Ottův slovník naučný/Důkaz

Ottův slovník naučný
Dukát	Důkaz	Duke

Údaje o textu
Titulek:	Důkaz
Autor:	František Xaver Procházka, Emil Ott, František Storch
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. S. 155–160. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Důkaz

Důkaz (argumentatio, demonstratio) jest odvození pravdivosti nebo nepravdivosti nějaké výpovědi z uznané pravdivosti soudů jiných. Takové soudy zaručené, jejichž pomocí nabýváme jistoty o pravdě soudu daného, nazývají se důvody (argumenta). Věta, jejíž pravdivost dokazujeme, jest věta záhadná čili these. Že země jest kulatá, dokazujeme na př. těmito důvody: Stín země při zatmění měsíce jest okrouhlý, okolo země lze vykonati cestu, atd. Odvození soudu nějakého ze soudů jiných děje se úsudkem a jest také každý platný d. zároveň správným úsudkem, ale správný úsudek nemusí býti vždy platným d-em. Při úsudku nehledíme zatím na to, jsou-li návěty pravdivy, při d-u jest však jistota návět nutnou podmínkou. Úsudek jest formou d-u, ačkoli se d-y v obyčejné řeči nepronášejí vždy jako rozvedené úsudky, nýbrž skráceně. Jde-li však o d. přesný, musíme jej provésti úsudkem úplně provedeným. Tak to bývá obyčejem v geometrii, proto nazývají důkaz přesný také d-em geometrickým.

Na př.: stejnolehlé strany shodných trojúhelníků jsou si rovny. Protější strany rovnoběžníku jsou zároveň stejnolehlé strany shodných trojúhelníků. Tedy: protější stranyrovnoběžníku jsou si rovny. D-em převádí se tu pravdivost věty záhadné na pravdivost soudů jiných, důvodů dříve uznaných. Důvodem takovým může býti každá věta, o jejíž pravdivosti jsme přesvědčeni. Bývají to dílem poučky jinde dokázané, dílem zásady, soudy samozřejmé, kterých není třeba dokazovati a kterých ani dokázati nelze. Nemůžeme-li známost pouček předpokládati, musíme je také dokázati, a d. rozvádí se postupně potud, až přijdeme k zásadám. Takový až k zásadám ukazující d. jest důkaz rozvedený, skládá se z celé osnovy úsudků vespolek souvislých. Všecky důvody nebývají stejně závažny. I když d. skládá se z celého řetězu úsudků, lze obyčejně v celém postupu vytknouti jednu myšlénku, která jest nejdůležitější a celý postup ovládá, ta jest jádrem d-u (nervus probandi). Dle jádra d-u hlavně určuje se jeho přesvědčivost a věrojatnost, t. j. síla, jakou působí na naše přesvědčení.

Postupuje-li důkaz způsobem naznačeným od důvodů k záhadě, jest to d. progressivní (synthetický). Východiskem může však býti také záhadná věta a d-em dovozujeme, že věta vede k uznaným soudům. Můžeme ukázati rozborem, že na př. poučka Pythagorova plyne ze známé zásady mathematické: Rovné k rovnému přičteno dá zase rovné. To jest d. regressivní (analytický). Rozdíl mezi oběma druhy d-u plyne z povahy daných vět a není pouze formální. Progressivně postupujeme, chceme-li sestavováním známých vět ob. jeviti poučky nové. Takovým způsobem vyvinují se formule goniometrické ze známých vlastnosti trojúhelníka. Regressivně postupovati lze jen tehdy, je-li dána věta záhadná. My ji tušíme, anebo jsme indukcí nalezli její pravděpodobnost. Nemajíce přesvědčení o její pravdivosti, snažíme se vysvětliti ji jako následek některé věty uznané. Tím vzniká d. regressivní, při němž dána jest záhadná věta a hledáme k ní důvodů. V obou případech uvedených dokazujeme platnost záhadné věty ze souvislosti její s uznanými důvody. D. takový jest přímý. Pravdivost záhadné věty lze dovoditi také důkazem nepřímým (apagogickým), ukážeme-li, že protimluv (contradictio) jest nemožný. Postup d-u nepřímeho jest tento: Kdyby nebyla pravdiva věta záhadná, platil by její protimluv. Z tohoto odvozujeme důsledky potud, až nalezneme jeden očividně nemožný. Z nemožnosti jeho plyne nepravdivost předpokládaného protimluvu a z té následuje pravdivost věty záhadné. Na př. přímka na konci poloměru kolmo vztyčená má s kruhem jediný bod společný čili jest tečna. – Kdyby to nebylo pravda, měla by přímka více společných bodů s kruhem mimo konec poloměru A i bod B. Spojíme-li bod B se středem kruhu O, vznikne trojúhelník pravoúhelný AOB, v něm jest OB podponou a tedy delší než poloměr kruhu OA. Není možno, aby body s kruhem společné měly různé vzdálenosti od středu, není tedy více bodů společných. Z toho následuje, že jest pouze jediný bod společný přímce a kruhu. – D. nepřímý jest zrovna tak přesný jako přímý, ale nepoznáváme jím věcného důvodu, z kterého plyne věta záhadná. D. ten dovozuje jen, že jest záhadná věta pravdiva, neukazuje však, proč jest pravdiva, neukazuje, ze které myšlénky pravdivost plyne jako následek, čímž by byla nejen dokázána, nýbrž i vysvětlena. Větu vysvětliti jest udati věcný důvod, z něhož plyne jako následek. Při stejné přesnosti má přímý d. větší hodnotu vědeckou než nepřímý, protože záhadnou větu nejen dokazuje, nýbrž i vysvětluje. D-u nepřímého užívá se jen tehdy, neznáme-li žádného d-u přímého.

