Ottův slovník naučný/Židé

Ottův slovník naučný
Židačov	Židé	Žídek

Údaje o textu
Titulek:	Židé
Autor:	Stanislav Nikolau, Justin Václav Prášek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. s. 825–834. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Židé

Židé (od Jehúdai, , lat. Iudaei, angl. Jews, fr. Juifs, něm. Juden, rus. Jevreji), semitský národ z Přední Asie vzniknuvší z kmene Abráhámova (viz Isráélité. Hojně užívaný název Hebraeové, Hebrejové vznikl ze slova ibrím, assyrskou formou Chabiri, ale zahrnuje v sobě nejen pozdější židy, nýbrž také Moabity, Ammónity a Edomity v Zajordání sídlicí a označoval tedy nájezdné kmeny pouště proti usedlým Kanaanitům. Původ jména jest nejasný, leč bible užívá ho prostě vedle Israelitů. Když království Šalamounovo rozdělilo se na severní a jižní, slulo severní Isráélské. Ale praví potomci Abráhámovi byli tu promíšeni silně živly cizorodými, takže nositeli čistého židovství stali se ž. z říše Judské. Z tohoto důvodu někteří badatelé zavrhuji název Isráélité pro židy jako nepřesný. Isráélité konečně, byvše odvedeni králi assyrskými, nevrátili se již do svých sídel. Co se s nimi stalo, nesnadno říci a všechny theorie o jejich existenci nebo o dalšim stěhováni zůstávají pouhými dohady. Podobně i ž. z Judské říše zavlečeni do zajetí babylónského, ale zase se vrátili do svých původních sídel. Toto násilné přesídlování, obvyklé u assyrských a babylónských králů, mělo za následek zánik lásky k domácí či rodné půdě a vznik jakéhosi kosmopolitismu. Tímto zvykem nezůstali ani ž. nedotčeni, pokud se nesoustředili kol Jerusalema. A tak už za vzniku křesťanství vidíme, že židovská víra byla rozšířena v četných a silných diasporách v Přední Asii daleko za hranice Palestiny. Nebudeme snad daleko od pravdy, jestliže tyto osady přičteme rozšíření židovské víry také mezi cizími národy, s nimiž ostatně ž. měli mnoho společného. Tak na př. Sofer hledá společný původ židů a Arménů od Hethítů. Tento zjev však ztěžuje bezpečné rozdělení židů nejen ve příčině náboženské, ale i národnostní. Největší část židů hlásí se k rabbánitům, menší díl tvoří karaité (v. t.), kdysi velmi četní, nyní as na 6000 příslušníků odhadovaní, kteří bydlí na Litvě a Krymu. Těmto mnozí anthropologové upírají původ židovský a ruské zákony je dříve přesně rozlišovaly od ostatních židů. Nesporně po stránce ethnologické nenáležejí k židům t. zv. »černí« ž.« na malabarském pobřeží v Přední Indii; snad jsou to potomci židovských otrokův, ale ethnologicky náležejí k Hindům. Podobně i hámitské Faláše v Habeši (kol 80 až 200 tisíc) nutno od židů oddělili, třebaže vyznávají židovskou víru. Jejich souvislost se židy lze vysvětlili stykem se židovskými osadami v již. Arabii, kde se podnes udržely silné kolonie, jako na př. v Saně. Po vyloučení oněch nesporných vyznavačů židovské víry zbývá přece otázka, pokud lze židy pokládali za národnost či náboženskou společnost. Proti onomu mínění lze uvésti rozličnou dnes řeč obcovací, nesouvislá sídla, nestejný stupeň či spíše nedostatek národního uvědomění, ale na druhé straně společné tradice, vědomí společného původu i užívání jazyka, třeba poněkud zkaženého cizími idiomy a vzniknuvšího aneb se udržujícího vlivem bohoslužby, tvoří přece složky jednotného celku. V tomto smysle mínění sionistu má své oprávnění. Nicméně ve statistikách misí se často pojem náboženství a národnost, takže nesnadno nalézti bezpečnou hranici. Srv. neshody o politickém zastoupení židů v říšské radě vídeňské.

Obyčejně všichni ž. dělívají se na dvě hlavní skupiny t.zv. německé židy (aškenazim) a španělské (sephardim). Oni obývají ve střední Evropě, zejména v polských zemích, Rusku, Rumunsku a Německu a mluví žargonem německo-židovským. K nim také sluší počítati židy v Anglii i Americe. Druzí, původně nejvíce ve Španělsku bydlivší, později odtud vyhnaní, usadili se hlavně v Turecku, na Balkáně, v Marokku a ostatní sev. Africe. Ale rozdělení toto také posud nevyhovuje ve mnohém směru.

Počet a sídla. Stanoviti počet židů na celé zeměkouli jest velmi nesnadno, neboť nehledě ani k zemím, kde sčítání obyvatelstva vůbec prováděno není, schází nám i v mnohých vzdělaných státech přesný census židův. Mimo to v četných případech náboženství a národnost židovská jsou pojímány odlišně. Podle Jewish Year Booku na r. 1908 odhaduje se počet židů na celém světě na 11,081.000 duší, z čehož připadá na Evropu 8,784.000, Ameriku 1,556.000, Afriku 354.000 hlav, ostatní na Asii. Největší díl evropských židův žije v Rusku, kde napočteno bylo r. 1897 podle náboženství 5,215.805 židů, podle národnosti 5,063.995. Sídla jejich vymezena jsou zákonem na 11 západních a jihozápadních gubernií. Nejvyšši procento vykazují gub. grodenská 17′4% (absolutně 278.542), varšavská 16′4% (317.169), minská 16% (343.466) a piotrkowská 15′2% (213.562). Něco přes polovinu veškerých židů žije v městech a městečkách, což při silném obyvatelstvu venkovském tím více padá na váhu. V některých městech ž. tvoři ohromné většiny (Berdyčev, Mohilevsk, Kišiněv a j.). Poslední události zajisté snížily značně počet židů, kteři následkem hrozných pogromů a ze strachu před vojenskou službou houfně se stěhovali přes hranice, takže r. 1907 počet těchto vystěhovalců blížil se 180.000 Tento proud pozorovatelný od 15 let a stále mohutnějící směřuje do Spoj. Obcí, kde se zaráží již v New Yorku. Židovských přistěhovalců v samotném New Yorku jest 700.000 hlav. Silný proud jde také do Anglie a zase hlavně do Londýna, kde East End, zejména Whitechapel staly se čtvrtmi položidovskými; počet židů v Londýně páčí se na 80.000 hlav. Slabší proud směřuje do Argentiny resp. jen do Buenos Aires, takže se tu častov Rusové vůbec zaměňují s ruskými židy. Částečný podíl na vystěhovalcích má i Rakousko-Uhersko. Vedle Ruska vysílá do světa nejvíce židů Rumunsko, jemuž otázka židovská náleží rovněž k nejobtížnějším státním problémům. R. 1899 Rumunsko mělo 266.652 židů, kterým však nepřiznána státní příslušnost. Následkem toho nemohou jako cizinci nabývali půdy, ale ovšem ji mohou najímati. Bouře protižidovské vzbudily na poč. XX. stol. silný proud vystěhovalecký do Spoj. Obcí. To bylo příčinou protestu Rooseveltova, ne tak z důvodů humánních, jako spíše že chudí ž. byli Unii nevítanými hosty. Z té příčiny spolková vláda hledí všelijak obmeziti příliv tento, podobně jako Anglie, jež připravuje zákony o přistěhovalcích rovněž z tohoto důvodu. Pomíjejíce Rakousko-Uhersko uvádíme hlavní data o ostatních státech evropských. Po uvedených říších má nejvíce židů Německo 607.862 (1905), z nichž v Prusku 409.501 (Berlín 95.000), v Bavorsku 55.341. Francie má asi 80.000; Nizozemsko 103.988 (1899), z nichž asi 1400 v holland. Guayaně, kde skoupili většinu plantáží, které pronajímají černochům. Nejvyšší úředníci i důstojníci osadního vojska jsou skoro sami židé, takže správa osady je skoro výhradně židovská. Staré osady židovské najdeme v Římě a Mantově, ačkoliv dohromady má celá Italie pouze 35.617 (1901). Rozhodujícím živlem jsou na Balkáně, kde jích shora uvedený almanach počítá na 400.000. V Bulharsku jich je 37.649 (1905), v Srbsku 5726 (1906), většina v Turecku. Tak na př. Solun má přes polovinu židů, Cařihrad celé židovské čtvrti, třeba nejbídnější z celého města, neboť tam konkurrence Arménův a Řeků tlačí židy silně do pozadí. Podobně i v asijském Turecku najdeme veliké obce, jako na př. v Bagdádě asi 30.000, Alepu 10.000; nad to četné diaspory, jako v provincii Aidínu na 50.000 a v Kurdistáně 10—20.000. Kdy se zde usadili, nesnadno říci stejně jako o horských židech na Kavkáze a mnohých v Africe. Jako důležitý živel vystupují židé také v Arabii. Nápadné jest, že Palestina sama vykazuje židů poměrně málo. Uvedený almanach odhaduje pro samotný Jerusalem 30.000, avšak spíše to platí o celé Palestině. Jinak nacházíme menší diaspory v celé Přední Asii, Přední Indii, Sibiři i Číně, ale počet jejich nelze ani odhadnouti. V Africe rozšířeni jsou v severu, kde sídlí rovněž od nepamětných dob, takže se s nimi shledáváme v jeskynních obydlích v Tripolsku i v oasách saharských. Postavení jejich je tu, zejména pak v Marokku, velmi krušné. Tak na př. v Marokku musí bydlili ve zvláštních čtvrtech mellá (tolik asi, jako prokletých), kterých nesmějí po západu slunce opouštěti; musí nositi zvláštní oděv, mrtvé na hřbitov odnášeti, pouze v běhu po městě choditi vždy v obuvi, nikdy bosi a pod. Ale i tu potřeba peněz pohnula sultány k některým ústupkům vůči židům. Největší díl židů bydlí v Evropě, ale jakkoliv tvoří sotva půl procenta veškerého obyvatelstva evropského, přece ve státech středoevropských mají značný vliv. Příčina toho leží v síle židovského kapitálu, hojné účasti na obchodě a moci židovské žurnalistiky, která obyčejně stojí vůči Slovanům na stanovisku nepřátelském.

