Ottův slovník naučný/Hvězdice

Ottův slovník naučný
Hvězda z Vícemilic	Hvězdice	Hvězdičky

Údaje o textu
Titulek:	Hvězdice
Autor:	Antonín Štolc
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 960–968. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hvězdice

Hvězdice (Asteroidea), třída ostnokožců (Echinodermata) s tělem splošeným ve směru osy svislé a protaženým v ramena ve směru paprsků kolmých na tuto osu. Pravidlem má tudíž tělo podobu hvězdy pětipaprskové, rozeznáváme pak na něm patero ramen, jež jsou podoby splošeně kuželovité, totiž od konce svého (špičky či vrcholu) rozšiřují se ponenáhlu až ku středu, kdež vespolek splývají, utvořivše společnou čásť střední čili terč. Na zpodu terče uprostřed nalézají se ústa, od nich pak vybíhá do ramen patero ryh žlábkovitých, každá probíhá středem zpodní strany ramena až do jeho špičky. V ryhách umístěny jsou pravidelným způsobem po párech se opakujíce výběžky stěny tělní k pohybu sloužící a odtud nožky zvané; rýhy pak zvány jsou dle toho nožkové (ambulakrální). Od vylíčeného poměru, jak se jeví na př. na obecných rodech Asterias, Echinaster, Astropecten, Cribrella, možno vytknouti různé odchylky. Ramena bývají někdy skrácena nebo splývají v terč tak, že tělo nabývá podoby pětihranné desky s hranami vydutými až rovnými (na př. čel. Pterasteridae, rody Pentagonaster, Culcita, Asterina). U některých tvarů terč převládá a ramena z něho vynikají v podobě štíhlých hrotů (na př. u rodů Nymphaster, Paragonaster, Leptogonaster). Nebo jsou ramena značně prodloužena, rozšiřujíce se od konce svého jen velmi ponenáhlu (na př. rod Pararchaster), někdy pak při tom terč od ramen zřetelněji se odlišuje, čímž podoba celého těla blíží se hadicím (rody Brisinga, Labidiaster, Odinia, Freyella, Colpaster). Ramena (na rozdíl od jedné skupiny hadic) nikdy se nevětví. Od typického počtu pěti jeví se časté odchylky zmnožením ramen, tak mívají na př. více než pět ramen druhy: Asterias tenuispina, Solaster endeca a regularis, Luidia aspera a ciliaris, Crossaster papposus a penicillatus, Rhipidiaster vannipes, rod Heliaster mívá 30—40 ramen, čeleď Brisingidae mívá vůbec více než patero ramen, jeden druh její, Labidiaster annulatus, 40—45. V kůži h-ic vyloučena jest vápenitá kostra, skládající se z plátků, jež k sobě pohyblivě přiléhajíce a namnoze pravidelně seřaděny jsouce tvoří ochranný pancíř těla. Na ramenech seřadění plátků bývá následující: Po každé z obou stran ramen jde řada plátků postranních (marginalních), bývá obyčejně dvojitou, hoření a dolení. Na konci či špičce ramen končí obě řady těchto plátků jediným plátkem konečným či terminálním. Na zpodu ramen přikládajíc se k dolní řadě plátků postranních běží, tvoříc s prava a leva okrají rýhy nožkové, pravá a levá řada plátků rýhových či adambulakrálních. Nad plátky rýhovými, střídajíce se s nimi, vztyčují se seřaděny rovněž ve dvě řady (pravou a levou) plátky nožkové či ambulakrální. Plátky protilehlé obou těchto řad stýkají se kloubovitě konci svými ve střední čáře nad ryhou nožkovou, jejíž žlábkovitý podklad tvoří, plátky pak sousední téže řady jen částečně se (kloubovitě) dotýkají, ponechávajíce mezery pro průchod nožek a jejich váčků (ampull). Plátky nožkové možno srovnati s vnitřními plátky ramen hadic, avšak u hadic jsou tyto plátky nepárovité i odpovídají vždy dva protilehlé plátky u h-ic jedinému plátku vnitřnímu hadic. U nejstarších h-ic vyhynulých plátky nožkové obou řad nejsou k sobě postaveny souhlasně, nýbrž střídají se. U mnohých h-ic bývají řady postranních plátků jen nezřetelně vyvinuty, u některých h-ic připojují se k uvedeným