Ottův slovník naučný/Isráélité
| Ottův slovník naučný | ||
| Ispravnik | Isráélité | Israels |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Isráélité |
| Autor: | Justin Václav Prášek |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 816–829. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Isráélité (hebr. Jisrá’él), jméno starověkého národa semitského, předchůdce nynějších Židův, a spolu důležitého státu se zvláštním národním i náboženským zařízením, jehož dějištěm byla jižní třetina Syrie, zvaná Kanaanem a později dle řeckého způsobu Palestinou. Obyčejně vykládá se význam jména Jisráél jako »ten, jehož pán bůh jest«, původ pak jeho datoval se dle posvátné hebrejské tradice z dob Jakobových, jemuž prý bohem jako zvláštní vyznamenání (Gen. 32, 29; 35, 10) udělen byl. Nejstarší známý udaj, kde vyskytuje se jméno I. kmen značíc, jest stéla faraona Merenpty z V. roku králova (1277 př. Kr.), Flindersem Petriem r. 1896 nalezená (Spiegelberg, Sitzb. Berl. Akad. 1896, 596, Steindorff, Zeitschr. f. alttest. Wiss. 1896, 330, Hommel, Neue Kirchl. Zeitschr. 1896, 591, Prášek, Pražské Nov. 1896, čís. 180), ale kmen jménem tímto označený má minulost mnohem dávnější, zachovanou v podání Jahvistově a částečně i ve Velikém Papyru Harrisově i ve zlomcích egyptského lidového podání, Manethonem užitých. Předkové I-tů byli lid původu arabského, příbuzní pozdějším kmenům aramským (Hommel,Die Altisraelitische Überlieferung in inschriftlicher Beleuchtung, Mnichov, 1897), původně kočující se stády svými v krajích, politicky na dolnomesopotamské říši Urské závislých, odkudž nepochybně za velikého hnutí národů předoasijských, vzniklého z vnitřní Arabie ku konci III. tisíciletí př. Kr. a s elámskými vpády současného, dali se nejprve proti Eufrátu na severozápad do semitské říše Hárránské, odkud pak vedeni jsouce Abráhámem (bab. Abi-ramu, nyní i monumentálně zjištěné a sice v době krále Chammurabi, vítěze nad elámskými dobyvateli) táhli směrem dříve již mnohými národními proudy užitým do jižní Syrie. Tu spřátelil se Abráhám s domácími vládci, snášejícími po delší již čas tvrdé panství elámského výbojce Kedorla’omera, a přispěl platnou pomocí k osvobození země. Ježto porážka Elámských v Palestině jest současna se vznikem říše Chammurabovy v Babylóně a dle nejnovějších nálezů jest identita Kedorla’omerova s Kudurlugmalem nebo Kudurlagamalem, elámským soupeřem Chammurabovým, prokázána, lze příchod Abráhámův a jeho lidu kol r. 1900 př. Kr. zařaďovati. Příchodem Abráhámovým počínají tudíž kol r. 1900 př. Kr. isráélské dějiny, jež dělíme v pět dob:
Nejstarší doba zahrnuje v sobě události od příchodu Abráhámova do Palestiny až po návrat z Egypta, tudíž dobu, za níž neveliký arabský klan přeměnil se v mocný kmen. Abráhám sám přebýval nejvíce v jižní Palestině v údolí Hebronu, vykonávaje patriarchálním způsobem nad příslušníky svého rodu moc knížecí. Dle posvátného podání byli jeho potomky syn Isák a mladší vnuk Jakob, než i z řídkých údajů podání vidí se, že rodové sdružení potomkův Abráhámových za Isáka a Jakoba bylo mnohem rozsáhlejší než za dob Abráhámových; ve vypravování o odchodu bratrovce Abráhámova Lota skrývá se zajisté pamět o zabrání jižních a východních krajin zajordánských skrze blízce příbuzné I-tům, kmeny Moabské a Ammonské, a vypravování o sporu Jakobově s prvorozeným bratrem Esauem a o důsledcích tohoto sporu jest upomínkou na vývoj samostatného, I-tům však velice blízkého kmene Edoma, kteráž upomínka jest spolu i důležitým chronologickým momentem pro určení doby Jakobovy; neboť prvá egyptská zpráva o Edomu, jakož nyní známo (srv. W. Max Müller, Asien und Europa in altägypt. Denkmälern, 135; Winckler, Gesch. Israels, 189), pochází z doby XIX. dynastie (± 1270 př. Kr.) a tudíž, ježto starší zprávy a zejména zprávy amarnské ještě Edoma nejmenují, sluší počátky jeho a tedy i dobu Jakobovu sotva klásti před r. 1500 př. Kr. Právě však v téže době jmenují se kmenové Jakob a Jošep na hieroglyfských památkách z doby Thutmesa III. (1503—1449 př. Kr. ) a sice v krajinách středopalestinských. Vidno tudíž, že Isák a Jakob nevyplňují celou řadu tak zvaných »patriarchů«, nýbrž že mezi Abráhámem a Jakobem uplynula doba víc než 400 let dlouhá. Zdá se, že vědomím této okolnosti vysvětlují se nepřiměřeně dlouhé životní doby, jež podání starozákonné přikládá prvým třem patriarchům. Zatím rozhojnil se neveliký původně kmen isráélský novými soukmenovci z Hárrána přišlými, kteří v podání jahvistickém zahrnuti jsou potomstvem Jakobovy choti Rachely a v dalších dějinách součinili mocný kmen Josefitů, načež, patrně za vítězných válek Thutmesa III. v Syrii, byli nejprve Josefité a později i kmen Jakob do Egypta v zajetí převedeni (kol r. 1480 př. Kr.). I-tům i jiným syrským kmenům původu semitského vykázána sídla na vých. pomezí pélusijského hrdla, v krajině dotud toliko kočovníkům příhodné, kdež spravovali se staršími svými, egyptským úředníkům podřízenými; jedna část obdržela sídla podél vých. hrdla nílského a počala se obírati orbou. Monumentální zprávy potvrzují, že část I-tů v Kanaanu zůstala; výslovně jmenují egyptské prameny kmen Ašer a že kmen Júda alespoň z části v Palestině zůstal, lze vyšetřovati i z nynějšího stavu podání biblického. Kmen Ašer měl za egyptských dob i svého knížete. Ježto po více než dvě stě let byl Kanaan příslušenstvím říše Egyptské, možno bylo nepřerušené obcování I-tův egyptských s palestinskými. Za dob XVIII. dynastie byly poměry egyptským I-tům příznivy a tu jest na snadě, že účinkem stálých sídel i počet jejich se rozhojnil. Mezi jinými kmeny semitskými na popraží východodeltském však nehrubě vynikali i byli v ústech Egypťanů společným s nimi označením kanaanských Semitův Amu zahrnováni. Chabas a dle něho i někteří novější pokoušeli se sice shledávati I-ty ve kmeni Aperiu, v hieratických papyrech častěji jmenovaném, ale výklad ten sluší odmítati, ježto jménem ’Ibrím, za jehož egyptskou obměnu jméno Aperiu pokládáno, označováni býti mohli I. teprve po přechodu Jordána. Stéla Merenptova dosvědčuje naproti tomu přímo, že bylo jméno I. Egypťanům známo a jimi i užíváno. Nastoupením XIX. dynastie (± 1360 př. Kr. ) a utužením moci kněžstva Ammonova změnily se poměry s neprospěchem I-tů. Příčiny byly zajisté mnohé, ale nejdůležitějšími byly protiva egyptského kultu s prostými a v podstatě své monotheistickými zvyky semitskymi, jimž se v Egyptě oddávali, a úpadek egyptského panství v Syrii, způsobený jednak postupem Hittitů, jednak i společnými útoky různých semitských kmenů z pouště, kteří ve zprávách amarnských zovou se buď chabbatí, t. j. pleniteli, nebo chabiri sdruženými. Proti Wincklerovi, Zimmernovi i j., kteří prohlašují identitu chabírů s ’Ibrím-I-ty, mluví vážné důvody, historické i chronologické: Chabiri napadali jižní Palestinu, kdež vyvrátili odvěký kněžský stát jerusalemský, a střední Syrii ve spolku s Hittity, než isráélské vpády do krajin severně Hermóna položených jsou naprosto neznámy. Chabiri byli dále současníky Amenhotepa IV (± 1400 př. Kr. ), ale stéla Merenptova jmenuje I-ty v Egyptě ještě r. 1277 př. Kr. Farao Seti I. utužil tudíž egyptské jho nad I-ty a syn jeho Ramsés II., zřídiv si při sídlech isráélských své oblíbené sídlo, jal se je utiskovati ve mnohých příčinách, zvláště pak těžkými robotami při stavbách veřejných. Jednotlivé pokusy odporu přemoct egyptskou snadno zmařeny, ale uprchlí nespokojenci, mezi nimiž jmenuje podání v prvé řadě Mojžíše, nepřestali z pouště podněcovati I-tů k dalšímu odporu a vybízeti k návratu do Kanaana. Účinky toho zřejmy byly po smrti Ramsově, za nástupce jeho Merenpty. R. 1277 př. Kr. napadli Egypt ze severu a západu různí kmenové libyjští, čehož Semité v Deltě užili k odboji. Merenpta sice odrazil útok, ale odboj, jehož vůdcem dle hieroglyfských zpráv byl Syr Arsu, dle Manethona Osarsif a dle nejúplnějšího v té příčině podání biblického Mojžíš, vzmohl se za Seti tou měrou, že v Egyptě vznikla mnoholetá anarchie. Toť doba, do níž sluší klásti (kol r. 1265 př. Kr. ) odchod I-tů z Delty. Za déle než dvěstěletého pobytu v Egyptě značně jich přibylo a rovněž i vzdělanost egyptská v některých věcech zjednala si u nich průchod. Toliko původní monotheism Élův zůstal neporušen a byl odtud nejpřednějším znakem, jímž se I. i od kmenů nejblíže spřízněných lišili. S I-ty táhli i jiní lidé, kteří osvobodili se současně z poroby egyptské, ježto však hlavní a jediná cesta, z Egypta do Palestiny přímořskou nížinou vedená, byla chráněna egyptskými posádkami a alespoň předjordánská Palestina až do smrti Ramsa III. (± 1208 př. Kr.) byla ještě egyptskými náměstky spravována, přinucen Mojžíš vésti I-ty obtížnou cestou pouští Sínajskou. Oása Kadeš na poušti Páránské byla po delší čas středem I-tů, kteří odtud se stády šířili se po pastvinách západoedomských. Veliké vpády národů námořských, kteří za prvých let panování Ramsa III. po suchu i po moři pronikli až do jižní Palestiny, byly patrně hlavní příčínou dlouhého pobytu I-tů v poušti, za něhož pojali do sebe některé kmeny pouště, zejména Kénity, vešli v blízké styky se svými soukmenovci v Palestině a počinem Mojžíšovým přijali hlavní náboženské i společenské zásady, kterými způsoben přechod ze života dosti volně sdruženého kmene v organisovaný a proti sousedním národům zvláštními, samostatně přijatými názory se označující národ. Za pobytu v poušti položeny zajisté základy i ku theokratické soustavě státní, jejímž ohniskem byl zidealisovaný bůh Él, odtud po dávném zvyku arabském Jahve zvaný — stopy Jahvovy bohocty zachovaly se vedle I-tův i v Edomu a ve středosyrském Hamátu ― trůnící na daleké hoře v poušti, Sinai zvané (po prastarém semitském bohu měsíce Sinovi). Jahve byl dle učení Mojžíšova mocným bohem lidu isráélského, jemuž svou zemi Kanaan v držení zaslíbil, za to však přísně plnění povinností dekalogem nařízených a oběti příjemné si žádal. Jahve byl spolu pramenem vší auktority v národě isráélském, jemuž ve vážných dobách vůli boží zpytovati náleželo. Světodějný výsledek pobytu I-tů v poušti jest tudíž přechod z přirozených zvyků bohocty ke zjevenému a na ethických základech zbudovanému náboženství.
