Ottův slovník naučný/Epidémie

Ottův slovník naučný
Epideixis	Epidémie	Epidendron

Údaje o textu
Titulek:	Epidémie
Autor:	Gustav Kabrhel, Vítězslav Janovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. S. 656. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Epidemie

Epidémie jest časté vyskytování se téhož onemocnění mezi obyvatelstvem některého většího nebo menšího territoria. E. mohou vystupovati endémicky, t. j. jsouce vázány na jisté ohraničené území, anebo postupují s místa na místo, ohromné množství lidí zachvacujíce. Jestliže území, v němž e. se vyvinula, jest velmi veliké, mluví se o pandémiích. Kolik případů téže nemoci jest třeba ku vzniku e. a jak velkou čtverečnou rozlohu musí míti území e-mií postižené, aby se mohlo říci, že běží o pandémii, nelze určitě číslem stanoviti, rovněž jako není možno udati, kolik stromů musí míti les. To jest příčinou, že zejména v prvních počátcích e. některé nemoci můžeme býti v nejistotě, vystupuje-li skutečně již epidémicky čili nic. Nicméně obrátíme-li zřetel k celému průběhu e., můžeme i bez takového číselného měřítka stanoviti počátek i konec její. Každá e. má totiž při svém vývoji jistou pravidelnost v postupu, která spočívá v tom, že do jisté doby počet onemocnění v jisté jednotce časové se vyskytujících se postupně den ode dne zvětšuje, načež se děje opak, t. j. počet onemocnění na tutéž jednotku časovou (v jistém territoriu) připadající postupně se zmenšuje. — Pozorujeme-li tudíž e-ii jako celek, můžeme říci se vší určitostí, kdy začala a kdy skončila. Užije-li se k znázornění chodu e. methody grafické, při kteréž na osu úseček se nanášejí jednotky časové a k nim sestrojí příslušné pořadnice, naznačující svou délkou počet onemocnění na dotyčné jednotky časové připadající, dostaneme křivku zprvu do výše k jistému maximu vystupující, odtud však dolů klesající. Pohled na takový diagramm zpraví nás ihned o počátku, konci neb i jiných zjevech průběhu e. se týkajících. Epidémické vystupování téže nemoci vede k domněnce, že zde asi jest nějaká příčina vzniku všem případům společná, což také bylo objasněno objevy doby novější. Dle těchto musíme míti za to, že epidémické nemoci z pravidla jsou podmíněny invasí jistých specifických mikroorganismů do těla lidského, které v době e. měly buď ku svému vývoji a množení nebo ku přenášení s člověka na člověka (přímo nebo nepřímo) jisté příznivé podmínky. Názor ten, byť i platil o převážné většině nemocí epidémických, nemá však platnosti obecné. Jsouť nemoci, které mohou míti průběh epidémický, kde však invase mikroorganismů, tudíž infekce, za příčinu vzniku pokládána býti nemůže. Takovou nemocí jest na př. chorea (Vítův tanec). Epidémické vystupování této nemoci bylo, jak se podobá, podmíněno náklonností k napodobování jistých pohybův. Viz Infekce (Infekční nemoci). Kl.

Dějiny e-ií. Jakožto nemoci hromadné a sdělné ve smyslu novějšího výměru toho slova zajisté panovaly e. již od dob nepamětných, jak dosvědčují jednotlivé údaje z nejstarších pramenů historie mediciny, egyptských, židovských a indických. Bezpečnější arci a soubornější spracování jakož i pečlivější zaznamenání nastalo teprve se vzkvětem lékařské literatury a když většina lékařů dosáhla vzdělání, které dovolovalo správné zaznamenávání moru. Vedle toho však nalézáme ve starém i středním věku, že také historikové zaznamenávali e. Rozbory vědecké jednotlivých e-ií počínají se arci teprv od Hippokrata, jehož kniha Περὶ ἐπιδημιῶν (O epidémiích) obsahuje poznámky a pozorování do dnešní doby velmi cenné. Nejstarší zjištěná e. jest t zv. attický mor či Thukydidův, popsaný slavným tímto historikem; zuřil v l. 430—425 př. Kr., a Thukydidés uvádí vývoj jeho v souvislosti s neobyčejnými zjevy přírodními, úkaz to, s nímž se také u epidemiologů pozdějších dosti zhusta setkáváme. Zajímavo jest, že o této e-ii psal i Hippokratés. Dle všeho tvořil základ mor dýmějový či bubonový, onemocnění to akutní, které nyní ještě, ač zřídka, vyskytuje se hlavně v Asii a které tvoří základní rys velikých e-ií morových ve středověku. Jde tu o horečnaté onemocnění povšechné se hnisáním lymfatických žlaz a příznaky septickými; vedle toho však