řadám vedlejší řady plátků. Ty bývají umístěny mezi oběma hořeními řadami postranními, mezi hoření a dolení řadou postranní, mezi dolení řadou postranní a řadou rýhových plátků, konečně mezi dolení řadou postranní a řadou nožkových plátků. Při přechodu ramen v terč spojují se postranní plátky vždy obou sousedních ramen, tvoříce okrajní pancíř terče. Na hřbetní straně terče (apikální, abaktinální) vyskytují se zřetelně plátky pravidelně seřaděné toliko u mladých jedinců, jinak zachovávají se jen u nemnohých tvarů dospělých. Pak jeví uspořádání význačné pro ostnokožce vůbec: mají střední plátek (centrální) umístěný uprostřed hřbetní strany terče, kolem něho jsou pak paprskovitě rozloženy ve směru ramen plátky ramenné (radiální) a mezi nimi plátky meziramenné (interradiální). Jinak hřbet terče tvořívají plátky nepravidelně seřaděné, různě veliké, stýkající se neb nestýkající, konečně v mnohých případech plátky na hřbetu terče a ramen zjednodušeny jsou na pouhé trámcoví síťnaté. Břišní strana terče (orální, aktinální) jest vlastně pokračováním zpodní části ramen i označena jest řadami plátků rýhových a nožkových k ústům směřujících, jichž okrají tvořeno jest jednak pěti většími deskami orálními (též zv. odontophora) umístěnými ve směrech meziramenných, jednak k účelům ústním přizpůsobenými prvními páry plátků nožkových a rýhových. Desky orální jsou konečným výběžkem meziramenné (interbrachiální) kostry vápenné, jež vyvinuta bývá různým způsobem a různě mocně uvnitř terče ve směrech meziramenných. Povrch těla h-ic různě bývá posázen všelikými výrůstky, hlavně bradavkatými a ostnitými. Zvláště řady plátků postranních a rýhových jsou nositeli ostnů. Na rýhových plátcích bývají pohyblivé, tvoříce ochranu rýze nožkové. Jako zvláštnost vytknouti lze kuželovitý výrůstek na vrcholu terče u čel. Porcellanasteridae; bývá někdy značně dlouhý a na vrcholu jeho bývá řiť. Zvláštním druhem výrůstků jsou klíšťkovité výrůstky či pedicellarie, patrně povstalé přeměnou pohyblivých ostnů. Jsou buď stopečkaté, majíce měkký stonek s vápenným základním článkem a na něm dvé pomocí zvláštního svalstva pohyblivých, rovných neb skřížených článků, nebo jsou přisedlé, skládajíce se ze dvou nebo tří klíštkovitě pohyblivých článků. Účel těchto výrůstků jest asi podobný jako u ježovek. Pokládají je za ústroje chápavé, sloužící k odstraňování výměšků těla a cizích těles s povrchu. Jiným zvláštním druhem výrůstků jsou paxillae vyskytující se na hřbetní straně u jedné skupiny h-ic. Skládají se z nízkého sloupku nesoucího na volném konci hvězdici ostnů. U rodů Pteraster, Retaster, Marsipaster a Pythonaster jsou ostny na rýhových plátcích zvláště upraveny. Na každém plátku jsou sestaveny v příčnou řadu a spojeny v příčný hřebínek pomocí blány. U čeledi Porcellanasteridae vyskytují se t. zv. kribriformní ústroje, umístěné pravidelně na okraji terče v úhlech meziramenných. Skládají se z výrůstků spojených v lamelly svisle na okraji terče běžící. Stěna tělní u h-ic tvořena jest (podobně jako u ježovek) z jednovrstevného epithelu obrveného, celý povrch těla pokrývajícího, pod ním uložena mocnější pojivová vrstva (cutis či corium). V epithelu četně se vyskytují buňky žlaznaté, ve vrstvě pojivové vytvořeny jsou a místo své mají veškeré součástky kostry vápenné. Pod vrstvou pojivovou prostírá se svalstvo, jež v souvislé vrstvě příčné (vnější) a radiárné čili po délce ramen (vnitřní) vyvinuto jest toliko na svrchní (apikální) straně těla. Na straně zpodní (orální) rozlišeno jest svalstvo v jednotlivé skupiny svalů, majících za úkol spojovati pohyblivě jednotlivé částky kostry