyznamenává se slohem uměle vybroušeným; v tom se mu málokdo z jeho vrstevníků vyrovná. Jako vědecký spisovatel J. v náš život osvětový nevnášel nové tvůrčí idee, nelze jej také nazývati zakladatelem české vědy, jak se o něm vyjadřuje literární tradice, ten název příslušel by právem daleko větším Dobrovskému — jemu při všem jde vždy o to, by knihy vědecké byly psány jazykem českým. Zasazuje se na př. o českou encyklopaedii a za vzor béře si dílo německé, chce míti české knihy filosofické a dává česky spracovávati spisy německé atd. Jemu nešlo o vnitřní obsah český, nýbrž o český jazyk. Toho povědom byl si i theoreticky. Pokládal tento stav za přirozený stupeň našeho vývoje osvětového. A on je právě tohoto vývoje jazykového nejsilnějším zástupcem a středem. V tom předstihl Dobrovského o značný kus; postřehl lépe životní tep řeči. Jeho názor a snahy o jazyk spisovný, který by byl schopen zasáhnouti ve všecky obory lidského vědění a konání, ukázaly se zcela správnými. O náš jazyk spisovný J-ovi zůstane mezi všemi našimi spisovateli největší zásluha. A v tom spočívá jeho význam. Jeho Slovník celou fasi našeho jazykového probuzení dokonává. Chceme-li býti k J-ovi spravedliví, musíme přiznati, že mu nebylo ani možná při jeho práci slovníkářské proniknouti hloub v samé základy vědy. Celý svůj věk protrávil ve sbírání a rovnání nekonečného materiálu slovníkářského — sotva zbývalo mu tolik, aby mohl sledovati rozvoj české literatury a národního života, o které mu šlo nade všecko. Ale i při této práci má účast v tehdejším ruchu literárním velikou. Zasahoval svou působností spisovatelskou, kde cítil toho největší potřebu: popularisuje vědecké objevy Dobrovského ze všech nejúčinněji, stará se o spisy, které by uspokojovaly požadavky největších vzdělanců v národě, pro vlastenecké uvědomění je činný jako publicista, jako učitel, pomáhá zakládati časopisy a jiné podniky literární, a vše to přece bývaly pouhé odskoky od jeho hlavního úkolu životního - velikého slovníku.
J-ovy zásluhy o probuzení české národnosti jdou však dál nežli v život literární. O uvědomění národní zasazoval se ve škole, na schopnější žáky hleděl působiti též soukromě, probouzeje v nich ducha vlasteneckého a lásku k české literatuře. Takto vychoval si řadu žáka, kteří ho vzpomínali s největší vděčností. Jako známý literát český připoutal k sobě nejednoho mladého spisovatele, jehož v jeho plánech vlasteneckých a literárních podporoval; mnohého liknavého literáta, u něhož našel nadání, jen svým neustálým vybízením a naléháním získal české literatuře. Mladé talenty uměl objevovati jako málokdo jiný. Jeho přičiněním hlavně pohnut mladistvý Palacký, že usadil se navždy v Praze; on pro Šafaříka přispíval a mezi svými přáteli sehnal uvědomělé podporovatele, aby tento při nejpotřebnějších prostředcích mohl se věnovati úplně české literatuře. Jeho rukama procházely práce přemnohých mladých spisovatelů, kteří s nimi k němu s důvěrou se uchylovali. J. také nezištně přispíval nejen radou, nýbrž často i účinnou prací a hmotnou podporou. Leckteré dílo označené jiným jménem je částečně duševním plodem J-ovým. Jinde přinášel plány, rozdával úlohy a bděl nad jejich vyplněním. Zejména tvoření jazykového J. je neustále ohniskem, v němž se paprsky soustřeďují, ale zároveň osvětlují celé okolí. O rozšíření české knihy získal si větších zásluh nežli nejlepší tehdy knihkupci. Jemu z pravidla jako jiným tehdejším vlastencům stačilo, že kniha byla česká. Když přestal vycházeti Nejedlého »Hlasatel«, staral se o jeho pokračování více než sám jeho redaktor. Palkovičův slovník, který přece J. mohl pokládati za konkurrenční dílo, tiskl se v Praze J-ovou péčí a korrekturou; on převzaly také starost o jeho rozprodej a rozšíření v Čechách. Na hmotný zisk při svém působení literárním J. nehleděl nikdy. Summy, které na př. vydal na knihy potřebné pro svůj slovník, na rukopisný materiál, nevrátily se mu při ukončení díla ani zhruba. A podobně nedbal hmotných