Platnost d-u závisí i na pravdivosti užitých návět i na správnosti formy úsudkové. Abychom d. zvrátili, musíme ukázati buď formální nesprávnost, nebo nejistotu důvodů. Zvrácením d-u není ještě zvrácena záhadná věta, neboť jest možno, že někdo chybně dokazuje pravdu. Kant vyvrátil důkazy o jsoucnosti Boží, a přece sám byl o jsoucnosti té přesvědčen nezvratně. Ukážeme-li však nemožnost these, jsou tím všecky její důkazy zvráceny, nemůže býti zajisté správným d. dovozující patrnou nepravdu. Nesprávné d-y povstávají buď bezděčným pochybením (omyly, paralogismy), buď vymýšlí někdo chybné d-y úmyslně (záludy, sofismata). Chyby jsou při d-e rozmanity. Z poklesků formálních často uvádí se čtveročlení (quaternio terminorum). Není-li pojem střední totožný v návětě hořejší i dolejší, obsahuje kategorický úsudek čtyři pojmy místo tří a k platnému závěru vésti nemůže. Slovo bývá jedno, ale ve dvou různých významech. Příkladem je známý žert: Liška žere kapouny. Cajus jest liška – Tedy: Cajus žere kapouny. Čtveročlení klamati může tehdy, klade-li se pojem střední jednou ve smyslu obecném a podruhé ve smyslu relativním. D. kruhem (circulus in demonstrando) povstane, když důvody thesi buď předpokládají, anebo dokonce i obsahují. Poněvadž se má věta záhadná teprve dokázati, jest patrno, že nemůže býti uznaným důvodem. D. kruhem jest pouhý stejnomluv (tautologie), pronáší-li důvod totéž jako these. Na př. Spisovatel jest věrohodný, protože výroky jeho víry jsou hodny. Rovnomluv (diallela) uvádí za důvod totéž, co jest záhadou, ale jinými slovy. Na př. Spisovatel jest věrohodný, protože jest ze spisů jeho patrna jeho pravdomluvnost. – Snaha vycházeti od důvodů zvučných a všeobecných je příčinou, že důvody nemají ceny, neplatí-li v celém rozsahu, ale thesi bylo by možno dokázati důvody omezenějšími. Tak dokazují nedovolenost sebevraždy chybně důvodem, že člověk nemá práva bráti si to, čehož si sám nedal. Pak by si nesměl ani nehtů a vlasů stříhati, neboť si jich také sám nedal. Závěr úsudku má býti totožný s dokazovanou větou, pak jest d. přiměřený. Proti tomu chybuje se tím, že někdo více dokazuje, než these obsahuje, nebo méně, nebo i něco docela jiného. Jest to neznalost záhady (ignoratio elenchi). Dokážeme-li méně, d. nemá ceny; dokážeme-li více, vzniká podezření, že jest d. nesprávný, neboť jest patrno, že neznáme záhadné věty (Qui nimium probat, nihil probat). Dokazujeme li něco docela jiného, nemá d. žádného významu, i když je správný. Stane-li se to úmyslně, abychom zakryli jasnou pravdu, nazývá se taková změna záhady překroucením (subreptio).