vápenné. V ramenech bývá uspořádání tohoto svalstva asi následující: Jsou tu dvojité páry (po páru na každé straně) svalů svislých, spojující příslušné plátky rýhové s plátky nožkovými. K nim druží se páry svalů podélných, spojující vrcholy sousedních (ve směru délky ramen) plátků nožkových a mající za úkol pohyb ramen směrem nahoru. K těmto pojí se jiné páry podélné, spojující sousední (ve směru délky ramen) plátky rýhové a působící opačně vzhledem k svalům předešlým. Konečně jsou tu páry svalů příčných, spojujících příslušné (ve směru šířky ramen) plátky nožkové a sice tak, že jedny je spojují nahoře i roztahují rýhu nožkovou, druhé spojují je dole i zužují rýhu nožkovou. Svalstvo rozlišené na svaly v terči omezuje se hlavně na svaly ústního ústrojí. Jsou to jednak svaly spojující první plátky nožkové, jednak první rýhové k účelům ústním uzpůsobené; obojí mají za účel otevírání a zavírání ústrojí ústního. K nim ještě pojí se svaly svislé spojující ústní plátky nožkové s hoření stranou terče a způsobující sblížení se obou stran terče. H. mají pravou dutinu tělní (coelom) povstalou z vychlípenin prvotné dutiny zažívací. Vyložena jest buňkami obrvenými (obrveným endothelem) a obsahuje tekutinu tělní. Hlavní části její jsou dutina terče a ramen, v nich pak jsou uloženy, odpovídajíce paprskovitým uspořádáním tvaru těla, ústroje vnitřní a to: soustava zažívací, cev vodních, nervová, mízní a ústroje pohlavní. Soustava zažívací počíná dutinou ústní ohraničenou na zevnějšek blanou ústní. Uprostřed blány této nalézají se okrouhlá ústa, jež rozšiřují se pomocí paprskovitých svalů a zužují pomocí okružních svalů v bláně umístěných. Dutina ústní přechází v krátký jícen rozšiřující se brzy ve veliký vakovitý žaludek, téměř celou dutinu terče vyplňující. Žaludek přechází nahoře ve krátký konečník otevírající se ven řití, jež nebývá přesně na vrcholu položena, nýbrž málo dále od něho v poloze meziramenné. U jediné čeledi Astropectinidae řiť schází a roura zažívací končí slepě. K rouře zažívací pojí se ještě význačné pro h. dvojí přívěsky slepé. Jest to především patero párů přívěsků velkých a dlouhých, vybíhajících paprskovitě z hoření části žaludku, po páru do každého ramene. Probíhají pravidlem celou délkou ramena, každý pak z nich skládá se z hlavní chodby v délce ramena běžící, z četných chodeb vedlejších kolmo do hlavní chodby ústících a z četných lalůčků žlaznatých s obou stran do chodeb vedlejších ústících. Každý z přívěsků upevněn jest po celé své délce na hřbetní stěnu ramena dvojím mesenteriem. Na rozhraní mezi žaludkem a konečníkem umístěn věnec druhých přívěsků slepých; jsou menší předešlých, počtem a úpravou bývají velmi proměnlivé. Účelem obojích přívěsků jest asi rozšíření plochy zažívací. Soustava cev vodních jest u h-ic jako u ostnokožců vůbec soustavou kanálů tekutinu obsahujících, skládajíc se základem z kanálu okružného a z kanálů ramenných. Povstala z jedné části vychlípeniny prvotné dutiny zažívací i jest vnitřek kanálů jejích vyložen epithelem vířivým, tekutina pak, již obsahuje, jest v podstatě voda mořská, obsahující něco málo rozpustných látek bílkovitých a volně splývající amoebovité buňky lymfové i zvláštní zbarvená zrnéčka. Podrobnější uspořádání této soustavy je následující: Kanál okružní (céva okružní) umístěn v terči obejímaje jícen, z něho pak vychází výstředně a paprskovitě pravidlem patero kanálů ramenných (cev ramenných), vždy jeden do jednoho ramena, probíhajících nad žlábkem nožkovým celou délkou ramena a zakončujících slepě ve špičce jeho v liché tykadlovité nožce. Od každého z kanálů ramenných odvětvují