se zdá, že celá řada jiných affekcí, jako onemocnění dutiny ústní a oční, byla pojata do tohoto moru. Mor ten byl velmi zhoubný, zuřil hlavně v Athénách dvakráte a pouze vojsko athénské ztratilo prý asi 10.000 mužů. Někteří autorové domnívali se, že to byly neštovice; tomu však novější badání nenasvědčují. S obrazem typické e. bubonové, tedy vlastního moru dýmějového, který asi byl již Hippokratovi znám, setkáváme se ve zprávách Rufa z Efesu o moru egyptském, načež již u všech lékařů pozdějších nalézají se zprávy o této nemoci. Podobá se, že mor dýmějový, který později se rozšířil po celém vzdělaném světě a pohltil ve starém věku a středověku milliony lidí, započal již asi ve II. stol. před započetím našeho letopočtu v Indii, Egyptě a Sýrii, že však zůstal s počátku asi omezen na menší okrsky, než se ve způsobě pandémie rozšířil; vidíme tu v novější době podobný úkaz na choleře, která po dlouhá léta zůstala omezena na domov svůj v Indii, než na počátku tohoto století rozšířila se do Evropy. Pochybnější jest náhled, že již v I. stol. našeho letopočtu panovaly neštovice. Dle dnešního stavu bádání epidémiologických zdá se, že onemocnění to vyšlo z Egypta, než pak v V. a VI. stol. nabylo velikého rozšíření epidémického, o čemž se ještě později zmíníme. Následující nyní mory jsou skoro veskrze mory v pravém slova smyslu t. j. mory dýmějové. V l. 165—168 mor Antoniův či Galenův zuřil po veliké části antického světa, v Asii, Římě a Gallii. Zde již zaznamenáno, že větší vojenské tažení (vojsko Lucia Vera) stalo se pramenem rozšíření moru. Císař Marcus Aurelius podlehl této nemoci r. 180. O její podstatě víme, že byla s horečkou spojena affekce ústní a rozsáhlá osutina. Spisovatelé čítají mor ten částečně mezi exanthématický tyf, částečně mezi neštovice. Na to následuje mor řečený Cyprianův (251-266), většinou mor bubonový. Podobně zdá se, že i veliký mor Justiniánův (531—580) nejvíce záležel v moru dýmějovém, ačkoliv i infekční affekce krční snad druhu diftheritického, které dnes přesně určiti nelze, pod obrazem tohoto moru současné vycházely z Egypta a rozšiřovaly se po celém tehdy známém světě; v Cařihradě umíralo tenkráte denně 5000 lidí.

Poněkud důkladnějších zpráv, ze kterých též lépe na podstatu jednotlivých nemocí souditi můžeme, máme ze středověku. Unavovalo by vypočítávati zde všecky e.; jasnější přehled získáme, ohlédneme-li se po rozvíření jednotlivých nemocí v této době. Tu k moru dýmějovému, jenž více méně tvoří jaksi signaturu tehdejší doby trvající po celý středověk, přistupuje jiné onemocnění, které až do nynějška, zvláště v některých zemích, mívalo bohatou žeň — neštovice. Korán zmiňuje se ve 105. suře poprvé jasněji o onemocnění tom, jež při obležení Mekky v VI. stol. vzniklo ve vojsku habešském. Marius Avenches píše o e-ii neštovičné z r. 570, která panovala ve Francii a Italii, a od té doby pozorujeme hlavně silné její rozšiřování se v těchto zemích. Slavným stal se spis slovutného lékaře arabského De variolis et morbillis a popis chronisty Řehoře Turského, jenž vypravuje o velikých spoustách neštovic ve Francii. Že neštovice i Číňanům byly známy, dosud historicky dokázáno není, ač inoculace či očkování neštovic pravých se těší tam značnému stáří. Symptómatologie jest hlavně vylíčena Rhazesem tak mistrným způsobem, že není opominut skoro žádný příznak a žádná komplikace, které v novější době pozorujeme. Zároveň objevuje se i nyní zvolna popis e. spalniček, které však nebyly přesně rozlišovány od spály (scarlatina) a neštovic. Hlavním onemocněním však po celý středověk byl mor dýmějový, jenž ve hrozných e-iích, pohltivších milliony lidí, zuříval po Evropě od VII.—XVII. stol. E. ty byly vždy původu orientálního, vzniknuvše v Egyptě nebo v Asii, hlavně v Malé Asii, a rozšířivše se pak po Evropě, zde se zahnizďovaly. V XVIII. stol. byl mor v Evropě řídkým hostem, v XIX. pak stol. se ještě řidčeji objevuje a teprve v létech sedmdesátých nemnohé případy v Rusku (v Astrachani) poutaly k sobě pozornost lékařstva. Nikdy však již mor v Evropě nedosáhl takové krutosti a nevyžádal sobě obětí tolik jako ve středověku, kdy také naše země často ukrutně zastižena bývala.