Mimo d. přesný, kterým se dovozuje jistota výpovědi, jsou i d-y pravděpodobnosti, jejichž formou jest indukce a analogie (v. t.). Pravděpodobnost blíží se někdy jistotě tak velice, že jí prakticky od jistoty ani nerozeznáváme. Mnohé přírodní zákony jsou dosud vlastně jen pravdě podobny, ale užíváme jich jako jistých (na př. gravitace). Kdyby bylo více důvodů rovnomocných, může se pravděpodobnost stanoviti i číselně počtem pravděpodobnosti. V logice bývají však jednotlivé důvody nejen různé váhy, ale i docela nesouměřitelny, kvalita jejich rozhoduje a nikoli kvantita. – Vývod má mnohdy formu d-u, ale užívá důvodů jen subjektivních; to není pak žádný d., nýbrž pouhé přemlouvání (argumentatio ad hominem). Řečníkovi nejedná se o d. pravdy, nýbrž o souhlas určitých osob a toho dosáhne jistěji působením na subjektivní city, předsudky a slabosti, než vědecky přesným důkazem. Tak přemluvil Menenius Agrippa plebejské emigranty vypravováním bajky o žaludku a údech. Pro.

D. v řízení sporném jest souhrn důvodů, jimiž soud nabývá přesvědčení o pravdě ve sporu tvrzených, avšak odpůrcem popřených okolností skutkových. Právo zákonné v zemi platné soud zná; není třeba tedy d-u o právu, leč o cizím a obyčejovém. Oprávnění i sproštění se povinnosti vzniká podle předpisů právních z určitých skutečností, jež ve sporu ten uvésti má, kdož oněch se dovolává. Popře-li je odpůrce, musí soud vyčkati d-u, neboť stejnou víru dáti sluší oběma stranám. Předmětem d-u jsou tudíž skutky a události, pak poměry a vlastnosti osob i věcí ve sporu tvrzené, odpůrcem popřené, jsou-li rozhodnými, t. j. základem nároků i obran do sporu uvedených, ať již ve směru předmětném neb podmětném, ať s hlediska hmotného aneb formálního práva. Zevně nezřejmé příběhy duševní (vědomost, bezelstnost, bázeň atd.) dokázati lze dolíčením zevně zřejmých výsledků těchto smysly nedostižných příčin. Lhostejno jest, třeba-li dokázati bytí či nebytí rozhodné okolnosti. Pochybnými nejsou okolnosti, kterým nasvědčuje zákonní domněnka, jíž usnadněn d. potud, že po dolíčení okolnosti, snadněji prokazatelné, za dolíčenou platí jiná přímo neprokazatelná, jelikož dle zásad zkušenosti zákonem uznaných z oné vyplývá. Poněvadž ve sporu jde o nároky i obrany, jichž vzdáti se lze třeba nepřímo, totiž nedolíčením podkladu skutkového, k němuž zákon je pojí, náleží soudu, aby v rozepři ohledně příběhu sporného hledal pravdu jen potud, pokud strany sobě toho přejí, a pokud samy naznačily a přístupnými jemu učinily zdroje, z nichž přesvědčení o pravdě tvrzení čerpati lze. Nesmí tudíž soud sporné okolnosti skutkové z úřední povinnosti vyhledávati a po prostředcích k dolíčení jich pátrati nebo strany vybízeti, aby je podaly. Co výslovně nepopřeno, platí v tom právě sporu za pravdivé, byť i pravdou nebylo (§ 107. sd. ř.). Výhradně stranám zůstaveno jest předkládati příhodné prostředky důkazní čili průvody, t. j. pomůcky, jež soudu přesvědčení o sporných okolnostech podati mohou. Není-li ani osob ani věcí přezvědných, stačí k dolíčení přísežné potvrzení příběhu stranou, která ve sporu jej uvedla, ač-li k tomu prve vyzvaný odpůrce neodhodlal se, přísežně jej popříti. Kterak a pokud strany o svých nárocích i povinnostech pořizovati mohou samy, tak i potud disponují tuto o podpůrném doličování pravdy. Rovnost stran ve sporu panující vede k tomu, že jakmile strana dokazující přináší důkazní prostředky k dolíčení popřených tvrzení svých do sporu, odpůrci přísluší brániti se proti tomu výtkou nepřípustnosti d-u, jelikož okolnost dokazovaná není rozhodnou, nebo vytýkáním nepříhodnosti důkazního prostředku, poněvadž k d-u o sporném tvrzení se nehodí, dále namítáním nedostatků důkazního prostředku, které ruší nebo seslabují jeho důkazní moc, nebo konečně odvodem čili protidůkazem (v. t.). Soud nesmí sobě všímati vad důkazního prostředku, jež shledal, nepoukázal-li k nim odpůrce; zdali zřídlo důkazní nedostatkem vytýkaným trpí čili nic, bude opět předmětem d-u, na př. nepravost listiny. Povinnost zákonem stranám uložená, aby pečovaly o to, by soudce náležitým způsobem přesvědčení potřebného nabyl, slove břemenem důkazním (v. t.).