Ž. v Rakousko-Uhersku a českých zemích. V naši polovině říše žije celkem 1,224.711 židů čili tvoří 4'68% všeho obyvatelstva, v uherské 851.378 čili 4'4%. v Bosně a Hercegovině 5805 čili 0'52%. Nehledě k polským zemím ž. v naši polovině říše představují větší zlomky obyvatelstva vzemích průmyslových a obchodních středištích. R. 1900 měly percentuálně nejvíce židů Bukovina 13'17% (absolutně 96.150) a Halič ll'09% (811.183); pak následují Dol. Rakousy 5'07% (157.278) ovšem pod vlivem Vídně, kde bylo napočteno 147.000 židů. Větší procento Terstu 2'77% (4954) možno vysvětliti přirozenou převahou městského obyvatelstva nad venkovským. V českých zemích není vzájemně velikých rozdílů: Morava má l'82% (44.255), Slezsko 1'76% (11.988), Čechy 1'47% (92.745). Nejmenší procenta vykazují Krajina 0'03 (145), Korutany a Dalmácie 0'06% (212 a 334 židů), pak Istrie 0'08% i Vorarlbersko 0'09%, v ostatních nepřesahuje 0'20%. Nápadný je přírost židů v naší polovině říše; kdežto r. 1846 ž. tvořili pouze 2'54% všeho obyvatelstva, stoupli r. 1890 na 4'79%, načež nastalo klesnutí na nynější 4'68% zajisté stěhováním židů z Haliče do ciziny. Nicméně ž. vykazují celkový přírost v l. 1846—1900: 173'34%, což znamená, že jest jich nyní skoro třikráte tolik než před 50 lety. Ale v posledním období jeví se v přírostku klesání, srovnáme-li jej s průměrným přírostkem ostatních náboženství. Vzrůst není ve všech zemích stejný, na př. v Dol. Rakousích činil přírostek 1891—1900 22'16%, ve Slezsku 19'38%, Bukovině 16'24%, Haliči pouze 5'07%. v Čechách však jeví se úbytek l'84%m na Moravě dokonce 2'34%, fakt zajisté velmi nápadný. Stejné změny nastaly i po stránce národnostní. Ze všech židů naší poloviny říše přihlásilo se v procentech k české obcovací řeči 4'72, německé 34'23, polské 50'81, rusínské 3'35, italské 0'24, slovinské 0'00. Celkem bylo židů s českou obcovací řečí 57.782, s německou 419.210, polskou 622.235, rusínskou 40.966. V Haliči hlásí se nyní 76'56% židů k polštině, ale přece mezi haličskými Němci je 65'16% židů. Rovněž na Moravě a ve Slezsku ž. hlásí se k Němcům; na Moravě přihlásilo se ze 44.255 židů pouze 6792 k české obcovací řeči (t. j. 15'34%), k německé však 34.261 (37,42%) a ostatn byli cizinci; ve Slezsku z 11.988 židů je 9681, t. j. 80'71% Němců, 1016 (8'49%) stát. cizinců, 1028 (8'6%) Polákův a pouze 263 (2'2%) Čechů. Za to v Čechách má mezi židy česká obcovací řeč absolutní převahu, neboť z 92.745 židů přiznalo 50.080 (54%) českou obcovací řeč a 40.521 (43'69%) německou. Celkem v českých zemích je 56'65% židů Němci, 33'37% Čechy a 4'08% cizími státními občany. V samotné Praze (I - VII) přihlásilo se z 18.986 židů 9751 (53%) k české a 8571 (46'6%) k německé řeči. V předměstích z 8071 židů bylo 4825 (61'3%) Čechů a 3028 (38'5%) Němců. Nicméně mezi pražskými Němci (Praha i s předměstími) je stále 34'2%, tedy přes třetinu židů, kdežto mezi Čechy pouze 3'5%. V německých městech království ž. hlásí se všude k Němcům, i v Plzni ještě 76'6%, v Čes. Budějovicích 88'7%, v českých městech hlásí se zase k Čechům, na př. v Kolíně z 806 židů pouze 16 Němců; lze tu tedy pozorovat sklon k assimilaci, aspoň tam, kde nejsou větší německé menšiny nebo správa obce není v německých rukách.

