Ottův slovník naučný/Jošt

Ottův slovník naučný
Josua	Jošt	Jošt František

Údaje o textu
Titulek:	Jošt
Autor:	Karel Bečka
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha: J. Otto, 1898. s. 634-637. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jošt Moravský

Jošt (Justus), též Jodok, markrabí moravský, kurfiršt braniborský, vévoda lucemburský a král římský (* 1351 — † 18. led. 1411), syn moravského markr. Jana Jindřicha, ml. bratra Karla IV., na jehož dvoře byl vychováván. Karel představil ho Markétě Křivoústé, když r. 1362 navštívila Karla v Praze, by ho požádala za stvrzení své dědické smlouvy, kterou o Tyrolsko sjednala s vévodami rakouskými, jako jedenáctiletého, nadějného syna bývalého jejího manžela J. Jindřicha. J. nastoupil po smrti otcově (12. list. 1375) na Moravě jako panovník a přijal zemi tu od krále Václava (IV.) v léno již 9. led. 1376; bratrům svým mladším, Janu Soběslavovi a Prokopovi, dal J. některé hrady jako léna moravská, ale nepřál jim podílu, takže z veliké lakomosti utiskoval zvláště Prokopa. J. vynikal velikou učeností, takže ho nazývali nejučenějšim panovníkem věku svého; ovšem byl přítelem literního umění, knihy všeliké se všech stran sháněl, ale knih nekupoval, nýbrž sobě jen vypůjčoval, jak dosvědčují jeho psaní, ve kterých žádal kláštery pražské, by mu půjčily ku přečteni některé knihy, mezi nimi zejména Jos. Flavii Antiquitates; ano později vypůjčil si od mistra Jana Husa knihy Wiklifovy. Skoupost a lakomost předčily u něho ještě lásku k literatuře. Obcováni byl uhlazeného a co do rozumu, sobectví a chytrosti převyšoval všecky své příbuzné; dovedl se přetvářiti a telil z každé příhody ku svému prospěchu.

Tak lichocením získal si J. zcela důvěru Václavovu, kterého římský papež Urban VI. s městy a knížaty italskými volal r. 1382 do Itálie, by urovnal rozervané poměry italské a přijal z rukou papežových císařskou korunu římskou. Václav IV. slíbil v dubnu 1383 vytáhnouti do Itálie; avšak když doba jízdy se přiblížila, zabavily neblahé poměry německých zemí Václava tak, že do Itálie sám jeti nemohl, ale zvláštním svým výnosem z 5. čce 1383 ustanovil svého strýce J-a za svého generálního náměstka v Itálii s plnou mocí a uvalil naň potom všecku péči o spořádání té země. Navrátiv se z Itálie J. získal si r. 1384 důležité místo v nejvyšší radě krále Václava pro věci české a nabyl tak práva zasahovati do nejtajnějších jednání politických Čech se týkajících.

Moc jeho vzrůstala očividně, když Sigmund Braniborský, mladší bratr Václavův, oddán byl v říjnu 1385 s uher. královnou Marií a potřeboval peněz na vedení války v Uhrách; tu zastavil lakomým strýcům svým J-ovi a Prokopovi některé s Moravou hraničící krajiny uherské, které zůstaly zastaveny až do r. 1388, kdy Sigmund vešel s Václavem IV. v nové narovnání, které skončilo se tak, že onen ve prospěch Václavův odřekl se týdenních peněz, jež mu byl Karel IV. na urbuře kutnohorské vykázal, ve prospěch pak Jana Zhořeleckého vzdal se bližšího práva svého ke koruně České, začež oba svolili k zástavě Braniborska a propustili tamější stavy ze všech závazkův a přísah, kterýmiž jim byli povinni. Braniborsko spolu s důstojenstvím kurfirštským r. 1383 přešlo v moc markrabí moravského J-a a nominálně také na nejmladšího jeho bratra Prokopa; neb prostřední jich bratr, Jan Soběslav, od r. 1380 biskup litomyšlský, byl r. 1387 povýšen na patriarchu aquilejského a proto dle míněni J-ova nepotřeboval jiného zaopatření. Téhož roku udělil Václav IV. J-ovi z neznámých příčin také vévodství Lucemburské, které úmrtím Václava, lucemb. vévody bezdětka, dne 7. pros. 1383 dostalo se nápadem králi a koruně České, jakož předešlými smlouvami bylo určeno. Václav IV. při vší své snaze zjednati Něm. říši klid a mír narážel všady na odpor, takže pojal proti Němcům veliký odpor a projevil úmysl vzdáti se koruny římsko-něm. Možno jest, že ho J. chytře na myšlénku tu přivedl, aspoň vyjednávání jeho s Rudolfem, kurfirštem saským, a závazek, kterým slíbil vévodovi rak. Albrechtu 18. čce 1389, že chovati se bude dle jeho rady a potvrdí privilegie rakouské, bude-li zvolen za krále římského, tomu nasvědčují; avšak z volby jeho sešlo, neb Václav IV. počal J-ovi nevěřiti a poznav jeho sobeckost zřekl se úmyslu svého a zůstal králem římským.