prospěchů ani obětí a práce, jimiž by se kdekoli mohlo prospěti myšlénce národní. Usilovně pracoval s ostatními četnými buditeli o založení zvláštní české společnosti, která by vytkla si za úkol povznesení a rozkvět českého jazyka a národa. S týmž úsilím přičiňoval se s jinými o založení českého Musea (1818). Když pak hlavně přičiněním Fr. Palackého při Museu zřízena Matice česká (1831), J. od prvních jejích počátků patřil k nejhorlivějším pracovníkům při ní a byl jedním ze tří vůdčích duchů jejích (Palacký a Presl); J. od počátku byl jednatelem a to velmi činným. Takovými vlastnostmi a tímto svým působením J. kolem sebe ovinul zvláštní osobní kouzlo, jak mu je ustálila literární tradice. Těmito činy ukázal nejlépe hloubku svého vlasteneckého a národního smýšlení. Podle činů jeho můžeme souditi, že šlo mu z hloubi srdce napomenutí, kterým povzbuzoval Ant. Marka k činnosti (v listě 30. pros. 1809): »Na nás jest pořad, kdo z nás může, ten pracuj, abychom (možná-li) lepší vlasti dochovali potomkům, než nám od předkův zůstavena. Pojde-li vlast, jen ať za nás, okolo nás, dokud my saháme a stačíme, nepojde.«
Ve svém nazírání na rozvoj českého národa J. je charakteristický zástupce myšlénky slovanské z let desátých smýšlení to ovšem zachoval si s malými pozměnami až do konce svého života. Ve snahách buditelských jde mu především a hlavně o jazyk. Jazykový obsah dává též své myšlénce slovanské. Vyšel v tom z Dobrovského, ale vložil do idee slovanské více vroucnosti, více duše, ale na druhé straně také více fantastičnosti a mlhavosti. Polák Lindě — as ním souhlasili v tom Dobrovský, Kopitar, Puchmajer a j. — propagoval horlivě jednotu písma všeho Slovanstva. Z jednotného písma Lindě pomýšlel i na jednotnou řeč slovanskou, maje před očima hlavně vzor spisovné řeči německé. A této fantastické myšlénky uchopil se J., horoval pro ni, vyslovoval ji veřejně (na př. v předmluvě k »Ztracenému ráji«), v tom smyslu dělal i praktické pokusy, přejímaje slova z jiných jazyků slovanských hlavně s úmyslem, aby je sblížil. Později v tom kolísal a přiznával platnost individualitě jednotlivých jazyků, ale na konec vyznal, že by přece byl hotov jazyk český obětovati jednotné řeči slovanské. Politicky J. nepropracoval se k názorům reálnějším a konkrétnějším. Oporu české věci a záchranu českého národa hledal v theoretické sile Slovanstva, která prý neustale roste — myšlénku to, kterou vnukaly tehdejší naše poměry většině buditelů. Lásku svou věnuje každému kmeni slovanskému stejně, ale celku Slovanstva je hotov obětovati každý národ jednotlivý. Nesmírně potěšila jej v letech desátých na pt. pověst — ovšem politická chiméra — že Čechy, Morava a Polsko (Halič) mají býti spojeny v »jedno slovanské království rakouské«. »Nechť by již český nebo polský dialekt obrali za panující, vždy by slovanský byl a snad by pěkně v jeden srostl,« píše Ant. Markovi (29. pros. 1817). Právě tak chtěl obětovat Poláky Rusům. »Poláků lituji, ale Slovanstvu se raduji, vida, an mu nejhoršího nepřítele — domácího — ubylo. Potlačením polštiny rozšíří se ruština« (v listě Ant. Markovi ze 14. ledna 1831). V tomto smýšlení J. byl utvrzen nejvíce vlivem svého přítele Ant. Marka, jemuž tyto názory psal. Uskutečnění těchto fantasii J. neočekával od národů samých, nýbrž čekal tu pomoc s hůry, od vladařů. Od císaře Františka II. čeká, že dopomůže nejen češtině k jejímu plnému právu, nýbrž že zavede docela společnou řeč slovanskou. A k carům ruským hledí jako k spasitelům myšlénky slovanské. K činům J. a jeho přátelé přecházeli horlivým pěstováním všech jazyků slovanských, čítáním slovanských knih, pěstováním styků s jinými spisovateli slovanskými. Vše to činil již také Dobrovský. Osvíceným despotistou ve smyslu názorů doby josefínské J. zůstal po celý svůj život. »Národům nemaže lepší býti vlády, jako jest moudré samodržectví,« pověděl ještě ke konci svého života (1838). Synem doby josefínské J. zůstal i v názorech náboženských, jak pověděno již výše.
