Ottův slovník naučný/Inkvisice

Údaje o textu
Titulek: Inkvisice
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 658–660. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Inkvizice

Inkvisice z lat. inquisitio haereticae pravitatis, t. j. vyhledávání kacířské nešlechetnosti, též Sanctum officium, slul původně církevní soud, který vyhledával nejen odpadlíky od víry, ale také ty, kdož se prohřešili proti křesťanské kázni a řádům. V prvních třech stoletích bylo užíváno jen trestů církevních; když však náboženství křesťanské stalo se státním, považovali se mnozí panovníci za ochránce církve a proto prohlašovali bludařství a odpadlictví od víry za velezrádu a počali od církevní i. odsouzené stíhati také tresty hmotnými (zabavováním jmění), tělesnými (vězením), ano i smrtí. První takový případ zasáhnutí světské moci do působnosti i. církevní bylo popravení Priscillianovo a 4 jeho přívrženců na popud dvou biskupů, Idacia z Meridy a Ithacia z Osonuby, od vzdorocísaře Maxima r. 385 v Trevíru nařízené a vykonané. Jednání obou biskupů způsobilo veliké rozčileni na dvoře papežském a sv. Martin Tourský a sv. Ambrož Milánský zavrhli rozsudek jako nezákonitý a násilnický. Když ve XII. a XIII. stol. počaly vznikati různé sekty náboženské, které naukou, obřady, zřízením, životem i snahami od církve křesťanské se lišily a mírnými prostředky od bludů se odvrátiti nedaly, pomýšleli papežové na nápravu prostředky přísnějšími, zvláště Innocenc III., jenž r. 1215 svolal čtvrté koncilium lateránské, jehož ustanovení ze dne 8., 20. a 30. list. týkají se hlavně katharů, manichaeů, valdenských a pantheistů. Články těmi zřizuje se i. biskupská, která má se opírati o moc státní, neboť každý křesťanský panovník má se přísahou zavázati, že nebude trpěti v území svém žádných kacířů, bludařů a odpadlíků, biskupové mají své diécése visitovati, starati se, by lidu jen čistá nauka křesťanská byla hlásána; zvláště farnosti, ve kterých se vyskytovaly bludy, měli biskupové aspoň jednou do roka navštíviti, některé poctivé občany předvolati a je přísahou zavázati, by jim oznamovali jména osadníků, kteří jsou bludaři a nevěrci; biskupové měli pak udané osoby vyslechnouti, napomenouti a kdyby slova neprospěla, i trestati. Ustanoveni ta byla roku 1229 na synodě toulouské ještě zostřena, neboť zatvrzelí kacíři propadali nejen klatbě církevní, ale ztráceli i svou občanskou česť, nesměli zastávati veřejných úřadů a byli trestáni zabavováním jmění, vězením a smrtí. Z Francie rozšířily se soudy kacířské po sousedních zemích a dostávaly se do rukou dominikánů, kterýž řád zřízen byl, by bludné valdenské ku pravé víře přiváděl. Úplně do moci řádu toho dostala se i. dekretem Innocence IV. z r. 1248; později sloužila též účelům státním, dvoru královskému a zájmům osobním.

Každý soud skládal se z 2 inkvisitorů, dominikánů a světských kněží, 3 sekretářů, několika kvalifikátorů rozsudku, písaře soudního, zástupce státního fisku a pokladníka; k službám byli žalářník, biřicové, pochopové, ozbrojení zřízenci a množství vyzvědačů. Později podrobeni byli soudům těm mimo kacíře také zločinci a provinilci, jako sodomité, znemravnělci, šejdíři, podvodníci, vrahové, zloději, čaroději, lichváři, podloudníci a j. Náklad na soud placen byl ze státní pokladny, kam zase plynuly pokuty peněžité. Soud zahájil činnost provoláním, aby každý, kdo jest si vědom, že se odchýlil od pravé víry, sám dobrovolně se dostavil, by vykonal pokání a přijal poučení a odpuštění; nedostavil-li se, na kohož učiněno bylo u i. udání, byl na rozkaz inkvisitorů zatčen, uvězněn a přísně střežen. Výslech řídil písař soudní za přítomnosti dvou kněží jako svědků. Obžalovanému byla přečtena žaloba a protokoly svědků, ale jména jejich jsou zamlčována, jakož i vše, z čeho by mohl je poznati, z důvodů prý, by svědkové byli chráněni před pomstou často mocných přátel obviněného; on sám směl se hájiti, zvoliti si z vynikajících osob svého prokurátora, oznámiti své svědky vývodní a označiti osoby, o kterých se mohl domnívati, že by mohly proti němu ze záští nebo zlomyslnosti křivě svědčiti. Křivé svědectví se zprvu trestalo smrtí, později, zvláště jednalo-li se o zájmy státní neb o osoby veliký vliv mající, bylo ponecháno bez trestu. Proti obviněnému bylo dovoleno užiti jednou tortury, avšak i tu dály se časté nesprávnosti a mučení jako pokračování prvního bývalo opakováno. Rozsudek musil býti předložen sboru kvalifikátorů a potvrzen od velkoinkvisitora každé země. Obyčejně rozsudek prohlášen byl všem obviněným, o čemž viz Auto da fé.