Zatím v Čechách poměry se značně změnily v neprospěch Václavův, který obklopiv se »milci«, nejvíce ze stavu zemanského a městského, utvořil z nich zvláštní vládu v Čechách a užíval jich jako svých nástrojů proti pánům a vyšším duchovním; proto v pros. 1393 utvořil se pod náčelníkem panem Jindřichem z Rožmberka spolek pánů českých proti Václavovi; avšak chtěli vystupovali mírně a hleděli ziskati některé členy rodu Lucemburského. J. nebyl ani chvíli na rozpacích, má-li přistoupiti ke spolku, který podával mu čáku k rozmnoženi moci jeho; vždyt již 18. pros. 1393 vstoupil se Sigmundem, králem uherským, vév. rak. Albrechtem a s míšeňským markr. Vilémem ve Znojmě ve spolek proti Václavu IV. namířený. Když vyjednáváni Sigmundovo s Václavem, by milce své propustil, se nezdařilo, přistoupil J. 5. kv. 1394 k Jednotě panské zvláštním zápisem, ve kterém slibovali »v jednotu býti a zemského dobrého hledati, pravdu v zemi ploditi a činiti, a tak vždy po té stati, aby předse všecko zemské dobré snažně vedli — až by zemi ku právu a pravdě postavili i přivedli, tak jakož jest dříve za předkův ve pravdě stála«. »Pakliby proto koho z nich kdokoli a jakýmkoli způsobem mimo zemský běh nebo mimo nález panský utiskati chtěl, všickni slíbili býti pomocní, aby se vždy jemu toho nedálo.« Dle tohoto prohlášeni nezamýšleli páni nic jiného než obnoveni dávné ústavy zemské, čili navrácení se ke dřevnímu »zemskému běhu«. Přípravy k zamýšlenému obratu v zemi České dály se tajně, takže strana královská neměla o tom ani tušení. Když 8. kv. 1394 Václav IV. vracel se z hradu Žebráku do Prahy s malou družinou, zastavil se v Králově dvoře mezi Počaply a Berounem; tam za ním přijeli J. a Jindřich z Rožmberka s četnými pány a s malou, ale odhodlanou družinou, a byli Václavem ochotně přijati. Rožmberk počal líčiti zlé poměry v zemi a úpadek celého království Českého, zaviněný nynější vládou Václavovou; k tomu cíli že páni s J-em přišli nabídnout se králi ku pomoci. Václav rozhněvav se odmítl pomoc tu s poznámkou, že neopomine potrestati tuto opovážlivost svých manů. Mezitím přibylo do dvoru tolik branného lidu panského, že družina králova snadno byla odzbrojena a že mnozí milci královští v útěku hledali spásy. Václav musil povoliti a vydati sc v »čestném průvodě pánů« přes Beroun na hrad pražský, odkud byli vyhnáni všickni královi úředníci a rádci, a jejich místa zabrali páni z Jednoty panské; zároveň vypsali sněm všech stavů jménem krále Václava do Prahy na den 10. čna 1394. Pražané však počali zbrojiti a když na to bylo opět vydáno královské nařízení všemu lidu a obyvatelstvu v král. Českém, jímž J. vyhlášen »za starostu král. Českého« a přikazováno všem a každému, by jeho co takového poslušní byli, zdvihli Pražané proti J-ovi odpor tvrdíce, že jmenování J-a starostou bylo učiněno proti vůli krále Václava; konečně když od samých důvěrníků Václavových přesvědčeni byli o svém omylu, zavřeli s Jednotou 4. čna mír, v němž výslovně se pravilo, že jen k rozkazu královu spojili se s markr. J-em jako starostou král. Českého, »jelikož král ho za takového míti chtěl«. Toto zajetí Václavovo a starostováni J-ovo vzbudilo v Čechách mnoho zlého a vyvolalo domácí válku, neb Václava ujali se Jan Zhořelecký a markr. mor. Prokop a knížata německá pohrozila Jednotě válkou, nepropustí-li krále římského na svobodu. J-ovi, který od 12. čna předsedal nejvyššímu zemsk. soudu v Praze, poslal vév. rak. Albrecht 600 mužů branných dle ujednání smlouvy znojemské.