Z nejkrutějších morů byla »černá smrť«, která zuřila v XIV. stol právě v době velikých převratů politických, sociálních, pronásledování židů atd. Nemoc vznikla prý v Číně a Tatarsku kolem r. 1346, zuřila v Sýrii, zvl. v Alepu takovou měrou, že zmíralo až 1000 lidí denně. R. 1347 dostala se do Evropy, usadila se v Italii, kde ve Florencii toho roku zhubila prý 96.000 lidí, dostala se pak do ostatní Evropy, r. 1349 do Čech a dle Heckera vyžádala sobě za 5 let 25,000.000 obětí. Dle líčení tehdejších autorů, z nichž hlavně vyniká líčení Quidona z Chauliaku, byl to mor dýmějový s vysokou horečkou a haemorrhagickými příznaky, z nichž hlavně krvácení z plic a do kůže vynikalo. Hlavně šířila se nemoc ta nákazou, o níž nalézáme klassický popis u Boccaccia a Petrarky; v sociálním ohledu jest zajímavo, že za ní vyvinula se bratrstva mrskačův a pronásledování židův. Tak hrozným způsobem arci nevystoupila již žádná pandémie morová, přece však ještě mor v častých e-iích hlavně následkem válek (na př. války 30leté) často se v Evropě vyskytoval, a i Čechy bvly ještě v XVIII. stol., hlavně Praha a nejbližší okolí, zlými ranami morovými stiženy. Z e-ií středověkých jest ještě zajímavá e. pathologického tančení, která se jako e. psychická vyvinula nejdříve kolem r. 1021 v Dessavsku, r. 1278 v Utrechtu a r. 1395 v Německu vůbec. Zběsilost taneční zachvátila obyvatele celých měst, tak na př. r. 1418 ve Štrasburce bylo 100 mužů a žen zachváceno tímto neduhem Podobá se, že to byla posunčina (chorea s. Viti) a řada zjevů psychických. Konečně jest se nám ještě zmíniti o veliké e-ii kožní, nemoci chronické, totiž malomocenství (lepra), jehožto původ sluší hledati taktéž na Východě. Onemocnění to rozšířilo se po Evropě hlavně následkem křižáckých tažení a nabylo takových rozměrů, že byla doba, kdy až 17.000 nemocnic leprových t. z v. leproserií v Evropě se nalézalo. Ohyzdné toto onemocnění mělo za následek celou řadu profylaktických a hygienických nařízení, která vyvinuvše se hlavně na základě isolace, malomocné vůbec ze společnosti lidské vyobcovávala. Zaměstnávaly se zvláštní řády, beghardi a lazaristé (na ně upomíná v Praze bývalý kostel sv. Lazara) ošetřováním malomocných. Teprve když sklonkem XV. stol. počalo se objevovati v e-ii hromadné rozšíření syfilidy, ustupuje malomocenství do pozadí a objevuje se v Evropě nyní ještě pouze endémicky v Norsku, Rusku, Finsku, Rumunsku, Italii a jižní Francii. Na rozhraní středního a nového věku stojí jako rozsáhlé onemocnění povšechné syfilis, která ku konci XV. stol., hlavně kol r. 1495, objevovala se v pandémickém skoro rozšíření v Evropě a probíhala pod obrazem ne chronického, jako nyní, nýbrž subakutního onemocnění, které ve veliké části končilo smrtí. Ostatně není dokázáno, že syfilis nepanovala již před rokem 1495, tak jako není dokázán americký původ této nemoci, nýbrž zdá se, že sem a tam sporadicky objevovaly se nemoci syfilitické, arci zřídka, již od věku starého, kdežto e. teprve sklonkem XV. stol. nastala. Epidemické toto rozšíření syfilidy trvalo až asi do r. 1530; odtud počíná se nemoc ta opět objevovati v mezích, v nichž podnes ji vidíme.

