Ottův slovník naučný/Grafologie
| Ottův slovník naučný | ||
| Grafochemie | Grafologie | Grafomanie |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Grafologie |
| Autor: | Rudolfína Popperová |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 398–399. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Grafologie |
|
Grafologie (z řec.) jest věda zabývající se určováním duševních vlastností lidí z rysů jejich písma. Prvé stopy g. možno shledávati u Suétonia, jenž popsal neobyčejně zevrubné písmo císaře Augusta. Camillo Balda v Bologni vydal r. 1622 dílo „O umění, kterým lze podle písma určovati povahu a mravy“, z něhož však zachovaly se jen nesouvislé zlomky v knihovně lékařské školy montpellierské. Po něm obírali se g-ií téměř jen kněží, mezi nimi hlavně jesuité Martin, abbé Flandrin a Michon, pak amienský biskup Boudinet a cambraiský arcibiskup Régnier. Zejména Michonovou snahou stala se g. velmi populární; pohříchu neproniká u něho soustava grafologická dostatečně ze směsi jeho čilých, překypujících myšlének. Göthe shromažďoval pilně různé rukopisy za účelem poznání jejich původců. Na podnět jeho oddal se g-ii Lavater, nedospěl však k vážnějším výsledkům. Methoda abbé Michona byla ryze empirická a celé jeho vystupování spíše diskreditovalo g-ii. Teprve nedávno někteří trpěliví systematikové uvedli řád do spletených pozorování prvních grafologů i tak především Crépieux-Jamin, zubní lékař v Rouenu (Le traité pratique de graphologie a Ecriture et caractère, nové vyd. 1895), duch střízlivý, na ten čas i nejlepší grafolog. Héricourt (Graphologie v „Revue philosoph.“, 1885), Binet a j. přišli po něm. V poslední době počali se starati o g-ii i učenci: Ferrari, Héricourt, Th. Richet a j. lékaři i anthropologové (Personnalité et l’écriture, „R. phil.“, 1886). Dobrou knihou příručnou je také L. Deschampsa, Philosophie de l’écriture, exposé de l’état actuel de la graphologie (1892) s obšírnou literaturou grafologickou.
Grafologicky mohou se posuzovati rukopisy, které byly psány nenuceně bez zvláštního účelu, tedy rukopisy domáckého rázu. Grafolog má vynikati pamětí, musí se znáti v psychologii, logice, éthice, hlavně však potřebí jest mu důkladné znalosti lidí. Potom vezme zvětšovací sklo a zkoumá u rukopisu: 1. okraje nepopsané, 2. tahy písma, 3. jednotlivá slova, 4. hlásky, 5. háčky, 6. záškrty, 7. body, 8. vodorovnou čárku přes t; nad jiné však 9. podpisy a konečně 10. zvláštnosti písma (idiotismes). Vypozorované podrobnosti tyto a pod., jichž má g. na sta a jichž stále přibývá, přirovnávají se pak psychologicky a zaokrouhlí se v duševní podobiznu.
Kloní-li se na př. písmo na pravo, soudí se na citelnost pisatelovu. Ve stojatém písmě Jana Žižky z Kalicha
zračí se jasně nepoddajná, pevná vůle, ovládající dokonale hnutí srdce. Klička u J, k, l mluví o vážné síle duševní, která nepohnutě, s železnou pevností trvá na tom, k čemu se byla odhodlala (despotisme).
Z vlnivých tahů písma soudí se o různých psychologických a pathologických vlastnostech. Na podpise Josefa Dobrovského
jeví se vlnitost ta jako následek stáří, nicméně probleskuje z písma toho přece neobyčejná houževnatost, jakož i jasný, ostrý, převahou pozorující duch. (Pod lupou viděti lze mnohé háčky na J.)
Z podškrtu P. J. Šafaříka
soudí grafolog na trpělivost, jež jako pavouk přede své tkanivo, na pružnost, vybavující se z nejtěžších poměrův; ovšem ku přesnému úsudku bylo by potřebí vyzvěděti, shoduje-li se podškrt jména (paraphe) s ostatními vlastnostmi písma, neboť o každé jednotlivé vlastnosti rozhoduje vždy více grafologických značek.
Z písma dra Karla Sladkovského
usuzuje grafolog: praktické náhledy, samorostlou sílu ducha deduktivného, velmi energického, nespouštějícího se zvoleného cíle, obětovnost pro cíl ten, diplomatičnost a při tom všem pražádné dvořanství.
Stísněná, takořka úzkostná duševní míra, vnímavost, opravdová oddanost k umění, provázená skromností, vyzírá z podpisu Bedřicha Smetany.
Spis o g-ii vydala L. Meyerová (Lipsko, 1895). D. Poppée.