Ottův slovník naučný/Emancipace

Ottův slovník naučný
Emanant	Emancipace	Emancipovati

Údaje o textu
Titulek:	Emancipace
Autor:	Leopold Heyrovský, neznámý, Klement Borový, Václav Šediva
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. s. 558–559. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Emancipace

Emancipace. Emancipatio slove u Římanů právní jednání, kterým otec propouští dítě ze své moci, aby se stalo svéprávným (sui iuris). E. staršího a klassického práva byla navázána na ustanovení zákona 12 tabulí, že prodá-li otec syna po třetí, syn má býti prost moci onoho. Otec totiž syna, kterého chtěl z moci propustiti, třikráte mancipoval, t. j. obrazně prodával osobě třetí, která jej pokaždé na svobodu propouštěla (manumittere). Třetí mancipací zrušovala se na dobro moc otcovská a na to následující (třetí) manumissí stal se syn svéprávným. Při e-ci dcery nebo vnuka stačila jediná mancipatio a manumissio. Vedle této formy zavedl císař Anastasius (502 po Kr.) e-ci reskriptem císařským (emancipatio Anastasiana), Justinian pak, odstraniv zcela staré formality mancipační a manumissní, postavil na jejich místo prohlášení otcovo, kterým tento na soudě v přítomnosti dítěte projevuje, že je ze své moci pouští. K e-ci mohl otec býti donucen jen ve zcela mimořádných případech. Jako odškodné za dobrovolnou e-ci (t. zv. praemium emancipationis) podržel otec polovici práva požívacího k adventickému majetku (v. Adventitia) dítěte. E. měla za následek, že emancipovaný stal se sui iuris, ale zároveň vystoupil z posavadního příbuzenství agnatského, a proto stihla jej capitis deminutio minima (v. t.). E. po způsobu římském jest ještě podle obecného práva přípustnou, ale vyskytuje se jen málokdy. T. zv. praemium emancipationis odpadlo nadobro. Naproti tomu v obecném právu zdomácnělo pravidlo z německého práva pochodící, že moc otcovská přestává, co se týče syna, jakmile si tento zřídí vlastní domácnost (separata oeconomia), co se dotýče dcery, jakmile tato se provdá. Mluví se tu, jakkoli tu osvobození dítěte nastupuje samo sebou, ne teprve projevem vůle otcovy, o em. Germanica n. Saxonica. Hý.

Tato e. dle práva německého nazvána později saskou, protože od stol. XVI. nazýváno v sev. Německu domácí právo, kodifikované především v Saském zrcadle, právem saským, na rozdíl od práva římského. Dcera provdáním dostala se z moci otcovské do právní moci manželovy (Ehevogtei, Munt). red.

V Rakousku jest e. nezletilých upravena občanským zákonem; dlužno pak rozeznávati: I. Propuštění z moci otcovské (§ 174) a to 1. výslovné, záležející v tom, že otec syna nebo dceru dříve, než dovrší 24. rok věku svého, z moci otcovské jemu po zákonu (§ 147.) příslušející propustí prohlášením učiněným před soudem pro jeho osobu příslušným, na jehož schválení platnost a účinky takového prohlášení závisí; schválení to při osobách mladších než 20 let lze dáti jen z příčin zvláštního pozoru hodných; 2. mlčky projevené (e. saxonica, převzato ze staršího práva německého) nastává, dovolí-li otec svému aspoň 20 let starému synovi, aby si zařídil svou vlastní rodinnou domácnost. Dovolení to nezávisí na schválení soudu, jest však velmi obmezeno předpisy branného zákona (§ 61.). Svolením ku sňatku nezl. dcery zaniká moc otcovská co do její osoby, avšak otec podrží až do její zletilosti práva a povinnosti opatrovníka ve příčině jejího jmění (§ 175. obč. z.). – II. Propuštění z poručenství prominutím nedostatku věku (venia aetatis) přísluší poručenskému soudu, jenž může nezl. sirotka bez rozdílu pohlaví, je-li aspoň 20 let už stár, k jeho žádosti a vyžádav si dobré zdání poručenstva a po případě i nejbližších příbuzných, za svéprávného prohlásiti. Nezl. sirotek, i není-li ještě 20 let stár, stává se svéprávným také mlčky, když poručenský soud jemu dovolí, aby samostatně provozoval nějaký obchod neb živnost (§ 252. obč. z.; srv. § 2. živn. řádu z r. 1859). – Soudním propuštěním z moci otcovské nebo z poručenství nabývá osoba dosud nezletilá ode dne, kdy jí dekret o propuštění tom dodán byl, práv a poviností osob zletilých; přes to však nemůže tím nabyti práv, jichž dle původního o nich ustanovení teprve má dojíti, až nebo jestliže 24. rok věku svého dovrší. Šd.

E. v círk. právu znamená: 1. dle staré praxe církevní obřad propuštění domicelláře v kapitole z dozoru a kázně scholastika. 2. Byl-li kněz světský nebo řeholní povýšen na biskupa, sprošťuje se tím poddanosti a povinnosti poslušenství k dosavadním svým představeným, což nazývá se též e-cí, listina pak o tom vyhotovená literae emancipatoriae. 3. Někdy užívá se názvu e. též k vyznačení poměru právního, jimž biskup vyňat jest ze svazku s metropolí nebo klášter z pravomoci příslušného biskupa a přímo Stolici apoštolské se podřizuje, což však dle novější praxe nazývá se nejčastěji exemcí. Bvý.

V právu veřejném a v životě společenském mluví se o e-ci jednotlivých stavů nebo vyznání a míní se tím po příkladě e-ce práva soukromého, zrušení cizího vlivu neb onoho obmezení, jež tížilo příslušníky dotyčného stavu a vyznání proti ostatním občanům státním, tedy zavedení úplné rovnoprávnosti jejich proti ostatním. Příklady takového vymanění jsou: e. židů, jež provedena ve všech moderních státech až na Rusko; e. katolíků, jež vyslovena v Anglii r. 1829 (viz Britannie Veliká, 768) a dala jim možnost, aby se stali členy parlamentu a státních úřadů; e. rolnictva a poddanstva nastalá zrušením stavu poddanského a roboty; e. otroků v Americe, zvláště ve Spoj. Obcích (emancipačními proklamacemi presidenta Lincolna ze dne 22. září 1862 a 1. ledna 1863 a pozdějšími zákony) a v Brazilii (1871 a 1888 viz Brazilie, 614). – E-cí církve od státu nebo školy od církve rozumí se odloučení jejich, tedy úplná neodvislost jejich od vlivu druhého činitele. – E. žen viz Ženská otázka.