Tresť zásad právních o důkazních prostředcích a jejich moci slove theorií důkazní. Určuje-li zákon přesně podle objektivních odznaků, zdali lze kterousi spornou okolnost za prokázanou pokládati, stanovením podmínek toho tím způsobem, že označuje všechny zdroje přesvědčení soudcova co do druhu, jakosti a síly průvodní, vládne zákonná theorie důkazní. (O historickém vývoji této viz: Ott v Právníku XVI. str. 78.) V rakouském processu ona ovládá soudní řád a stručné řízení, jakož i mimořádná řízení, jimž toto bylo vzorem, ačkoli někdy místa se dopřává volnému uvážení soudcovu co do posouzení moci důkazní. Uznáváť za prostředky důkazní (vedle omylně sem počítaného doznání soudního, jež d. zbytečným činí) doznání mimosoudní, listiny, svědky a znalce i přísahy (rozhodovací doplňovací, oceňovací). Protivou zákonné theorie důkazní jest volná; nevíže soudce podrobnými pravidly ve směru výše naznačeném, nýbrž zůstavuje soudu, aby uvážil a ocenil veškery momenty důkazní podle zvláštních okolností toho kterého určitého případu, řídě se při tom zásadami zkušenosti a pořádaje důvody přesvědčující podle pravidel logiky. Za vlády posléz dotčené theorie nevzniká přesvědčení soudcovo z toho, že dovršena byla složením a spočtením výsledků důkazních míra přesvědčení zákonem typicky stanovená, nýbrž z toho, že různé přesvědčovací dojmy logicky v jediný celek byvše seřaděny splývají v dojem úhrnný, přesvědčení soudcovo rozhodně určující. S toho hlediska vychází řízení ve věcech nepatrných a četné novější předpisy processní, ačkoli ono při listinách podle soudniho řádu plnou víru zasluhujících zákonem stanovenou míru důkazní moci zachovává (§ 36. bag. ř.).

D. poskytuje soudu plnou bezpečnost, že pravdivými jsou faktické okolnosti, prvé popřením v pochybnost uvedené, z nichž vyplývají nároky nebo obrany. Oproti tomu osvědčení záleží pouze v přivádění některých důvodů nasvědčujících faktickým okolnostem, jež jsou základem vyhledávané výhody processní, ačkoli podle toho jen pravdivými býti se zdají. D-em přímým dotvrzuje se soudu právě ta okolnost, o které přesvědčiti se má; nepřímým však nějaká jiná, z níž nutně vyplývá rozhodná. Vzchází-li přesvědčení soudcovo ze zřídla důkazního jediného, nazývá se d. jednoduchým; složitým však tehdy, dojde-li k přesvědčení soudcovu sloučením výtěžků několika průvodních prostředků, z nichž nižádný o sobě k dolíčení pravdy by nepostačoval. D-u potřebí teprve ve sporu, opatrnost však káže starati se o zabezpečení d-u pro budoucí potřebu. Nechť tedy oprávněný o nároku platném, byť i dosud neúčinném, listinu sobě opatří, jakož naopak zavázaný o základu námitky (§ 176., 178. sd. ř.). Podobně postarejž se o d. pro věčnou paměť před sporem nebo vedle něho ten, kdož důvodně obává se ztráty svědka způsobilého k dolíčení okolností ať nárok ať obranu zakládajících, anebo ten, kdo chová obavu, že se změní tvářnost věci, již jen znalci seznati mohou (§ 179., 188. sd. ř.).

