Ottův slovník naučný/Islámská literatura

Ottův slovník naučný
Islámábád	Islámská literatura	Island

Údaje o textu
Titulek:	Islámská literatura
Autor:	Rudolf Dvořák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 785–788. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Islámábád

Islámská literatura. I-kou l-rou vyrozumíváme soubor spisů literatury arabské odnášejících se k islámu. Dle povahy islámu, který vedle náboženství stanovil i všecky právní poměry společenské, jsou to v prvé řadě spisy náboženské a právnické. K nim druží se i filosofická literatura arabská, ježto i ona, pokud jde o filosofii původní, a v pozdějších dobách, kdy pěstována filosofie na základech řeckých, o filosofii orthodoxní, rovněž od Koránu vycházela a k němu se vracela.

Pokud týče se literatury theologické, jsou v prvé řadě základem jejím Korán (v. t.) a hadís (v. t.). K oběma řadí se idžmá (v. t.), dále kijás (viz Islám str. 776.). Všecky čtyři tvoří základy islámu. Spisy jimi se obírající vykazují společný název Usúl, t. j. základy. Nejpopulárnější spis toho druhu jest Abdalláha bna Ahmeda († 1311) Manár.

Dogmatiku svou zove islám akáid, t. j. články víry. V rozsáhlé literatuře jich se týkající vyniká slavný orthodoxní filosof arabský Gazálí (v. t.), dále Omar an- Nazafí († 1142), podle něhož posud na všech školách se přednáší, Abdalláh an- Nazafí († 1310), jehož „Pilíř víry“ sunnovců vydal Cureton (Lond., 1843), a Senúsí († 1490).

Vlastní kategorii tvoří v theologii islámu i kommentáry ke Koránu, zvané tafsír. O nich viz Korán. Konečně počítá orient v obor theologie i biografii Muhammeda a jeho nástupců, t. zv. sijar, t. j. životopisy, odpovídající církevním dějinám u nás. (Viz Muhammed.)

Zákon náboženský i civilní tvoří t. zv. fikh či právo. Prvky, z nichž vyvinulo se právo muslimské, jsou různé. Četné instituce islámu upomínají tu na podobné názory na př. hebrejské, svědčíce o prastarém původu všesemitském. Takový všesemitský ráz jeví např. právo trestní, v němž snad jen v jednotlivých, zvláště krutých ustanoveních možno shledávati vliv perský. Jinak sluší vysvětliti si různé odchylky od typu všesemitského pozdějším samostatným vývojem u Arabů. Z obchodních a politických styků Arabů s Byzantinci a Římany, zvláště v dobách, kdy Arabové dobyli území, jež někdy těmto národům náleželo, vyplynuly stopy práva římsko-byzantského, hlavně v právu obchodním, jehož jednotlivá ustanovení až slovně se kryjí s ustanoveními práva římského. Za specificky arabské, třeba i zde základ je všesemitský, považovati jest právo dědické, nejskvělejší výtvor práva muslimského, a právo manželské.

