Ottův slovník naučný/Forma
| Ottův slovník naučný | ||
| Foot | Forma | Formace |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Forma |
| Autor: | František Xaver Jiřík, Alois Strnad, Ladislav Dvořák, Petr Durdík, Emil Ott |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha: J. Otto, 1895. s. 368–369. Dostupné online. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Forma (lat., tvar, způsoba, vzorec, kadlub), značí způsob, jak částky nějakého celku ve spolek složeny jsou, tedy souhrn určitých poměrů, vztahů, relací částek vnímaného objektu. Nejvšeobecněji rozvrhují se f-my na zevnější a vnitřní. Prvé jeví se na předmětech jakožto tvar podmíněný ze vnějším jejich ohraničením; druhé značí rozčleněnost látky předmětu dle požadavků té které vědy nebo umění. Oba tyto způsoby forem shledáváme zejména na dílech uměleckých a tu řídí se dle pevných zákonů aesthetických, uměleckých i psychologických. Není předmětu beztvárného, neboť ve zkušenosti spatřujeme f-mu všude, kdekoliv něco smyslům našim se podává. Látku bez f-my nelze si představili, ale ovšem připustili nutno, že látka f-mu svou stále mění. Vznik a zánik, narození i smrt, dění vůbec jsou processy, které jeví se nám změnou f-my ze vnější, podmíněny jsouce změnami vnitřními, jakkoliv tudíž ve zkušenosti nikde látku bez f-my ani f-mu bez látky nezastihneme, lze přece obě za příčinou vědeckého badání v myšlení od sebe oddělili. Ve filosofii pak zejména Kant tak daleko pokročil, že při všem smyslovém poznávání našem lišil látku čerpanou z empirie a f-mu, kterou k empirickým vjemům ze sebe přidáváme (viz Formy poznávací, nazírací). Vědy obírající se f-mou (poměry) slují formové, formálně a sem patří zejména mathematika (o poměrech číselných), logika (o f-mách správného my šlení), aesthetika (o f-mách podmiňujících cit libosti nebo nelibosti), éthika (o poměrech lidských vůlí).
Blíže rozeznává se: f. ve filosofii jakožto protiva látky (hmoty, materia); f. zakládá tu rozmanitost věcí a jen ona, jakožto to, co se mění, podléhá kausalitě. — F. grammatická jest útvar kořene slovního naproti kmenu, určený vnitřní nebo zevnější flexí zakončením). — F. aesthetická jakožto prvek záliby nebo nelibosti (aesth. poměr , viz Aesthetika str. 294 a Formismus — F. umělecká jest způsob podání dle technických a aesthetických požadavků toho kterého umění. Rozmanitost slohová v umění není pak nic jiného než právě rozmanitost myšlének útvarných. Dokonalost formová díla uměleckého zakládá se na propracování, vyhovujícím všem požadavkům vkusu, a virtuosita spočívá na mistrném ovládání forem technických. Šetření forem uměleckých vyžadujeme nejen na díle uměleckém, ale i na výrobku účelu sloužícím, neboť i ten vedle učenosti má vyhovovali vkusu. — F. v technologii jest přístroj sloužící k ulití předmětu; f. taková bývá zhotovená z hlíny, vosku, sádry, nebo jest pouze do písku vkreslena. S hotového díla f. se obyčejně snímá. vyjmouc lití se ztracenou f-mou, kdy původní voskový model obalí se hlinou k výrobě duté f-my, z níž pak vosk při lehkém ohni se vytaví. Po ulití předmětu f. tato se rozbije. J-k.
F. čili tvar v geometrii. Útvary geometrické liší se od sebe tvarem, velikostí a polohou; tyto tři vlastnosti šlovou proto vlastnostmi geometrickými. Tvar tělesa záleží na jeho omezení; stěny jeho jsou buď rovné neb oblé a jsou omezeny hranami buď přímými aneb křivými. — F. v algebře viz Algebraická f. Sd.