Ve Francii, kde i. vznikla, prováděna byla s velikou přísností a krutostí, tak že lid se rotil a žádal důrazně, by byla zrušena; čeho prosby nezmohly, vykonala četná vzbouření lidu, jako r. 1234 v Narbonně, r. 1242 v Toulouse a posléze v Carcassoně, kde lid rozbořil klášter dominikánů a vyhnal inkvisitory ; na to upadla i. v nevážnost a obnovena byla teprve r. 1535 za Františka I. jako Chambre ardente (v. t.). — Z Francie rozířila se i. brzo do všech sousedních zemí, i v Čechách máme zprávy o ní z r. 1318, kdy biskup Jan z Dražic musil proti pikhartům, bekyním, valdenským a proti zbytkům katharů zavésti i-ci, neboť téhož roku bylo v Praze v jednom měsíci upáleno 14 kacířů obojího pohlaví a množství jich vykonalo veřejné pokání. Inkvisitorský úřad obsazoval arcibiskup pražský; úřad ten byl samostatný a měl zvláštní svou budovu na Starém městě blíž kostela sv. Jana na Zábradlí (Tomek, Děj. Prahy, III. d. 223). Soud pátral po kacířích a věznil je po celou dobu vyšetřování ve svém vězení. Kdo přiznal se k bludu a odvolal, byl odsouzen, aby vykonal veřejné pokání, načež byl propuštěn; kdo neodvolal, byl odsouzen, vydán moci světské ku potrestání a dle přijatého v Čechách zákona upálen. Jako inkvisitoři připomínají se: bratr Johl z Prahy (1374), Mikuláš, biskup vladimířský (1392), a Martin, farář pněvický (1395). — V Italii na radu kardinála Caraffy zřídil Pavel III. r. 1542 novou i-ci »Santo Ufficio«, které podřídil i censuru knih, tak že bez svolení inkvisitorů nesměla býti žádná kniha tištěna; povstal známý index (v. t.); knihy zavržené byly veřejně spalovány; bohužel, že často s knihami byli upalováni i jejich spisovatelé. Pavel IV. i-ci zostřil, aby zamezil protestantismu cestu do Italie; postavil pod ni i vyšší duchovenstvo a učinil ji strážcem nad životem veřejným; v činnosti zůstala i v pozdějších stoletích, zasahala i ve vědu, jak jednání její proti Galileimu (v. t.) r. 1616 a 1633 dokazuje. Napoleon I. ji zrušil r. 1808, ale Pius VII. ji obnovil, že trvala až do r. 1852. — Do Německa zavedl ji Konrád z Marburku v l. 1231–33, ale neudržela se tu, než obživla v XV. a XVI. stol. v soudech proti čarodějství (viz Čaroději a Oběti pověry, Mat. lidu 1871, V. č. 6.). — Bullou Jana XXII. z 1. kv. 1318 zavedena byla i. do Polska, svěřena dominikánům krakovským a užíváno jí dle statutu Vladislava Jagaila z r. 1424 proti příchozím z Čech, nepřinášejí-li s sebou nauky husitské; kacíři bývali upalováni. Poslední známý inkvisitor jest Melchior z Mościk, dominikán lvovský (1570 až 1591). — Portugalsko dostalo i-ci r. 1557 jako úřad státní, neboť velkoinkvisitor byl od krále jmenován. Pombal užil jí proti jesuitům; když však na vyzvání jeho, by slavnostně odsoudila jesuity, že učili bludům, i. neuposlechla, rozpustil a obsadil ji r. 1761 svými stvůrami; provedl svou vůli, ano vymohl, že i. odsoudila apoštola Brazilie, šlechetného Gabriela Malagridu, jako kacíře k smrti a provedla rozsudek dne 21. září 1761; zrušena byla teprve r. 1821.