Prameny tohoto práva jsou vedle Koránu, jehož valná čásť právních záležitostí se týká a který proto byl vždy prvým a nejsvětějším základem práva muslimského, i tradice o právních výrocích a výkonech Muhammedových, jehož rozsudky zůstávaly i pozdějším vzorem pro podobné případy, pro něž Korán nevystačoval. K oběma přidružila se právní rozhodnutí prvých chalífů (ásár), jež tito učinili ve smyslu Muhammedově, jak on totiž dle jejich domnění v daném případě asi by byl učinil, a jež brzy zaznamenány byvše — hlavně delší texty — tvoří vedle Koránu nejstarší psané památky literatury arabské. Nejpozději poč. II. stol. H. počalo se se systematickým uspořádáním těchto tradic v Medíně v jakýsi corpus práva božského a lidského. Prví z velkých spisovatelů na poli práva muslimského jsou tu Anas ben Málik († 705), jehož sbírka tradic al Muvattá stala se, hlavně názory o civilním a trestním právu, základem systému práva muslimského, vedle něho Buchárí (v. t.). Díla obou vyvolala nepřehlednou řadu obrovských děl téhož oboru, jež brala se z části směrem stejným, z části nové cesty volila. Kdežto škola Málikova (viz Málikovci) zůstala přesně historickou školou práva, založenou na tradici, vyvíjí se současně s ní v úvodí Eufrátu racionalistická škola Hanífova, zvaná ashábu raj, t. j. druhové názoru, racionalisté, jež ku Koránu a tradici jako základ své školy praktického soudnictví přijala i analogii (kijás), dle které řešila pak spory právnické, jež v prvějších neměly praecedencí, později i souhlas lidu (idžmá-ul-umma). Viz Hanífovci. Obě školy daly podnět k čilé práci na poli nábožensko-právnickém, jíž obor ten octl se brzy v popředí vědecké činnosti arabské. Žák Málikův Šáfi’í († 820) stal se v Bagdádě zakladatelem zprostředkující školy Šáfiovců (v. t.), jež uznávajíc celkem kijás přece více k historické škole Málikově se klonila. Spisem ylm-ul usúl (věda o základech), jenž jedná o základech civilního a kanonického práva, stal se zakladatelem vědy této, obsahující pravidla o užívání míst Koránu a tradice, výkladu jich a způsobu dedukce z nich při rozsudcích soudcovských. Žák Šáfi’ího Ahmed ibn Hanbal († 855) stal se konečně zakladatelem čtvrté školy po něm Hanbalovci (v. t.) zvané, mající úmysl očistiti islám od pozdějších přídavků tím, že lpí na písmeně tradice. Všecky tyto systémy uznány v oboru theologie i práva za orthodoxní. Ony platí i podnes za takové v islámu, jenž v různých územích svých tím neb oním systémem se spravuje. Vedle hlavních systémů utvořily se i systémy vedlejší, celkem rovněž na půdě orthodoxní stojící, na př. blízký purismem svým Hanbalovcům Dávúd ibn Alí († 894), jehož systém pronikl až do Španěl, v Syrii Auzáí, v Azerbeidžánu a Armenii Abú Saur a pod., třeba právnické názory nevykazují zdaleka té různosti, jako stanovisko náboženské a zvláště politické. Povstaly ovšem i systémy neorthodoxní, zvláště v Persii mezi šiity (v. t.). Perská tato škola zákona zove se Imámijja. Původcem jejím je šestý imám Džafar Sádik, jehož žákem v právu byl původně i Abú Hanífa. Zákonník imámijje vydal Baillie: A. Digest of the Imámía Code (Londýn, 1869).

Tím způsobem ustavila prvá 3 století H. veškery právní poměry islámské. Činnost dob následujících obmezuje se na vysvětlování v obrovských kommentárech jednotlivých škol a srovnávání jich mezi sebou. O novoty se nikdo nepokusil, ježto zakladatelé uvedených čtyř směrů orthodoxních považováni za světce, s jejichž naukami závoditi budováním nových systémů mělo se za nemožné. I přes to náleží právu muslimskému ve světě právnickém čestné místo, přímo po právu římském, i jsou Arabové jediným národem ranního středověku, který právo své nejen velkolepě založil, ale je i vědecky zpracoval. Právo to udrželo se posud nejen v zemích muslimských, nýbrž i v zemích, jež Evropou byly annektovány (Alžír, Kavkáz, Java a j.). Pokud povahy právních sbírek se týče, k nimž srv. hesla Hanbalovci, Hanífovci, Málikovci a Šáfiovci, postrádají tyto sice přesného rozdělení logického, za to vynikají praktickým uspořádáním dle hesel. Srv. Kremer, Culturg. des Orientes unter den Chalifen I. 470—547. Z literatury srv. Abú Šudžá’, Précis de jurisprudence musulmane, vydal Keijzer (Lejda, 1859); Querry, Droit musulman (Paříž, 1871); Sautayra et Cherbonnéau, Droit musulman (t. 1873—74); Tornauw, Moslimisches Recht (Lipsko, 1875); van der Berg, De beginselen van het Mohammedaansche regt (Batavia, 1874); týž, Principes du droit musulmann selon les rites d’Abou Hanifah et de Châfiî, z holland. (Haag, 1895).