Od návratu z Egypta po rozdělení říše. Když rozptýlili se národové námořští, doznaly palestinské poměry velikých změn. Z národů námořských setrvali v Palestině nadále toliko Pélištové nebo Filistaiové (v. t.), kteří uprostřed XII. stol. př. Kr. pevně se usadili v pěti městech jihozápadního pomoří a jsouce vojensky zorganisováni usilovali o panství nad Předjordáním. Z někdejších Chabirův uchoval se v moci nepochybně toliko kmen Jebús, jehož hlavním sídlem byl Jerusalem. V Zájordání pevně se usadili kmenové Moab a Ammon a ze střední Syrie tam pronikli Amorští, kteří zabrali Bášán a kraje při ústí jordánském. V pevných městech předjordánských drželi se původní kanaanští obyvatelé, hojnými knížaty spravovaní, a mezi nimi, hlavně v horách severovýchodních a na planinách kol Hebróna, zdržovali se potomci těch I-tů, kteří v Palestině zůstali. Mojžíš pokoušel se poprvé proniknouti do Palestiny z jihu, kdež asi tou dobou z původních palestinských I-tův a z různých menších kmenů, jako Jerachm’el, vznikl mocný kmen Júda. Ježto však překážkou byli i Jebúsité i hojná kanaanská města na pozdějším rozhraní efraimsko-júdském, jakož i zbývající ještě državy egyptské, odhodlal se k útoku na amorské státy v Zajordání, jichž území, hlavně k chovu dobytka příhodná, zabrali kmenové Re’úben, Gad a Makir. Mojžíšův nástupce Jóšua, přešed Jordán opodál ústí jeho, udeřil na roztříštěné kanaanské živly ve středním Předjordání a šťastnými boji opanoval efraimské vysočiny až po kraj nížiny jizreelské. Jará síla I-tů pobytem v poušti otužilých osvědčovala se zvláště v hornatých končinách, kdež Kanaanitům neprospívaly ani jízda ani zbrojné vozy jejich. Znenáhla rozsadili se I. ve všech hornatých částech předjordánských a záhy počali se děliti ve kmeny, jejichž eponymové pokládáni za syny Jakobovy. Nejmohutnějším kmenem byli Josefité uprostřed Předjordání kol kmenové své svatyně Šila, národní posvátnost (»archu úmluvy«) v sobě uschovávající. Josefité rozstoupili se ve kmeny Efraim, Menaše a Benjamin a vykonávali jistou míru nadpráví i nad kmeny Zebulunem, Nafthali a Isašar, obývajícími v hornatých končinách mezi Tyrským přímořím a prameny jordánskými. Kmen Ašer upadl v dočasnou závislost na Tyru. V sousedství kmene Júda, jenž zůstal stále v sídlech jihopalestinských, usadil se na severozápadě kmen Dán, na jihu kmen Šim’on. Tato rozptýlenost byla I-tům značnou závadou. V Předjordání toliko Josefité a kmen Júda nabyli znamenitějšího významu, Josefité však svatyní Šilo, která jmína za nejpřednější obětiště národní, domáhali se prvenství v národě. Kromě této svatyně a víry v Jahve nebylo jiné ústřední auktority a proto v boji s Kanaanskými pokračováno bez značnějšího úspěchu; ano v některých stranách zřejmy byly stopy přátelského spolužití obou národů, kteréž nezůstaly bez účinku v náboženské názory I-tů. Ba I. osvojili si tou dobou i jazyk Kanaanitů, kmenově ovšem blízce spřízněných. Doba tudíž úmrtím Jóšuovým zahájená jest dobou nehotových poměrův a volného vývoje, nedbajícího řádů Mojžíšových, jež předpokládaly výlučné držení vší Palestiny skrze I-ty, a tudíž příhodného pro vynikající působení jednotlivců. Potřeba pevné organisace doléhala však více a více příčinou opětujících se vpádů kočovnických kmenů z pouště Syrské i Sínajské, Ammonských, Midjanitův a Amaléků, jimž otevřená sídla isráélských rolníků mnohem více byla v pospasy vydána než hrazená města kanaanského obyvatelstva. Sestupovali se tudíž za dob okamžité tísně kmenové sousedští, mnohdy i ve větších rozměrech, v obranné skupiny a svěřovali vedení vynikajícím mužům, nadaným i myslí bohatýrskou i rozšafnou povahou, kteří zapudivše útočníky moc svěřenou až do smrti podržovali a »soudci« (šófetím) se zvali. Výslovně však jest vytknouti, že »soudcové« nečinili nikdy řady nepřetržité, aniž spravovali osudy celého národa. Přes to trvaly i dále spory mezi kmeny, z nichž nejznámější jest krvavý boj okolních kmenů s Benjaminity, a smělí mužové, jako Jair, drobili sílu národní výbojnými podniky vlastními. Z neurovnaných takto poměru vysvětlují se mnohé ztráty, jichž I. v různých stranách doznali, zvláště tehdy, když Pélištové zmocnili se jihozápadního pětiměstí. Zásluhu, že vědomí národního a náboženského společenství neutuchlo, mají věštci, zásadám Mojžíšovým oddaní a důvěrou v budoucnost národa naplnění, kteří lidu rady udíleli a ve víře v Jahve jej utvrzovali, při různých obětištích sídla majíce.
Slabost I-tů dodala odvahy městům kanaanským. Různé zprávy dosvědčují, že Kanaanité hleděli nabyti půdy ztracené. Zřejmě jmenuje se chasorský král Sisera, jenž, spojiv se s kanaanskými knížaty nížiny jizreelské, zle sužoval severní kmeny isráélské. Proti němu způsobila nadšená věštkyně Debórá spolek severních kmenů s Josefity, u Tha’nacha Sisera poražen a na útěku zahuben. Spolkem kmene Menaše se severními kmeny, jehož vůdcem byl Jerubba’l nebo Gid’on, odražen divý útok Midjanských, načež vítězný Gid’on způsobem v pravdě královským spravoval Josefity a severní kmeny až do smrti. Když však syn jeho Abímélech dal se ve spolku s Kanaanity Sichemskými za krále provolati, zavražděn. Gid’onovcem Tholou toto »království manassejské« zaniklo a to právě asi v době, kde Pélištové vší silou počali se vrhati na kmeny jihozápadní. Nejprve podlehl útokům jejich kmen Dán, jenž přinucen uchýliti se na sever a zaujati nová sídla v sidonském dříve Laiši, současně pak Ammonští obnovili vpády své do Zájordání. Útok Ammonských zdržel na čas hrdinný Jifthá (Jefte), za to však Pélištové s velikým úspěchem napadali kraje júdské a efraimské, čelíce protí nížíně jizreelské. Efraimité hleděli síly své soustřediti v rukou velekněze Elí v Šile, potomka Ithamara, mladšího syna bratra Mojžíšova Aharóna. Elí po dlouhá léta byl i politickým náčelníkem josefitských kmenů, ale vláda jeho nezůstavila pamět příznivou. U Afeka západně Jerusalema zvítězili Pélištové nad Josefity a ukořistili i archu úmluvy, čímž nabyli svrchovanosti ve všem jižním Předjordání. Tehdy zanikla neznámým způsobem i obětnice v Šílo, potomci pak Elíovi přenesli důstojenství velekněžské ku svatyni v Nobu.
Po delší dobu snášeli I. tvrdé panství Pélištův, až v osobě věštce Šemuela z Ramy vyvstal muž způsobilý ku sjednocení všech sil národních k úspěšné obraně. Nadán jsa vzácnými dary ducha a věrností k zásadám Mojžíšovým, zjednal si Šemuel v národě význam ze všech soudců nejdůležitější a vštípil svým soukmenovcům přesvědčení, že, jsouce národem Jahvovým, lišiti se mají zřejmě od polytheistických svých sousedů. Při tom dbal i lepší organisace vojenské a dovedl vítězný pochod Pélištů zadržeti, anobrž některé okresy benjaminské i vysvoboditi z rukou jejich. Historický význam Šemuelův projevuje se sloučením rozptýlených sil v jeden národ se živě probuzeným vědomím společného původu i náboženství. Když však sestaral a úřad odevzdal dvěma synům sobě nerovným, napadeni byli I. ze tří stran, Ammonskými, Pélišty a Amaléky. Tu seznali i Šemuel i lid, že třeba národu pevné formy státní, načež na sjezdu v Mispě zvolen Benjaminita Saul za krále (± 1030 př. Kr. ). Než zvolna toliko dočinil se Saul uznání nového důstojenství. Osobní vlastnosti jeho, udatnost a patriarchálný mrav hojnou měrou k tomu přispívaly, neméně i stálé nebezpečenství se strany sousedů, jemuž čelil Saul hrdinsky a nikoli bez úspěchu. Vítězstvím nad Ammonskými získáno veškero Zájordání, Amalékové pak utrpěli porážku téměř zničující, takže veškeří I. kromě kmenů Pélištům poddaných súčastnili se shromáždění Saulem z moci královské do Gilgala svolaného. Benjaminská Gib’á stala se sídlem královským, odkudž Saul se strojil k rozhodnému boji s Pélišty, podporován jsa hrdinným synem Jónátánem. Vítězící již Pélištové v okolí Gib’y poraženi a veškera jižní část země kromě západních okresů júdských z rukou jejich vytržena. Saul jal se vítězně válčiti i se sousedy jižními i východními, Moabem, Edomem a Sobou (na vysočině hauránské), avšak vítězný postup jeho zadržán osudným sporem se sbory kněžskými a se stařičkým Šemuelem. Příčina není známa, následkem jejím však jest vzpoura Davida Júdského a druhá válka s Pélišty. Nedůvěřivý Saul přispěl sám ku vzpouře Davida, v lidu júdském oblíbeného, stíhaje ho i oddané jemu kněžstvo v Nob, až David u Pélištů hledal útočiště. Pomocí Pélištů zřídil si David v jižních krajích júdských panství téměř nezávislé, jehož sídlem byl hraniční Siklag, Pélištové pak, těžíce ze sporův isráélských, vtrhli mocně až na pokrají nížiny jizreelské, kdež Saul, poražen byv na hoře Gilboi a ztrativ Jonátána sama třetího ze synů svých, sám mečem se zahubil (± 1010 př. Kr.) Zdálo se, že I. upadli vesměs v moc vítězů, nebo David dal se v Hebrónu provolati za krále júdského, kdežto jediný pozůstalý Saulův syn Išba’l, podporován jsa hrdinným vojevůdcem Abnérem, z Máchanaim spravoval pouhé Zájordání. Než Abnér získal čas úmluvou s Pélišty a po krátké době zahájil proti nim úspěšný boj v Efraimu. Tím znepokojen jsa David, jal se rovněž moc svou na sever do Efraima šířiti a tak ocitl se v boji se stoupenci rodu Saulova. Ve veliké bitvě u Gib’ona zvítězil Davidův vojevůdce Joab nad Abnérem, načež tento přešel k Davidovi a uznal jej za krále všeho národa. Nedlouho potom úkladně zahynuli i Abnér rukou Joabovou a Išba’l zradou svých důstojníků. Ježto z rodu Saulova zbýval toliko Jónátánův syn Meriba’l, došel David doznání obecného i počal se zváti králem isráélským.
