Ottův slovník naučný/Hvozd

Ottův slovník naučný
Hvojnica	Hvozd	Hvozd (ves)

Údaje o textu
Titulek:	Hvozd
Autor:	František Chodounský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 990–992. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hvozd
Související články ve Wikipedii: Hvozdění

Hvozd: 1) H., hustý, hluboký les, zvláště horský.

2) H. v pivovarnictví jest zařízení sloužící k účelnému odsušení surového sladu. Tento process hvozdění (v. t.) jest jeden z nejdůležitějších v pivovarnictví. Soustava h-u proto doznala průběhem doby změn a oprav nejhlubších. Původní h. skládal se z pece, v níž tvrdé dříví spalováno, z lísek proutěných (neb dřevěných) střechovitě (»valach«) neb rovně (»biliár«) rozložených, na něž surový slad se nastíral, a z lapáku, kterým kouř vrstvy sladové procházející a vláhou se nasycující unikal. Slad takto uhvozděný přímým prostupem kouře nabyl příchuti přičmoudlé a řízení teplot bylo nad míru primitivné. H. takový nalézáme dnes jen po řídku v činnosti, tak v Čechách v Praze »u Fleků« a v Německu v Graetzu sloužící k výrobě specialit: ležáku flekovského a piva graetzského. — Dnešní h-y potřebné teplo k hvozdění vyzískají vedením studeného vzduchu kolem výhřevní plochy značné, kterouž veden jest kouř (zplodiny hoření z pece) dříve, než do komína vchází, způsobem, aby teplota vzbuzená pokud možná nejlépe využitkována býti mohla. (Dle hodnoty uhlí a dovednosti hvozdy [topiče], jakož i konstrukce h-u počítáme, že se spálí uhlí černého dobrého 15—20 až 26 kg aneb hnědého [českého] 23—30 až 40 kg na 100 kg sladu a dobu sušení po dvakrát 12 hodin.) Na h-ě tedy prochází vrstvy sladové oteplený vzduch. Výhřevná plocha jest buď jednoduchá, t. j. skládá se z »kanonu«, válce litinového nebo ze železného plechu a šamotkami dobře vyzděného, z něhož pak se kouř rozvádí soustavou cylindrických trub (a pak teprve do komína), ku kterémuž kaloriferu vzduch studený zvláštními kanály se k ohřátí přivádí, — anebo místo kolmých těchto trub válcovitých vede se z hlavice kanonu kouř soustavou ležatých trub rozložených pod lískami (podlisčí, psinek), majících průměr troj- neb pětihranný i srdcovitý, pod které vedle onoho ke kanonu přistupujícího studený vzduch ještě zvláštními kanály »varhánky« se přivádí. V soustavě této chválí se, že přičiňuje se s výhodou účinek sálavého tepla na slad, což také přivedlo k soustavě složité, takové, kde výhřevná plocha skládá se z kanonu, soustavy válcovitých trub kolem něho rozestavených, odkudž dále ještě se rozvádí do ležatých trub (troj- aneb pětihranných aneb srdcovitých), než do komína splývá.

Vzduch studený přivádí se ku vyhřátí ke kaloriferu kanály a aby mísení se studeným dle potřeby se provést mohlo, zvlášť vchází studený v obezdívce kaloriferu vedenými tahy ústícími v komoru podlisčí (psinek), kde stýká se zároveň s otepleným (neb také zvláštními kanálky »varhánky« v klenutí psinku založenými). Kanálky větrací jsou opatřeny záklopkami neb žaluziemi, aby regulace možnou byla. Ve psinku vybíhající hlavice kaloriferu pokrývá se stříškou chránící, aby květ (kořínky) sladový propadávající z lísek připálit a shořet nemohl —, kterýž účel u soustavy ležatých trub troj-, pětihranných neb srdcovitých ostrá hrana obrácená k lískám zastupuje. Další součást hvozdu nad psinkem jsou lísky, na něž se slad surový nastírá. Lísky byly z počátku proutěné neb dřevěné, pak hliněné a železné, dnes opanoval dírkovaný plech aneb drátěné pletivo (válcované) všeobecně; vykazují prvý 12—15%, druhé až 40% propustné plochy. Velikost lísek závisí na výšce sladu nastíraného a velikosti výkonnosti sladovny a vypočte se, když víme, že ze 100 kg ječmene namočeného vzroste 2^·2 hl surového sladu (= 0^·22 m³). Jsou-li jen jedny lísky ve h. položeny, jest h. jednoduchý, když dvoje (jedny nad druhými), dvoják či anglický. Trojlískové se neujaly, za to dnes nalézají obliby h-y s oddělenými lískami (klenutím), aby na každé neodvisle pracovat se dalo; při těchto tedy dva psinky se nalézají. Půdorys h-u jest čtverhranný aneb kulatý. Nad lískami vrchními sbíhá klenutí obecně do parníku, opatřeného příklopem regulace schopným, v němž účelně veden je středem komín plechový, aby ucházející kouř svým teplem průvan čili odchod vzduchu hvozdového zvýšil a ulehčil, ku kterémuž účelu i pořízení exhaustorů a i samočinné čepice směrem větru se řídící a východ kouře tím regulující na konci komína se děje.

Práce ruční (lopata), obracování sladu na lískách při různých teplotách (až 80° R) jest lopotnou a pomýšleno na náhradu strojní; tak povstaly soustavy h-ů mechanických, z nichž však jedině žlábkový a žaluziový h. bratří Josefa a Jana Ječmena dosáhl značnější obliby; všechny ostatní, ať již byl pohyb sladu kolmý, šroubovitý nebo točitý, ať parou nebo teplým vzduchem vyhřívaný, zanikly aneb ojediněle v praxi uvedeny jsou (byly systém Tischbeina, de Barryho, Kaden a Wittigův, Tonnarův, Krudewiga, Brauna, Schneidera, Witschela, Weiniga atd.). Místo mechanických h-ů s úspěchem uvedeny jsou obracovače strojní vyhovující požadavkům namnoze dokonale. Známé jsou h-y Kleyer a Beckův, Schlemmerův, Ritzův, Hardtmanův, Erganga, Kolba a j. v. a zejména Weinigův a Hochmutha. Chý