Dokazováním jest všeliká činnost stran podporovaná soudcem směřující ve sporu k tomu, aby soud příhodnými prostředky potřebného přesvědčení o sporných faktech nabyl. Rozeznáváme při tom různé úkony. Nabízení se k d-u slove naznačování příhodného prostředku důkazního náležitým způsobem učiněné, z pravidla totiž současně s uváděním té které okolnosti (t. zv. anticipace d-u). Připuštění k d-u jest prohlášení soudu, kterým straně k d-u se nabídnuvší následkem záporu odpůrcova po skončeném projednávání rozepře povoluje, aby důkazního prostředku prve nabízeného užila. Soud prohlašuje se o potřebě d-u buď výrokem, jímž nikterak nepředurčuje rozhodnutí konečné dle výsledku d-u (t. zv. přísudkem ohledně svědků a znalců), buď podmíněným, na výsledcích připuštěného d-u závislým konečným nálezem ve věci samé (ohledně přísah). Prohlášení takové vůbec odpadá při listinách. Úkon strany, jímž projevuje vůli provésti d. připuštěný, slove přihlášení se k d-u. Neučiní-li tak ve lhůtě k tomu zachované odříká se tím d-zu, o který jde. Skutečné předvedení a těžení z důkazních prostředků při soudě slove provedení důkazu. O výsledcích jeho projednati mohou strany zvláštními spisy důkazními při d-u svědky a znalci. V řízení stručném tyto však odpadly zároveň s přihláškou k dotčeným d-ům. O tom, zdařil-li se d., pronáší se soud v důvodech rozsudku, jen při d-u přísahami zvláštním sdělením. Dle soudního řádu za to pokládati sluší, že plné přesvědčení soudcovo a tím zdařený d. nastává nenáhlým stupňováním. Když tvrzení d-u vyžadující nepodobá se jen pravdě, nýbrž tolik výtěžků důkazních jest po rukou, že již kolísání překonáno bylo a původní pochybnost ustoupila důvěře v pravdu popřeného tvrzení, ač nepostačují výsledky důkazní, aby přesvědčení soudcovo na dobro dovršily, podán jest ve smyslu zákonné důkazní theorie d. nadpoloviční. Přidruží-li se k tomu ještě něco pravdě nasvědčujících momentů, jež by o sobě kolísání soudcovo sice určiti s to nebyly, avšak k tomu postačují, aby z jiného zdroje čerpané, ačkoli dosud neúplné přesvědčení dovršily a dotvrdily, tudíž méně než poloviční d. činí, vzejde připočtením toho plný d. Vítanou pomůckou k dovršení a zaokrouhlení d-u nadpolovičního jest zvláště přísaha doplňovací, vykonávaná stranou d. podávající. Takového shrnování důkazních výsledků z různých zřídel čerpaných arci nebylo by třeba, jestliže dokazující doličoval tvrzení své d-em, jejž zákon o sobě za plný d. považuje. Velmi případně porovnal slavný italský právník Baldus de Ubaldis († 1400) tyto různé stupně dovršování d-u, když pro hlásil, že plný d. rovná se výsluní jasného dne, kdy vše podrobně seznáváme, nadpoloviční d. rannímu svitání, kdy sice člověka vidíme, avšak osobu nepoznáváme, d. nepodařený dokonce noční tmě, již proniknouti zrakem se nepodaří. Rakouské právo nezná odstraňování a shlazování podezření, jež vzniklo kusým, ale o sobě ani polovičním d-em, jakousi přísahou očišťovací odpůrcovou (§ 213. sd. ř.). Ott.

D. v řízení trestním. Účelem d. v řízení trestním jest, aby zjednána byla právní (třeba ne naprostá) jistota těch skutečností, ve kterých splňují se ony všeobecné i zvláštní podmínky, na nichžto dle práva trestního hmotného závisí vina obžalovaného v příčině určitého činu trestného a způsob i velikost trestu za tento čin zaslouženého. Vedle toho však třeba v samém řízení namnoze také vésti důkaz o skutečnostech významu toliko processního, t. j. takových, které jsou podmínkou nějakého výkonu, opatření nebo rozhodnutí rázu processního. Vždv však směřuje d. k tomu, aby se jím dolíčila objektivná pravdivost jisté tvrzené skutečnosti (objektivný systém průvodní), a nikoliv jen, jak tomu bylo v právu slovanském a germanském, subjektivná hodnověrnost toho, jenž d. vede (subjektivný s. p.).