Neméně zajímavé a velmi důležité jest pozorovati zaměstnáni židů v našich zemích. Kdežto v Čechách věnovalo se zemědělství pouze 4'97% všech židů a na Moravě 4'55%, stoupá procento zaměstnaných židů při průmysle na 20'83% v Čechách a 26'89 na Moravě, při obchodě dokonce na 51'26 v Čech. a 46'38 na Mor.; volná povolání vykazují stále ještě 22'94 a 22'23%. Co se týče sociálního postavení, jsou ž. v Čech. a na Mor. na vyšším stupni než v průměru říšském; z činných židů je samostatných v Čechách 59'16%, na Moravě 58'51%, vyšších zřízenců 15'71% a 14'67%. Ostatní podrobnosti viz J. Lepař, Statistika židů v zemích koruny České (»Sborník čes. společn. zeměvědné«, ročn. VI, 1900); v Laichtrově sbírce Česká Politika, díl I. Th. Živanský, Náboženská a církev, statistika Rakousko-Uherska (Praha, 1906); t., Ž. v Rakousku, jich povolání a obcovací řeč (»Obzor národohosp.«, ročn. XI., 1906); tamtéž O národohosp. významu židů referát o Sombartově čl. (ročn. IX, 1904); R. Andree, Zur Volkskunde der Juden (Bielefeld, 1881), Henne Am Rhyn, Kulturgeschichte des jüdischen Volkes (2. vyd., Jena, 1892); Leroy-Beaulieu, Israel chez les nations (2. vyd. Pař., 1893); Fishberg, Materials for the physical anthropology of the eastern European Jews (Lancaster, 1905). Pravidelně sledují příslušnou literaturu: »Magazin für Geschichte u. Wissenschaft d. Judentums« ; »Revue des études juives«; »Jewish Ouartely Review«; »Zeitschrift für Demographie und Statistik der Juden«; »Rozvoj« a j. Nu.

Dějiny. Od zkázy říše Judské a Jerusalema r. 586 př. Kr. národ isráélský byl roztržen ve tři části, sociálně i ideově se lišící: k potomstvu obyvatelstva někdejší říše severní, v němž převahu měli Samarité, jakkoli Galilaea a isráélská čásť Zajordání k nim se nepřichýlily, přistoupilo rozdružení obyvatelstva judského v zajatce babylónské a v pozůstalý ve vlasti lid, jejž spravoval babylónský úředník v Micpě. Nejlepší čásť národa meškala ovšem v Babylóně a v okolí, kdež jí bylo dovoleno obírati se zemědělstvím a záhy i obchodem, a z jejího středu vystoupil prorok Ezechiel, výmluvný hlasatel messiánské idey a buditel naděje do obnovy Jahvova království, chrámu a bohocty vytříbené. Naděje židů do brzkého návratu povzbuzovány úspěchy Kýra perského a předním mluvčím jejich byl prorok podle jména neznámý, nyní zvaný Deuterojesajou. Kýros také již r. 538 př. Kr. svolil, aby ž., majíce v čele Dávidovce Šešbacara nebo Sinbalucura a Zerubabela jakož i Josue z velekněžského rodu Cadokova, vrátili se do vlasti, obnovili Jerusalem a znovu nákladem královským zbudovali chrám. Téhož ještě roku odešla část Židů do vlasti, kdež založili si samosprávnou obec (gola), dvanácti staršími spravovanou, Šešbacar byl v čele obce a zván „knížetem judským“. Přistěhovalci osadili se v Jerusalemě i po někdejším území judském a udržovali tuhé styky se židy v Babylóně pozůstalými a do Egypta odstěhovalými, z nichž vzala počátek židovská diaspora, ale vzdalovali se krajanů svých palestinských, kteří tudíž stížnostmi ke Kýrovi způsobili, že byla stavba chrámu zastavena. Ze zmatků, které provážely nastoupeni Dareia I., vzrůstaly naděje na obnovu říše, jež hlavně budil prorok Cekarja, upíraje zraků svých na Zerubabela jako budoucího krále, ale druhá strana, vedená prorokem Haggaiem, spokojila se dobudováním chrámu (520–516 př. Kr.). Odtud skládali ž. v Jerusalemě a Babylónii náboženskou společnost, v jejímž čele stál velekněz z rodu Cadokova, ale rozhodující vrstvou zůstávali stále ž. babylónští, kteří záhy oddali se velkoobchodu a nabyli i u dvora královského mocného postaveni. V Babylóně vypracován kodex kněžského zákona, jejž r. 458 kněz Ezrá přinesl se svolením královským do Jerusalema a pokoušel se upravovati řády v duchu jeho. Když však chtěl rozváděti sňatky s ženami cizího původu, potkal se s tuhým odporem; teprve když přijel královský komorník Nehemia s rozsáhlou plnou mocí krále Artaxerxa I., podařilo se r. 444 veškeren lid přísežně zavázati, že plniti bude ustanovení nového zákona. Přišed r. 432 po druhé, ohradil Nehemia Jerusalem.

Odtud téměř po sto let není zpráv o dějinách židovských, kromě zavražděni Josuova skrze bratra jeho velekněze Eljašiba kol r. 400 př. Kr., začež uvalena skrze Peršany veliká daň na denní oběti v chrámě. Kol r. 350, snad v souvislosti s bojem Peršanův o Sidon a s Egyptem, byli mnozí ž. převedeni do Hyrkanie. R. 332 ž. poddali se Alexandru Vel., čímž počíná doba „panství ionského“ (malchút Javán). R. 320 ž. připojeni k Egyptu, při němž setrvali až do r. 198 př. Kr. Za této doby země osvětně i hmotně prospívala, jakkoli od r. 264 rozzuřil se o panství nad ni boj mezi Ptolemaii a Seleukovci. Když konečně tito zmocnili se země, zahájil r. 176 Antiochos III. utiskování židů, vyloupiv chrám a zaváděje řecké mravy, při čemž ž. řecky smýšlející jej podporovali. Antiochos IV. chtěl úplně vypleniti židovství, poručiv mimo jiné r. 168, aby konány byly oběti Diovi na oltáři chrámovém. Následkem byla vzpoura židů (viz Makkabejští), která skončila osvobozením země a dočasnou obnovou židovského národního státu. Ale rozbroje v panovnickém a spolu velekněžském rodě Hasmonovců, pak mezi stranami Saddokaeův a Farisaeů nedopustily, aby stát tento náležitě se konsolidoval; spíše značí roztržení židů, ježto ž. babylónští, jsouce parthskými poddanými, neměli jiné souvislosti s Jerusalemem kromě ryze náboženské, velekněz pak Onia IV., prchnuv do Egypta, založil tam v Leontopoli nový chrám, soutěžící s jerusalemským, a propůjčoval se za nástroj Ptolemaiu Filométoru v jeho politice syrské, protižidovské. Slabému Hasmonovci Hyrkanu II. postavil G. Iulius Caesar po bok Antipatra Edomského, jehož syna Héroda I. jmenoval r. 40 př. Kr. triumvir Antonius králem židovským, ovšem pod svrchovaností římskou. Odtud vládli po půldruha století Hérodovci nad židy, buď v celku, buď v údělech, ale za stálého odporu národně smýšlející strany mezi židy. Již r. 37 př. Kr. vzal prokonsul syrský G. Sosius mocí Jerusalem, uvedl do něho Héroda a vložil do hradu Antonie římskou posádku. Vedle králů původu edomského ustanoveni v Jerusaleme římští prokurátoři, kteří s počátku vedli si šetrně ke zvláštnostem židovským, ale protivy mezi oběma hlavními stranami židovskými, mezi sebou nevraživými, byly příčinou, že se poměr židů k Římanům zhoršoval. Za vnuka Hérodova Agrippy poněkud poměry se uklidnily, když však po jeho smrti r. 44 po Kr. stali se prokurátorem Felix a po něm Gessius Florus, byli ž. drážděni hrabivostí a nevážností ke zvykům svým k brannému odporu. V čele snah těchto byla pokročilá strana „horlivců“ nebo zélotů, která r. 66 přinutila Římany k opuštění Jerusalema a své odpůrce, „mírné“, krvavě jala se pronásledovati. Legát Vespasianus užil proti vzbouřeným židům zbraně, syn jeho Titus pak r. 70 vzav a zbořiv Jerusalem i chrám, odpor položil. Vedle statisíců židů, kteří zahynuli hladem i mečem, byli přečetní jiní odsouzeni ku práci v egyptských báních a k zápasům gladiátorským, dítky do 17 let do otroctví prodány. Ale odpor židů nebyl překonán. Již za Trajana jevily se příznaky vzrůstajícího národního záští, které propukly za Hadriana v nový odboj, vedený po tři léta, 132—135, Bar Kochbou.Původcem byly rabbínské školy v Jabne, Lyddě a Tiberiadě, jichž hlava, učený Ben Akiba, pečoval o soubor předpisů náboženských (mišna) a horlivě povzbuzoval lid v nadějích messiánských. Ale fanatický boj, v němž půl millionu židů nalezlo smrť, skončil úplným vítězstvím Římanů. Ti, kdož přežili katastrofu, odstěhovali se a země po dlouhou dobu podobala se poušti. Se zánikem velekněžství za své vzala i národní autonomie židovská Toliko jednou v roce, v den zkázy chrámu, dovoleno bylo židům navštěvovati městiště jerusalemské a truchliti nad pohřbenou minulostí. Středem židovského rozptýlení nebo diaspory stala se Alexandría, jejíž dvě východní pětiny hromadně obývány židovským obyvatelstvem, hledajícím výživy v obchodě. Odtud šířili se ž. po severní Africe a jižní Evropě, zakládajíce nábožensko-národní obce se školami nebo synagogami, zvláště ve větších městech a středech kupeckých, jako v Římě, Lugduně, Karthagině, Hispali, Londinii. Jiný proud vrhl se z Palestiny na sever do Damašku, Béryta, Tripole, Korintha. Z klesajícího Babylóna šířili se ž. po říši Parthské, hlavně do bohatě Seleukeie, kdež však kol r. 50 po Kr. vyhubeni byli krvavě spolčenými Řeky a Syry, soutěže se obávajícími. Tato východní čásť diaspory, samostatnější v názorech náboženských a méně výlučná, jala se s úspěchem šířiti židovské proselytství. Stopy samarijských zajatců z r. 738 a 721 př. Kr. sice dávno již zanikly, ale za to ve dvojím směru lze pozorovati proselytské snahy, z Babylónie vycházející. Již v I. stol. po Kr. přijala židovství jedna z dynastií adiabenských v někdejší Assyrii, a po vyvráceni Jerusalema uchýlil se veliký počet židův do arabského Jemena, kdež šířili nauku svou mezi arabským obyvatelstvem. Ještě ve 2. pol. XIX. stol. Halévy a Glaser navštívili v okolí Saby četné židovské osady dávného původu s obyvatelstvem naprosto zarabštěným. Působením židův odumírající moc Saby znova ožila, hlavně spojením s bohatým židovstvem v Nabataei a Egyptě, a z ní proudilo židovské proselytství i do protějších pobřeží afrických. Tu již zřejmě v popředí vystoupil vyvinutý kupecký smysl židů, toužících po pevném uhoštění ve vlasti nejvzácnějších obchodních předmětů starověkých, tuzemští pak obchodníci a řemeslníci houfně k židovství přecházeli, tak že vrstvy zžidovštěné převahy ve státu sabském nabyly, ba konečně i králové sami z těchto vrstev k vládě povoláváni.