se příčně z obou stran kanálky postranní postupujíce za sebou párovitě v pravidelných mezerách a vnikajíce do příslušných nožek, na jichž vrcholu slepě zakončují. Od kanálu okružního provedeno jest spojení soustavy cev vodních se zevnějškem. Vychází z něho nahoru ve směru meziramenném kanál vápenný, jenž pomocí konečného váčkovitého odstavce (ampulla) spojen jest s hoření stranou terče a otvírá se tu ven zvláštním otvorem (madreporit) blíže vrcholu terče ve směru meziramenném na zvláštním plátku (deska madreporová). Kanál vápenný bývá silně zvápnatělý (avšak i jiné částky soustavy cev vodních mohou se takými státi), uvnitř pak mívá četné i mezi sebou všelijak splývající záhyby. Otvor jeho pak není jednotný, nýbrž jeví zevně žlábky paprskovitě do středu směřující, na jejich pak dně četné otvůrky dovnitř vedoucí. U některých tvarů pětiramenných a některých víceramenných vyvinuto bývá více kanálů vápenných s příslušnými otvory zevními, i pravidlem umístěn pak bývá vždy jeden v jednom směru meziramenném. Do kanálu okružního vedle kanálu vápenného a kanálů ramenných ústí ještě, a to vždy ve směrech meziramenných, zvláštní částky soustavy, t. zv. váčky Poliho a tělesa Tiedemannova.

Váčky Poliho jsou tělesa hruškovité podoby s dlouze krkovitým vývodem. Pravidlem bývá umístěn jeden váček v jednom meziramenní, vyjma to, v němž jest kanál vápenný. Jinak vyskytují se častěji od toho odchylky, tak některé druhy rodu Astropecten mají vedle uvedených ještě dva váčky v meziramenní, v němž jest kanál vápenný, Astropecten aurantiacus mívá pak v každém meziramenní 2—4 váčky. Tělesa Tiedemannova jeví se býti chvostky rourek spletených pojivem a ústících do kanálu okružního, vždy po páru v jednom meziramenní (v meziramenní kanálu vápenného bývá často jen jediný chvostek), po obou stranách vývodů váčků Poliho. Váčky Poliho i tělesa Tiedemannova pokládány jsou za žlázy lymfové, v nichž původ mají amoebovité buňky lymfové v kanálech vodních cev splývající. Postranní kanálky nožky zásobující neprobíhají jednoduše. Každý z nich vyšed z kanálu ramenného odvidluje větévku, jež ubírá se mezi dvěma sousedními plátky nožkovými nahoru do dutiny ramena a zde slepě končí naduřujíc ve stažitelný váček (ampulla), u mladých h-ic a některých dospělých jednoduchý, u jiných dospělých dvojitý. Stahováním váčků tlačena jest tekutina do nožek, zpětný postup její do kanálu ramenného zamezuje okružní klapka umístěná při východu kanálků postranních z kanálu ramenného. Nožky seřaděny jsou v rýze nožkové ve dvou řadách (biseriální) u čel. Asteriidae ve čtyřech řadách (quadriseriální), však i tu jsou v mládí původně seřaděny dvouřadě. V mládí jsou nožky jednoduché zakončujíce kuželovitě. Tento tvar podržují některé h. i v dospělosti, namnoze však u dospělých tvarů nožky původní podobu zachovávají pouze na koncích ramen, zakončujíce jinak terčkem příssavným. Nervová soustava h-ic složena jest, jako u ostnokožců bývá pravidlem, ze tří částí: 1. z části zásobující zpodní čásť těla (orální), 2. z části těsně nad první se prostírající a 3. z části zásobující svrchní čásť těla (apikálni). Čásť první skládá se z prstence objímajícího dutinu ústní a z ramenných větví paprskovitě z něho vycházejících tak, že vždy jedna větev jedním ramenem probíhá, těsně nad ryhou žlábkovou až do špičky jeho. Prstenec i větve jsou stlouštěninou epithelu stěny tělní, s níž zůstávají trvale spojeny. Skládají se z buněk obrvených a z vláken podélně probíhajících. Z prstence vyniká spleť vláken nervových zásobující rouru zažívací, z větví ramenných spleť vláken zásobujících stěnu tělní a hlavně