Počátek panství Davidova udál se za okolností velmi příznivých, ježto obě velmoci, které svrchovaností nad Syrií domáhaly se politické přednosti v tehdejším světě, Egypt i Assyrie, tou právě dobou dočasně poklesly. Proto mohl pomýšleti David na zbudování samostatného státu isráélského, jemuž by podrobeni byli i okolní národové. Zmocniv se náhlým přepadem pevného Jerusalema Jebúsitův, učinil jej sídlem svým a zjednal národu politicky sjednocenému pevný přirozený střed, obestřený významem odvěké posvátnosti a položený na rozhraní obou předních kmenů, Júdy i Josefitů. Spolu učiněn Jerusalem i středem bohoslužby státem upravené a veleknězi králem ustanovenému podřízené, do něhož přenesena též archa úmluvy. Z pevného tohoto středu a opíraje se o svazky přátelské se sousedními panovníky, s Hirámem I. tyrským a Nachašem ammonským, později i s faraonem egyptským, zdvihl David boj s Pélišty, jež porazil bitvami u Ba’lPerásím a mezi Gezerem a Gib’onem a tím panství jejich nad I-ty konec učinil; ba mnozí Pélištové se jménem Kréthi a Pléthi vstoupili za krátko i do osobní stráže královské. Vítězství nad Pélišty vzbudilo obavy Moabských a Edomských, ale branný pokus jejich bezohlednou přísností Davidovou povalen, oni pak k poddanství přinuceni; edomský královský rod vyhuben. Toho zalekl se ammonský král Chanun, syn Nachašův, i spokojil se s árámskými sousedy kol vysočiny hauránské osedlými proti Davidovi. Než isráélští vojevůdcové Joab a Abišai porazili spolčence a strojili se obléhat Rabbat Ammon, čímž k boji vyzván byl mocný král Soby Hadadeser, jehož panství šířilo se až do severozápadní Mesopotamie. Takto vznikl boj o panství nad veškerou Syrií, ale v rozhodném boji u Chelama utrpěl Hadadeser porážku, země jeho isráélským vojskem opanována a Damašek i árámské státy středosyrské v poplatnost uvedeny. I hittitský král Thoi v Hamáthu stal se Davidovým spolčencem. Podmanění Ammonitů bylo přímým následkem vítězství. Tak založil David isráélskou veleříši, která zabírala veškeru jižní i střední Syrii a zůstala potomstvu ideálem slávy národní. Než David dal říši této i pevnou správu, ovšem zachovávaje vždy rozdíl mezi vládnoucími I-ty a kraji podrobenými, na něž uvalena těžká poplatnost. Veleříše Davidova pospolu udržována velikou mocí vojenskou, již král zařídil; než neobvyklé povinnosti vzbudily v lidu nespokojenost, vzmáhající se více, když projevovaly se různým způsobem, zejména pak neobvyklým přepychem, i despotické snahy Davidovy. Z toho vznikaly vzpoury, s počátku ve prospěch rodu Saulova, později však postavil se v čelo nespokojencův i ctižádostivý králevic Abšalom, jenž strhl k sobě největší část země, ba i hlavní město Jerusalem, odkudž bylo Davidovi prchnouti. Ale lehkomyslného Abšaloma porazil Joab v lese Efraimu (v jižním okolí máchanaimském), načež Abšalom na útěku zahynul. Říše Davidova obnovena a utvrzena odstraněním protivníků, zejména rodu Saulova a jeho stoupencův. Spojil-li Saul I-ty politicky, náleží Davidovi zásluha, že dal národu v Jerusalemě přepevné hlavní město a spolu i obětní střed, jímž znenáhla dávná obětiště měla býti v pozadí zatlačena. Toliko v rodině své nebyl David šťasten, ježto mezi četnými jeho syny vznikly spory o nástupnictví. Stárnoucí již David konečně po libosti choti své Bathšeby prohlásil za nástupce syna Salomona, jehož podporovali mužové znamenití, jako prorok Náthán, velekněz Sadok a náčelník osobní stráže Benajá. Naproti tomu velekněz Ebjathar z potomstva Elíova a Joab přidržovali se králevice Adonje, oblíbence převážné většiny národa.
Jakmile David zemřel (973 př. Kr. ), byli na rozkaz Salomonův odstraněni Adonjá i Joab, Ebjathar pak vypověděn z Jerusalema, načež velekněžský úřad zůstaven trvale Sadokovi a jeho potomstvu. Tyto události nezůstaly bez ozvěny u národů podrobených a zvláště mezi zbytky Kanaanitů. Salomon hledal pomoci ve spolku s egyptským faraonem Pisebchanenem II. a s Híramem tyrským. Pisebchanen poslal Salomonovi dceru v manželství a vyvrátil malé kanaanské království Gezer v jihozáp. části země, jež dal dceři věnem. Za neznámých okolností podrobeny zbytky kanaanské, zejména Megiddo, čímž jednak dovršeno scelení isráélského národa, jednak i válečná moc Salomonova rozmnožena jízdou a vozy zbrojnými. Ale nad okolními národy nebylo lze Salomonovi uchovati svrchovanosti. V západním Edomu zmocnil se panství poslední potomek vyhubeného rodu královského Hadad, který po delší čas byl žil v Egyptě, ve střední pak Syrii zřídil si smělý námezdník Reson samostatné panství v Damašku. Přestávala tudíž odtud na severu říše isráélská na vřídlech jordánských. Než i zúžená říše zkvétala, neboť Salomon byl muž podnikavý, který ve spolku s Hirámem provozoval po moři obchod do východní Arabie a Elámu (= Ofir) a tím nabyl takového bohatství, že mohl podnikati nákladné stavby, hlavně v Jerusalemě. Bylo to ovšem jen tím umožněno, že Salomon obeznámil nevzdělaný dosud a v prostých formách života rolnického si libující isráélský národ se vzdělaností sousedů, zejména Foiničanův a Egypťanů. Hrad královský v Jerusalemě, slavný chrám, jehož veleknězem stal se Sadok, a mnohé jiné stavby zjednaly Salomonu pověst slavnou. Také zavedena spořádaná správa, založením pak chrámu položeny základy k dalšímu vývoji náboženské idee Mojžíšovy. Ale nákladné stavby a skvělý dvůr vyčerpaly záhy i kromobyčejné důchody královy, načež Salomon přinucen ukládati těžké daně. Hnutí proti tomu vzniklé v krajinách Josefitských, jehož vůdcem byl Jero’bam, bylo sice na čas potlačeno a Jerob’am přinucen k útěku do Egypta, kdež právě tehdy Šešonkem I. nastoupila nová, XXII. dynastie; když však ± 930 př. Kr. Salomon zemřel a Rehab’am u vládu se uvázal, propuklo mocně hnutí v národě. Desatero severních kmenů, kteří, pokládajíce se za repraesentanty všeho národa, zváti se odtud počali I-ty proti panujícímu kmeni Júdě, žádali, aby král břemen ulevil, když pak dostalo se jim odpovědi příkré, odtrhli se a zvolili králem Jerob’ama. Rehab’amovi toliko zůstali věrni kmen Júda, Šim’on a některé okresy benjaminské.
