Ottův slovník naučný/Granát

Ottův slovník naučný
Granat	Granát	Granateae

Údaje o textu
Titulek:	Granát
Autor:	Karel Vrba, Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 417–418. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Granát (minerál)
Související články ve Wikipedii: Granát (zbraň)

Tato stránka potřebuje úpravy.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v ostatních článcích a stránkách, v radách na stránce Vzhled a styl, případně na její diskusní stránce.

Důvod, poznámky: doplnit obr. č. 1592 a 1593 ze str. 418

Granát: 1) G., minerál, jenž krystalluje ve tvarech soustavy krychlové; krystally zarostlé v horninách břidličnatých obyčejně jeví tvar dvanáctistěnu kosočtverečného čili granátotvaru, krystally v horninách zrnitých zarostlé tvar deltoidického ikositetraedru, krystally v horninách plástevnatých nebo zrnitých a slídou bohatých mívají vyvinutou spojku obou dříve jmenovaných tvarů. Na g-u se vyskytuje též vzácně osmistěn (g. z ostr. Elby) buď samostatně buď ve spojce s dvanáctistěnem; krychle nedokonale vyvinutá s plochami oblými pozorována na g-u českém čili pyropu; tetrakishexaëder na čirém g-u z Jordansmühlu ve Slezsku. G-y narostlé neb i v druzy srostlé vynikají oproti krystallům zarostlým mnohdy dosti bohatým vývojem ploch. G. se vyskytuje též vtroušený v různých horninách, zvláště v hadci a bělokamenu, v podobě zrn a oblázků v náplavu starším, jakož i kusový, jemně zrnitý nebo celistvý jako t. zv. granátovec čili hornina granátová (v Čechách u Malešic). Štípatelnost g-u jest velmi nedokonalá dle ploch dvanáctistěnu kosočtverečného; v lomu jest g. miskový nebo nerovný a často tříštnatý. T = 6,5—7,5; H = 3,15—4,3. Barvy g-u jsou velmi rozmanité, obyčejné bývá g. v různých odstínech červený, hnědý, zelený, žlutý nebo černý, zřídka jest bezbarvý a čirý. Lesk jest skelný nebo mastně skelný; g. jest průhledný, průsvitný neb i neprůhledný.

G-y jsou normálně orthosilikaty, jichž lučebné sloučenství vyjádřiti lze všeobecně vzorcem ${\ce {R^{II}3R^{VI}2Si3O12}}$ ( ${\ce {R^{II}}}$ = Ca, Mg, Fe, Mn; ${\ce {R^{VI}2}}$ = Al₂, Fe₂, Cr₂). Dle součástí těchto rozeznávají se g-y vápenaté, hořečnaté, železnaté, manganaté, hlinité, železité a chromité. V přírodě nenacházejí se však g-y složení tak jednoduchého, nýbrž t. zv. isomorfní směsi různých hmot granátových a jen zřídka jedna hmota tou měrou převládá, že lze g. takový za skoro jednoduchý pokládati, na př. g. hlinitovápenatý nebo leukogranát, ${\ce {Ca3Al2Si3O12}}$ , g. železitovápenatý (demantoid, aplom, melanit), ${\ce {Ca3Fe2Si3O12}}$ , g. hlinitoželeznatý, ${\ce {Fe3Al2Si3O12}}$ , g. chromitovápenatý nebo uvarovit, ${\ce {Ca3Cr2Si3O12}}$ . — Jelikož lučebné sloučenství g-ů jest velmi různé, jest též chování se jejich před dmuchavkou rozmanité; některé g-y lehce se roztápějí, jiné poměrně obtížně; kyselina solná účinkuje jen nepatrně v g. surový, ale rozkládá g. roztopený úplně, při čemž se vylučuje ${\ce {SiO2}}$ .

Důležitější odrůdy g-u jsou: pyrop čili g. český, ${\ce {(MgFeCa)3Al2Si3O12}}$ , s malým množstvím Fe₂ a sledy Cr, ohnivě krvavě zbarvený, velmi oblíbený drahokam; nachází se zarostlý v hadci a v náplavu v okolí Třiblivic, Podsedlic, Měrunic, Rovenska, Kartouz a j. G-u českému jsou velmi podobny i g-y z ostrova Ceylonu a z démantových polí v již. Africe. — Almandin, ${\ce {(FeCaMg)3(AlFe)2Si3O12}}$ , je barvy krvavé, višňové, fialově červené neb červeně hnědé. Pěkné odrůdy nacházejí se na Ceyloně a na Aljasce; almandinu užívá se zvláště jako kamene prstenového, jehlicového a pod. — Hessonitem, ${\ce {(CaFe)3Al2Si3O12}}$ , nazván g. barvy medové nebo hyacintové z Aly v Piemontě, z Achmatovska na Urale; v Čechách nachází se hessonit v náplavu pyropovém. Grossular, ${\ce {Ca3(AlFe)2Si3O12}}$ , jest obyčejně žlutě neb šedě zelený, olivový, někdy též šedě bílý nebo červenohnědý; pěkné odrůdy nacházejí se v Sibiři, u Rézbánye, Dognacsky a Moravice v Uhrách. — Pěkně smaragdově zelený {[Prostrkaně|uvarovit}} z Bisserska na Urále jest ${\ce {Ca3Cr2Si3O12}}$ , spessartin z okolí Aschaffenburku v Bavorsku ${\ce {(FeMn)3(AlFe)2Si3O12}}$ , g. bílý z ostrova Elby a ze Slezska ${\ce {Ca3Al2Si3O12}}$ . Demantoid, melanit a aplom jsou g-y železitovápenaté, kolofonit z části jest g-em, z části vesuviánem. Vr.