Neklidu a pustošení země České neodstranila ani královská, ponejprv v českém jazyku v Písku sepsaná listina ze dne 25. srp. 1394, ani druhý zápis 30. kv. 1395 na Žebráku vydaný, neb Václav nejevil žádné chuti poddati se pánům na milost. Teprve r. 1396 Sigmund povzbudil krále, by dal se korunovati v Římě na císaře římského, a přiměl ho k tomu, by se smířil s Jednotou a s J-em; tu Václav dal se přemluviti a 25. ún. 1396 se Sigmundem vyhotovili listy bezpečného průvodu pro J-a i jeho společníky, aby přijdouce osobně dokonati pomáhali narovnání tolikráte počaté a zase zmařené. J. přijel hned do Prahy a tu mezi členy rodu Lucemburského po smrti Jana Zhořeleckého (1. bř. 1396) obnoveny byly dědické smlouvy; 19. bř. ustanovil Václav Sigmunda za svého vikáře a náměstka v celé říši Římské; téhož dne také prohlásil, že na místě šesti rozsudí, kteří dle zápisu píseckého voleni býti měli k urovnáni sporu Jednoty panské s králem, rozsudí moc ta svěřuje se králi Sigmundovi a markr. J-ovi samojediným. Ti skutečně na velkou neděli 2. dub. 1396 učinili výpověď zcela ve prospěch Jednoty k velikému pohoršení Václavovu, který musil výpověď schváliti a trpěti, by od 15. dub. zasedali noví úředníci, mezi nimiž neměl žádného přívržence. Nová vláda, složená z různých živlů sobě odporných, nemohla hned zjednati pokoj a mír v zemi, kterou někteří páni z Jednoty ještě plenili a hubili, ano i sám J. přepadal a drancoval na silnicích a obíral kupce o zboží. Toho času přijel do Prahy vévoda bavorský Štěpán, strýc královny Žofie, a poněvadž král již ve druhé polovici dubna odebral se na Karlštein, jel tam za ním 31. kv. v průvodě J-ově a šesti rytířů. Tu král, jak spatřil J-a, nemohl zadržeti hněvu svého a vyčítaje, co všecko proti němu J. provinil, kázal ho zajmouti a s ním šest rytířů z jeho průvodu, také mezi nimi pana Bočka z Poděbrad. Darmo domlouval mu Štěpán, že přišli s ním a měli tudy užiti bezpečenstvi, ale král nedbal domluv těch a poslav hned také do Prahy kázal tam zavříti brány a zjímati všecky jiné lidi J-ovy; též poslal na Moravu k mladšímu bratru markr. Prokopovi, aby zmocnil se zemí svého bratra. Potom propustil zase všecky, toliko J-a a pana Bočka vsadil do tuhé vazby; vazba ta však netrvala dlouho, bezpochyby připravil ho vév. Štěpán ke chladnější mysli.

Není dostatečně známo, jakým způsobem po předešlém hněvu mezi králem a J-em přišlo k tomu, že se tak brzy smířili; 6. února r. 1397 sjednána byla mezi nimi přátelská smlouva v Praze, a Václav vykázal J-ovi opět důležité místo při svém dvoře a užíval jeho pomoci ve všech státních věcech, ano chtěl mu k zemím koruny České, Moravě, Braniborsku a Lucemburku, nad kterými zeměmi vládl, přidati oboji Lužici a jmenoval ho správcem král. Českého, neb Václav pomýšlel toho roku odebrati se do Němec a odtud do Itálie, by přijal od papeže korunu císařskou. Ale víra v upřímnost J-ovu opět ho zklamala. Ten hledě pořade na svůj zisk nadržoval pod rukou pánům ve snahách o odstranění milců královských a piklemi hleděl Pražany staroměstské odvrátiti od krále; i získal několik konšelů, kteří v obci pracovali o spojení Starého města s pány králi protivnými. Václav IV. obdržev zprávu o J-ově proradném jednání zrušil smlouvu o postoupení obojí Lužice a pozoroval J-a v dalším jeho chování, jež vrcholilo v tom, že stal se původcem hanebné vraždy, která spáchána byla na 4 milostnících královských, p. Purkartu Strnadovi z Janovic, p. Štěpánu Opočenském, p. Štěpánu Poduška z Martinic řečeném a velmistru strakonickém Markoltu ze Vrutic, na Karl-šteině 11. čna 1397 od pánů ze Švamberka, Michalovic a z Riesenburka pod vedením opav. knížete Hanuše. Václav rozkázav J-ovi, by opustil Prahu, obrátil se proti Starému městu a sesadiv ty konšely, kteří J-a podporovali, donutil mnohé z nich k rychlému útěku ze země; na to vrahům král. manifestem z 13. čce t. r. trest prominul, nejspíše, aby Prokopovi, kterého povolav z Moravy do Prahy jmenoval zemským hejtmanem, úkol jeho usnadnil.