V téže době objevovala se nová e., arci ne tak zhusta jako černý mor nebo syfilis, totiž anglický pot, který byl však včasně omezen na dobu dosti krátkou. Ukázala se pak tato e, spojená se značnými horečkami a pocením, nejdříve r. 1486 v Anglii, kde byla dosti zhoubná, rozšířila se pak na ostatní Evropu a uhasla kolem r. 1560. S touto horečkou spojeny byly prudké bolesti hlavy, deliria, somnolence a hlavně četné osutiny ve tvaru potniček. V XVI. stol. pozorujeme v dějinách e-ií zajímavý úkaz, že onemocnění epidémické, které do této doby dominovalo, totiž mor dýmějový, ustupuje poněkud do pozadí; za to však objevilo se onemocnění jiné, které hlavně za tehdejších častých válek mělo velmi příznivé poměry, totiž tyf kožní či petechiální. Fracastor, jeden ze zakladatelů vědecké epidémiografie, první r. 1505 pozoroval v Itálii tyfus kožní a první jej vědecky popsal. Od této doby vyskytuje se onemocnění to zhusta ve Francii, Nizozemsku, v Italii a Španělsku. Příznaky tehdy popsané shodují se úplně s příznaky dnes pozorovanými. Pod jménem morbu hungaricus byla popsána pouze jedna odrůda tyfosního onemocnění, která výlevy svými na kůži a jinými příznaky valně se blížila tyfu kožnímu. V této době, totiž ve stol. XVI. počíná častěji vystupovati také jiné onemocnění epidémické, které i v nejnovější době za války i jindy často se ukazuje, totiž úplavice (dysenteria), která již Aretaiovi byla známa. Také influenza, která již kolem r. 1387 pozorována byla, objevovala se za velikých e-ií na sklonku XVI. stol. Zároveň zaznamenány nyní rozsáhlejší vždy epidémiografií i četné e. nemocí jiných. Tak na sklonku XV. stol. saští lékaři nejdříve blíže popisují kurděje (scorbut), panovavší ve značném rozšíření na zemi i na moři. Poprvé věnuje se také větší pozornost epidémickému rozšíření zimnice (malaria), o které hlavně ze XVII. st. máme obšírné zprávy zvláště lékařů angl., především Sydenhama, který již dobře rozeznával různé její příznaky. Tyf kožní, a jak se zdá, i tyf abdominální panoval po celou dobu 30leté války; i zde v Čechách zaznamenány jsou v této době četné e. tyfu a neštovic. Ještě jednou vzplanul prudčeji mor v XVII. stol., hlavně r. 1676 byly Čechy zacháceny a Vídeň ztratila ve dvou létech 76.921 nemocných. Na sklonku XVII. a poč. XVIII. století počínají opět řáditi neštovice, zvláště v Londýně a ve Vídni. V řadě nemocí epidémických, jak patrno, dosti pestré, objevuje se ještě nemoc nová, na kterou průběhem XVIII. stol. poněkud zapomenuto, až opět Bretonneau na poč. t. stol. upozornil na pravou podstatu nemoci, jež dosud náleží k nejnebezpečnějším nemocem dětským, totiž diftherie. Zprávy, které můžeme jistě vztahovati na diftherii, nalézají se u špan. lékařů na sklonku XVI. stol.; tenkráte nemoc tu nazvali »garrotillo« dle popravního nástroje k uškrcení zločinců. Byly známy již různé formy diftherie u lékařů špan., hlavně Villa Real líčí jak příznaky místní v krku, tak i těžké septické příznaky diftherie způsobem mistrným. Též o ceně tracheotomie (řezu na průdušnici), kterou jedni odporučovali, kdežto druzí z ní zráželi, rozepisovali se tehdejší lékaři. V XVIII. století, kde epidémiografické práce tak se množí, že téměř jest skoro nemožno je přehlédnouti a kde e. velmi pečlivě se zaznamenávají, vidíme opět, že epidémické nemoci mají bohatou žeň. Ještě jednou na poč. XVIII. stol. vystupuje mor; v červenci 1713 počíná zuřiti v Praze (viz Weitenweber »Die Pest in Prag«); neštovic a úplavice stále přibývá, podobně, ač řídce, vyskytuje se diftherie a tyf kožní. Přibývání neštovic vede k zavedení inoculace (očkování) odměšku pravých neštovic za tím účelem, aby se způsobilo onemocnění mírnější, které by před prudkým chránilo. Methoda tato byla Angličankou Lady Montague z Orientu zavedena do Evropy, kde našla v tělesném lékaři Marie