Než ve směrech své diaspory potkali se ž. s nepřítelem sice sourodým, ale svrchovaně nebezpečným, totiž s křesťany, kteří s počátku od Římanův a Řeků za sektu židovskou byli pokládáni. Když však křesťanství rychle mohutnělo přístupem z kruhův obyvatelstva římsko-řeckého a proti výlučnému židovství počalo nabývati ráz universální, vzniklo mezi oběma společnostmi náboženskými záští, v němž ž. se přímo překonávali a proti křesťanům i s římskou mocí statní spojovali. Jakkoli stejně jako křestané odmítali spoluúčastenství na státním náboženství, předpisujícím vzdávati císařům božské pocty, přece bylo postavení jejich ve II. a III. stol. lepší než křesťanů. Pronásledování neunikali ani oni, ale nikdy nemělo těch rozměrů jako křesťanské. Za Domitiana ž. v Italii pronásledovaní odstěhovali se klidně do Hispanie. V Římě ž. nabývali postavení a práv propuštěnců, ba i římského občanství. Edikt Caracallův, jímž všichni svobodní obyvatelé říše Římské dosáhli občanství, zjednal židům právo konnubia, a talmúdské podání, dotýkajíc dobrodiní, jež císař Heliogabalus Antoninus židům prokazoval, má patrně ve zření buď Caracallu nebo otce jeho Septimia Severa, kteří oba Antoniny se nazývali. Tento příznivý poměr židů k Římanům trval až do Konstantina Vel. Když panovník tento přichýlil se ke křesťanům, bylo přirozeno, že osvojil si alespoň s části i stanovisko jejich proti židům. Již za prvých nástupců jeho, kteří ještě kolísali mezi athanasianismem a arianismem, stěžován židům přístup do úřadů, Theodosius II. vyloučil již židy výslovně vedle kacířův a Samaritů ze všech úřadův a důstojenství i ze správ městských, zápověď pak tuto pojal Justinián I. do kodiku svého. Židům sice nebráněno žíti podle jejich zákona, ale důsledně prováděna zásada, aby byli vylučováni ze společenství s křesťany a žili v místně uzavřených částech městských, v Římě v pozdějším ghettu v dolní části pole Martova, vydané pravidelně zátopám tiberským, v Cařihradě v tak zvaném Steně.

V Byzantské říši poměry tyto za dob následujících se nezměnily, jakkoli stali se ž po rozpadnutí říše Západořímské důležitým činitelem, když na jejich a syrských bedrách spočinulo veškero obchodní prostředkování s germansko-románským západem. Tlak, jemuž ž. byli v říši Byzantské vydáni, měl v zápětí vážce důsledky politické, neboť ž. spojovali se potají s nepřáteli říšskými, nejprve s Peršany a později s Araby. V říši Perské přes výlučnost avestického státního náboženství bylo postavení jejich vždy lepší než v křesťanském císařství Římském a nejmocnější Sásánovci, Chusrav I. i II., provozovali politiku židům přátelskou. Chusrav I. spojil se s židovským králem v Jemenu Dhu-Novásem, když tento ta příčinou pronásledování křesťanů byl napaden habešským králem Arjátem, a Chusrav II. vypravil r. 570 válečnou pomoc židovskému králi Saifovi do Jemena. Když r. 614 Peršané dobyli Antiochie, Damaska a Jerusalema, dal vítězný vojevůdce Farruchán židům v pospasy křesťanské obyvatelstvo tamní. Když Arabové zahájili vítězný útok na byzantskou Syrii a Egypt, byli ž. všude zřejmými jejich stoupenci, tak že císař Hérakleios I. se zřením k bezpečností říšské viděl se přinucen všechny židy z říše Byzantské vypověděti. Ovšem poměry byly mocnější než příkaz politický a císařův dekret zůstal nevykonán, ale ž., domnívajíce se, že Muhammedem docházejí splnění věštby messiánské, prokazovali i nadále Arabům výborné služby. Veliký počet židů, stižených výhostem císařským, uchýlil se do zemí západoevropských.

