Maimonides, latinisované z Rabbénú Móšé ben Maimún, u Arabů Abú Amram Músá ben Maimún ben Abdalláh, hebrejská skratka z počátečních písmen Rambam, nejslavnější filosof a bohoslovec židovský (nar. 30. bř. 1135 v Cordově — † 13. pros. 1204 ve Fostátě). Vzdělal se nejprve u otce, vynikajícího talmúdisty, potom ve školách arabských. Když r. 1148 povstalo náboženské hnutí Almohadovců proti křesťanům a židům, vyznával M. po 16 let zevnějškem islám, aby ušel osudu vystěhovaleckému. Ale konečně vystěhoval se r. 1159 do Fésu a když i zde hrozilo pronásledování náboženské, r. 1165 přes Palestinu do Egypta. Zde stal se osobním lékařem sultána egyptského Saladdína, později i rabbínem káhirským. Vyučoval i veřejně filosofii, theologii a lékařství. Po způsobu své doby proslul M. jako polyhistor, obeznalý ve vědě židovské a arabské, v řecké filosofii, zvláště Aristotelovské, konečně a hlavně v lékařství. Vynikal při tom nevídanou pracovitostí, bystrostí rozumu a spořádaností úsudku, pevnou, neoblomnou povahou a čistotou mravů. Literární činnost M-dova je obrovská. Práce jeho týkají se exegese biblické a talmúdské, filosofie, mathematiky, astronomie a lékařství. Lékařské byly nejčetnější a snad i nejdůležitější, ač poměrně málo z nich známe. Zachovány: Aforismy lékařské (lat. překlad v Bologni r. 1489, v Benátkách r. 1500 a v Basileji r. 1570) a Životospráva (lat. v Augšpurce r. 1518, hebr. v Benátkách r. 1519). Největší proslulosti požívaly ovšem dlouho spisy nábožensko-filosofické: jasný a stručný výklad Mišny (arab. 1168), opětovně do hebr. přeložený a často vydaný. Osm prvých kapitol obsahu filosofického vydal M. Wolff (arab. s něm. překl., Lipsko, 1863). Mišné Tórá (Opětování Zákona), později haj-Jad há-chazáká (Ruka pevná) přezvaná, z r. 1180, 14 knih, největší práce M-dova, hebr., přesně vědecké a methodické kompendium veškerého zákonodárství židovského po stránce náboženské a právní. Dílo stalo se druhým talmúdem a jest posud předmětem studia všech talmúdistů. V Arabii vytlačen jím talmúd. Nové neúplné vyd. v Lipsku r. 1862. Jednotlivé části přeloženy do latiny, překlad u výtahu angl. od Bernarda (Cambridge, 1832) a Soloweyczika (Londýn, 1863). Průpravou k němu byla malá, ale důležitá Sefer hammisvót (kniha přikázání, arabsky, dva překl. do hebrejštiny). Filosofické: Delálat-ul-háirín t. j. Návod zděšeným, z r. 1190, přel. Samuelem ibn Tibbónem do hebrejštiny pod názvem Móré hannebúchím (Vůdce zbloudilých) ok. r. 1200, vyd. r. 1480 v Bologni, r. 1551 (Benátky), r. 1591 (Berlín). Pozdější překlad od Charízího vyd. Schlossberg (Londýn, 1851; pokrač. Vídeň, 1874 a 1879), výklad od Abravanela, lat. překlad od Jakuba Mantina (1520), Jana Buxtorfa (Basilej, 1629), nejnověji v Berlíně (s výkl. 1875; 3 sv.). Arabský text vydal s franc. překladem, úvodem a vysvětlivkami S. Munk (Paříž, 1856 až až 1866; 3sv.); něm. zpracování Fürstenthal (1839), Scheyer (1838) a Stern (1864). Spis tento jest nejdůležitější, nejučenější a nejzajímavější dílo M-dovo, jež cenili nejen Židé a Arabové, ale i vynikající myslitelé křesťanští (Albertus Magnus, Tomáš Aquinský) z něho čerpajíce. Je výsledkem hlubokého