Terezie Van Swietenovi mocného zastance. Později pak ku sklonku století udána byla jemnější methoda očkování Angličanem Jennerem, od kteréž doby datují se úplný převrat v e-iích neštovičních hlavně v oněch zemích, ve kterých očkování jest zákonitě upraveno. Sklonkem XVIII. stol. počínají se objevovati také častější e. tyfu, jehož pravá podstata arci teprve mnohem později, počátkem našeho století, franc. pathologem Louisem poznána byla, jehožto příznaky však z popisu tehdejších horeček docela jasně vystupují. Také e. diftherie ukazují se v těchto létech častěji. V této době byly také Čechy, ve kterých za doby panování Josefa II. hlad se zahnízdil, zachváceny e-mi tyfovými. Mor tehdáž ukazoval se pořídku v Rusku, Multánsku, Sedmihradsku a Polsku. Mor moskevský tehdy ovšem byl velmi prudký, denně umíralo 600—1000 lidí, tak že v září t. r. v Moskvě zemřelo 21.401 nemocných. Za Napoleonských válek rozmnožily se e. značnou měrou, hlavně dysenteríe a tyf, jak abdominální tak i skvrnitý, vyžádaly si velikých obětí. Vůbec počínajíc od této doby e. kromě moru, který zvolna zmizel, nabývají nynějšího rázu; jen e. exanthématického tyfu nedosáhly již tak velikého rozšíření ani za doby válečné, jako v létech dřívějších. V tehdejší době také o jednotlivých nemocech epidemických a především o tyfu pilněji bádáno; po četných pracích předchozích Roderera, Morgagniho a Brunera franc. lékař Louis r. 1767 dokázal vředy v ileu, což jest hlavní příznak tyfového onemocnění. Dříve pozorované nemoci ustupují v prvních třech desítiletích tohoto stol. vůbec více do pozadí a jako hlavně rozšířené epidemické nemoci v Evropě jeví se pak v různých e-iích tyfus, diftherie, spála, spalničky, úplavice a neštovice, ku kterým přistupuje jako nové onemocnění cholera. Onemocnění to počalo poprvé epidemicky se objevovati r. 1817. rozšířilo se pak po celé známé zemi, stalo se pandémií a vyžádalo sobě v četných e-iích millionů obětí. Starší autorové rozeznávají obyčejně 4 pandemické odrůdy cholery a sice: první v l. 1817—23, druhou 1826-37, třetí 1846—63 a čtvrtou 1865—75; k těm můžeme přidati ještě pátou od r. 1880 až téměř do dneška, kdy cholera hlavně od posledních 3 let počíná se sem a tam objevovati po Evropě, ač nikdy v hrozných pandémiích doby dřívější. Zdá se, že onemocnění toto panovalo vlastně již r. 1816 ve východoindickém distriktu beharském v okolí Turnie, odkud se r. 1817 rozšířilo po Indii na Ceylon, Siam, Malaku, r. 1820 na vých. pobřeží Afriky, roku 1821 do Arábie a dostalo se r. 1823 nejdříve do Astrachaně. — Druhá pandémie začínající r. 1826 dostala se r. 1829 do Orenburku, roku 1830 do větší části Ruska, překročila pak hranice polské a dostala se r. 1831 do Německa a Rakouska a to do Čech ze Slezska, kde dosáhla r. 1832 největší své výše. Mimo cestu Ruskem klestila sobě a klestí dosud pandémie cholery cestu svou z Indie průplavem suezským do jižní Francie, Anglie a do Italie, ano bývá ještě mnohem dále zavlečena, i do přístavních měst severního Německa, kdež, jak e. hamburská ukázala, nalézá dosti příznivou půdu a ohrožuje zejména Čechy a Rakousko se dvou stran. Jaké množství obětí pohlcuje cholera, jest zvláště zajímavo pozorovati ze statistiky vlády anglicko-indické, kde se dovídáme, že v jediném roku 1875 v presidentství bengalském zemřelo 112.670 lidí cholerou. Z ostatních nemocí epidemických, které v novější době zaznamenány jsou, jest hlavně se zmíniti o horečce zvratné, která jako druh tyfu hlavně od let šedesátých se objevuje v různých zemích, dále žluté zimnici, která v Evropě pozorována nebývá, za to však v Americe, hlavně v některých krajinách Spoj. Obcí sev.-amer., hraje důležitou úlohu. K tomu sluší ještě připočísti zánět plen mozkomíchových (meningitis cerebrospinalis), objevující se hlavně v Rusku a zemích severních. Jý.