Když říše Západořímská byla rozebrána a na půdu její vznikly nové germanské státy namnoze arlanismu oddané, zlepšilo se i postavení židů v nich. Podání židovské velebí zvláště ostrogotského krále Theodoricha, že v Italii propustil židům důležité výhody. Také v říši Visigotské až do konce VI. stol. požívali ž. plné volnosti a nabývali bohatství. Tu již po prvé ž. vystupují jako nájemci královských důchodův a statků. Když však král Rekkared (586—601) přestoupil k církvi katolické, tu z důvodů spíše hospodářských a sociálních než náboženských zakázal židům zvláštní ustanovení v manželství a obřízku otrokův, jakož i aby svědčili proti křesťanům. Král Sinebut pokračoval v zápovědech těchto, ba nutil i mocí židy k přijetí křtu, prohlásiv, že nestrpí v říši své nekatolíkův, ale jediným vážnějším následkem byl odchod mnohých židů do říše Francké, kdež byli ochotně přijati. Koncilium toledské neschvalovalo násilných opatření králových, ale souhlasilo se zákazem, který židům zabraňoval přístup do úřadův, a žádalo, aby ž. byli od křesťanů místně odlučováni. Pronásledovaní ž. mstili se tajnými spolky s Araby severoafrickými a vyzývali tyto k výbojům. Marně králové Ervig a Egika zostřovali nařízení proti židům, jež Egika zbavoval všeho majetku a za otroky prohlašoval, Ž. bránili se vědeckou zbraní na četných disputacích s katolickými theology a očekávali spásu od zakročení arabského. Po vítězství u Xeresa de la Frontera r. 711 ž. vítali Araby jako osvoboditele, ba tito jim svěřili ochranu nej přední jižních měst. Po celou dobu rozkvětu moci arabské, až do vymření cordovských Omajjovců, listí odtud ž. s Maury ve stycích přátelských, pěstovali vysoké úřady státní, účastnili se činně povzneseného života duševního a nabývali bohatství jako obchodníci, živnostníci, nájemci. Ve stycích s panovníky křesťanskými bývali prostředníky diplomatickými.

Celkem příznivé bylo postavení židů v říši Francké, jakkoli duchovenstvo horlilo do sňatků mezi nimi a křesťany a do vyhledávání pomoci u židovských lékařů. Právně byli ž. v říši Meroveovců bezprávnými cizinci (el-lende), ale získali si mocnou podporu v králích a později v majordomích, jsouce jedinými prostředníky ve stycích obchodních s nejvzdělanějšími národy tehdejšími, Byzantinci i Araby, a ovládnuvše veškeren obchod vnitrozemský. Lyon a Troyes byly hlavními sídly jejich, na říjnových trzích v Saint-Denis převládali kupci židovští, a poněvadž jedině ž. vládli kapitálem, za naturálního hospodářství tehdejšího vysoce vzácným, docházeli přízně i u katolických praelátů, jichž statky buď najímali, buď spravovali. Za Karla Vel. a jeho nástupců ž. dosáhli velikých výhod, neboť Karel, vyhledávaje přátelských styků s chalífáty cordovským a zvláště bagdádským, odkázán byl na služby jejich. Žid Isák byl vyjednavatelem přátelské úmluvy mezi Karlem Vel. a chalífou Hárúnem ar-Rašidem, která byla příčinou slavného poselství chalífova do Cách r 789. Přímý obchodní styk s Araby, jejž Karel po moři i po Dunaji zahájil, byl v rukou židů; synové císařovi měli židovské lékaře. Karel Vel. odvděčil se židům, uděliv jim právo budovati synagogy, čímž připustil zvláštní bohoslužbu jejich, Ludvik Pobožný pak přivolil, aby ž. směli provozovati po vší říši obchod s otroky nekřesťanskými, a udělil jim právo nabývati statků pozemských. Ze západní románské části říše ž. rozšířili se i do části východní, kdež záhy v Mohuči, Řezně a Magdeburce připomínají se osady jejich, které po výtce hleděly si výnosného obchodu otrockého ze severních zemí, na mnoze slovanských, do zemí arabských.

Velikého zklamání dožili se ž. v chalífátu arabském již za Omajjovců. Jakkoli měli nepopiratelné zásluhy o snadné nabytí Syrie skrze Araby, přece nedošli postavení, jež očekávali. Nebylo jim sice rovněž jako křesťanům bráněno ve vyznávání víry a v bohoslužbě, ale jako všem nemuslimům uložena i jim daň z hlavy. Ale tolerance tato jevila se jen v dobytých zemích, neboť v Arabii chalífa Omar poručil všem židům, aby buď přestoupili k islámu anebo se vystěhovali. Proto kromě Jemena ž. z Arabie od té doby vymizeli. Abbásovský chalífa Mutavakkil vydal rozkaz podobný po vší říši, ale z příčin politických byl rozkaz jeho jen z části vykonán. V obchodě jim nebylo překáženo, ba naopak jako prostředníci s křesťanskými národy byli rádi vyhledáváni. Židovské osady vznikly ve všech větších městech říše a proselytism židovský z říše chalífů pronikl i do vých. Evropy, kdež veliká čásť Chazárův i s rodinou panovnickou k nim se přichýlila. Také v jihu získali ž., neboť z Arabie houfně pronikali do Habeše a tam nabyli půdy v obyvatelstvu tou měrou, že v IX. stol. král Delnaod byl židovkou Juditou svržen a v severní části země zařízeno židovské panství, kteréž potrvalo až do XIII. stol. Odtud vysvětlují se mnohé židovské zvyky a hluboko proniklá židovská tradice, s nimiž se ještě dnes u křesťanů habešských setkáváme; i za dnů našich jsou ž., Falášové zvaní, důležitou částkou obyvatelstva habešského, sdílejíce se s ním o účinky více než tisíciletého osamocení; neznajíť ani hebrejštiny, ani věšteb messiánských, také nemají záliby v obchodu. Když počal chalífát bagdádský se drobiti, zlepšilo se i postavení židů, zvláště v egyptské říši Fátimovcův.

Významný jest zjev, že přes příznivější celkem poměry a přes kmenovou příbuznost, která je s Araby spojovala, přece ž. více se drželi na západě evropském. Ze Španělska a Francie šířili se již před r. 1000 do Němec, kdež za obchodem usazovali se hlavně v městech porýnských a podunajských, a přizpůsobovali se i národně obyvatelstvu německému. Žili i zde ve zvláštních osadách, namnoze i hradbami a branami od křesťanského obyvatelstva jsouce odděleni, a hlavním, ba výlučným zaměstnáním jejich byl obchod, podporovaný důležitými výsadami císařů (privilegium Jindřicha IV. Špýrským z r. 1090). Skrze Německo pronikali i do Čech, kdež v Praze připomíná se veliká a bohatá osada židovská již před koncem X. stol. Jakkoli vydáni byli v městech německých nejhrubším ústrkům lidu a útiskům s duchovenské strany, přece přilnuli ž. k jazykům a zvykům obyvatelstva německého více než ve kterékoli jiné zemi a podrželi zněmčilý ráz svůj i v zemích západoslovanských, v Čechách zvláště a v Polsku.

Zlé nastaly doby židům v Německu za válek křížových. Jádro prvé í druhé výpravy bralo se proti Rýnu a po Dunaji, tudíž krajem, kde bylo nejvíce osad židovských, a tu křižáci dopouštěli se na židovském obyvatelstvu zhovadilých ukrutností, k nimž církevní a světská moc dosti lhostejně přihlížely. Výtržnosti tyto přispěly nejvíce k úplnému osamocení obci židovských a vznítily v srdcích židů nesmiřitelné zášti proti křesťanským utiskovatelům, které mnohdy projevilo se na venek násilnostmi proti jednotlivým křesťanům, za následek však mělo ještě větší útisky. Z doby té pochází i bajka o rituálních vraždách.