Dalo-li různé stanovisko, s jakého svrchu uvedení doktoři islámu pohlíželi na Korán a tradici, podnět ku zmíněným čtyřem sektám (mazhab) orthodoxním, v theologii i právu, stala se filosofická spekulace o Koránu a jednotlivých bodech jeho nauky základem ostatních sekt více méně od pravé nauky islámu odchylných. Sekt těchto, zvaných milla, čítá islám 72, z kteréhož počtu 32 připadají na šiity, ostatní na sunnity, jak zovou se muslimové orthodoxní jako přívrženci tradice. Naproti nábožensko-právnímu rázu sekt orthodoxních vyznačuje tyto sekty spekulace filosofická. V ohledu tom stal se islám i vlastním tvůrcem filosofie arabské, abstrahujeme-li od praktické filosofie prostonárodní, s jakou ovšem i u Arabů před islámem se setkáváme a jež nijak neuchyluje se od filosofie všesemitské, jak ji známe i u Hebraeů z bible. Dokud považován Korán ve smyslu islámu za autoritu božskou, nebylo pro filosofickou spekulaci vůbec místa. Jakmile nastoupilo místo slepé víry v božskou autoritu Koránu badání o jednotlivých naukách — snad vnějším vlivem ze Syrie a Chaldaie — dostavila se přirozeně nejprve haeresie (sektářství náboženské); zbraně, jichž haeresie používala, totiž věda a dialektika, proměnily pak přirozeně sektářské školy náboženské ve školy filosofické. Prvým bodem nárazu stalo se tu dogma o předurčení, osudu (viz Islám str. 779.), jež vyvolalo dvě proti sobě stojící školy kadaritů, hlasatelů svobodné vůle určující všecky skutky člověka, dobré i zlé, popírající jakoukoli praedestinaci, a džabaritů jako absolutních fatalistů, hlasatelů absolutní nutnosti, jíž člověk ve všem svém konání podléhá. Džabarité prohlásili boha za bytost abstraktní bez attributů a konání i vyvolali sektu sifátí, přívrženců attributů, již berouce slovně veškeré attributy, jež Korán bohu přikládá, zabředli v hrubý anthrópomorfismus. Proti všem vyvstali ve II. stol. H. mutazilité, učící, že bůh jest pramenem dobra ale ne zla a člověk že má svobodnou vůli, jež jediné činí možným zjednávání si zásluh i trestů, a attributy boží jako samostatné zavrhující, připouštějící jen inhaerenci jich v bytosti boží atd. Sami rozpadli se na celou řadu sekt. Mutazilité octli se naukou svojí v odporu nejen s haeresií ale i orthodoxií, proti nimž oběma bylo jim se hájiti. Zbraně skýtala jim „věda slova“ ylm al kelám, která jimi povznesena na vědu náboženskou, ježto výhradně Koránem se obírala, tak že možno považovati ji za terminus technicus pro dogmatiku nebo scholastickou theologii. Kdož jí se obírali, zváni mutekallimín.

S nastoupením Abbásovců nastalo, jak známo, propagování vědy řecké mezi Araby, v prvé řadě věd praktických, lékařství, astronomie, fysiky, ale s těmi byla nerozlučně spojena i filosofie. A právě pro ni byli Arabové dialektikou svých škol náboženských nad jiné dobře vycvičeni. Od té doby datují se hojné arabské překlady řeckých děl filosofických, hlavně Aristotela. Překlady pořízené většinou učenci křesťanskými, hlavně Nestoriány, vynikají věrností; v pozdějších dobách překládáno dosti špatně z hebrejštiny. Tak přeložena řada děl Aristotelových, některá opětovně. Z překladatelů vynikají Hunain ben Ishák († 873) a zvláště syn jeho Ishák, dále v X. stol. Jahjá ben Adí a Ísá ben Zeráa. Vedle Aristotela samého přeloženi i jeho přední řečtí vykladatelé Porfyr, Alexander z Afrodisie, Themistios a Joannés Filoponos. Z jejich výkladů poznali Arabové i filosofii Platónovu, ale teprve později dovídáme se o překladech i některých jeho spisů. Filosofie Aristotelova opanovala pak úplně ve všech školách arabských, v nichž bez rozdílu stanoviska stejně horlivě studována, třeba stávalo se to na velikou škodu náboženství a na podporu bezbožnosti a haeresií, jak do toho spisovatelé arabští přímo si stěžují. Brzy setkáváme se v IX.—XI. stol. i s vlastními arabskými vykladači filosofie Aristotelovy, z nichž zvláště vynikají al-Kindí (v. t.), křesťan Hasan ben Savár, al-Fárábí (v. t.), Ibn Síná (v. t.). Ve stejném směru jako tito, hlavně Avicenna (ibn Siná) na východě, proslul ve XII. stol. Averroes, Ibn Rušd (v. t.), na západě. Aristotelés byl většině filosofů arabských neomylným; jiní, jako Maimonides (v. t.), sdílejíce celkem obdiv pro jeho nauku, obmezovali platnost její v celku jen na tento svět, v jednotlivých názorech s ním se i rozcházejíce. Hlavní snahou jejich při tom bylo sjednati nauku islámu, hlavně jedinost boží, s filosofií Aristotelovou. Stalo se to vnášením cizích prvků do jeho nauky, čímž naproti prvotným sektám povahy náboženské vznikaly nové školy povahy převážně filosofické, jež vypověděly rázem válku všem školám náboženským bez rozdílu, od nichž pak navzájem sekta filosofů vůbec prohlášena za nevěrce; uvedení slavní filosofové aspoň za podezřelé pokládáni. Hlavním kamenem úrazu byla metafysika. Sekty náboženské v polemice své nuceny byly užívati týchž zbraní jako filosofové i značena jest doba tato dialektiky mutekallimín (hebr. medaberrím), vzhledem k otázkám, jimiž po výtce se obírala, usúlijjín (t. j. fundamentníci, t. j. kardinálními otázkami víry se obírající, hebr. šorášijjím), se snahou podříditi filosofii náboženství. I oni sami rozděleni byli v různé třídy. Účelem všech bylo dokázati stvořenost Aristotelovy pralátky a tím existenci boha stvořitele, jediného, nehmotného, k čemuž hodila se jim atomistická theorie Démokritova, jehož spisy i ze syrštiny přeloženy, ovšem pro jejich potřeby upravená, se zničením vší příčinnosti a všech svazků v přírodě. Vrcholu svého i přehnanosti dostoupila dialektika v X. stol. v sektě Aš'ariovců (viz Aš'arí), jichž škole náleží původně i slavný Gazálí (v. t.), dokazující, že celá filosofie nestačí k dokázání toho, co namítá resp. vystavuje proti víře. Výkvětem dialektiky jsou i Ichván-us-safá (viz Akadémie syrsko-irácká).