Prokop za dlouhé nepřítomnosti královy (1397—99) spravoval zemi Českou k jeho největši spokojenosti a také tak, že se zachovával vůbec pokoj a mír v celé zemi; dovedl při tom spřáteliti se poněkud s J-em, který s ním r. 1397 zasedal na soudě zemském v Praze. Když pak Václav zač. srpna 1398 vrátil se do Čech, stala se dle výroku, který Sigmund a J. o osazování nejvyšších úřadů zemských 2. dubna 1396 v Praze ustanovili, změna v osazení nejvyšších úřadů zemských, takže na místě Jindřicha Rožmberka stal se nejvyš. purkrabím Jindřich z Hradce a tak i druzi úředníci dosazení dle výpovědi Sigmunda a J-a musili ustoupiti jiným, čími výpověď ona byla zrušena; tím byla zavdána nová příčina k rozbrojům mezi králem a Jednotou. Z jara r. 1399 vytáhlo vojsko král. do již. Čech a oblehlo Horažďovice a odtud táhlo ke hradu Skále majíc s sebou velikou pušku. Lidé J-ovi, který se hned zase spojil s pány, pokoušeli se zradou o dobytí Budějovic a při tom páleny vsi a městečka, v Praze pak vázly všecky obchody. Dne 15. čna 1399 zavřeno jest přiměří až do Tři králů r. 1400, mezi kterýmž časem mělo 8 rozsudí s obou stran dohodnouti se o výpovědi k obnovení míru; než srovnání rozepří v zemi nepodařilo se během přiměří k tomu zavřeného. Ještě před ukončením příměří vydali se v prosinci 1399 J. s Janem, bisk. litomyšlským, a Ottou z Bergova do Budína ke kr. Sigmundovi a žádali ho o pomoc proti Prokopovi, který prý ruší pokoj a mír a jako rádce královský působí různice. Sigmund psal hned listy pánům českým, aby vystoupili proti Prokopovi; na to zapsali se 18. ledna 1400 v Jihlavě Sigmund, J., Jan litomyšlský a 12 pánů čes. ve spolek proti Prokopovi i každému jinému rušiteli předešlé výpovědi Sigmundoyy a J-ovy z r. 1396.