Ke stálému pronásledování a olupování židů přispělo velice i chování se církve, která v nařízeních svých označovala židy za vrahy Kristovy a ukládala věřícím, aby se s nimi nestýkali, zejména pak aby s nimi jakožto nerovnocennými ve sňatky nevcházeli, obnovujíc příslušné snesení církevního sněmu Chalkédonekého z r. 388. Křesťanům zakazováno dále účastňovati se slavností a kvasů židovských, židům upírána svědecká způsobilost proti křesťanům, když pak byli nuceni přísahati, mělo se tak díti za zvláštních ponižujících obřadů, při nichž žid stál na rozprostřené kůži svinské v rouše žíněném a držel v ruce zákoník Mojžíšův. Kanonické právo ukládalo židům desátek k účelům církevním a nařizovalo, aby nevycházeli z domů svých anebo z ulic vykázaných i drátem zahrazených v době svátků křesťanských, zejména týdne pašijového, ba na některých místech ž. přidržováni, aby o takových příležitostech dvéře i okna svá zavírali. Innocenc III. ze sněmu lateránského r. 1215 nařizoval po způsobu muhammedánském, aby ž. rozeznávali se od křesťanů žlutým kolečkem do roucha svého všitým, kteréž nařízení jednotliví panovníci uplatňovali v zemích svých. Innocenc IV. šel ještě dále, ustanoviv, aby ž. na rozeznanou od kněží barety nosících na hlavách měli hrotité klobouky nebo kapuce, čímž vřazeni mezi lidi „nedobré“ nebo „nepoctivé“; naproti tomu ž. sami dávali sobě růsti bradu, aby se mezi křesťany snáze poznávali, což konečně ve XIV. stol. stalo se jim i předpisem. Odtud byli ž. lidem trpěným z milosti královské, jemuž dovolena soukromá bohoslužba v synagogách, zvláštní pohřby na hřbitovech ritualně upravených, ale přísně nařizováno, aby nebyly synagogy na blízce chrámů křesťanských. Církev snažila se stále, aby židy získala pro křesťanství, a proto jim dovolovala, aby účastnili se mše katechumenů ve chrámích, ale zamítala násilné na víru obracení, jakkoli fanatičtí kněží začasté, zvláště za válek křížových, lid proti židům podněcovali, k násilnému přidržování jich ke křesťanství vybízeli a různé nehody jim a činům jejich připisovali. Vedle rituální vraždy zvláště obviňováni ž. vraždou pacholat, jež prý na kříž přibíjeli; rozšiřování zpráv takových vedlo k častému vraždění a loupení židův, obyčejně s nekalým úmyslem zmocniti se pokladův u nich předpokládaných. Rovněž obviňováni, že rouhali se hostiím, že je probodávali nebo pálili, a jednotlivé pře, barbarsky vedené, obyčejně končily útoky lidu na osady a domy židovské. Za vpádu mongolského ž. obviňováni, že Mongolům zbraně dodávali, za pověstné „černé smrti“ r. 1348 a 1349 jim vytýkáno, že studně otravovali, začež ve všech téměř zemích pronásledováni.

Že za těchto poměrů ž. se udrželi, ba velice ještě rozmnožili, toho příčinou byla finanční politika středověkých panovníkův a velmožů. Ve stálých bojích se vzdornou šlechtou potřebovali panovníci peněz, jichž za nedostatečného peněžního hospodářství nabývati mohli toliko těžbou hor a od židův. Odtud vznikl právní názor, že ž., jimž panovníci prokazují ochranu, jsou příslušenstvím jejich komory a povinni platiti daň za ochranu prokazovanou. Názor tento vznikl ve XII. stol. v Německu, rozšířil se však rychle do všech křesťanských státův a udržel se v platnosti namnoze až do počátku XIX. atol. Tato daň židovská nejobyčejněji byla stálým platem, ale vedle toho odvozována byla ještě u zvláštních událostí, nejčastěji jako daň korunovační, a to ve značné výši tak zv. třetího peníze. Vedle této daně vyvinula se osobní daň židovská, již uvalovali němečtí knížata a města hlavně na židy za obchodem cestující, při velikém roztříštění territoriálním velice obtížná a téměř do nekonečna rozmnožovaná ve formě průvodních, průchozních a vstupních listů, jakož i jako platy ze synagog, hřbitovův a pod. Po příkladu panovníkův i šlechta těžila ze židů, povolujíc jim pobyt na statcích svých za stálý plat i mnohé dávky občasné, avšak tak, že jim vykazovány v městečkách i na venkově určité domy a dovolovány určité druhy obchodu, zvláště se zbožím cizím a lichva peněžní. Ž. dobře vycítili hospodářskou sílu svou a mstili se utiskovatelům svým vysokým úrokem, jejž znali bezohledně si vymáhati. Když Ludvík IV. Bavor z císařské moci odpustil hrabatům würtemberským dluhy u židův učiněné, tito beze zření k důstojenství císařskému s najatým mužstvem vpadli do území würtemberského a sami si náhradu zjednali. Z Německa rozšířilo se zdaňováni židů do zemí okolních.

Ve Francii, kdež podle výsad z dob Karlovců ž. až do konce XI. stol. směli míti majetek nemovitý a obchodem, zvláště v Paříži a Lyoně, domohli se veliké zámožnosti, uvalil na ně těžké dávky král Filip II. August a prohlásil, že majetek židovský jest majetkem od králů toliko na čas dovoleným, z něhož toliko král smí půjček se dožadovati. Po vzoru králově podobná ustanovení zavedena i v zemích vasallských. Důsledkem bylo omezení stěhovacího práva, povstalé s počátku XIII. stol. Horlení do lichvy židy provozované dávalo často podnět k veřejnému jich olupování a obírání. V Anglii až do XI. stol. bylo židů poskrovnu, ale za výboje normanského rozmnožili se značně a zbohatli, čehož duchovenstvo užilo k soustavnému jích obviňováni, až při korunování krále Richarda I. Lvího Srdce propukla hrozná bouře proti židům, která se po vší zemi rozšířila. Když ustalo krveprolití, nařídil král zvláštní vyšetřováni židovského majetku a ohromné výkupné ze zajetí německého vynutil z části největší od židů. Jeho nástupci ukládali židům při každé příležitosti veliké platy, pokládajíce je za příslušenství své komory. V Uhřích žili ž. již před Maďary a rozmohli se příchodem četných souvěrců, když říše Chazárská byla vyvrácena. Obchod a živnosti byly vesměs v rukou jejich, rovněž i správa financí královských, zvláště mincovnictví, odkudž nabývali v zemi statkův i moci, až vzbudili pozornost kurie papežské. Zlatá bulla Ondřeje II. obsahuje již důležitá ustanovení proti židům, jež za slabých posledních Arpádovců neúprosně k naléhání duchovenstva prováděna. Ludvík I. z Anjou nabízel židům právo občanské, přijmou-li křest, ale bez výsledků. V Polště objevují se ž. hromadněji teprve v XI. stol., ale vzmohli se velice přílivem souvěrců z Čech, z Ruska a z říše Chazárské. Zvláštním zákonem z r. 1264 upraveny byly jejich poměry ve způsobě mnohem příznivější než v Německu. Také v Rusku vyskytují se ž. v Kijevě a v některých jiných městech již za nástupců Vladimíra I.