Dějiny I-tův až po konec říše isráélské. Odtržením se severních kmenů rozdělen národ isráélský ve dva státy, od sebe různé a dlouho nepřátelsky spolu závodící. Dědicem ideí Davidových zůstal jižní stát, zvaný říší Júdskou, jenž podržel i svrchovanost nad vých. Edomem. Byl sice státem menším, ale pevně utuženým, jednak dynastií Davidovou, která udržela se v panství po 350 let, a auktoritou velekněžského rodu Sadokova, jednak i mohutným a přepevným hlavním městem, jehož chrám i za mezemi říše Júdské byl pokládán za přední svatyni národní. Ve shodě s poměry vytčenými počal vyvinovati se v Jerusalemě mocný stav kněžský, jenž byl nemalou podporou vlády Davidovců. Také hospodářsky říše Júdská prospívala, ježto byl Jerusalem důležitou stanicí na cestě od Rudého moře do přístavů foinických. Severní říše, která v Júdě Efraimem zvána byla, sama pak si jméno říše Isráélské přikládala, domáhajíc se zastupování zájmů všeho národa, byla mnohem rozsáhlejší a podržela z výbojů Davidových po delší ještě čas svrchovanost nad Moabem i Ammonem, neměla však potřebné pevnosti vnitřní. Jerob’am dosáhl panství odbojem proti samovládným ustanovením Davidovým i Salomonovým i byl přinucen z příčiny té obnovovati starší volné řády náboženské i státní, zejména volbu králů, která odtud byla přední překážkou zdárného rozvoje státního, ježto záhy za nedostatku činitele veškeren národ právně zastupujícího volba králů stala se výhradným právem vojska. Z politických ohledův, aby lid netíhl k Jerusalemu a jeho chrámu, zřídil Jerob’am královské svatyně v Béthélu a Dánu, čímž rozvolněna náboženská jednota Davidem a Salomonem způsobená. Ano proti arše úmluvy a bohoctě nezobrazitelného Jahve v Jerusalemě obnovil Jerob’am i dávné patriarchálné oběti Jahvovi ve způsobě zlatého býka. Říši isráélské nad to nedostávalo se s počátku ani stálého středu ani skvělého dvora královského. Přímým následkem roztržení říše byl však houževnatý zápas mezi oběma částmi, který trval déle než 50 let a oba státy povážlivou měrou oslaboval, v té právě době, když árámští králové v Damašku pokoušeli se o spojení vší střední i jižní Syrie v rukou svých. Jerob’am proti Rehab’amovi povolal na pomoc faraona Šešonka I., jenž vpadl do říše Júdské, zloupil Jerusalem i chrám, avšak neušetřil ani jihozápadních končin isráélských (Maspero, La liste de Sheshonq à Karnak, Londýn, 1890). Ve válce s říší Isráélskou pokračoval i Rehab’amův nástupce Abiam a syn jeho Asa. Když však syn Jerob’amův Nádab utrpěl od Asy porážku, která získala říši Júdské některé okresy benjaminské, a náhradu hledal v pélištské pevnosti Gíbbethonu, již oblehl, propukla vzpoura vojska. Nádab a veškeren rod Jerob’amův povražděn, vůdce pak vzpoury Ba’ša z kmene Isašcharova za krále provolán.
Pád rodu Jerob’amova pokládán za trest boží a horliví proroci vyvstali na všech stranách, lidu dovozujíce, že jediným bohulibým obětištěm jest chrám jerusalemský, ba júdský král Asa jal se v Jerusalemě rušiti cizí bohocty, neušetřiv při tom ani báby své Ma’ky. Tím moc júdská sesílena a na isráélské straně dočinila se nejen klidu, nýbrž i některých přímých úspěchů. Po desíti létech obnovil však sám Ba’ša boj, načež Asa povolal na pomoc Benhadada I., krále města Damašku. S dvou stran, z Júdy a ze severu, napadena říše Isráélská. Uprostřed boje zemřel Ba’ša, ale proti synu a nástupci jeho Elovi vznikla vzpoura. Ela zavražděn a původce vzpoury Šimri za krále provolán. Tu však odepřelo poslušenství vojsko obléhající město Gíbbethon a prohlásilo vojevůdce Omri za krále. Šimri spálil se s palácem svým, když pak i nový soupeř Thibni po čtyřech létech zemřel, uznán Omri všeobecně. Jeho vláda znamená vojenské království v Isráélské říši, blížící se ve zvycích i způsobech sousedům; odtud tuhý odpor proroků proti Omrovi i jeho rodu. Ale jednání Omrovo odůvodněno jest událostmi, ježto obě říše isráélské vážně byly ohroženy jednak převahou Damašku a jednak, a to měrou mnohem povážlivější, mocí assyrskou. Jestiť Omri prvý král isráélský, jehož jméno čte se na památkách assyrských, a dle jeho jména (Bít Chumri) zvána důsledně v Assyrii nadále říše lsráélská. Proto Omri hledal přátelských styků s říší Júdskou, kdež po Asovi nastoupil rozšafný Josafat, založil nové hlavní město Šomron nebo Samarii, pevností s Jerusalemem závodící, přinutil moabského krále Kemošmeleka, jenž se ze závislosti chtěl vytrhnouti, k tužšímu poddanství a ujednal spolek s tyrským králem Ittoba’lem, jehož dcera Izebel stala se chotí nástupce trůnu Achaba. Toliko proti Damašku hleděl úmluvami zbýti se nebezpečenství; proto postoupil Benhadadu některá města zájordánská, zejména Rámu, a svolil ku založení árámské čtvrti v Samarii. Touto politikou říše Isráélská zachována; horlivě sice obracely se snahy proroků proti králi, ale zřejmé úspěchy Omrovy nepřipustily změny v mysli lidu. Achab veškero úsilí obrátil proti Damašku; proto rozmnožoval obranné prostředky země a ujednal přátelský spolek s Josafatem júdským. Než snahy tyto s počátku potkávaly se s nezdarem, ba říše isráélská ztratila i nadvládu nad Ammonem a Benhadad II. oblehl již i Samarii. Zpupnost Benhadadova zachránila Achaba, načež tento roku následujícího nad Benhadadem u Afeka slavně zvítězil a spolek proti assyrskému králi Salmanassaru III. ujednal. Po boku Benhadada a jiných knížat syrských i Achab r. 854 př. Kr. u Karkara v severní Syrii nešťastně bojoval proti králi assyrskému. Po bitvě napadl Benhadad opět území isráélské, jež chránila spojená vojska isráélská i júdská; tu před Rámou Achab r. 853 nebo 852 př. Kr. smrtelně raněn.
Překážkou snah Achabových byly rozjitřené poměry náboženské. Královna Izebel přivedla do Samarie způsob foinické, čímž prorocké kruhy, jichž mluvčím byl drsný sice, ale neohrožený Elia, podníceny k tuhému odporu. Záhy stály proti sobě královská moc a proroci, některé pak činy královy, Izebelou podnícené, jako smrt Nabotha Jizreelského, byly strašnou zbraní v rukou proroků proti »bezbožnému« pokolení královskému. Izebel hleděla vystříci se bezohledným pronásledováním prorokův, ale lid stál na straně jejich, i když hlásati počali potřebu nové dynastie. Teprve po smrti Achabově, jež byla za pokutu vraždy nad Nabothem spáchané prohlašována, nabývaly prorocké snahy ohlasu, ježto Izebel i za synů svých mocně se vkládala do věcí vládních a zasnoubivši dceru svou Athalji júdskému králevici Joramu i v Júdské říši rozhodovala. Achabův syn Achazjá vládl maličko a nešťastně, neboť moabský král Meša opanoval valnou část území kmene Gad a vytrhl se z isráélského nadpráví. Bratr a nástupce jeho Joram dbal upřímně spolku s Júdou a snažil se, ač marně, usmířiti stranu prorockou; kořistě z výprav, jež assyrský Salmanassar III. r. 850 a 849 př. Kr. proti Damašku podnikal, vypravil se spolu s Josafatem júdským skrze Edom proti Moabu, ale Meša mocný útok tento odrazil. Když nedlouho potom Josafat zemřel, tu syn a nástupce jeho, též Joram se zovoucí, pokusil se o obnovu své svrchovanosti v Edomu, ale bez úspěchu. Tím ztracen poslední výboj Davidův. Tyto nezdary byly nepochybně příčinou, že znova vzplanuly války syrské. Benhadad II. opět oblehl Samarii, ale vpád assyrský r. 846 př. Kr. do Damašku uchránil isráélské hlavní město i říši. Joram isráélský odvážil se tímto úspěchem k útoku na Rámu ve spolku s júdským králem Achazjou, synem a nástupcem Joramovým; ale vrah a nástupce Benhadadův Chazaél porazil před Rámou I-ty, při čemž Joram raněn. Za nepřítomnosti jeho vznikla vzpoura a vůdce vojska Jehu, tajný vyvolenec strany prorocké, prohlásil se za spolupůsobení Eliova žáka Elisy králem, opanovav Rámu. Nic netušící Joram i s Achazjou zavražděni a veškeren rod Omrův vyhuben. Izebel svržena s oken královského paláce v Samarii a s ní pobiti i kněží božstev foinických. Toliko vdova Achazjova Athaljá uchovala se, povraždivši všechny mužské členy rodu Davidova kromě pacholete Joaše, jenž potají vychováván veleknězem Jojadou. Znamená tudíž vláda Jehu (Jaua nápisův ass.) reakci náboženskou ve prospěch jahvismu proroky hlásaného. Ano Jehu byl i ochoten obnoviti salomonskou jednotu kultu, k čemuž ovšem bylo třeba podrobiti si říši Júdskou, ale snaha tato zmařena byla energickým odporem Athaliiným. Za to naproti Damašku byla říše isráélská malomocna a Jehu přinucen hledati ochrany krále assyrského, jemuž zavázal se poplatkem (Černý obelisk Salmanassara III.). Za syna a nástupce jeho Joachaza sice podlehla Athaljá spiknutí strany kněžské a Joaš na trůn nastolen, než spolek s říší Isráélskou již neobnoven a obě říše záhy žily opět ve zjevném nepřátelství. Joachaz po mnohých porážkách přinucen ku pokořujícímu míru; také Júda, když Chazaél, vyvrátiv pélištský Gath, strojil se obléhati Jerusalem, vykoupiti si musila mír poklady chrámovými. Rozhořčení z toho vzniklému v oběť padl Joaš, načež ku vládě povolán syn jeho Amasjá. Teprve když po r. 806 př. Kr. assyrský král Rammánnirár III. obnovil útoky proti Damašku, nabyly obě říše Isráélské volnosti. Říše severní ovšem přinucena Assyrům platiti poplatek, k němuž zavázal se král Joaš, syn Joachazův. Když však Joaš chystal se z moci Damašku vytrhnouti Zájordání, počal s ním boj Amasja, vítězstvím nad Edomity zhrdlý; ale Joaš vzal Jerusalem a strhl značnou část hradby, Amasjá pak na útěku od svých zavražděn.