F. v mluvě církevní má různý význam. V nejširším smyslu béře se f. jako vnější, smyslům dostupný způsob, kterým se koná bohoslužba, jak je od Krista ustanovena a od církve předepsána, a kterým jednotlivci i celé sbory věřících spolu s církví a dle návodu jejího vniterné svoje náboženství projadřují a k spasitelnému přijetí milosti se uzpůsobují — f. liturgická. U svátostí rozeznávají se dvě podstatné části, z kterýchž každá svátost jest složena, totiž materia a f. F-mu možno zde definovali jako určitá slova neb znamení, je zastupující, jimiž význam děje svátostného se určuje (ku př. slova, jež při křtu sv. při polévání vodou se vyslovují, jsou f-mou svátosti křtu — znamení při uzavírání sňatku u osob němých atd.). — F-mou v homiletice rozumí se vnitřní soustava duchovních přednášek (kázání). Konečně f-my různé existují pro rozřešování z církevních censur, pro udělování dispensí ve zpovědnici a pro svátostiny, předpisujíce způsob (slova), jimiž tyto se udílejí. dk.
F. v paedagogice. Výrazu f. užívá se v paedagogice ve dvojím smyslu. Buď se tím označuje způsob, jak učitel svému chovanci, zvláště pomocí mluvy, poskytuje poznatky, čili jak se s ním sděluje o učivo (f. učebná), anebo zevnější tvar, jaký na se béře za různých poměrů výuka i výchova.
1. Vzhledem ke způsobu,jak se podává učivo, rozeznává se: a) F. akroamatická se strany žáka) nebo monologická (se strany učitele), při které učitel souvisle a nepřetržitě mluví a vykládá, žák pak jen poslouchá Od růdy její jsou f. mechanická, diktovací, deiktická. b) F. erótématická, při níž učitel se táže a žák odpovídá. Může býti buď repetitorská, buď examinatorská, buď heuristická. c) F. dialogická, při níž učitel se žákem volně rozmlouvá, tak že může i žák otázky dávali a své odchylné mínění pronášeti. Její odrůda jest f. parlamentární, kdežto sókratická rozmluva vzniká ze sloučení f-my dialogické s methodou genetickou (viz Methoda).
Každá z těchto forem má svou výhodu, i řídí se jednak učivem, jednak stupněm vzdělanosti chovanců; výhradným, jednostranným užíváním může každá přivedena býti ad absurdum. Pro nižší a střední stupně škol hodí se nejlépe f. erótématická. — Kromě toho uvádějí se ještě v paedagogikách f-my : tabellární, Bell Lancasterská, autodidaktická atd. Mnohdy se také zaměňuje f. s methodou. 2. Vzhledem k zevnějším okolnostem, dle nichž výuka i výchova se zařizuje, rozeznává se trojí f. Buď se vychovávání a vyučování děje v rodině, nebo ve škole, nebo v ústavě (alumnátě). Při této třetí f-mě učitel sám vyučuje a vychovává (výchova ne- dělí se o práci příbuzenstvo (zvláště rodiče) s učitelem (výchova dělená). — Přiblíži-li se ku počtu žáků, rozeznává se vychovávání a vyučování jednotlivé a hromadné. Konečně rozeznává se vyučování soukromé a veřejné, je-li totiž původcem jeho osoba soukromá nebo orgán veřejný (stát, obec). PD.