Na normách, ve XII. a XIII. stol. vzniklých, spočívalo právní a společenské postavení židů v zemích křesťanských bez podstatné změny až do konce XVIII. stol. Přese všechny útisky, nespravedlivá osočování, krvavá pronásledování a vypovídáni ze zemí — v Čechách jmenována buďtež obecná vyhošťování židů r. 1541 a r. 1744 — ž. neklesali ani v počtu ani ve váze své. Příčiny toho byly různé: především vrozená semitská vytrvalost a energie, s níž lpěli na učení po předcích zděděném a vzdorovali všem pokusům proselytismu, potom jejich bohatství, neboť v majetku jejich soustřeďovala se za dob středověkých největší čásť kolujícího zlata i stříbra, pak i poměrně vyšší vzdělanost jejich. Zůstávajíce ve stálém styku se souvěrci svými v osvětně pokročilejších zemích muhammedánských, byli ž. hledanými lékaři, vítanými na dvorech panovnických i v domích nejvyšších hodnostářů církevních, a zůstávali jimi až do XVIII. stol. Ani nejmocnější panovníci nebyli s to, aby ve svých potřebách finančních nepotřebovali židů. Významné jest, že u obecného nepřátelství katolické hierarchie proti židům, jež projevovalo se trvale zákony v různých státech zaváděnými, požívali tito v Italii, ba i v samém Římě, nepoměrně větší volnosti i ochrany. Nejpříznivější byly poměry židů v království obou Sicilií, kdež Normané a po r. 1194 Hohenstaufové ponechali v platnosti řády Araby zavedené.

Rozvoj humanistických studií a náboženská reformace spíše ještě postavení židů pohoršily. V zemích protestantských řády zavedené potrvaly dále a v zemích přísně katolických, zvláště ve Španělsku a Portugalsku, předpokládané spojení židů s Turky osmánskými bylo podnětem k úplnému jejich vyhoštění ze země. Již Ferdinand Katolický nařídil, aby ž. buď přijali křest anebo se vystěhovali; proti těm, kteří zdáli se býti po přijetí křtu vlažnými křesťany, stala se hrozným nástrojem inkvisice. Ž. španělští utíkali se hlavně do Turecka, kdež nejvíce v Bosně se usazovali, portugalští nalezli útulek v Nizozemsku, které ze států protestantských jediné zavádělo zákony židům příznivější.

Bídné postavení židů počalo se obraceti k lepšímu teprve ke konci XVIII. stol., hlavně působením kruhův osvícenských. Z příčin čistě finančních učiněn počátek již o 100 let dříve, za Cromwella a za stuartské restaurace, v Anglii, kdež dostalo se židům práva občanského a výhod při vývozu zboží; avšak ještě r. 1753, když parlamentně projednávána byla předloha, židům po tříletém bezúhonném pobytu v zemi občanská práva zaručující, dovedla opposice domu obecných ji zmařiti a teprve r. 1830 po návrhu Roberta Granta byla emancipace židů provedena. V Prusku nařídil toleranci židů Bedřich II. 17. dub. 1760. Ponechal sice daň ochrannou a uložil židům, aby do mincovny odvedli všechno své stříbro, ale upravil zákonně jejich poměry a připustil je k různým oborům občanského života. R. 1812 dostalo se židům v Prusku státního občanství. V habsburských státech Josef II. dovolil židům v městech volně se usazovati a toliko na vsech ponechal i nadále počet stanovený, připustil je do vojska, odstranil vnější znaky na oděvu a dovolil jim vykonávati praxi lékařskou a advokátskou. Ve Francii zjednala židům emancipaci veliká revoluce. V národním shromáždění Robespierre sám podporoval žádosti židů, jimž 28. září 1791 přiznáno právo občanské. V Polsku sice duchovenstvo a sněmy vydávaly nařízení proti židům, ve skutečnosti však král, církev i šlechta jim výlučně pronajímali pozemky, důchody a oprávněnosti a Jan Sobieski zřejmě jím přál, tak že v některých částkách, jako v Haliči a Velkopolsku, velice se rozšířili, zvláště pak města nabyla místy i veliké většiny židovského obyvatelstva. V Rusku sice ještě r. 1717 ž., jakmile by byli usvědčeni, že peníze ze země vyvážejí, měli býti do Sibiře vypověděni, ale zákonem ze dne 13. dub. 1835 byla jim propuštěna podmíněná svoboda občanská a dovolení k pobytu v západních guberniích. Zavedením ústavního zřízení v jednotlivých státech evropských i amerických ž. dosáhli v XIX. stol. plné rovnosti s křesťany a neobmezené volnosti v provozování živnosti i obchodu, theoretícky i právo ke všem úřadům státním, čehož důsledky vyvolaly záhy protiproud, zvaný antisemitismem (v. t.).

V Čechách a na Moravě vyskytují se ž. již za prvých dob křesťanských. Celní úmluva Raffelstettenská z r. 904 ustanovuje již cla, která bylo platiti židům na trhu Moravanů. V Praze původ jejich datuje se ještě z dob pohanských. Ibráhim ibn-Jakub jmenuje r. 966 v Praze židy přicházející ze země turecké, t. j. uherské, se zbožím byzantským a arabským, za něž vyměňovali mouku, cín a různé kožišiny. Také kupčili s otroky, jež prodávali Maurům do Španěl a Maďarům do Uher. Postavení jejich bylo celkem příznivé, ale obchod s otroky, jejichž děti podle legend sv. Václav a sv. Vojtěch od nich vykupovali, budil proti nim cit lidu křesťanského. Hlavní osady židů byly v podhradí Pražském a Vyšehradském, obě pak slynuly bohatstvím židovských kupcův a peněžníků, domácích i cizích, již v XI. stol. Bohatství židův a obviňování do nich vznášená byla příčinou, že Vratislav II. vypověděl je z Čech, ale po nějaké době byl jim povolen návrat za podmínek určitě vyslovených, zvláště že budou podrobeni proti domácímu obyvatelstvu dvojnásobné berni, každý že složí 200 hř. stříbra, žádný že nebude míti majetek větší nad cenu tří domkův a že budou nositi žlutý odznak na rouše svém. Když počaly války křížové, někteří houfové západoevropských křižáků táhli Čechami a Prahou, a tu napadali židy, bili je, mocně křtili i obírali, r. 1096 i 1098. Nejsouce knížetem chráněni, někteří ž. odcházeli do Polska i Uher, ale z rozkazu knížecího majetek jim vzat. R. 1124, po pádě bohatého žida Jakuba Apelly, který dal se pokřtíti, ale potají k víře své se navrátil, Vladislav I. vydal zákaz, aby křesťané židům nesloužili. Od té doby postavení židův i v Čechách víc a více se horšilo, jakkoli sám papež Innocenc IV. r. 1247 nařídil, aby pro liché podezírání nebyli nespravedlivě vězněni ani pronásledováni. Avšak již r. 1252 ž. pro pych jakéhosi velmože Velislava pronásledováni a z Čech vypovídáni. Přemysl II. r. 1254 zvláštním majestátem židům v říši své poskytl svou ochranu i různé svobody, odkudž počali se usazovati v městech královských kromě Prahy, zvláště v Kolíně, pro blízké sousedství Hor Kuten, na Moravě pak v Brně, pro obchod z Prahy do Uher výhodně položeném, i v Olomouci. Týž král vysadil ve Větším městě Pražském na místě, kde již od r. 1098 sídlo měli, čtvrť židům, v níž až do assanace nedávno zahájené hlavně přebývali, i živili se hlavně lichvou a půjčováním peněz na zboží. Znenáhla ustálil se počet 5250 židův osedlých, z nichž 100 v Praze, který byl základem jejich zdaňování. Ve Slezsku tou dobou připomínají se ž. ve Vratislavi, Svídnici, Minstrberce a Nise. O židech v Nise tvrdilo se, že žili lépe nežli duchovenstvo.

