Údaje o textu
Titulek: Gens
Autor: Leopold Heyrovský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. s. 1. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Gens (lat.), rod, u Římanů zavírá v sobě všecky osoby, které pocházejíce od společného předka posloupností mužskou nebo nabyvše práv takových potomků zvláštním právním jednáním, užívají společného jména rodového (nomen). Jednotlivá g. vznikla rozšířením příbuzenství agnatského (viz Agnace a Familia). Po překročení jistých mezí nebyl přesný důkaz agnatské posloupnosti a stupně jejího již možný, ale byl nahrazen právní domněnkou, podle které všichni, kdož mají stejné nomen, pocházejí po meči od společného praotce. V nejstarším římském státě měl poměr gentilický (gentilitas) velikou důležitost politickou. Vždyť římský stát doby nejstarší jest jen spojením určitých rodů. Svobodným občanem římským této doby jest pouze gentilis neboli patricius, t. j. kdo náležel k jedné z oněch gentes, jichž spojením povstal stát římský, nebo která později ve svazek státní byla přijata zvláštním státním aktem. Mezi těmito později přibylými gentes byl pak jistý počet označen jakožto gentes minores na rozdíl od rodů starších (gentes maiores). Na gentilitě zakládá se též prastaré roztřídění občanů na kurie a tribue, kteréžto oddíly jsou jen vyššími jednotami rodů. Základem státního ústroje přestala býti g., když ústavou zv. Serviovskou obec římská byla přeměněna na stát pojímající nejen patricie, nýbrž i plebeje. Tu pak za vzorem patricijských bylo ustaveno též několik rodů (gentes) plebejských. Zvláštní ke gentilitě se odnášející pravidla (ius gentilicium) platila na poli práva sakrálního a soukromého. Každá g. měla pro sebe svou zvláštní od předků zděděnou bohoslužbu (sacra gentilicia), své společné slavnosti a hrobky (sepulcra gentilicia). Půda orná pak, jak se podobá, původně nebyla ve výhradném vlastnictví jednotlivců, nýbrž náležela společně a nerozdílně celému tomu neb onomu rodu. Dotčené kollektivní rodové vlastnictví k popluží ustoupilo ovšem již v době předhistorické vlastnictví individuálnímu. Ale ještě zákonem XII tabulí povolává se k dědické posloupnosti po občanu nezůstavivším testamentu, nejsou-li tu ani sui heredes ani agnati, jeho g. S tím souvisí ustanovení téhož zákona, podle kterého nad nedospělcem nemajícím testamentárního poručníka a nad marnotratníkem nebo na mysli pomateným přísluší poručenství, nemá-li on agnátů, gentilům. Ustanovení ta zůstala praktickými až do konce republiky. Za císařů však mizela rychle důležitost gentility a pozbylo jmenovité celé ius gentilicium záhy své platnosti. Srv. Mommsen, Röm. Staatsrecht (III, 9); Karlowa, Röm. Rechtsgesch. (I, 32); Marquardt, Rom. Staatsverw. (III, 126). Hý.