F. v řízení soudním. Jestliže činnost ně kolika osob sestoupivších se za účelem po jednání o zájmu všem společném upravena býti musí pevnými formami, nemá-li nastati zmatek, tím více třeba šetřili přesných forem při činnosti osob, jejichž zájmy se potýkají a které tudíž při nestranném soudci řešení sporu svého vyhledávají. Oprávnění poznali lze z okolností, s nimiž zákon vznik jeho spojuje. Obrana pojí se ke skutečnostem, jež vadily již vzniku oprávnění, nebo je později zrušily, neb alespoň soudnímu vymáhání jeho překážejí. Třeba tudíž dopřáli slyšení oběma stranám, aby plným rozsahem okolnosti tyto závažné vylíčily a dolíčily. Prohlašování se dvé stran, k němuž druží se často seznávání svědků i znalců, nastati nemůže pojednou a zároveň, než vyžaduje posloupného slyšení. Pročež již Všehrd v knihách devaterých o právích země české (II., 9.) nutnost forem jistých při řízení soudním uznává, an dí: »Jedna každá i všeliká věc zemská soudní… bez slušného zřízení neřádná jest. Neobmeškali jsou toho Čechové staří, než při soudě svém zemském co prvé, co potom slyšáno býti má, pilně jsou zřídili, tak že pře u zemského soudu ne na přeskáčku se slyší.« Úkolem nesnadným jest stanoviti co nejméně forem postačujících k vyložení látky sporu, pokud vůbec možná důkladnému. Nesmíť důkladnost řízení trpěti snahou po rychlosti a levnosti jeho, která forem co nejvíce odtíná. Přesnými formami řízení soudního chrání se strany na vzájem před nerozvážností a přelstěním i zamezuje se svévoli; jimi zaručuje se, že faktický podklad nálezu soudcova rozvíjeli se může pořádkem logickým a že krotí se vášeň vzplanoucí. Jelikož podle obyčejného běhu věcí přestává snaha po pravdě ve sporu tam, kde zájem strany počíná, nutno stanoviti přesné formy projednávání buď zákonem buď soudem, podle čehož věda precessní mluví 0 zásadě legálního neb arbitrárního pořádku ve sporu. Onano platí, určuje-li zákonodárství pravzor postupování pro každý druh sporů dle různé povahy těchto, předepisujíc posloupný průběh úkonů jedněch po druhých i počet jejich na nejvýše přípustný. Celé pře líčení rozčleněno jest na několik zákonem vytčených období a předepsáno jest, které úkony každé z nich smí zahrnovali. Výklady stran nabývají rázu unavujících monologů. Skončení sporu nastává, když byl proběhl ve vytčených kolejích celou dráhu, stanovenou hned původně. Každý stupeň rozvíjejícího se sporu jest tu nezvratným základem dalšího stupně; nelze vraceli se k tomu, co do dřívějšího období náleželo, čehož však tehdy bylo opomenuto. Soudce jest pouze strážcem forem, jakých potýkající se strany dle zákona užiti mohou k objasnění sporu. Zde vládne ztrnulost a utkvělost forem co nejmocnější. Odporuje-li rozkaz soudcův, upravující průběh rozepře, způsobu postupování zákonem předepsanému, vytýkejž to strana tím dotknutá u vyššího soudu, jenž nařídí pak napravení poklesku, jehož se první soudce nezachováváním řádu stanoveného byl dopustil (§ 267. soud. ř.). Za platnosti zásady arbitrárního pořádku zůstavuje se uznání a uvážení soudcovu, aby v každém zvláštním sporném případě šetřil onoho postupu při rozvíjení se rozepře, jakýž se mu nejpříhodnějším býti zdá dle povahy té které sporné záležitosti. Celé přelíčení jeví se býti jediným nerozčlánkovaným celkem. O všem, co uvedeno bylo až do skončení přelíčení, platí, že přivedeno jest v čas. Výklady stran pohybují se ve způsobě živých dialogů neb odpovědí k otázkám od soudce neb odpůrce daným. Soudce skončí svým rozkazem projednávání seznav, že věc jest vyčerpána a stala se k řešení zralou. Vládne-li zásada arbitrárního pořádku, soudce sám předpisuje povšechný ráz i podrobný způsob potýkání se stran; on může několik otázek sporných k jednotnému projednání spojiti neb opět rozvésti líčení pře ohledně ně kolik otázek nevhodně stranou sloučených. Platí zde co největší pružnost a měnivost forem. Poklesek, jehož se soudce dopustil rozkazem vydaným o průběhu rozepře, jenž odporuje přelíčení přiměřenému k povaze věci, lze vytknouti pouhým rozborem u soudce spor řídícího, o němž týž sám rozhodne (§ 85. bag. říz.). Vázanost a volnost soudcova co do formálního pořádku sporu sbíhá se v zákonodárství processním s vázaností i volností ohledně výsledku důkazů, a to tím způsobem, že legislace spočívající na zásadě legálního pořádku osvojily sobě též tak zvanou legální theorii důkazní, naproti čemuž družkou zá sady arbitrárního pořádku vždy bývá zásada volného uvažování výsledků průvodních. (Viz Důkaz, str. 157.) Ott.