nožky. Druhá čásť soustavy nervové, nejsouc dosud dostatečně prozkoumána, skládá se asi z prstence umístěného nad prstencem první části, z něho pak vybíhají do každého ramena dvě větve, těsně po obou stranách větve ramenné části první. Čásť druhá zásobuje asi četnými vlákny svými jednak svalstvo ústní, jednak zpodní svalstvo ramen. Třetí čásť nervové soustavy skládá se z větví ramenných, jež (vždy jedna v jednom rameni) středem pod svrchní stěnou ramena probíhají a v terči ústředně se stýkají. Čásť tato zásobuje vlákny svými svalstvo svrchní stěny tělní. Ústrojí smyslových mají h. po skrovnu. Jsou tu toliko oči vyvinuty, jejichž nositeli jsou lichá tykadla zakončující řadu nožek na špičce ramen, ta, v nichž končí slepě ramenný kanál cev vodních. Na základě každého tykadla a sice na straně k ústům obrácené umístěna jest červená skvrna oční. Tato složena jest z četných shloučených pohárků, jež vyloženy jsou sloupečkatou kutikulou a jichž stěny tvořeny z buněk pigmentových a bezbarvých smyslových. Vyměšovacího ústrojí podobného, jako jest u jiných zvířecích skupin, h. nemají. Dýchání děje se u nich jednak nožkami, jednak t. zv. papullami. Jsou to tenkostěnné, puchýřkaté vypnuliny stěny těla, velmi citlivé i stažitelné. Roztroušeny bývají u jedněch h-ic jen na hořením povrchu těla, u jiných na celém povrchu. Soustava krevní tak vyvinutá, jako jest vyjma hadice u ostatních ostnokožců, dosud jest u h-ic pochybnou. Složitě však tu vyvinuta jest soustava mízní, jejíž některé oddíly dříve i dosud vykládány jsou za soustavu krevní. Poměry soustavy mízní, ač dosud ne úplně prozkoumány, jsou asi následující. Nejvýznačnějším oddílem jejím jest t. zv. kanál osní (axiální sinus), jenž povstává z části dutiny tělní. Prochází dutinou terče těsně ve společnosti vápenného kanálu, jejž celý obejímá. Uvnitř vyložen jest epithelem vířivým a obsahuje t. zv. ústroj osní (axiální orgán). Tento upevněn jest mesenteriem na stěnu kanálu osního i složen jest ze síťovitého pojiva a buněk dávajících vznik amoebovitým buňkám lymfovým. Nahoře spojen jest kanál osní se zevnějškem, totiž čásť otvůrků desky madreporové přímo do něho se otvírá, dole spojen jest s oddílem t. zv. pseudohaemálním. Oddíl tento těsně se přimyká k první části soustavy nervové. Možno rozeznávati prstenec pseudohaemální umístěný těsně nad prstencem nervovým a ramenné větve pseudohaemální, jež vycházejíce z prstence pseudohaemálního provázejí po celé délce ramenné větve nervové, těsně jsouce nad nimi umístěny. Prstenec i větve ramenné obsahují tekutinu podobnou tekutině tělní, obojí jest pak podobna ve složení svém tekutině cev vodních. Dutina prstence i větví ramenných přepažena jest příčkou podélnou i uzavírá zvláštní provazec buněčný, jenž jest ve spojení s prodlouženinou ústroje osního. Rovněž příčka jest ve spojení s prodlouženinou mesenteria upevňujícího ústroj osní na stěnu kanálu osního. Prstenec pseudohaemální otvírá se do dutiny terče paterem kanálů, jež z něho nahoru vycházejí ve směrech meziramenných. V každém ramenu větev pseudohaemální provázena jest po každé straně postranní větví pseudohaemální, spojena jest pak s oběma příčnými spojkami, jež v pravidelných přestávkách vycházejí z ní vždy mezi dvěma sousedními nožkami. Z větve ramenné i obou větví postranních vycházejí větévky zásobující nožky. Každá nožka má dvě takové větévky vodní cévu nožkovou po celé délce provázející, jednu od větve ramenné a druhou od větve postranní. I dutina ramen jest v otevřeném spojení s oddílem pseudohaemálním. Provádějí je větévky z větví postranních vystupující v pravidelných přestávkách vždy mezi