Nejvíce vyvinula se i. ve Španělsku, kde i. biskupská (z XIII. st.) za Ferdinanda Katol. a Isabelly kastilské přeměnila se zcela v soud státní, obrácený nejprve proti Maranům, pokřtěným to židům, kteří však v srdci zachovávali starou víru a doufali, že se jim podaří zříditi ve Španělsku novou říši isráélskou. R. 1478 povolil Sixtus IV. i-ci, ale ta vešla v činnost teprve král. dekretem z 2. ledna 1481 a počínala si tak krutě, že sám papež přijal odvolání se odsouzených a nařizoval mírnost a odpuštění. Ještě hůře bylo, když generálním inkvisitorem byl jmenován fanatik Thomas de Torquemada, který r. 1484 vydal novou instrukci o i-ci a vymohl, že 30. bř. 1492 byl vydán král. dekret, kterým se všickni nekřtění židé vypovídali ze země; na 30.000 rodin vystěhovalo se a vláda sama dala jim lodi ku přeplavení do Anglie a do jiných zemí. Po pádu říše maurské stihl osud ten Maury, neboť z návodu druhého velkoinkvisitora Dezy byl 20. čce 1501 vydán pokřtěným Maurům rozkaz, aby přerušili všeliký styk s Maury nekřtěnými, a 12. ún. 1502 vydán druhý, by všickni přijali křest, anebo se vystěhovali. V té době bylo nejvíce auto-da-fé, ale zprávy Llorenteovy jsou asi značně přehnány a strannicky uspořádány. Karel V. uvedl i-ci do Nízozemí a šířila se také do všech špan. kolonií. Za Filipa II., jenž byl přesvědčen, že jednota náboženská přispěje k utvrzení a sesílení státu, byla i. velice podporována, ale bylo jí také užíváno proti osobám, které uvalily na sebe nelibost královu, jako proti Perezovi, nebo proti tomu, kdo popudil proti sobě i-ci, jako šlechetný arcibiskup toledský Bartolomeo Carranza, který podlehl záští a tvrdosti gen. inkvisitora Fernanda Valesa. Filip II. z náboženské tvrdošíjnosti provedl v Nízozemí inkvisiční ustanovenií Karla V., neustoupil od nich a raději ztratil severní hollandské provincie. Ve století XVII. a XVIII. moc i. klesala, r. 1808 byla zrušena, r. 1814 od Ferdinanda VII. obnovena, by podporovala jeho despotismus, ale r. 1834 byla na vždy odstraněna. I. souvisí těsně se špan. dějinami a vysvětliti se dá z náboženské nesnášelivosti, z národního záští a ze snah panovnických, nabyti soudem tím neobmezené moci nad poddanými; něco přičísti jest duchu a rázu oněch století. Rozeznávati se musí i. církevní od politické, ovšem tím církevní se neomlouvá, neboť tak krutě pronásledovati a trestati pro přesvědčení náboženské zasluhuje plného odsouzení.

Literatura. J. Llorente, Hist. critique de l’inquisition d’Espagne (2. vyd. Paříž, 1820, 4. sv.); Gams, Kirchengesch. von Spanien (Řezno, 1879, 3 sv.); Hefele, D. Card. Ximenes u. die kirchl. Zustände Spaniens am Ende d. XV. u. Anfang d. XVI. Jhdts (2. vyd. Tubinky, 1851); Theophil Philalethes, Die kirchl. u. polit. Inquisition (Vídeň, 1875); F. Hoffmann, Gesch. der Inquisition (Bonn, 1872, 2 sv.); Amabile, Il santo officio della inquisizione in Napoli (Città di Castello, 1892); Tanon, Hist. des tribunaux de l’inquisition en France (Paříž, 1893); Herculano de Carvalho, Da origem e estabelecimento da inquisiçao em Portugal (Lisabon, 1854–59, 3 sv.).