Ottův slovník naučný/Furtum

Ottův slovník naučný
Furtmeyer	Furtum	Furtwangen

Údaje o textu
Titulek:	Furtum
Autor:	Leopold Heyrovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha : J. Otto, 1895. S. 785. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Furtum (lat.) jest u Římanů zapověděný čin, který páše, kdo s věcí movitou nakládá vědomě bezprávně, maje úmysl sebe tím obohatiti (lucri faciendi gratia). A sice se pokládá, je-li tu dotčený úmysl, za f. nejen vědomé bezprávné odnětí věci z cizí držby (krádež), nýbrž též přivlastnění si věci nalezené, zpronevěra věci svěřené a pod. Obyčejně má pachatel (fur) úmysl přisvojiti si věc samu (f. rei ipsius). Ale f. jest tu též, když pachatel chce se obohatiti pouze užíváním nebo držením cizí věci (f. usus a f. possessionis). Různiti jest f. manifestum a f. nec manifestum podle toho, zdali fur byl při skutku samém postižen čili nic. Z f-ta vzcházela každému, kdo jím vzal škodu, proti pachatelovi, strůjci nebo pomocníkovi žaloba na soukromou pokutu (actio furti). V klassickém a Justiniánském právu nesla se actio f-ti manifesti k čtyřnásobnému, actio f-ti nec manifesti k dvojnásobnému učiněné škody. Vedle toho příslušela vlastníkovi uzmuté věci proti pachateli samému neb jeho dědicovi conductio furtiva, směřující k vydání odcizené věci a k náhradě škody. Pro jednotlivé těžké druhy f-ta bylo časem zavedeno veřejné trestní stíhání cognitione extraordinaria (viz Cognitio), a trest veřejný, druhdy velmi těžký. Konečně bylo při každém f. rei ipsius na vůli ponecháno škodujícímu, zdali má býti k platnosti přivedena soukromoprávní actio furti nebo nastoupiti trestní řízení. – Odcizené věci movité, res furtivae, byly dle předpisu 12 tabulí a lex Atinia vyloučeny z řádného vydržení, leč že by odcizená věc vrátila se v moc vlastníkovu. Hý.