Uprostřed vítězných bojů v Zájordání zemřel Joaš, načež synem jeho Jerob’amem II. dostalo se říši severní panovníka nejslavnějšího. Tab’elu, králi damašskému, odňal všechno Zájordání a obnovil na severu, východu i jihu původní hranici říšskou. Moab zavázán poplatností, v říši pak zavládly pořádek a bezpečnost. Ale za tohoto panovníka vyvstal prvý spisující prorok, Amos Thekojský, a zahájil bezohlednými řečmi osudný rozpor mezi národní a náboženskou ideou, jímž zaviněna konečná zkáza obou říší isráélských. Jsouce nespokojeni způsoby a mravy vznešených vrstev národních, pokládali proroci za nezbytný důsledek dosavadních poměrů brzký a neodvratný pád politické samostatnosti isráélské, při čemž doufali, že říše júdská zkázy bude uchráněna. Podporou byly prorokům poměry v říši isráélské, kdež po dlouhém panování Jerob’ama II. syn a nástupce jeho Zekarjá po půl létě i s veškerým rodem královským zahuben. Vrah Šallum byl již po měsíci svržen, načež vojevůdce Menachem zmocnil se vlády. Chtěje se v panství udržeti přes odpor veliké části národa, která v Egyptě pomoci hledala, podrobil se r. 738 př. Kr. Menachem assyrskému králi Tiglatpilesaru III., aby však veliký poplatek sehnal, přinucen ukládati těžké daně. Když po krátkém panování Menachem zemřel, zavraždil syna jeho Pekahju vůdce protiassyrské strany Pekah, odepřel Asyrům poplatek a spojil se s králem damašským Resinem. Ježto júdský král Achaz — po Amasjovi vládl syn jeho Azarjá neb Uzzia, když pak tento stižen byl malomocenstvím, syn jeho Jotham, otec Achazův — ke spolku protiassyrskému přistoupiti se zdráhal doufaje, že pomocí Assyrů obnoví politickou jednotu národní, vpadli Pekah a Resin do území júdského a oblehli Jerusalem, chtějíce říši Júdskou mezi sebou rozděliti. Achaz přivolal k pomoci Assyry. Když pak tito blížili se, způsobil Hosea v říši Isráélské vzpouru. Pekah zabit, krajiny Galíl, Nafthali a Zájordání od říše Isráélské však odtrženy, k Assyrii připojeny a přednější obyvatelé do Assyrie odvlečeni. Nad zbytkem ustanovil Tiglatpilesar III. Hoseu králem poplatným. Tím vášnivěji bouřila strana protiassyrská proti assyrské převaze přes všechen odpor mužů prozíravých, kteří poznávali krajní již nebezpečenství, hrozící po pádu Damašku (r. 732 př. Kr. ). Mluvčím těchto kruhů byl nadšený prorok Hosea, spatřující jedinou možnost záchrany ve formě theokratické, upravené shodně se zákony Jahvovými. Když r. 727 př. Kr. nastoupil Salmanassar V., přidal se i král Hosea ke straně protiassyrské a odepřel poplatek. Salmanassar však vpadl rychle do říše jeho, Hosea se vzdal a do Assyrie odvlečen, po tříletém pak obléhání vzal r. 721 př. Kr. nový král Sargon Samarii útokem. Království Isráélské odstraněno, 27.000 obyvatel hlavního města do Assyrie odvlečeno a když r. 720 př. Kr. ve spolku s Egyptem a Ilubidem Hamathským obyvatelstvo isráél. pokusilo se o nový odpor, uvedeni do země hojní osadníci z Babylónie, Eláma a končin západoíránských.
IV. Říše Júdská. Dědicem národních i náboženských snah isráélských stala se nyní říše Júdská, jejíž záchrana proti mocným králům assyrským Sargonu a Sanheribovi jest zásluhou největšího proroka isr. Jesaie, kazatele i povzbuzovatele horlivého a výtečného státníka, který byl předním rádcem Achazova syna a nástupce Chizkie. Ježto Sargon zplna zaměstnán byl na jiných stranách, spokojil se po porážce Egypťanů u Rafie (r. 717 př. Kr.) júdským poplatkem, Chizkiá pak mohl pomýšleti na opravy správní, vojenské i náboženské. Především hleděl zjednati platnost přáním kněžstva jerusalemského po výlučné jednotě bohoslužby ve chrámě jerusalemském, zrušiv obětiště na výšinách, masseby i koly Ašeřiny a odstraniv z chrámu měděného hada Nechuštána, pak vyhledával spolčenců proti Assyrům, proti zřejmé radě Jesaiově, ale ve shodě s kruhy kněžskými. Pélištové poraženi a veškero území až po Gázu jim odňato, síly pak zbrojné i obranné značnou měrou rozmnoženy. Po smrti Sargonově přistoupil Chizkiá zřejmě ku protiassyrskému spolku Egypta, Arabův a států jihosyrských, spatřuje vhodnou příležitost v mocné vládě faraona Šabaka. Ale Šabak zemřel r. 703 př. Kr. a za slabého nástupce jeho Sebichoa sevřel assyrský král Sanherib Tyros, porazil Egypťany u Elteke a strojil se k obléhání Jerusalema (701 př. Kr. ). Neočekávané zprávy z Babylóna zmařily tento úmysl, i přestal Sanherib na obnově júdského poplatku. Když však r. 691 př. Kr. ujal se v Egyptě vlády Tirhaka, obnoven v již. Syrii spolek protiassyrský, k němuž i Chizkiá přistoupil. Do této doby, r. 691—685 př. Kr., spadá obléhání Jerusalema skrze Sanheriba. Tehdy Jesaia dodával odvahy Chizkiovi, patrně čerpaje důvěru do blížící se egyptské moci; než náhlým morem přinucen, Sanherib odtáhl dříve než egyptská pomoc přišla. Júda byla zachráněna, ale země tak zpustošena — Sanherib chlubí se, že za prvé výpravy odvlekl z Júdy do zajetí 200.000 lidí — že žádný král júdský již neodvážil se Assyrii čeliti. I dřevní poplatnost zůstala v platnosti. Tím nabyly mocné podpory snahy prorocké, ježto lid do dalších pokusů odporu neměl důvěry a předpovědi proroků v hlavních částech událostmi byly splněny.
Chizkiá zůstavil vládu 12letému synu Menaše, za jehož dlouhého panování stal se pokus reakce proti opravám náboženským a sice chtěl Menaše ve svém království zavésti způsoby bohocty assyrské. Znova ožily oltáře na výšinách, vzýváni Baal i Astarta, ba i ve chrámu jerusalemském vzdávány oběti bohu slunce Šamši a vztyčen kůl Ašeřin. Ctitelé Jahvovi krutě pronásledováni a původní semitský sabaeism bohocty »všech zástupů nebeských« (slunce, měsíce a hvězd) šířil se po vší zemi. Viděti z toho, že Menaše byl assyrským velkokrálům, Assarhaddonu a Assurbanipalu, věrně oddán, i vyskytuje se častěji v seznamu vládců poplatných. Po stránce hmotné ovšem země prospívala, válek po dlouhá léta jsouc ušetřena. Také někdejší Isráélská říše, jsouc novými osadníky zalidněna, vzkvétala znova a ku prosbám domácího i přistěhovalého obyvatelstva svolil Assurbanipal k obnově někdejší svatyně a bohocty v Béthélu; ovšem jahvism severních krajin isráélských neosvojil si novot v Júdě zaváděných a setrval na původních zásadách, z čehož vyvinulo se později zvláštní náboženské společenství Samaritů (v. t.). Syn a nástupce Menašův Amon pokračoval ve šlepějích otcových, zavražděn však po dvouletém kralování, načež ujal se vlády syn jeho Jošiá a sice za zřejmého úpadku moci assyrské. Proto Jošiá r. 623 př. Kr. v platnost uvedl nový zákonník »knihu zákonů« nebo Deuteronomium, o němž tvrdil velekněz Chilkiá, že nalezl jej ve chrámě. Zákonníkem tím nařízena výlučná bohocta ve chrámě jerusalemském a zakázána i zkažena všechna ještě zbývající dávná obětiště, jichž kněží pode jménem Levitů povoláni k nižším bohoslužebným úkonům v chrámu jerusalemském. Vpád Skythů, kteří tehdy skrze Júdu pronikli až po egyptské hranice, a bouřlivé události s ním spojené nezůstaly bez účinků v mysl lidu isráélského, kterýž bez odporu slíbil poslušenství novému zákonníku. Moc Jošiova tím značně se povznesla a král mohl za zřejmé slabosti Assyrie pomýšleti na obnovu politické jednoty v národě. Skutečně opanoval Efraim, kdež krvavým způsobem odstranil bohoctu v Béthélu, a nepochybně i některé části galílské a zájordánské. Když však říše Assyrská zoufale bojovala o bytnost svou s Médy a Babylóňany, usiloval o vládu v Syrii farao Necho II. a vtrhl vojensky do Palestiny. U Megidda ztratil r. 608 př. Kr. Jošiá bitvu i život. Vojsko sice provolalo mladšího syna jeho Jehoachaza, tento však Nechem svržen a poplatným králem júdským ustanoven starší syn Jošiův Eliakim nebo Jehojakim. Závislost na Egyptě trvala však toliko po tři léta, nebo již r. 605 babylónský králevic a maličko později král Nebukadnesar II. porazil Egypťany u Karchemiše nad Eufratem a opanoval Syrii. Obecné bylo domnění, že se blíží zkáza říše, zejména v kruzích zbožných, které horšily se nad lhostejným chováním se Jehojakimovým k důležitostem náboženským, nešetřícím ani velikého a v lidu oblíbeného proroka Jirmije. Pronásledování ctitelů Jahvových skrze krále učiněn r. 601 př. Kr. konec příchodem Nebukadnesarovým. Jehojakim přinucen k poddanství a poplatku, nabádán však jsa válečnou stranou a sveden sliby egyptskými porušil již r. 598 př. Kr. závazek. Ale Nebukadnesar, spojiv se s okolními kmeny, chystal se k obléhání Jerusalema. Tu zemřel Jehojakim a zůstavil vládu synu svému Jojakinu nebo Jekonjovi teprve 18letému, kterýž se poddal Nebukadnesarovi a r. 597 př. Kr. do Babylóna odvlečen se 7000 předních obyvatel. Také poklady paláce a chrámu pobrány a do Babylóna odvezeny.
Nad zbytkem obyvatelstva učiněn králem Jošiův syn Matthanjá, jenž přezván Sidkiá. Ale těžké ztráty nebyly s to, aby lid júdský přivedly ku pravému poznání. Velmoži a kněží, mužové to namnoze nezkušení, kteří zaujali místa do zajetí odvlečených, popouzeli Sidkiu, by ve spolku s Egyptem svrhl jho babylónské. Marně Jirmijá varoval a na nezbytnou zkázu říše poukazoval, marny byly prosby zajatců, mezi nimiž tehdy počal působiti prorok Jechezkel. Po vyzvání faraona Psamméticha II. vznikl protibabylónský spolek Edoma, Moaba, Ammona, Tyra i Sidona, k němuž po některém zdráhání přistoupil i Sidkiá. Lidu isráélského zmocnila se fanatická bojechtivost podněcovaná proroky, Jirmijovi odpírajícími. Když pak r. 589 př. Kr. nastoupil farao Apriés, odpor počal na všech stranách. Ale Nebukadnesar, položiv se ve středoasyrské Rible, obklíčil s častí vojska Jerusalem a osadil judský venkov. Výprostné vojsko egyptské poraženo a v červnu r. 586 (= 9 Tammuza) př. Kr. Jerusalem vzat. V Rible vykonal Nebukadnesar přísný trest nad náčelníky júdskými. Synové Sidkiovi odpraveni před očima otce svého, který pak oslepen a v řetězích do Babylóna odvlečen, potom Jerusalem sbořen, chrám i palác spáleny, náčelníci kněžstva i vojska popraveni a všechny zámožnější rodiny městské i venkovské, rovněž i vojínové a kněží, do Babylóna v zajeti posláni. V zemi ponecháni toliko vinaři, rolníci a kněží nižších řádů, nad nimiž vládcem, na babylónském králi závislým, ale bez názvu královského, ustanoven Gedaljá se sídlem v Mispě Benjaminské. Toť byl poslední zbytek júdského státu, z něhož ovsem, za příznivých poměrů, mohl se dřevní stát obnoviti. Ale zbytkové vojínů, vůdcem majíce Davidovce Išmá’éla, zavrazdili Gedalju i prchli, nesouce s sebou Jirmiju, do Egypta. Tím dán původ isráélské diaspoře v Egyptě. Nebukadnesar odstranil potom i zbytek samosprávy a ještě r. 581 př. Kr. značný počet lidu júdského přesídlil do Babylónie.
