Ottův slovník naučný/Agnace
Ottův slovník naučný | ||
Agmen quadratum | Agnace | Agnadello |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Agnace |
Autor: | František Kropsbauer, Jan Jaromír Hanel |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 450–451. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Agnát |
Agnace (lat. agnatio neb cognatio civilis): 1) Dle práva řím. svazek dvou neb více osob, spočívající na moci otcovské neb manželské (patria potestas et manus mariti), kteréž by osoby v agnátském poměru se nalézající společně byly podrobeny, kdyby hlava jejich rodu (»otec« v širším slova smyslu) dosud byla na živě. Svazek tento nekryl se vždy s poměrem příbuzenství pokrevního (cognatio naturalis nebo prostě cognatio), ježto byly agnáty také cizí děti zvolené a nebyly jimi pokrevní děti z moci otcovské propuštěné (emancipované). Více svazkův agnátských od jednoho a téhož praotce pocházejících tvořilo rod (gens), který požíval již významu státoprávního. Poměr agnační jest ve starém právu římském důležitým, hlavně pokud se dotýče poručenství a práva dědického. Kr.
2) A. v něm. a rak. právu. Nehledíme-li k nepatrným oněm stopám, kteréž i v právu něm. se udržely z dob předhistorických, v nichž příbuzenství se strany matčiny mělo větší význam než příbuzenství otcem zprostředkované, vyskytuje se po celý středověk v právu něm. přednost mužských, vzájemně osobami mužského pohlaví souvisících příbuzných, obzvláště tam, kde se jedná o dědickou posloupnost ve statky nemovité, jež zůstavitel sám od předků svých byl zdědil. Přednost tato nabyla ještě většího významu rozšířením se ústavu lenního v Německu, poněvadž tu povinnost vasalova, býti hotovu ke službě vojenské v průvodu seniorově, přechod léna na osobu ženskou zakazovala. Když pak v XVI. stol. ústav statků svěřenských nejdříve v zemích rakouských a záhy na to i v celém Německu zobecněl, vyžadoval i účel svěřenství, zachovati lesk rodiny, taktéž přednost příbuzenstva po meči před příbuzenstvem po přeslici, a tato přednost nabyla v partikulárním zákonodárství něm. výrazu v tom směru, že nazýváno jest příbuzenství po meči a-cí práva německého (Cod. Maxim. Bav. civ. I. 4. §. 5. n. 2.). Tento pojem a. má v moderním právu státním platnost, neboť posloupnost v práva vladařská určuje se a-cí práva něm., tak že ženské linie rodiny panující vyloučeny jsou z dědění práv těch, pokud tu jest nějaký člen třeba sebe vzdálenější a. Podlé příkladu panujících rodin přijaly i rodiny šlechtické, kterým právo zřizovati sobě statuty příslušelo, zásadu a. něm. práva jako rozhodnou pro řád posloupnosti v rodinná svěřenství i vyžadovaly důsledně dle toho od dcer vdaním v jiné rodiny vcházejících, aby před sňatkem svým výslovně za sebe i za potomky své se zříkaly práv ke statkům rodinným až do vymření všech agnátů zakladatele svěřenství (renunciace dcer šlechtických). A. něm. právní vnikla i do jednotlivých zákonů zemí slovanských, tak zejména polských. Dle ustanovení tak zv. statutu Wiślického (v. t.) dědí pozemky zděděné nejdříve synové, pak bratří, konečně další agnáti, kdežto dcerám pouze právo na výbavu přísluSí. Zásada tato modifikována však v XV. stol. tak, že dcerám před vzdálenějšími agnáty přednost dána. Do Ruska vnikla zásada a. – avšak v obmezené míře – v XVII. stol. i přivedla k ustanovení zákonníka c. Alex. Michajloviče (1649), že dcery se vylučují bratry z dědění statků dědičných. Že i právu českému pojem a. nebyl neznám, dokazuje m. j. i Všehrd ve svých Knihách devaterých (IV. 6.). Taktéž i právo uherské pojímalo a-ci ve smyslu německoprávním vylučujíc dcery z dědění t. zv. výsluh ve prospěch i vzdálených příbuzných po meči (Verböczi-Trip. I. 18., 40. Stat Jaz. IV.). Též ve starším právu rakouském měla zásada a. obsáhlý význam ohledně dědictví t. zv. statků kmenových, kdežto moderní právo rak. (§. 621.–624. obč. zák.) pouze volnost agnátům přednost před příbuzenstvem po přeslici dávati při zřizování rodinných svěřenství poskytuje. –l.