dvěma sousedními plátky nožkovými (ve směru délky ramena). Kanál osní jest ve spojení ještě s jedním oddílem soustavy mízní, možno jej nazvati oddíl pohlavní, poněvadž přimyká se těsně k žlazám pohlavním. V hoření části své totiž spojen jest kanál osní s prstencovitým kanálem obmykajícím konečník. Z tohoto prstence vychází ve směrech meziramenných patero párů větví i prodlužují se až k základu žlaz pohlavních, jichž veškerý povrch obejímají. Prstenec i větve obsahují buněčný provazec (zvláštním mesenteriem na stěnu jejich zavěšený), jenž jest prodlouženinou ústroje osního maje i totožné s ním složení. Z větví prodlužuje se provazec přímo do žlaz pohlavních, kteréž v mládí z něho původ svůj berou pučením. Žlázy pohlavní jeví se býti chvosty rourek připevněné jednou stranou ku stěně tělní, kdež otvorem jednoduchým, zřídka skupinou otvůrků (rody Asterias, Solaster), přímo ven se otvírají. Žlaz pohlavních bývá buď patero párů neb patero párovitých řad. V případě prvním jsou umístěny buď v dutině terče, vždy pár při základech jednoho ramena, nebo prodlužují se až do dutiny ramen (u čeledi Echinasteridae, Linckiidae). Otvory vývodní nalézají se též při základech ramen, pravidlem na hořením okraji terče, výjimkou u Asterina gibbosa na dolením okraji. Jsou-li vyvinuty pohlavní žlázy v pateru párovitých řadách (u čeledi Astropectinidae, Pentacerotidae a Gymnasteriidae), má každá jednotlivá žláza v řadě svůj otvor vývodní; umístěny jsou pak žlázy ty buď opět v dutině terče při základech ramen a vývodní jich otvory též při základech ramen na svrchní straně terče, nebo žlázy prodlužují se až do dutiny ramen (u rodu Luidia až do špičky ramen) a vývodní jich otvory umístěny jsou párovitě na hřbetní straně ramen. H. jsou pohlaví odděleného. Vajíčka pouštěna bývají ven do vody, u některých tvarů však (Retaster, Marsipaster, Calyptraster, Benthaster, Pteraster, Hymenaster) zařízena jsou na hřbetě zvláštní plodiště. Paxilly jejich jsou neobyčejně veliké, hvězdovité jejich konce spojeny jsou vespolek blanou i utvořena tak mezi blanou a hřbetní stěnou tělní prostora, v níž vajíčka bezpečně se mohou přechovávati a z nich mladé hvězdice líhnouti. Plodiště otevírá se ven otvory po stranách ramen (pravidelně se opakujícími) četnými menšími otvory v bláně a hlavním velikým otvorem nad vrcholem terče, opatřeným pravidlem velikou pětidílnou klapkou. U některých jiných h-ic (druhy rodů Asterias a Echinaster) jest nejjednodušší plodiště tím způsobeno, že ramena svinují se přes vajíčka na dolení straně těla nashromážděná. Vývoj děje se pravidlem proměnou, prostřednictvím volných larev, hlavně těch, jež zvány jsou Brachiolaria a Bipinnaria, o čemž podrobněji bude jednáno ve článku Ostnokožci. U tvarů s plodištěm bývá vývoj zkrácen. H. mohou se též množiti způsobem nepohlavním, což souvisí s činností omlazovací (regenerací), jež u h-ic nejvíce mezi všemi ostnokožci jest rozvinuta. Odtržené části terče i ramen mohou se novými nahraditi, však i odtržené rameno může se někdy doplniti vypučením nového terče a scházejících ramen (t. zv. kometové tvary h-ic, hlavně u čel. Linckiidae). U Linckia multiflora pozorován dokonce případ, kde na místě utržené části jednoho ramena rozvinula se nová h. Množení nepohlavní (schizogonie) děje se tu rozpoltěním těla a doplněním jeho pučením (druhy rodu Asterias, Asterina Wega, Cribrella sexradiata, Stichaster albulus). Modifikovaný způsob takového množení pozorován u čel. Linckiidae, kdež ramena od terče se odškrcují a pak nejen terč doplňuje se novými rameny, nýbrž i každé rameno doplňuje se novým terčem a scházejícími rameny.