V. Od vyvrácení říše Júdské po konec náboženské obce júdské v Palestině. Pádem říše Júdské umlkají politické dějiny I-tův, ustupujíce dějinám náboženské obce, vzniklé v zajetí babylónském. Veliký počet zajatců, pošlých veskrze z vrstev zámožnějších i vzdělanějších, nemohl zůstati bez jisté organisace, byť i závislé na veřejných činitelích babylónských. Osud zajatců byl dosti mírný, ba po hmotné stránce i příznivý; i biblické zprávy i babylónské dsky smluvné potvrzují, že mnozí z I-tův obchodem nabyli v Babylóně bohatství i vážnosti. I-tům nejtěžším bylo pokořením, že obývali mimo vlast svých předků, v zemi »nečisté« a že vzdáleni byli jediného přípustného obětiště ve zpustošeném Jerusalemě. Proto nevzdávali se naděje, že se navrátí do vlasti; když však moci babylónské přibývalo, vznikala mezi I-ty zmalátnělost a nedůvěra ve všemohoucnost Jahvovu, proti níž účinným způsobem vyvstal prorok Jechezkel. Dle jeho přesvědčení zasloužili si I-té ponížení skrze hříchy otců svých, ale spolu hlásal prorok ustavičně, že Jahve opět lid svůj do Palestiny odvede a že obnoveny budou město i chrám. Na obdivuhodné nábožensko-politické soustavě Jechezkelově spočívá náboženské zřízení obce isráélské, judaismem zvané, a spojené s ním řády theokratické. Předním živlem v národě byl odtud stav kněžský v čele maje potomky Sadokovy, jichž hlava byl nyní nazýván veleknězem národa. Po návratě z Babylóna byl velekněz první auktoritou v národě. Tak ještě v zajetí vznikla góla neboli národní obec, která v lidu udržovala vědomí národní i náboženské pospolitosti, hleděla si styků se soukmenovci v Palestině pozůstalými a zvolna připravovala I-ty na návrat do vlasti. Mocnou podporou byly kněžím staré památky písemnické, historické i prorocké, jež bedlivě sbírány a opatrovány. Po smrti Nebukadnesarově osud zajatců se značně ještě zlepšil, ano i bývalý král Jojakin propuštěn z vazby 37leté. Současně vývoj říše Médské a počátky moci krále Kýra perského dodávaly I-tům nových nadějí. Tehdy vyvstal veliký prorok jména neznámého, obykle zvaný Deuterojesajou, ježto řeči jeho později nedověcně spojeny s řečmi Jesaiovými, a hlásal, že Kýros jest nástrojem Jahvovým, který vyvrátí říši Babylónskou a I-ty do vlasti propustí.
Když r. 539 př. Kr. Kýros dobyl Babylóna, svolil I-tům, aby navrátili se do vlasti a zbudovali znova město i chrám. Pohnutkou hlavní byly Kýrovy záměry proti Egyptu. R. 538 př. Kr. uložil Kýros zeměsprávci Šešbassarovi a dvořanu svému Mithradatovi, aby I-ty, kteří by chtěli, do Palestiny převedli, spolu vráceny posvátné nádoby chrámové a I-tům v Palestině povolena značná míra samosprávy. Nižší soudnictví a veřejnou správu měla vykonávati rada dvanácti starších, v níž prvé místo měli Davidovec Zerubbabel, vnuk Jojakinův, a velekněz Josua; rozhodování příslušelo veliké obci, odvolávání pak díti se mělo k perskému satrapovi zemí »za řekou«, t. j. za Eufratem položených. Celkem vrátilo se asi 50.000 lidí; veliká část zůstala v Babylónii, podporovala však soukmenovce hmotně i mravně způsobem vynikajícím. Tito příchozí z Babylónie nesmísili se však s obyvatelstvem někdejší říše Isráélské, nýbrž pokročilé řády bohoslužebné způsobily mezi oběma částmi národa propast zející. Starousedlí vzdávali Jahvovi pocty původním způsobem ve chrámu na hoře Garizim a rychle počali si osvojovati jazyk árámský, čímž poslední vnější spojení s gólou jerusalemskou přerušeno. Naproti tomu I. v Egyptě pěstovali živé styky s Jerusalemem a osvojili si i náboženské zásady judaismu. Odtud na místo I-tů nastupují dvě náboženské obce, hojně se od sebe lišící, Samarité v někdejší říši Isráélské a Júdští v Júdě, Babylónii, Egyptě a po vší pozdější diaspoře. Když vykonána nejdůležitější nová ustanovení, přikročil r. 537 př. Kr. Zerubbabel k novostavbě chrámu, čímž nastal prvý spor mezi Júdskými a Samarity, ježto tito, chtějíce míti účastenství ve stavbě i v budoucí bohoslužbě, byli Zerubbabelem odmítnuti. Na žádost jejich Kýros skutečně pokračování ve stavbě přerušil. Teprve Dareios I., svěřiv Zerubbabelovi úřad hyparcha júdského, satrapovi zemí »za řekou« podřízeného, další stavbu chrámu povolil a r. 520 př. Kr. počato se stavbou ze základů novou. Tímto svolením pojištěno poslušenství Júdských a zmařena snaha části lidu, která, vedena jsouc prorokem Sekarjou a těžíc z nepokojů v Persii, chtěla Zerubbabela za krále provolati. R. 515 stavba chrámu dokončena. Úřad hyparcha v rodě Davidově neměl však dlouhého trvání. Také góla judská ohrožována byla na všech stranách protivenstvím, zvláště když syn velekněze Jojady z uražené ješitnosti založil chrám Samaritů na hoře Garizim a tím trvale Samarity od společenství s Júdskými odloučil. Byl proto vítán příchod druhého zástupu babylónských zajatců, jež r. 457 př. Kr. přivedl kněz Ezra (v. t.). Naplněn jsa zásadami theokratickými, obnovil Ezra gólu a r. 444 př. Kr. předčítal lidu shromážděnému zákon Pentateuch obsahující i zavázal všechen lid poslušenstvím k němu. Ježto i Ezrovi v cestu kladeny obtíže všeliké, vyžádal si královský číšník isráélského původu Nehemia od Artaxerxa I. r. 444 př. Kr. svolení k návštěvě Jerusalema a opíraje se o přízeň královu a přivolující listy jeho, zbudoval přes úklady mocných protivníků júdského, samaritského i ammonského původu nové hradby jerusalemské, spořádal náboženské i společenské poměry júdské góly a po 12letém pobytu jako zeměsprávce perský vrátil se ke dvoru královskému. Později vrátil se podruhé do Jerusalema a uspořádal poměry lidu júdského dle přísných ustanovení zákona a s krajním přihlížením k náboženské i společenské výlučnosti lidu, zapovídající všechno míšení se se sousedy, Samarity nevyjímajíc. Odtud klidně vyvíjela se obec júdska za panství perského i makedonského. Veliký převrat způsobený výboji Alexandra Velikého nedotkl se nijak poměrův isráélských, jakkoli za válek diadochů mnohé rozhodnutí (bitva u Gázy r. 312 př. Kr., v níž zvítězil Seleukos I.) událo se na půdě palestinské.
Po bitvě u Ipsa r. 301 př. Kr. přidělena Palestina k Egyptské říši Ptolemaiovců, než zvláštní postavení góly júdské tím nebylo porušeno. Naopak se strany slavných prvých Ptolemaiů prokazována veliká šetrnost náboženským řádům júdskym a hojní I-té stěhovali se do Egypta, kde nabývali hellénistického vzdělání, důležitých úřadů i bohatství. V Alexandrii dvě východní pětiny města měly obyvatelstvo isráélské. V té době pozoruje se, že I. mimopalestinští, hlavně v Babylóně a v Alexandrii, počali se oddávati světovému obchodu, jsouce tak nástupci blízce spřízněných původem i jazykem Foiničanů. Spolu však pronikati počalo i hellénistické vzdělání s euhémeristickým směrem náboženským do kruhův isráélských, způsobujíc vývoj stran a u stoupenců svých povážlivou vlažnost k zděděným řádům náboženským i společenským. Tito stoupenci řecké vzdělanosti byli Saducei proti Fariseům, orthodoxním to horlivcům pro zachovávání formálné stránky zákona; naproti tomu Essenští, pohoršujíce se nad způsoby současníků, hledali ukojení vnitřní snahy své v askétickém životě v hornatině u Mrtvého moře. Vnější osudy isráélské nezměnily se, když r. 218 poprvé a r. 202 př. Kr. trvale připojena byla Palestina Antiochem III. Velikým k Syrské říši Seleukovců. Ale neblahé poměry v rodě velekněžském upozornily Antiocha IV. Epifana na zvláštnosti júdské, v nichž dvorské kruhy antiochijské spatřovaly zjev státním zájmům se protivující. Z malicherné příčiny povstal proti veleknězi Oniovi} III. správce chrámu Šim’on za krále Seleuka IV. Filopatora a vybízel krále k oloupení chrámu, což moudrým jednáním Oniovým překaženo. Ale za prvých let mladého Antiocha IV. svrhl Oniu bratr jeho Iasón, zjednav si přízeň královu vzácnými dary a slibem, že podporovati bude v zemi řecké způsoby (175 př. Kr. ). Onias odešel do Egypta a tam blíže Leontopole (nyní Tell el-Jehúdíjé) založil nový chrám za pomocí Ptolemaia VI. Filométora I. dle vzoru chrámu salomonského a s přísným zachováváním zvyků zákonem předepsaných. S těmito politování hodnými událostmi v lůně obce júdské současna byla snaha Antiocha IV. povznésti náboženské názory řecké za státní náboženství po veškeré říši syrské. Když r. 169 př. Kr. vracel se Antiochos z Egypta, vzniklo v Jerusalemě proti němu srocení lidu, jež krvavě bylo potlačeno, a při tom i zloupen poklad chrámový. R. 167 př. Kr. počalo zjevné pronásledovaní pravověrných I-tů. Volnost bohoslužby obmezena, oběti řeckým božstvům přikazovany a když někteří odhodlaní mužové královských rozkazů pomíjeli, nastalo krvavé stíhání. Pocity lidu uráženy, chrám zneuctěn, slavnost sabbathu orgiemi všelikými hanobena, obřízka zakázána, posvátné knihy páleny a lidé násilím nuceni k požívání masa vepřového a k obětem pohanským bohům. Slabší lidé podvolovali se násilným rozkazům, mnozí však dávali přednost mučennické smrti. Když konečně i na velikém obětišti v nádvoří chrámovém založen oltář Diův a na něm obětováno, chopili se Júdští zbraní k zoufalému odporu.