Dnes, kdy od smrti našeho velikého buditele uplynulo přes 50 let, bylo by literárním hříchem zamlčovati též jisté slabosti povahy J-ovy. Našemu dnešnímu poznání na základě intimních pramenů nezdá se především správným obraz »tichého genia«, jak jej ustálila charakteristika Kollárova. Jeho stísněné poměry, jeho vychování v tlaku absolutistickém, policejním a byrokratickém částečně vykládají nám jeho velikou úzkostlivost a podajnost vyšším mocem, jeho neotevřenost a nestatečnost v projevování vlastního přesvědčení. Plynulo to ovšem též z jeho názoru, že těmito vlastnostmi může se za jeho doby nejlépe prospěli českému národu. Velmi snadno přizpůsobuje se v listech každému dopisovateli, přátelům v listech dává pochvaly příliš lichotivé, kdežto jiným o týchž lidech vyslovuje se často jinak. Rovněž v polemice s odpůrci volil raději boj postranní než otevřený. Ale i skutečný obraz J-ův bude nám ukazovati tvář člověka opravdu velikého; velikosti dodávají mu zásluhy jeho o český národ.
Spisy J-ovy uvedeny již výše. Drobné spisy jeho vyšly též v Kobrově »Nár. bibliotéce« Josefa J-a Sebrané drobné spisy veršem i prosou ve 3 dílech (sv. I. r. 1869, II. a III. 1873). Pramenem velmi důležitým jsou J-ovy Zápisky, uveřejněné Jos. Emlerem v »Časop. Čes. Mus.« r. 1871, str. 258 a 335; vyšly též jako otisk o sobě. Pro celou tehdejší dobu důležitá je bohatá vzájemná korrespondence mezi J-em a jeho přáteli. Uveřejněny jsou v »Čas. Čes. Mus.« a sice: Dopisy Jos. J-a k Janu Kollárovi, podává A. F. Vrťátko (1880, 38 a 196); Listy Jos. J. a k Ant. Markovi (1881, 499 a nn.; 1882, 26, 161 a 145; 1883, 45, 330 a 496; 1884, 54 a 285; 1886, 433); Listy Ant. Marka k Jos. J-ovi (1888, 151 a 385; 1889, 264; 1892, 292, 457); Jos. J-a listy k Vojt. Karešovi a j., podává J. Černý (1890, 100 a 405). Biografie ze starších nejobsáhlejší: V. S. Štulc, Josef J., Biogr. (Klar's »Libussa« 1847). Nejdůkladnější biografie je od V. Zeleného, Život Jos. J-a (Praha, 1873), jež vznikla u příležitosti stoletých narozenin J-ových. (Z ní hlavně čerpána data pro tento článek.) Tehdy napsáno mnoho článků příležitostných i spisků populárních. Nejznámější z nich je od F. Schulze »Josef Jungmann« v »Matici lidu« roku 1873. O povaze J-ově soudí jinak, nežli jak byl běžný názor, J. Král, zejména v článku »K činnosti J-ově v prosodickém sporu« (»Fil. L.« 1895, str. 33). Jkc.
2) J. Antonín, lékař český, bratr před. (* 19. kv. 1775 v Hudlicích — † 10. dub. 1854). Gymnasijní studie absolvoval v Praze u piaristů, načež po odbytí prvého roku studií filosofických vstoupil k nim do řádu. Pobyv nějaký čas na Moravě v Lipníku vystoupil z kláštera a věnoval se v Praze studiím lékařským. R. 1805 stal se doktorem, působil krátkou dobu v Napajedlích jako vrchnostenský lékař, vrátil se však r. 1807 do Prahy a přijal místo nemocničního lékaře u milosrdných bratří. Současně supploval professorské místo porodnictví po prof. Fiedlerovi, až r. 1811 sám se stal jeho nástupcem s výslovným určením, aby konal přednášky otheoretickém i praktickém porodnictví v řeči české i německé. Professuru tu zastával až do r. 1850. Během doby té zvelebil kliniku a oddělení jemu svěřené tou měrou, že pražská škola porodnická nabyla pověsti evropské; pro lepší odborné vzdělání lékařů zařídil při ní úplnou odbornou knihovnu, jež ve svých troskách dodnes je zachována, a přičinil se o zřízení assistentury. Pro všestranné vzdělání jmenován byl historiografem lékařské fakulty, r. 1838 byl rektorem university, r. 1849 udělen mu byl na žádost lékařské fakulty řád Leopoldův, načež r. 1850 povýšen do stavu rytířského. Svého času byl znamenitý odborník, vynikaje neobyčejně širokým vzděláním všeobecným. Literární činnost jeho směřuje především k poučení lidu českého. Za tím účelem napsal již r. 1804 Úvod k babení (Praha), jenž ve 4. vyd. vyšel r. 1842 jako Umění porodnické k užitku ženám při porodu obsluhujícím (t.); dále Dra. Jindřicha Felixa Paulického domácí lékař (t., 1832, 1850 ve 2 sv.); Koňský lékař aneb: Potřebné navedení o koních, kterak totiž pěkných a dobrých koní se dochovali kdo může (t., 1826); O sedmeru dobytka domácího, jeho chování a nemocech (t., 1826); Lehrbuch der Geburtshilfe für Hebammen (t., 1812); Das Technische der Geburtshilfe zum Gebrauche bei Vorlesungen über Operationen für Mediziner und Wundärzte (t., 1824). Mimo to byl účasten při pracích Jos. J-a na »Slovniku«, sbíral materiál pro slovník německočeský a psal o anthropologii, literatuře, řečech, zejména o sanskritu, a j. v. do »Kroku,« kde v Čechách poprvé otiskl známý Zelenohorský rukopis, »Musejniku«, »Jindy a nyni«.