Studium novoplatonismu přivodilo nový element do filosofie arabské. Ze sekt, na něž se vlastní filosofové dělili, vynikají zde novoplatoničtí maššáijjín t. j. pěšáci, peripatétikové s jakousi theorií emanační a isrákijjín t. j. východní, klonící se více k mysticismu. K poslednějším náleželi snad filosofové Ibn Bádže (v. t.) a Ibn Tufail (v. t.). Srv. i Aben Gabirol. Stol. XII. končí rozvoj filosofie arabské. Hlavní příčinou úpadku filosofie je tu rozvoj a vliv zmíněné orthodoxní sekty Aš’ariovců, jež rozšířila se ve XII. stol. daleko široko po světě muslimském, pronikši i do Egypta a na západ až do Španěl. Pronásledování, jakých zakusil ve Španělsku poslední velký filosof arabský Averroes, sluší klásti jen na její vrub. Tenkráte bylo možno obírati se filosofií jen potají, proti filosofům starým i novým kázáno veřejně i v mešitách a díla jejich spalována. Ani orthodoxní filosof Gazálí nebyl z plna ušetřen. V této době nalezla filosofie své útočiště u židů, u nichž i většinou zachována, v překladech nebo hebrejských transskripcích textu arabského. Od nich přešla dále zachována a s ní z části i Aristotelés ve středověké latině do filosofie scholastické, v níž vliv její jest patrný. Poslední vážnou sektou islámu jsou Vahhábité z pol. XVIII. stol. Povstali ze snahy po očištění islámu od všech přídatků, jimiž během dob se pokazil. Více viz Vahhábité. — Slovník arabské filosofie podal v XIII. stol. al-Kiftí, Tárich al-hukaniá. Z evropské literatury srovnati jest: Brucker, Historia critica philosophiae III.; Schmölders, Documenta philosophiae Arabum (Bonn, 1836) a Essai sur les écoles philosophiques chez les Arabes (Pař., 1842, velmi neúplné); Ritter, Über unsere Kenntniss der arab. Philosphie (Gotinky, 1844); Munk, Mélanges de philosophie juive et arabe (Pař., 1859); Renan, Averroès et l’Averroïsme (t., 1854). O sektách islámu pojednal polemicky Španěl Ibn Hazm († 1063), hlavně však srovnávacím způsobem Šahrastání. Knihu posledního vydal Cureton, Book of religions and philosophical sects (Lond., 1842—46, 2 d.), něm. překlad Haar-brücker (Halle, 1850—51, 2 d.). Dk.