V čelo lidu postavil se kněz Mattitjá (Mattathias) se svými syny Júdou, zvaným Makkabi, po němž veškeren rod i doba se zovou Makkabejskými, Jonátánem a Šim’onem. V rodišti svém Modinu, kamž se před Syry z Jerusalema uchýlil, zabil Mattitjá I-tu na řeckém oltáři obětujícího i Syra Appella spoluúčastněného a prchl s pěti syny do hor, kamž jej následovali četní I. zákonu věrni. V drobném záškodnickém boji způsobil Mattitjá Syrům hojné škody a umíraje r. 166 př. Kr. odevzdal velení třetimu svému synu Júdovi, jenž již odvážil se k útoku. Po pět let bojoval Júda hrdinsky s přemocí syrskou, porazil syrské vojevůdce Apollónia a Soróna, načež Antiochos uložil Lysiovi, aby I-ty vyhubil, ale u Emmausa způsobil Júda s hrstkou I-tů Syrům zdrcující porážku (165 př. Kr. ). O rok později poražen Lysias opět u Bethsura, načež Júda opanoval Jerusalem a očistil zneuctěný chrám. Také útoky okolních kmenův odraženy, kdežto Šim’on osvobodil Galíl a Jonátán Zájordání. Když i nová výprava syrská, již vedl Nikanor, byla odražena, osvobozeni I. ode jha cizího. Král Antiochos V. Eupator podnikl sice r. 162 př. Kr. výpravu s 110.000 muži, ale přes veškeru přemoc přinucen vzpourou v Antiochii k úmluvě s Júdou. Když Júda i jeho bratří v hrdinských bojích padli, stal se druhý syn Šim’onův Jan Hyrkanos veleknězem a náčelníkem lidu, dle jména na Syrii závislým, ve skutečnosti však samostatným. Tak vzniklo panství Hasmonovců v rozměrech, které rovnaly se rozsahu někdy říše Saulovy a zabíraly tudíž i Júdské i Samarity. Hyrkanos i jeho nástupci hleděli si přátelství s Římany a přisvojili si důstojenství královské. Za nich alespoň zjevně národ sloučen, ježto chrám na hoře Garizim byl zbořen a Samaritům uloženo v Jerusalemě obětovati. Také Edomští podrobeni byli i přistoupili k judaismu. Ale v lůně dynastie i národa vznikly spory mezi vlažnými a pravověrnými I-ty, čehož za slabého Hyrkana II. užil edomský Antipatros k záměrům sobeckým. R. 63 př. Kr. Pompeius vzal Jerusalem útokem, načež Hyrkanos učiněn veleknězem a ethnarchem Římanům poplatným. Vlastenecká strana, v čele majíc Hyrkanova bratra Aristobula a jeho syna Alexandra, marně pokoušela se o odpor. Caesar rozřešil spor tím, že ustanovil Hyrkana veleknězem, světské však panství odevzdal Antipatrovi. Takto »odjata berla od Júdy« a vláda svěřena dynastii edomské. Syn Antipatrův Héródés I. nazval se králem júdským, po něm pak vládli ještě tři Héródové buď v celé zemi nebo jako tetrarchové v částech, ovšem pod svrchovaností římskou. Za okolností takových panství římské a s ním i zvyky řecko-římské více a více se utužovaly, Římané pak, kteří s počátku ku zvláštnostem isráélským chovali se šetrně, znenáhla počali jimi povrhovati, anobrž i je rušiti. Následkem toho vznikala mezi I-ty nenávist, která konečně r. 66 po Kr. za místodržitele Gessia Flora dala podnět k povstání. Rychle veškeren národ chopil se zbraně proti Římanům a kladl odpor neobyčejně tuhý. Památno jest oblezení galílského města Iotapaty, jež řídil Josefos Flavios. Když legát syrský Vespasián se stal císařem, uložil pokoření I-tů svému synu Titovi, který r. 70 po Kr. po delším obléhání vzal a zbořil Jerusalem. Národ bojem tím nesmírně byl ztenčen a pozbyl hlavního města i středu bohoslužebného. Spolu počali se I. šířiti po veškeré říši Římské, tvoříce zvláštní osady náboženské v jednotlivých městech. Když císař Hadrianus na troskách jerusalemských založil kolonii Aelia Capitolina, vzniklo poslední povstání, jehož vůdcem byl Šim’on Bar Kochba; než i toto povstání bylo pokořeno a sice tak krvavě, že isráélské obyvatelstvo v Palestině téměř zcela bylo vyhubeno. — Srv. Ewald, Geschichte des Volkes Israel (Gotinky, 1866); Hitzig, Gesch. d. Volk. Israel (Lipsko, 1869 I.), Köhler, Lehrbuch d. bibl. Gesch. Alten Testaments (Erlangen, dosud neúplné); Wellhausen, Gesch. d. Volk. Israel (Berlín, 1878, I.); Stade, Gesch. d. Volk. Israel (t., 1881); Renan, L’histoire du peuple d’Israël (Paříž); Edersheim, History of Israel and Judah from the decline of the two Kingdoms to the Assyrian and Babylonian Captivity (Londýn, 1887); Castelli, Storia degl’ Israeliti dalle origine fine alla monarchia (Milán, 1888); Kittel, Geschichte der Hebräer (Gotha, 1892); C. Niebuhr, Gesch. des ’Ebräischen Zeitalters (Berlín, 1894, I.); Winckler, Gesch. Israels in Einzeldarstellungen (Lipsko, 1895, I.); Klostermann, Gesch. des Volkes Israel bis zur Restauration unter Ezra und Nehemia (Mnichov, 1896). Pšk.
Náboženstv isráélského základem jest původní semitský monotheism, který však dochoval se dob historických toliko v jižní Arabii a v kněžském státě jerusalemském. Předkové I-tů vzývali jediného boha, jejž zvali Él Šaddai, i v Uru a v Harránu, odkudž odešli do Kanaana. Tato nejstarší doba isráélského náboženství má ráz velmi jednoduchý: bůh obcuje s muži vyvolenými, užívaje k službě své andělů; oběti byly mu vzdávány na výšinách, avšak i na »místech božích« (béth él), která významu svého nabyla zvláštní událostí (sen Jakobův). Původně byly přinášeny i oběti lidské, které však v Palestině symbolicky nahrazovány obětmi zvířecími. Pobyt v Egyptě nezůstal bez účinku v prosté řády israélské, kteréž pomísily se se zvyky egyptskými, pročež Mojžíš po odchodu z Egypta na poušti původní názory monotheistické prohloubil a uvedl v pevnou soustavu. Odtud bůh nazýván Jahve a za sídlo jeho pokládána »hora boží« Choreb. Obřízka jako vnější znak všecky příslušníky Jahvovy spojující ponechána, ale zavedeny pevné a složité řády bohoslužebné s určitými předpisy společenskými, právními i očistnými, jichž úhrnem jest sínajský dekalog Mojžíšův. Středem bohoslužby byla přenosná svatyně egyptským způsobem upravená, v níž uschovávána přední posvátnost národa »archa úmluvy«. Jahve byl bohem i politickou hlavou národa, v jehož jméně všechny podniky konány, proto boj, jejž Mojžíš, Jóšua a nástupci vedli s Kanaanity, vypsán v »Knize válek Jahvových«; odtud Jahve trestal všechna prohřešení proti svým příkazům, chránil svůj lid a udílel mu rady věštbami skrze urím a tummím. Zásadně byl kult Jahvův bezobrazný a měl býti soustředěn v jediné svatyni, ale po příchodu do Kanaana účinkem styků s obyvatelstvem domácím I. odchylovali se valně od obou těchto příkazů. Zobrazovaliť Jahve podobou býka nebo hada (měděný had Nechuštán ve chrámu jerusalemském) a přinášeli mu oběti na výšinách (bamoth) a pod stromy. Svatyní přibývalo (v Šile, Nobu, Ofře, Dán a j.), v nich pak ctěny symboly Jahvovy, zvané efody, jichž pravá povaha nebyla však dosud seznána. Spolužití s Kanaanity a zejména sňatky s nimi uzavírané způsobily další znešvaření řádů Mojžíšových. Jahve vzýván vedle Ba’la, na výšinách přinášeny oběti i Ba’lovi a bohyním Ašeře a Astartě; toliko v Šile, jehož kněží původ svůj od Aharóna, bratra Mojžíšova, odvozovali a kdež i archa úmluvy uschována, původní bohocta Jahvova se udržela. Zásluhu, že nezanikly řády Mojžíšovy, mají věštci (»vidoucí«), kteří vědomí ryzího národního náboženství zachovali a v hojných školách vnímavé muže o zásadách jeho poučovali.