3) J. Jan, bratr předešlých (*23. květ. 1778 v Hudlicích — † 24. pros. 1842 v Unhošti), byl knězem křižovníků s červenou hvězdou a správcem jejich far v Tursku, pak v Unhošti. Sepsal Ohlas lásky osadníků Unhoštských (Slané, 1820) a přispíval do »Slovnika« Jos. J-a sbírkami slov z okolí turského.
4) J. Jan, vynikající paedagog český (*1799 v Praze — † 14. dub. 1872 t.). Gymnasium, filosofii a techniku studoval v Praze, načež stal se adjunktem na akadem.. gymnasiu a r. 1820 professorem na gymnasiu litoměřickém, odkudž r. 1839 přesazen opět do Prahy na gymn. akadem., kde zůstal až do r. 1853. J. získal si hojných zásluh o povznesení českého středního školství. Tak již r. 1826 dopisoval studijní kommissi o nedostatcích při vyučování mathematickém a předložil vlastní učebnici pro mathematiku a nástin učebnice pro geometrii, načež r. 1830 vydal učebnou knihu všeobecného a zvláštního počtářství, jež zavedena byla (až do r. 1849) na mnohých rakouských gymnasiích. R. 1844 rozšířil J. ještě rozsah zamýšlených oprav, předloživ vládě obšírný spis o nedostatcích učení gymnasijního, v němž položil také důraz na zavedení češtiny jako předmětu povinného. Následkem toho vybídnut J. r. 1847 od studijní kommisse k vypracování programmu učebnic zeměpisných a dějepisných. Aby opravám svým zjednal důrazu a rozšíření, vydával J. od r. 1848—51 »Časopis pro časové změny gymn. studií« (česky a něm) a uveřejnil spisek Otázko o užívání jazyka v Čechách se zvláštním ohledem na Čechy (Praha, 1848), o rok později pak založil se Šafaříkem a Klicperou výbor pro vydávání čes. knih gymnasijních, v němž byl posléze předsedou, jednatelem, pokladníkem i účetním. Za zásluhy tyto zvolen J. roku 1849 členem prozatímně školské rady v Čechách, r. 1850 mimořád. členem Král. české Společnosti nauk, r. 1851 do výboru při sjezdu gymn. professorů a ředitelů z celých Čech. R. 1850 měl také značnou účast při založení sboru pro zřízení čes. národního divadla v Praze. Paedagogické snahy J-ovy charakterisuje posléze také založení (1853) vvššího vychovávacího ústavu, v němž měly býti spojeny nižší i vyšší gymnasium i reálka, vyšší škola obchodní a hospodářská, ale podnik ten učili tu V. Nebeský, Ed. Grégr a j. — záhy zašel. Vedle odborného spisování zanášel se J. zvláště v mládí také belletristickými věcmi (v něm. i českých časopisech, na př. v »Lumíru« 1853 si.). red.
5) J. Josef Josefovič, syn Josefa J-a (* 1801 — † 1833), auskultant při zemském soudě. Účastnil se též prací literárních. Drobné své příspěvky ukládal v časopise »Jindy a nyní«, jejž v poslední době svého života spoluredigoval, a v»Časopisu Čes. Mus.«. Známým stal se hlavně tím, že pořádal překlady povídek van der Veldeových; získal pro ně překladatele ve svém přátelském kruhu. Pod vedením svého otce překlady některé upravoval; hleděl zejména k tomu, aby psány byly vzornou a přesnou češtinou. O něm V. Zelený, Jos J., str. 290. Jkc.