Co do průvodů neboli prostředků důkazních, jimiž důkaz lze vésti, jest v řízení trestním ta zvláštnost, že nemají tu místa přísahy stran. D. přísahou totiž jest poměrně nejméně bezpečen a nehodí se proto pro řízení trestní, kteréž musí tak býti upraveno, aby bylo dosaženo výsledků co jen možno srovnalých s pravdou skutečnou (zásada pravdy materiálné). Mimo to přísahou vkládá se rozhodnutí v ruce stran processních, což by v řízení trestním bylo z části závadno, z části nebezpečno. Jako žalobce vystupuje zajisté v řízení trestním jménem státu orgán úřední, státní zástupce, kterýž nejsa osobně súčastněn ve věci, o kterou jde, neměl z pravidla také příležitosti, aby sám z vlastního názoru poznal skutečnosti, o kterých by měl přísahati. Obžalovaný pak nemaje začasté jiné volby, než svědčiti proti samému sobě, nebo přísahati křivě, byl by uváděn v tíseň, ve které by pokušení ku křivé přísaze jen stěží mohl odolati. Takové požadování přísahy na obžalovaném nesrovnávalo by se také se zásadou uznávanou v dnešním řízení trestním, že obžalovaný nemá býti donucován pověděti pravdu. Zbývají tedy v řízení trestním tyto průvody: výpověď obviněného, resp. obžalovaného, zvláště pokud obsahuje přiznání, předměty soudního ohledání, výpověď znalců, výpověď svědků a listiny. Nikoli však nejsou zvláštním průvodem půtahy neboli indicie (viz níže).

D. se rozděluje: 1. na přímý a nepřímý neboli složený. Při onom jest předmětem d-u sama ta okolnost, která jeví se býti přímo pro rozhodnutí důležitou; při tomto dokazuje se okolnost jiná, ze které na onu s větší nebo menší pravděpodobností lze souditi, ku př. nalezení věcí obviněnému náležejících namístě činu (d. z indicií); 2. na d. obviňovací neboli usvědčovací a d. vývodní neboli obhajovací. Oním mají býti dokázány všecky okolnosti, jež mohou býti v neprospěch obžalovaného; tímto má buď d. obviňovací býti vyvrácen (odvod), nebo mají dokázány býti samostatné okolnosti, pro kteréž, i kdyby d. obviňovací měl býti pokládán za zdařený, obžalovaný by nemohl býti odsouzen, anebo alespoň jen k trestu mírnějšímu (obrany, jimiž dokazují se okolnosti, pro které trestnost činu jest vyloučena nebo zase pominula, aneb okolnosti polehčující); 3. na d. úplný a neúplný. Úplným jest d., který zjednává (skutečné nebo dle zákona předpokládané) přesvědčení soudcovo o tom, že některá okolnost jest pravdiva; neúplným onen, kterým vzniká toliko větší nebo menší pravděpodobnost o tom, že okolnost jest pravdiva. Plného d-u vyhledává se jen ve hlavním přelíčení pro výrok poroty a rozsudek soudní, kterým obžalovaný shledán byl vinným. Nebyl-li tu proveden plný d. obviňovací, obžalovaný musí býti osvobozen. Pro jinaká rozhodnutí a opatření stačí d. neúplný. Tak všude, kde žádá se toliko »prokázání« nebo »osvědčení« (§§ 73, 478, odst. 1. ř. tr., § 23., odst. 1. zák. o zděl. sezn. porot. ze dne 23 květ. 1873 č. 121 ř. z.), nebo kde stačí toliko »podezření« (ř. tr. §§ 38., 127., 130, 131., 139., 141., 170. č. 1, 175, 177, 177, 178, 180). V té příčině jeví se tedy podstatný rozdíl mezi hlavním přelíčením a předcházejícími částmi řízení. Tam obžalovaný nemůže býti odsouzen, nebyla-li vina jeho úplně dokázána, tak že každá pochybnost jest v jeho prospěch; tu stačí samo důvodné podezření, aby mohlo oproti obviněnému býti nastupováno (§ 111. srv. s. § 91. odst. 2. a § 213. č. 2 ř. tr. a contr.).

Pravidlem jest, že každou pro rozhodnutí důležitou okolnost třeba dokázati. Z pravidla toho však sluší vyjmouti také okolnosti, které jsou mlčky obsaženy v samém ději žalobním nebo z něho vyplývají, jako na př. že obviněný jest osobou podrobenou našim zákonům trestním a našemu řízení trestnímu; že soud trestní jest příslušným atd. Ovšem kdyby činěny byly důvodné námitky, slušelo by i tyto okolnosti dokázati. Podobně má se věc v příčině takových okolností, které potud lze pokládati za pravdivé, pokud dle obyčejného běhu věcí není rozumné příčiny o tom pochybovati, tak o příčetnosti obviněného, o příčinné spojitosti atd. Vzešla-li by však v té příčině závažná pochybnost, nastala by tím potřeba i tyto okolnosti dokázati. Další okolnosti, jež bez d-u sluší pokládati za pravdivé, jsou okolnosti obecně známé (notorické) a konečně takové, pro které stanovena jest zákonná domněnka (praesumtio iuris) a které proto sluší potud pokládati za pravdivé, pokud nebyla dokázána jejich nepravdivost. Při tom arci třeba připomenouti, že domněnky toho způsobu, poněvadž jich připuštění nesrovnává se s účelem pravdy materiálné, mají platnost jen v některých otázkách práva processního (na př. § 181., odst. 1. ř. tr.), při čemž vlastně mění se toliko předmět dokazování, ježto místo okolnosti, která v pravdě má býti dokázána, dokazuje se jen okolnost zakládající právní domněnku.