Hůře dařilo se židům za Lucemburků. R. 1319 vypuzeni z Vratislavě. Král Jan v peněžních svých potřebách začasté nutil židy k velikým dávkám, ba r. 1336 dal kopati i v pražské synagoze po penězích tam ukrytých. Za Karla IV. nařizoval již r. 1349 biskup olomoucký Jan, aby ž. nosili oděv od křesťanského různý, rovněž i arcibiskup Arnošt z Pardubic ve statutech svých. R. 1350 nastala veliká bouře lidu proti židům v Chebu, v níž tito byli vražděni a majetek jejich rozchvácen. R. 1385 Václav IV. nařídil, aby všichni ž. po kraji v noci a bez hluku byli zjímáni, majetek pak jejich aby byl zapečetěn, r. 1389 lid pražský vybil čtvrť židovskou, poněvadž prý z ní bylo loučeno na kněze svátost nesoucího. Ty a takové bouře byly příčinou, že král Václav IV. r. 1393 vyhlásil židy za komoru královskou a podřídil je soudu svých úředníků. S počátku válek husitských, jakkoli husité lichvě silně odpírali, ž. přidržovali se přece novot. Tou dobou již rozsídleni byli po vší zemi, v městech i městečkách, začasté na půdě zádušní; někdě byla jim vykázána určitá místa pod plat, kdež stavěti mohli domy své, ale v čísle, jež nesměli překročiti, někde bydlili volně. Až do XIV. stol. pohřbívali své mrtvé na veliké „zahradě židovské“, tu, kdež nyní v Praze Vladislavská ulice, ale za válek husitských počali již stavěti synagogy své a zakládati zahrady pohřební i po venkově. Výslovně již připomínají se synagogy a zahrady v Plzni, Chebě, Kolíně, Mostě i j. V báňských městech však důsledně osazování židům zbraňováno. Ale pronásledování tím neubývalo. R. 1436 král Sigmund prohlásil úroky židům povinné za neplatné, čímž otřesen velice úvěr, r. 1506 Budějovičtí vypověděli židy z města svého na věčné časy, r. 1507 totéž nařídil král Vladislav po žádosti Staroměstských ve příčině židů pražských. Ale nařízení takové nebylo lze provésti. Páni židů potřebovali ve svých hospodářských i finančních jednáních a král dal se dary židů ulahoditi. R. 1541 sněm český opět snesl se o vyhoštění židů z království a Ferdinand I. jal se snesení toto prováděti, poněvadž byli ž. obviňováni, že se srozumívají s Turky. Dne 16. dub. 1542 ž. vystěhovali se skutečně z Prahy, zůstavivše v rukojemství 18 nejbohatších ze středu svého za závazky svých příslušníkův. Ježto další pobyt v zemi pod ztrátou hrdla zakázán, ž. odebrali se hlavně do Polska, ale cestou, zvláště v Broumově, utrpěli všeliká příkoří. Přes to stěhování trvalo po kolik let — tak z Brandýsa n. L. vystěhovali se do Poznaně teprve r. 1559. Již však za Maximiliána byl jim návrat povolen, ale sněmovním snesením uloženo každému platiti groš z kopy grošů českých a zavázáni k židovské dani 48 gr. z hlavy dospělého a 10 gr. z dítěte v Praze, po 14½ gr. na venkově, kteráž daň byla postupně zvyšována. I úvazky z gruntů židovských vrchnostem byly nepoměrně zvýšeny. Po bitvě Bělohorské postavení židů v Čechách se zlepšilo. Ferdinand II., jemuž ž. poskytli velikou podporu peněžitou ve válce s Čechy, přijal je r. 1627 ve svou ochranu a dovolil jim provozovati obchod i v sousedství dvora svého. Pokusy od r. 1630 konané, aby ž. byli získáni pro křesťanství, nevedly ovšem k cíli. Pražský žid Jakub Bassevi (v. Passeni), finančník Ferdinanda II., byl prvý ze svých souvěrců, jenž dosáhl šlechtictví. Židům povoleno učiti se řemeslům, provozovati všechny obchody, kromě se zbraní a střelivem, a najímati cla i mýta. I lichva byla jim trpěna, ale úrok nesměl převyšovati 6 %. Když Švédové obléhali r. 1648 Staré i Nové město Pražské, účastnili se též ž. udatně obrany, začež Ferdinand III. udělil jim výsadu, že směli kdekolivěk po zemi se usazovati, kromě měst baltských. Poněvadž však průběhem války třicítileté usadilo se po venkově množství cizích židů, z nichž mnozí obviňováni spolkem se Švédy, omezen sněmovním snesením z r. 1650 počet osedlých židů na stav z r. 1618, a spolu zakázáno židům znovu chovati křesťanské služebníky. Přes to přibývalo židů hlavně v Praze, kdež čtvrť jejich, zvláště po velikém požáru r. 1689, vzrostla na 300 domů namnoze dvoupatrových a trojpatrových, velmi hustě obývaných, asi s 12.000 obyv. a 13 synagogami.

Přibývání židů, zvláště v Praze, bylo příčinou, že Leopold I. vydával nařízení omezující, zvláště proti židům cizím, kterým bylo se vykazovati dostatečným listem průvodním a teprve potom dovolován jim pobyt ne delší než šestinedělní. Do Prahy směli vstupovati toliko branami poříčskou a říšskou, přenocovati pak jedině ve čtvrti židovské. Provozovati lékařské umění bylo jim též zbraňováno. Krutým bylo nařízení, že v rodině jen jediný syn ženiti se smí, druzí pak že mají země prosti býti. Překročení bylo trestáno vymrskáním a vyhoštěním. Následkem toho ž., kteří v zemi zůstali, vrhli se tím horlivěji na kupectví, a mladší synové žili namnoze v konkubinátech, meškajíce v domě rodičů, čímž vznikly židovské domy dílčí; teprve, když úmrtím uprázdnil se některý grunt židovský, mohl některý z nich uzavříti sňatek. Mladší ž. odcházeli do ciziny, hlavně do Francie, Pruska a Polska, kdež byly poměry volnější, a mnozí z nich vraceli se do Čech s vojsky Bedřicha II. R. 1744 bylo na mnohých místech seznáno, že byli ž. s Prusy ve spojení, pročež Marie Terezie 18. pros. 1744 všechny židy pražské z Čech vypověděla. Bylo jích tehdy v Praze 20.650 a po venkově 30.000 duší. Mocnými přímluvami ž. dosáhli toho, že teprve v čci 1745 musili se vystěhovati, ale rozhostili se v nejbližším okolí pražském, čekajíce na odvolání rozkazu císařovnina. Skutečně již druhý den po odchodu bylo jim oznámeno, že jest jim dovoleno v zemi zůstati, ale z Prahy a celé řady královských, komorních a ochranných měst měli býti vyhoštěni. R. 1746 dostalo se konečně na přímluvu mocností námořských židům milosti, ale práv dřívějších musili se znova domáhati. Teprve za Josefa II. učiněny prvé rozhodné kroky k emancipaci židů. Počet židovských rodin zvýšen na 8600, cizím židům dovoleno se usazovati, ž. do vojska připuštěni a předpis zvláštního roucha odstraněn. Za Leopolda II. židům dáno právo nabývati na domácích universitách gradův akademických v právích a lékařství. František I. povolil židům plnou volnost bohoslužby a obřadů, stavbu nových synagog i škol a připustil je do všech druhův obchodu i řemesel. Počet 8600 židů zrušen a nekladeny již žádné překážky, když syn chtěl se ženiti za života otcova. Změny r. 1848 učinily židy úplně rovnými s obyvatelstvem křesťanským. Srv. Tokstein, Ž. v Čechách (Praha, 1867); Bondy-Dvorský, K historii židů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I., II. (Praha, 1906). Pšk.