Protože v říši Německé z návodu falckrabí rýnského Ruprechta chystali se kurfiršti něm. Václava sesaditi, hleděl Václav udržeti pokoj v Čechách a proto svolil k tomu, by Sigmund a J. byli po druhé prostředníky mezi ním a nespokojenými pány; i pozval je do Prahy ke korunováni královny. J. přijel 24. února 1400 do Prahy, o něco později přišel Sigmund a hned před korunováním učinili narovnání o některé věci; zvláště vrátil Václav předešlým úřednikům zemským jejich úřady, naproti tomu v rozepři své s Prokopem poddali se oba na výrok Václavův. Po vykonaném korunováni Žofie (15. bř.) svolal sněm zemský na 9. dub., na kterém mínil provésti, na čem se byli s J-em a Sigmundem usnesli; ale ještě za sněmu počala válka mezi Prokopem a J-em, kterého podporoval Sigmund a Jednota panská. Zatím v Němcích byl 20. srpna Václav sesazen a místo něho zvolen Ruprecht falcký za římského krále, který hned napadl hrady a města v Horní Falci, náležející ke koruně České; přes zimu spojil se s J-em a Jednotou a vypravil r. 1401 syna svého Ludvika do Čech, který však ničeho nepořídil. Zatím do Čech přitáhl J. z Moravy a spojiv se s Míšňany a Jednotou přitrhl ku Praze a položil se táborem u Ovence; poněvadž Ludvík na hranicích západních byl poražen a moc J-ova nepostačovala ke vzetí Prahy, počal J. přes smlouvu s Míšňany 5. srp. proti Václavovi uzavřenou vyjednávati za jednotu panskou s Václavem, který 12. srp. uzavřel mír s arcibiskupem Olbramem a pány českými, načež Míšňané musili odtáhnouti z Čech; v krátce smluvil se také s J-em a postoupil mu Lužice na čas jeho života. Nyní bylo jednáno mezi členy rodiny Lucemburské, by důstojnost císařská zůstala při jejich domě. Václav měl vydati se do Itálie, kam ho volal Jan Galeazzo, vévoda milánský, který ve veliké bitvě porazil Ruprechta falckého 21. říj. 1401. Sigmund měl ho provázeti, než hanebně se proti bratru zachoval; zajav Václava 6. bř. 1402 a zmocniv se zradou Prokopa 3. čna, odvezl oba 18. čna v zajetí a vynutil pak na Václavu, že jmenoval ho správcem země České. Václava odvezl do Vídně, Prokopa vsadil do vazby v Prešpurce; na to v čele 12.000 Kumánů vtrhl do Čech a drancoval zemi, takže sám markrabí J. postavil se mu za nepřítele a spojil se 19. ún. 1403 s povstalou šlechtou uherskou zvláště ku vybaveni Prokopa z vazby jeho. Když Sigmund odebral se do Uher, počali v Čechách, zvláště v Praze Novoměstští, přidávati se k J-ovi a strana jeho se vzmáhala. Václavovi podařil se útěk z Vídně 11. list. 1403, i odebral se přes Moravu do Kutné Hory (24. listop. až 20. pros.), kam na královo pozvání dostavil se J., jenž před tím některý čas pobyl v Berlíně v zemi své Braniborské; také Prokop se dostavil, a oba bratři provázeli Václava do Prahy; od té doby zachoval Václav k nim přátelství a zavřel s nimi r. 1404 spolek proti Sigmundovi; v čnu 1404 jel do Vratislavě na schůzi s pol. králem Vladislavem i ustanovil na čas vzdáleni svého ze země markr. J-a, arcib. Zbyňka a pány Bočka z Poděbrad a Břeňka ze Skály za své hejtmany. J.-musil nepochybně brzy Čechy opustiti, protože mu již v čci 1404 Sigmund, spojený s vévodami rakouskými, vpadl do Moravy.

Po odražení nepřátel navrátil se J. do Prahy a Václav řídil se jeho radou. R. 1405 koupil si J. velký dům na rynku staroměst. (č. 938). Toho roku zemřel 22. září Prokop a J. dědil jeho podíl na Moravě, což, jak se zdá, ještě více přispělo k stálému přátelství mezi Václavem a J-em, který pro svou osobu 26. dub. 1405 se Sigmundem zavřel mír. Že přátelství to se již nezrušilo, toho důkazem jest, že v čnu 1410 arcibiskup Zbyněk na žádost Václavovu zadržel spálení knih Wiklifových, dokud nepřijde J. do Prahy, s kterým se král chtěl poraditi. J. však přijel do Prahy později, nebot chtěje po smrti vzdorokrále Ruprechta falckého 17. května 1410 ucházeti se u kurfirštů německých proti strýci svému, uher. králi Sigmundovi, o zvolení za krále římského potřeboval k tomu souhlasu a pomoci Václava IV.; týž svolil k žádosti J-ově tím způsobem, aby byl za života Václavova jen králem římským, císařství pak Václavovi samotnému zůstalo vyhrazeno. Stoupenci Ruprechtovi při volbě nového krále se rozdvojili ve stranu J-ovu, která podporována byla Václavem, a ta zvolila J-a za krále římského; současně zvolila druhá strana uher. krále Sigmunda. J. po čtvrtlétě zemřel 18. ledna 1411 bezdětek. Následkem toho úmrtí staly se úmluvy o smířeni mezi Václavem a Sigmundem, jedinými ještě mužskými potomky rodu Lucemburského. Umluvili se o země J-ovy tak, že Sigmund dostal zase Braniborsko, Václav k Čechám připojil země ostatní, vyjímajíc vév. Lucemburské, které bylo dáno vév. brabantskému Antonínovi, manželu Alžběty, dcery Jana Zhořeleckého, jakožto věno její lénem od koruny České; na to v čci svolil Václav, by Sigmund zvolen byl za krále římského s dodatkem, kterému se byl J. podvolil. Bka.