Ottův slovník naučný/Josua

Ottův slovník naučný
Jostedalsbrae	Josua	Jošt

Údaje o textu
Titulek:	Josua
Autor:	Rudolf Dvořák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. s. 634. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jozue
Související články ve Wikipedii: Kniha Jozue

Josua (hebr. Ješúa), syn Núnův z kmene Efraimova, hrdina isráélský. Osvědčiv se nejprve jako vůdce Isráélitů u Sinaje tábořících proti Amalekitským (Exodus 19) byl později Mojžíšovým pomocníkem v záležitostech bohoslužebných. K rozkazu Božímu ustanovil jej Mojžíš svým nástupcem (Num. 27) a vůdcem Isráélských. J. převedl je přes Jordán a z opevněného tábora Gilgalského dobyl Jericha »za zvuku trub kněží a křiku lidu« (Jos. 6), dále jihu a severu Palestiny. U Gabaonu zastavil na den běh slunce, by Isráélitům poskytl možnost pomstíti se nad nepřáteli (t. 10). Dobyv větší části Palestiny rozdělil ji mezi kmeny isráélské, Timnat Sérá na Efraimu připadla jemu samému (t. 19). Zemřel v Sichemu 110letý (t. 24) a pochován v Timnat Séře. — Činy J-uovými obírá se kniha biblická, jež v hebr. textu biblickém následuje za Thórou (Pentateuchem), jako první kniha t. zv. předních proroků. Novější kritika biblická z důvodů čerpaných z obsahu i formy uznala vnitřní spojitost její s ostatním Pentateuchcm, s nimž spojuje ji v jeden celek, t. zv. Hexateuch. Kniha pokračujíc v obsahu Pentateuchu jedná o posledním oddílu dějinných počátků národa hebrejského. Obsahuje 24 kapitoly a rozpadá se ve dvě části: 1. (kap. 1—12) přechod Isráélitů přes Jordán až do dobyti Kanaanu, 2. (kap. 13—24) rozdělení země mezi kmeny (do 21. kap.), propuštěni 2 ½ kmenů do vlasti východojordánské (22), napomenuti lidu J-uou, by držel se zákona a stranil se bližších styků s domorodci Kanaanu (23), a jiné v Sichemu nabádajicí k stálosti u víře v Jahve, o posledních okamžicích J-uových (24). Moderní kritika popírá jednotný ráz knihy J. Považujíc ji v celku za pokračováni pramenů, jež sloužily při pořízeni Pentateuchu, uznává v nich několik proudů. V prvé části (1—12) různí části náležející Jahvistovi i Elóhistovi (v. t.), nerozhodujíc ovšem, jsou-li jako takové sem pojaty, nebo jsou-li dílem autora, který Jahvistu a Elóhistu spojil v jediný celek a který použil zde mimo oba i jiných, snad od nich neodvislých starších pramenů. Stopy kněžského kodexu jen zřídka se vyskytují, za to převládá týž v části druhé, hlavně v části topografické. V části této vyskytuje se řidčeji Jahvista a Elóhista. Vedle uvedených tři pramenů shledává kritika, že v jednotlivostech jsou rozvedeny, a připisuje to osobě, která před sloučením jich v celek je rozšířila a sice v duchu Deuteronomia. Odtud zve ji deuteronomista II. Části jeho liší se od ostatku slohem. Klade se v nich hlavně důraz na prováděni zákona Mojžíšova J-uou, zvláště pokud se týče vyhubeni Kanaanejců, a na jeho výsledky. Teprve jako čtvrté stadium následovalo spojení všeho s kněžským kodexem v nynější celek. Shody téměř slovné vykazuje kniha Soudců, jež i jinak doplňuje knihu J., kde tato jeví se fragmentární, svědčíc, že obé původně náleželo k jedné a téže zprávě o dobytí Palestiny. — Z literatury vedle prací týkajících se všeobecně bible a hlavně Hexateuchu (na př. J. Wellhausen, Die Composition des Hexateuchs atd., 1889, a Holzinger, Einleitung in den Hexateuch, 1894) uvádíme výklady Keilův (1874), Dillmannův (1886) a Oettliho (1894). Srv. dále: Kuenen, Bijdragen tot de critiek van Pent. en J. (v »Theol. Tijdschrift« 1877—84); Hollenberg, Die deuteronomischen Bestandtheile des Buches J. (v »Theol. Studien« 1874); týž, Der Charakter der alexandr. Übersetzung des Buches J. (1876), Albers, Die Quellenberichte in J. I. bis XII. (Bonn, 1891). Od biblického J-uy rozeznávati jest stejnojmennou, ač pozdější knihu samaritánskou, již vydal Juynboll (Lejda, 1848). Dk.