studia bible a její literatury u Židů právě tak, jako řecké filosofie Aristotelovské a náboženských systémů na ní založených. M. chtěl dílem tím sjednotiti židovskou theologii s pohanskou filosofií. Trvalou zásluhou M-dovou je zde, že překladem svým dal podnět ke studiu filosofie Aristotelovy u Židů a tím je učinil schopnými býti nositeli nauky a vědy arabské do Evropy. Pokud obsahu se týče, jsou bloudícími v něm M-dovi ti, již marně pokoušeli se o sjednání náboženství s filosofií, slovního smyslu Písem s pravdami rationálními. M. sám považuje Zákon za zjevení nejvyšších pravd, za kterýmž účelem uchyluje se zhusta od slovného k allegorickému výkladu Písem. Ve filosofii je mu vůdcem Aristoteles. Spojením obojího prvku stává se kniha jeho filosofickou apologií Židovstva. Bůh M-dův jest absolutně neurčitelný attributy, vše působící — čisté konání — jednoduchý. Svět povstal tvarem i hmotou z ničeho, v čase, ale do budoucnosti je věčný. Člověk má svobodnou vůli, stávaje se dobrovolně dobrým i zlým. Ctnosti rozeznává ethické a dianoetické. Z mrtvých vstání těla považuje za článek víry. — O technických výrazech logiky (arabsky, hebr. překlad od Ibn Tibbóna vyšel v Benátkách r. 1550, později s kommentářem Mendelssohnovým ve Frankf. na Odře r. 1761). Mathematice a astronomii náleží vedle jiných Maamár ha-ibbúr (Výpočty kalendáře z r. 1157). Výklad na traktát Róš haššáná (počátek roku), hebr., jediný z výkladů M-dových z talmúdu babyl., jenž zachován. Vliv M-dův na myšlení souvěrcův a vývoj židovství, podporovaný kvetoucí školou, byl neobyčejný. Jedájá Peníní označil jej jako posledního z geóním, t. j. majestátů, jak zváni náčelníci škol talmúdických, časem, ale jako prvého mezi nimi cenou. Móšé Mendelssohn stal se filosofem jen na základě studia M-dova Móre hannebúchím. M-dovi přičítá se i hojně listův hebrejských a arabských, jež pak rovněž do hebr. přeloženy, konečně i krátká liturgická báseň, jež se recituje arabskými Židy o novém dni Novoročním. Je-li pravá, nesvědčí o nadání básnickém i vysvětlovala by opovržení M-dovo pro básníky liturgické, o němž se dovídáme. I Responsa (Tešúbót Šeélót) M-dova jsou zachována. — Z literatury uvádíme: Leibniz, Observationes ad Rabbí Mos. Maim. librum X. (vydal Foucher de Careil, Paříž, 1861); Sim. Scheyer, Das psychol. System des M. (1845); A. Geiger, Moses b. Maimon (Rosenberg, 1850); Joël, Die Religionsphilosophie des M. (1859); týž, M. und sein Einfluss über Albertus Magnus (t., 1863) a v Beiträge zur Gesch. d. Philosophie I. (Vratislav, 1876); A. Jaraczewski, Die Ethik des M. (»Zeitschr. für Philos. u. philos. Kritik«, 1865); S. Rubin, Spinoza u. M. (Vídeň, 1868); Rosin, Die Ethik des M. (1876); J. H. Weiss, Biographie berühmter jüd. Gelehrten d. Mittelalters (t., 1881); týž, Philosophie v. Alex. u. M. M. (Halle, 1884); Münz, Die Religionsphilosophie des M. (Berlin, 1887); Guttmann, Das Verhältniss von Thomas von Aquino zum Judenthum (t., 1891); Bardowicz, Die rationale Schriftauslegung des M. (t., 1893); Winter u. Wünsche, Die jüdische Litteratur (Trevír, 1894; II. díl).
Dk.
PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Maimonides