Vedle toho jsou některé okolnosti, jež zákon dokazovati buď vůbec nedovoluje (srv. § 490. tr. z. z r. 1852), nebo jen za jistých podmínek (srv. § 151. č. 2. tr. ř.). Tu však vlastně jest smysl zákona ten, že samy okolnosti ty nemají býti řaděny k okolnostem pro rozhodnutí závažným a že proto řízení trestní vůbec a tedy také dokazování k nim vztahovati se, aniž při rozhodování k nim hleděno býti nemá. Jiné okolnosti zase není dovoleno bráti vůbec v pochybnost v řízení trestním, tak že by bylo zbytečno je tu dokazovati. To platí o takových okolnostech, na kterých závisí rozhodnutí otázky praejudiciálné, náležející v jiný obor právní, zejména otázky soukromoprávné, pokud soud trestní jest vázán rozsudkem soudu civilního o takové otázce praejudicialné (§ 5. odst. 3. ř. tr.). Naproti tomu nezávisí potřeba dokazovati některou okolnost na tom, zdali strana, proti kteréž okolnost ta se uvádí, ji popřela, neboť taková podmínka byla by v odporu se zásadami officiálnosti a pravdy materiálné platnými v řízení trestním.

Řízení průvodní, pokud o jeho výsledky opírati se má rozsudek, náleží dle zásady přímosti do hlavního přelíčení; v ostatních stadiích processních naskytuje se potřeba dokazovati jen ty okolnosti, na kterých závisí různá rozhodnutí nebo opatření rázu processního do těchto stadií náležející. Avšak i řízení průvodní, pokud náleží do hlavního přelíčení, rozšiřuje se zároveň na stadia předcházející. Ve stadiu přípravném (vyhledávání a vyšetřování přípravném) mají totiž d-y býti připraveny a pro hlavní přelíčení zabezpečeny (srv. § 91. odst. 2. a § 111 ř. tr.). K tomu konci předseberou se tu různé výkony vyšetřovací, jako zejména soudní ohledání, výslech obviněného, svědků a znalců, opatřují se listiny a jiné věci pro řízení důležité atd. Při tom z příčin vhodnosti činí se částečná úchylka od zásady přímosti v ten způsob, že některé d-y již v tomto stadiu provádějí se v plném rozsahu, tak že ve hlavním přelíčení předčítá se jen protokol o tom sepsaný v řízení přípravném. To platí o soudním ohledání a nálezu znaleckém a za jistých podmínek též o výslechu svědeckém (§§ 117., 124., 169., 252. ř. tr.). Vedení d-u v samém hlavním přelíčení vloženo jest dle našeho práva v ruce předsedajícího, kterýž má při tom v celku tutéž působnost, jako soudce vyšetřující v přípravném vyšetřování, na němž zejména jest, aby vyslýchal obžalovaného, svědky a znalce (§§ 232., 245 odst. 1., § 248. odst. 1.). Ostatní členové soudu, porotci, strany a jich zástupci mohou jen se svolením předsedajícího dávati osobám vyslýchaným otázky (§§ 249. a 315.). Zůstaviti výslech úplně stranám, jako jest tomu v právu anglickém a jak také za jistých podmínek jest možno i dle ř. tr. německého (srv. čl. cross-examination), náš ř. tr. nedovoluje. Zásada přímosti dochází ve hlavním přelíčení platnosti v tom, že soud nalézající (rovněž porotci) má rozhodovati jen dle toho, co vyskytlo se ve hlavním přelíčení, ke spisům pak má hleděti jen potud, pokud tu byly předčítány (§ 258. odst. 1., § 326. odst. 2. a 3. ř. tr.). Při tom i samo předčítání dotčených spisů, zvláště pak spisů z předcházejícího řízení přípravného, jako jsou protokolly o výslechu spoluobviněných a svědků a posudky znalecké, obmezeno jest jen na určité případy, v zákoně pevně stanovené (§ 252. ř. tr.).