H. jsou veskrze živočichy mořskými. Pohyby jejich plazivé pomocí nožek podporovány jsou celkovými pohyby ramen. Jsou zvířaty dravými, napadají hlavně korýše, měkkýše a menší ryby, jež požírají pomocí úst a částečným vychlípením žaludku. Vyhynulé h. vyskytují se již od nejstarších útvarů počínaje. V palaeozoických útvarech převládají tvary s nožkovými plátky střídavě sestavenými. Byly stanoveny jakožto zvláštní vyhynulá podtřída h-ic Encrinasteroidea (z rodů nečetných známější jsou Aspidosoma Gf. a Archasterias Müll. z devonu) na rozdíl od žijících zástupců zahrnutých do podtřídy Euasteroidea. Již v devonu vyskytují se však tvary žijícím podobné, tak vyhynulý rod Xenaster Simonow; v triasu jsou našim příbuzné, však vyhynulé rody Trichasteropsis Eck a Pleuraster Eck. V útvaru jurském a křídovém vyskytují se již zástupci nyní žijících rodů, jako: Asterias, Solaster, Goniaster, Luidia, Astropecten. V třetihorách jsou zbytky nepatrné. Celkem náležejí vyhynulé h. k řídkým zkamenělinám vyskytujíce se namnoze jen v úlomcích nebo nezřetelných otiscích. Pokud se žijících h-ic týče, známe jich dosud asi na 130 rodů a na 700 druhů. Veliká čásť nových rodů (34) a druhů (184) poznána výpravou »Challengera«, kteráž vůbec mnoho k známostem o h-cích přispěla. Tak poznány četné tvary hlubinné, jich vztahy k tvarům v menších hloubkách žijícím, velmi zajímaví zástupci čeledi Porcellanasteridae a Pterasteridae a j. Soustavně možno tříditi h. žijící dle Perriera na čtyry řády: 1. Paxillosa (tvary se zřet. plátky okrajními a s paxillami na hřbetní straně. Zahrnují čeledi Archasteridae a Astropectinidae); 2. Valvulata (tvary se zřetelnými plátky okrajními, pedicellariemi přisedlými, bez paxill. Zahrnují čeledi Pentagonasteridae, Pentacerotidae a Linckiidae); 3. Spinulosa (tvary bez zřetelných plátků okrajních, s pedicellariemi přisedlými, z přetvořených ostnů. Zahrnují čel. Pterasteridae, Asterinidae a Echinasteridae); 4. Forcipulata (tvary bez zřetelných plátků okrajních, s pedicellariemi stopečkatými. Zahrnují čeledi Brisingidae a Asteriadae). Dle Sladena možno tříditi žijící h. na dva řády: 1. Phanerozonia (se zřetelnými plátky okrajními. Zahrnují čel. Archasteridae, Porcellanasteridae, Astropectinidae, Pentagonasteridae, Antheneidae, Pentacerotidae, Gymnasteriidae, Asterinidae); 2. Cryptozonia (s nezřetelně vyvinutými plátky okrajními. Zahrnuje čel. Linckiidae, Zoroasteridae, Stichasteridae, Solasteridae, Pterasteridae, Echinasteridae, Heliasteridae, Pedicellasteridae, Asteriidae, Brisingidae).

Literatura: Müller a Troschel, System der Asteriden (Brunšvik, 1842); Gray, Synopsis of the species of starfish in the British Museum (Londýn, 1866); Perrier, Révision de la collection de Stellérides du Musée d’hist. nat. de Paris (Paříž, 1875—76); Al Agassiz, North American starfishes (Mem. of the Museum of Comp. Zool. Vol. V. No 1., Cambridge Mass., 1877); Perrier, Mémoire sur les étoiles de mer, recueillies dans la mer des Antilles et le golfe du Méxique (Paříž, 1884); Sladen, Report on the Asteroidea (Report on the scientific results of the Voyage of H. M. S. Challenger; Zoology, Vol. XXX. Londýn, 1889). Šc.