Incidence. Každé jednání, jež netvoříc řádnou součást sporu během řízení sporného k tomu cíli bylo předsevzato, by rozřešeny byly určité otázky, jež vzhledem k zvláštním poměrům stran nebo věci sporné v té které rozepři se naskytly nebo rozepří samou byly vyvolány, nazvati lze i-cí. Otázky ty mohou míti povahu i účel rozličný. Buď jsou rázu čistě processního dotýkajíce se překážek formálních, jichž předchozí odstranění vyhledává řádný a pravidelný postup řízení sporného, nebo zakládají se ve sporných poměrech účastníků, jež dříve třeba rozřešiti, než ten který další processní úkon předsevzíti lze, nebo konečně nesouvisíce bezprostředně s vedením sporu vztahují se k existenci podmínek, pod kterými straně nebo té které osobě ve sporu vystupující (na př. svědkovi) skýtají se určité výhody. Již staré processní zákony znaly dosti četné i. z nichž mnohé v nových zákonech processních dne 1. srpna r. 1895 vydaných svého významu úplně pozbyly (na př. jednání o připuštění novot k replice a duplice, o povolení konečného spisu a p.), anebo docházejíce svého vyřízení při t. zv. prvním stání (§ 239 nového civ. ř. s.), tedy před vlastním sporným líčením (na př. jednání o žalobní kauci nominatio auctoris a p.), mnoho ztratily ze svého rázu jako i., t. j. jako řízení během rozepře prováděné. Však přes to vykazují nové zákony processní dosti dlouhou řadu rozmanitých i-cí, z nichž jako důležitější následující budtež uvedeny: 1. řízení sloužící k tomu, aby soudce z projednávání dotčené záležitosti sporné po zákonu vyloučený nebo soudce, který v takovém poměru k některé ze sporných stran nebo sporu stojí, že naprostá jeho nestrannost by mohla v pochybnost býti brána, na provedení a rozhodnutí rozepře neměl účastenství (§§ 19. a násl. jurisd. normy z r. 1895) (viz i Inhabilita soudců); 2. projednání a rozřešení otázek, nevadí-li řízení spornému a rozhodnutí rozepře nepříslušnost soudu (viz Nepříslušnost) nebo okolnost, že pro otázku právní ve spor uvedenou jest vůbec pořad práva vyloučen, nebo že táž věc u téhož nebo jiného soudu jest projednávána (lis pendens) nebo již pravoplatně rozhodnuta (res judicata, § 261. civ. ř. s.); 3. řízení a rozhodnutí o tom, má-li se osoba, která ke sporu jako vedlejší intervenient se přihlásila, i přes protest strany hlavní jako takový súčastniti rozepře (§§ 18. a násl. civ. ř. s.), 4. projednání a rozhodnutí různých sporných otázek, na jejichž vyřízení jest způsob pokračováni v provádění důkazu závislým (§ 285. civ. ř. s.), zejména projednání o povinnosti odpůrce dokazatelova neb o povinnosti osoby třetí předložiti listinu k důkazu potřebnou (§§ 303 a násl. civ. ř s.), projednávání a rozhodnuti o tom, má-li znalec, u kterého se naskytla nějaká překážka soudce vylučující, při důkazu znaleckém intervenovati (§§ 355. a násl. civ. ř. s.), je-li zdráhání se svědka nebo znalce vypovídati vůbec nebo vypovídati o některých jemu daných otázkách odůvodněno či nikoli (§§ 323. a násl. a 367. civ. ř. s.); 5. rozřešení některých otázek práva chudých se týkajících, obzvláště otázky, má-li straně právo chudých jí pro spor poskytnuté dodatečné býti odňato, nebo straně, která práva chudých bezprávný si byla vymohla, náhrada oněch obnosů býti uložena, od jichž zapravení byla prozatím osvobozena (§§ 68. a 71. civ. ř. s. viz i Chudý); 6. projednání a rozhodnutí o tom, odpadl-li důvod, jenž přerušení řízení sporného byl přivodil, a může-li jednání opět se býti ujato (§§ 155–157, 165 odst. 2. civ. ř. s.) a j. v. Po dobu jednání o jednotlivých otázkách incidenčních shora vypočtených může soud, shledá-li toho potřebu, řízení ve věci hlavní zastaviti a teprve po rozhodnutí i. ve sporu samém pokračovati (tak zvláště shora v případě sub 2. a 3. uvedeném |§§ 260. a 190. odst. 2. civ. ř. s.|), v případě ad 4. nemůže býti po zákonu důkaz proveden, dokud o dotčených otázkách před jeho výkonem na přetřes uvedených nebylo rozhodnuto. Po dobu jednání o odmítnutí vadného soudce (shora ad 1.) smí tento jen ony úkony předsevzíti, jež odkladu nestrpí (§ 25. odst. 1. jur. n.). Případy, kdy rozhodnuti o i-cích (na př. o nepříslušnosti) výjimečně v rozsudek konečný se pojímá, vylučujíc, rozhoduje se o otázkách dotčených pouhým výrokem, jenž začasté nepodléhá nižádné přehlídce vyšších instancí. – Vedle vylíčených i-cí, jež účel processuální sledují, uznána jest v novém zákoně processním též i. rázu čistě materiálního, sloužící k tomu, by přivodila rozhodnutí praejudicielní, podklad pro rozřešení sporu sama skýtající. Může totiž žalobce i žalovaný učiniti návrh, aby soud dříve, než ve věci samé vydá rozsudek, uznal o nějakém sporném poměru právním nebo o sporném právu, na jehož rozhodnutí závisí i výrok o prosbě žalobní (§§ 236. a 259. civ. ř. s.). V případě tom rozvinuje se ve sporu původním spor nový, který samostatně rozsudkem zvaným mezitímním (interlocut) může býti rozhodnut, jakmile byl příslušný sporný materiál probrán (§ 393. civ. ř. s.). Soud může v případě tom naříditi, by až do rozhodnutí toho incidenčního sporu, po případě až do právní moci tohoto rozhodnutí, v rozepři původní jednáno nebylo (§ 190. odst. 1., 393. odst. 3. civ. ř. s.), nýbrž teprve na základě pevného již rozhodnutí dotčené otázky praejudiciální ve věci samé pokračováno. Možnost tohoto incidenčního jednání vázána jest na dvě podmínky, že totiž soud, který se věci hlavní ujal, jest i pro otázku ve sporu incidenčním jemu k rozhodnutí předkládanou věcně příslušným a že není pro záležitost tuto předepsáno nějaké zvláštní (mimořádné) řízení. Pčk.
PD old 70