Co do otázky, jaké míry d-ů některé okolnosti nasvědčujících jest třeba, aby okolnost ta při oceňování důkazu soudcem mohla pokládána býti za dokázanou, náš ř. tr. podobně jako novější zákony vůbec nestanoví nijakých průvodních pravidel, nýbrž zůstavuje to volnému uvážení soudcovu, vedenému jen platnými zákony lidského myšlení (zásada volného uvažování d-ů § 258. odst. 2., § 326. odst. 2. a 3. ř. tr.). Avšak jen v tom jest soudce volným, že vlastní jeho přesvědčení rozhoduje o tom, zdali vedený d. jest či není dostatečný; toto své přesvědčení smí však opírati výhradně jen o d-y, které zákonnými průvody a v zákonné formě byly provedeny.

Formalného břemene průvodního řízení trestní nezná (srv. čl. Břemeno průvodní v ř. tr.). Poněvadž však materiálně břímě průvodní stihne tu stranu, které na tom záleží, aby některá okolnost byla dokázána, poskytuje se stranám právo jednotlivé průvody navrhovati. V řízení přípravném obsaženo jest toto právo v právu navrhovati jednotlivé výkony vyšetřovací (§ 97. odst. 1., § 112 ř. tr.). Pro hlavní přelíčení strany navrhují průvody již ve stadiu přechodném. Žalobce činí tak ve spise obžalovacím (§ 207. odst. 4.), o jeho návrzích pak, jestliže podány byly proti spisu obžalovacímu námitky, rozhoduje sborový soud druhé instance (§ 214. odst. 2.), jinak předsedající, nebo má-li pochybnosti v příčině připuštění všech navržených svědků a znalců, radní komora (§ 225). Obviněný může svoje průvody navrhnouti v námitkách podaných proti spisu obžalovacímu, o čemž rozhoduje sborový soud druhé instance (§ 214. odst. 2.). Mimo to mohou po pravoplatném již vydání v obžalovanost žalobce soukromý, účastník i obžalovaný navrhnouti, aby ještě jiní svědkové a znalci byli obesláni, než které jmenuje spis obžalovací nebo které připustil nález sborového soudu druhé instance. O návrzích těch rozhoduje předsedající anebo, nemíní-li mu dáti místa, radní komora (§ 222. a 225.). Ve hlavním přelíčení samém strany mohou nejprve obnoviti návrhy učiněné ve stadiu přechodním, avšak radní komorou zamítnuté (§ 225. odst. 2.), i mohou také učiniti návrhy na připuštění průvodů zcela nových, o čemž tu rozhoduje předsedající nebo shromážděný soud dle povšechného pravidla § 238. (srv. k tomu § 276.). Právo to chráněno jest zmatečnou stížností dle § 281., č. 4 a § 344. č. 5. Průvod některou stranou navržený a soudem připuštěný stává se pro obě strany společným; strana ta může proto jen se svolením strany druhé od něho zase upustiti (§ 246. odst. 2.). Vedle zmíněné působnosti stran uznává se však i povinnost soudu pečovati o to, aby, potřeba-li toho, ještě další průvody byly opatřeny. V řízení přípravném povinnost ta jest obsažena v povšechné officiální působnosti soudce vyšetřujícího (§ 96). Ve hlavním přelíčení pak propůjčena jest k tomu konci předsedajícímu t. zv. moc diskreční, podle kteréž může »nové«, t. j. takové svědky a znalce, kteří nebyli k návrhu stran soudem již připuštěni (aneb od kterých strany zase byly upustily), ke hlavnímu přelíčení obeslati, za »nové« posudky znalecké žádati nebo jinaké průvody dáti opatřiti, zvláště také předsevzíti se soudem ohledání nebo vyslati k tomu některého člena soudu, který by potom podal zprávu.

Z novější literatury srovnej kromě spisů povšechných: Bonnier, Traité théorique et pratique des preuves en droit civil et en droit criminel (3. vyd. 1862); Best, Grundzüge des englischen Beweisrechts, bearbeitet von Marquardsen (1851); v. Bar, Recht und Beweis im Geschwornengericht (1865); Glaser, Beiträge zur Lehre vom Beweis im Strafprozess (1883); Rupp, Der Beweis im Strafverfahren, 1884. -rch.