2) G. v dělostřelectví (rus. граната, fr. grenade, obus, angl. grenade, grenado, něm. Granate) značí dutou střelu železnou, za dávnějších časů hliněnou, naplněnou střelným prachem, po případě nejnověji jinou hmotou trhací, třaskavinou, jako ekrasitem a pod., střelu to původně vrhanou z ruky, později střílenou ze hrubých střeleb: houfnic, haubic, granátnic nebo děl, a působící do řad nepřátel hlavně rozpuknutím v četné střepy. G-y vrhané z ruky a potom střílené ze hladkých neryhovaných střeleb měly až do zač. 2. pol. XIX. stol. tvar kulatý, který nyní již rozhodně ustupuje nové podobě podlouhlé, válcovito-ogivální, přiměřené ryhovanému vývrtu hlavní ryhovaných. První g-y hliněné a později železné, vesměs kulaté, sluly ruční neboli hradební (franc. grenade à main, gr. de rempart, něm. Hand- nebo Wallgranate), měly objem asi silné pěsti mužské a bývaly vrhány do davů útočníků vojíny zvláštního k tomu zástupu, granátníky, nejvíce při hájení pevností a hradebních průlomů, na krátké poměrně vzdálenosti. Následkem prý smutných zkušeností, že mnohdy granátníci váhali příliš s odmrštěním g-ů, až tyto jim pukaly v ruce, upuštěno asi od prostředku XVIII. věku od metání g-ů z ruky a tyto stříleny ze hrubých střeleb. Nejstarší g-y, zejména pokud bývaly vrhány z ruky, byly soustředné, totiž stěny či obliny jejich měly všude stejnou tloušťku; pozdější g-y (v rak. dělostřelbě dvojí ráže, 7- a 10liberní, různé pouze dle rozměrů a nazývané tak podle váhy plných kamenných kulí stejného objemu) byly výstředné, na dně tlustší, jak patrno z průřezu vyobr. č. 1592., aby, jsouce vystřelovány, odolaly lépe nárazu a tlaku prachových plynů náboje střílecího, vzňatých v hlavni. Zapálení prachu uvnitř dutiny d u g-ů, t. j. náboje trhacího (Sprengladung) prostředkovala u kulatých g-ů, naproti dnu náležitě a přiměřeně provrtaných, průpalnice (Brandröhre) Pp, buková to trubka tvaru kuželovitého, těsně otvorem prostrčená, napěchovaná zapalovadlem, t. j. těstem z prachové moučky, jež na tlustším konci z g-u čnějícím zapalováno doutnákem před upotřebením, po případě před nabíjením do střelby. Nové g-y střílené z ryhovaných děl, až do zcela nedávna v Rakousku všeobecně dutými střelami (Hohlgeschosse) zvané, mají u všech vzdělaných dělostřelstev podobu ogivální vyobr. na obr. č. 1593 a liší se mezi sebou hlavně jen v podrobnostech; trhací náboj zapaluje se zápalkou náražnou (Percussionszünder), zašroubovanou do závitů u končitého ústí ú. Rakouské g-y ráže 8- a 9centimetrové, t. j. pro dělostřelbu polní, různí se jedině rozměry a skládají se z tělesa vnějšího v, v z litiny železné, kolem něhož vyčnívají, do něho jsouce vlisovány, 4 vodící či řídící kruhy měděné k, k. Niterní těleso g-u n, n složeno u 9centimetrových ze 12, u 8centimetrových z 10 ozubených kruhů železných — pročež tyto g-y slují též kruhovými — jeden přes druhý umístěných tak, aby uvnitř tvořily válcovitou dutinu d pro trhací náboj a vně zasahovaly do vnitřních ozubů tělesa vnějšího. Složitost g-u z tolika částic umožňuje při prasknutí jeho roztrhání ve velikou hojnost střepů a tím vražednější účinek. G-y podobné a lišící se hlavně jen dle ráže té které hrubé střelby střílejí se netoliko z děl polních, nýbrž i ze všech děl pevnostních, oblehacích, pobřežních i námořních. U těchto všech střeleb větších — ne polních — je i niterní těleso g-u z jednoho jen kusu, a g-y ocelové střílené proti obrněným předmětům, jako lodím, kazamatám, hradbám a pod., zvané proto pancéřovými nebo krunýřovými, nemají zápalky, protože velmi rázným vnikáním do krunýře nebo brnění samy se rozžhavují a tím pukají. Do těch náboj trhací vpravujeme skrze dno otvorem, jejž pak ovšem nutno uzavříti. G-y ekrasitové mají zápalku dvojitou a bývají stříleny na vojska za úkryty a slouží na ničení předmětů pevných. V Rusku nyní zkoušejí g-y očepené, zvané též magnetickými, protože prý jest jakési spojení magnetické mezi čepcem a g-em. Čepec přiléhající těsně ku přednímu konci g-u je 10—12 cm vysoký a na hrotu 12 mm silný, ale ke kraji pozvolna tenčí. G. opatřený tímto čepcem a střílený z děla 15centimetrového proráží prý desky krunýřové kalené ve tloušťce až 25 cm a neměně ani tvaru, dopadá až 1000 m za cílem. Srv. Dělo, Granátnice, Haubice, Zápalka, Třaskaviny a j. FM.