Nejznamenitějším byl z nich Šemúél, původně věštec v Rámě, jenž však nabyl veliké vážnosti v lidu a byl i jeho soudcem a vojevůdcem a sice v době, když svatyně Šilo skrze Pélišty byla zkažena a archa úmluvy na různých místech útulku hledala. Šemúél obnovil platnost řádů mojžíšských, vytkl neslučitelnost jejich se zvyky kanaanskými a když zvolen Saul za krále, hleděl důstojenství královské učiniti závislým na vůli Jahvově pomazáním krále ve jménu Jahvově a radami i výtkami při výkonech jednotlivých. Saul nechtěl se ve všem podrobiti názorům Šemúélovým a proto padl i s rodem svým; za to však David dovedl princip theokratický sloučiti s absolutismem královským a čerpal z něho posilu pro své záměry. David přenesl archu úmluvy na jerusalemskou horu Sion, na místo, kde od věků byl uctíván El Éljón, a činil přípravy k založení královského kultu při arše úmluvy, ne však ještě výlučného, nýbrž toliko královským svým původem nad jiná obétiště povzneseného. Kněžství u archy úmluvy svěřil David kněžím dvěma, Sadokovi a Ebjátharovi, kteří za velekněží královské svatyně pokládáni. Současně vyskytují se při dvoře Davidově i »proroci« (nebím) nebo »mužové boží«, kteří v důležitých dobách králi vůli Jahvovu, začasté i nelibost jeho, oznamovali. Zejména jmenují se Gád a Náthan. Salomon nastoupiv na trůn svrhl Ebjáthara a učinil Sadoka jediným, dědičným veleknězem chrámu, jejž zbudoval na nejvyšším místě hory Siona. Než vedle archy úmluvy obětoval Salomon při nastoupení svém i na bámě v Gib’onu a po libosti cizokrajným manželkám svým zřizoval v okolí jerusalemském i oltáře božstvům cizím. Výlučnost bohoslužby v novém chrámě jerusalemském dlouho ještě v očích lidu, anobrž i proroků byla ustanovením nepřístojným. Za Rehab’ama spatřovaly se dle slov starožitného kněžského vypravovatele oltáře, efody a háje na každém pahorku a pod každým stromem zeleným, zbytky pak dávného podání nasvědčují, že již pouhá myšlénka stavby chrámu potkávala se s odporem kruhů prorockých. Prorok Achiá ze Šila byl souspiklencem Jerob’amovým a prorok Šemajá, jakkoli Jerob’am založil nové královské svatyně v Béthélu a Dánu, kdež vzýván byl Jahve po dávném zvyku v podobě býka zlatého, překazil přece ve jménu Jahvově boj Rehab’amův s Jerob’amem. Anobrž za bratrovražedlných bojů mezi králi isráélskými a júdskými a účinkem sňatků jednotlivých králů s kněžnami cizokrajnými pronikaly i cizí kulty do země. Toliko kněžstvo jerusalemské jednalo na dále v duchu Šemúélově i Davidově, obracejíc se zejména proti Jahvovu kultu v Béthélu a Dánu. Pád rodu Jerob’amova vykládán za trest Jahvův, že Jerob’am uchýlil se od čistší bohocty sionské, a proroci, kteří dříve stranili Jerob’amovi, přichýlilí se k júdskému králi Ásovi, horlíce proti vzývání cizích božstev a obrazů jejich, lidu pak přimlouvajíce, že jediné na Sionu sluší Jahvovi obětovati. Asa zrušil svatyně cizích božstev a spálil obrazy i sochy jejich, výšin však nedotkl se. Tím zahájena velikolepá činnost proroků, horlících za soustředěním kultu a za očistou bohocty Jahvovy.
Předním působištěm proroků byla říše severní. Ovládáni jsouce obdivuhodným nadšením pro ideální stránku jahvismu a podporováni zvláštní povahou národního jazyka, imponovali proroci vznešeným i lidu řečmi svými, obyčejně allegorisujícími, při tom však i básnicky velebnými, a neostýchali se zřejmě oznamovati vůli Jahvovu i králům nejmocnějším. Starší z nich, Eliá, Elísá, Amos i j., žili i způsobem askétickým, mocně i prostým zevnějškem a životem plným odříkání v souvěkovce působíce. Tito výhradně řečmi lid napomínali. Se vzpružením snah prorockých současný byl vznik dynastie Omri, jejíž druhý král Achab sňatkem s Izebelou a podporováním foinického kultu Ba’la a Astarty záhy se s Eliou znesnadil. Izebel chtěla odpor proroků zlomiti jich pronásledováním, ale Eliá, Michá i jiní zachránili se útěkem. Veliké sucho, které tehdy stihlo Isráél a Foinikii (Menandros Efes. u Jos. Flav. Ant. Iud. VIII, 13, 2), vykládáno skrze proroky za trest, jejž Jahve seslal pro Izebel a její modlářství, načež lid horlivěji počal proroky podporovati v jejich snahách. Ve jménu Jahvově hlásali proroci, že Achábův rod bude vyhuben, a žák Eliův Elísá potají za krále pomazal Jehu, prorockým ideám oddaného. Proto nastoupiv na trůn, vyhubil Jehu krvavě kult Ba’lův a Astartin, chtěje pak dle vůle prorokův i jediný kult Jahvův na Sioně zavésti, počal boj s Júdou. Než záměry tyto nedošly provedení, což spolu s nezdary proti Damašku způsobilo v lidu zmalátnělost a nedůvěru v řeči proroků. Panování Jerob’áma II. význačno jest dočasným úpadkem snah prorockých. Ku konci však jeho kralování vyvstal Amos, prvý z proroků spisujících, a domlouval lidu, horle nejen proti králi a královské svatyni v Béthélu, nýbrž i proti kněžím jerusalemským. Jím počíná se působení velikých proroků, kteří proti dosavadní, formálně-rituální stránce bohocty Jahvovy hlásali potřebu kultu éthicky prohloubeného a místo obětí žádali si obrody srdce lidského a povznesení jeho k Jahvovi. Prorok Hosea spatřoval již hřích ve všech způsobech veřejného života a očekával spásu toliko ve zkáze politické moci, již Jahve způsobí, načež lid prošlý těžkou školou utrpení navrátí se k Jahvovi a účasten bude milosti jeho. Nejznamenitější ze všech proroků Jesaiá ze zkázy říše Isráélské nabyl přesvědčení, že Jahve tresce hřích, a proto domlouval slovy velebnými lidu júdskému, by se polepšil. Proti Amosovi a Hoseovi vyznamenává se Jesaiá hlubokým vzděláním a širokým rozhledem státnickým. Řeči jeho, mohutné obsahem, unášející vzletem a dokonalou formou, jsou klassickým zjevem v hebrejském písemnictví. Král Chizkiá řídil se radami jeho, nezanedbával však ani rad kněží jerusalemských; proto náboženská oprava jeho nevybočila z mezí rituálních. Zrušilť oběti na výšinách, zkazil masseby i koly Ašeřiny a kázal roztlouci měděného hada Nechuštána ve chrámě jerusalemském. Jesaiovi a jeho soudruhům oprava tato nepostačovala i věstili již zkázu říše Júdské a chrámu. Odtud vzešel zřejmý rozpor mezi prorockým směrem Jesaiovým a kněžstvem jerusalemským. Za nástupců Chizkiových Menaše a Amona zaváděny opět bohopocty cizokrajné, ano i ve chrámě jerusalemském vzdávány oběti bohům assyrským. Když však nastoupil Jošiá, slavily zásady prorocké ve spolku s tužbami jerusalemských kněží vítězství. V XVIII. roce Jošiově (623 př. Kr. ) objevil velekněz Chilkiá ve chrámě »knihu zákonův«, obvykle zvanou Deuteronomiem. Kniha tato byla původu staršího a byla známa již Amosovi, avšak jsouc zákonníkem obsahu výlučně theokratického, jenž nařizoval oběti výhradně ve chrámě jerusalemském a odstranění všech idolů, nenabyla dotud významu praktického, ale tehdy, za změněných poměrů politických, příhodna byla doba, aby uzákoněním »knihy zákonů« byl »smír s Jahvem« dokonán. Nařídil tudíž Jošiá závaznost obecnou Deuteronomia a lid všechen poslušenstvím k němu zavázal. Kněží dosavadních výšin a venkovských svatyň se jménem Levitů převedeni k chrámu jerusalemskému a tam k nižším úkonům bohoslužebným určeni. Svatyně v Béthélu zbořena a znesvěcena, Samarité však do společenství s I-ty pojati nebyli, jakkoli bohocta Jahvova mezi nimi rozkazem assyrskeho krále Assurbanipala obnovena. Reformou Jošiovou nabyla rituálná stránka jahvismu úplného vítězství, ale prorocké snahy za obrodou mravní zůstávaly daleky vyplnění. Proto veliký prorok Jirmijá, jakkoli sám byl kněžského původu, neustal horliti proti kněžím a hrozil zkázou říše, města i chrámu. Hrozby jeho se vyplnily. R. 597, 586 a 581 př. Kr. odvedl Nebukadnesar nejdůležitější vrstvy národa do Babylóna a zkázou chrámu přerušena i bohoslužba. Mezi zajatci, prorockým slovům více než kdy jindy přístupnýmí, vyvstal však prorok Jechezkel a sliboval, že navráceni budou do vlasti své, že zbudován bude znovu chrám a že vzejde nové společenství s Jahvem lidu hříchů zbaveného. Slova jeho vzbuzovala naději mezi zajatci, kteří sestoupili se v náboženskou obec (góla), kteráž potrvala i po návratu r. 539 před Kr. Další viz Židé.
Státní a společenské zřízení I-tů vyvinovalo se zvolna z prostých řádů kmenových. Abráhám a patriarchové byli náčelníky kmene, kteří i oběti bohu přinášeli i v čas potřeby byli vůdci v boji. Hodnost tato byla dědičná dle práva prvorozenství. Příslušníci kmene pokládáni za sluhy náčelníkovy, jakkoli osobně byli svobodni. Když rozdělil se původní kmen ve více menších kmenů, poměry tyto se nezměnily. Ženy požívaly volnosti dosti značné, ano byly velice váženy. Za pobytu v Egyptě projevují se stopy jakési ústřední správy, již vykonávali »staří israelští« (zikné Jisráél). Mojžíšem zavedeny řády nové, opět však jednoduché, na základě kmenovém. Když se I. usadili v Palestině, řády tyto značnou měrou uvolněny, ježto jsou stopy projevující, že v lůně jednotlivých kmenů vznikaly organisace nižšího řádu. Tím ovšem jednota národní byla povážlivě ohrožena. Když však bojovní sousedé počali napadati isráélská sídla, obírali si jednotliví kmenové soudce, kteří byli ve válce vůdci a v míru přesuzovali spory. Šemúél byl již soudcem všeho národa kromě částek jižních, Pélišty opanovaných. Když vzniklo království, mělo ráz vojenský a despotický. David a Salomon zavedli řádnou správu, v Jerusalemě soustředěnou, rozdělili zemi na 12 berních okresův a upravili pevně i povinnost válečnou. Řády tyto potrvaly i v řiši Júdské; říše Isráélská přeměnila se naproti tomu ve vojenskou monarchii, prostou pevného zákona o posloupnosti, kdež mocní vojevůdcové rozhodovali. Po návratu ze zajetí za perských dob byla góla samosprávna a dozor vykonával satrapa syrský (»za řekou«). Podobný poměr byl i za Seleukovcův a za Římanů, za kterýchž dob syrský epitropos a později římský prokurator, syrskému prokonsulu podřízený, přihlíželi k autonomii spočívající v rukou velekněze a starších lidu. Pšk.