Ottův slovník naučný/Jezídovci

Ottův slovník naučný
Jezíd	Jezídovci	Jezierna

Údaje o textu
Titulek:	Jezídovci
Autor:	Rudolf Dvořák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 322–323. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jezídové

Jezídovci, Jezídi, náboženská sekta kurdská v Mesopotamii. Jméno své odvozují od Jezída, jehož někteří stotožňují se známým omajjovským chalífou téhož jména. Viz však Adíšéch. Nauka jejich jest podivnou směsicí živlů pohanských (kouzelnictví), pársismu (dualismus), muhammedanismu a křesťanství. Vyvinula se snad z některé starší sekty armenské, jak i armenští historikové J-ce za odpadlé od církve armenské považují. Uznávají jednu nejvyšší bytost, k níž však se ani nemodlí ani jí neobětují. Vedle této mají svatyni šécha Šamsa (slunce), tak zařízenu, by co nejvíce paprsků vycházejícího slunce tam dopadlo. Slunci zasvěceno jest i stádo bílých volů, z nichž zabíjejí jen o velikých slavnostech. Na druhé straně mluví s největší úctou o ďáblovi (melek táús, melek-ul-kuvvat, anděl páv, anděl mocný), jejž pokládají posud za pána zástupů andělských, a třeba uznávají, že nyní pro svůj odboj trpí, za všemohoucího. Za symbol jeho mají kovového ptáka na žerdi, chovaného jako nejposvátnější předmět v centrální svatyni. Zváni přímo i »ctitelé ďábla«. Často strkají ruce do ohně a líbají je pak, nebo si potírají obočí neb i celou tvář. Více viz v hesle Adíšéch/ 1. a 2. Střediskem J-ců jsou hory Sindžarské a okolní kraje Kurdistánu. Zde bydlí J. v dědinách ve čtyřhranných stanech ohražených rákosím. Celkem nalézáme je v provinciích damašské, alepské, dijárbekirské, márdínské, mósulské (území Šéchán) a v ruské gubernii erivanské. Počet jich udává se velmi nestejně, 200.000 až 300.000, ale i 2 mill. Srv. Petermann, Reisen im Orient (1861, 2. díl); Layard, Niniveh; »Ausland« 1886; Menant, Les Yezidis, Episodes de l’histoire des adorateurs du diable (1892). Dk.