Ottův slovník naučný/Donum superadditum

Ottův slovník naučný
Donum perseverantiae	Donum superadditum	Donus

Údaje o textu
Titulek:	Donum superadditum
Autor:	Václav Šimanko a Bohumil Mareš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 844. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: en:Perseverance of the saints

Donum superadditum (lat.), dar přidaný, slově v katol. dogmatice dar, jenž člověku k darům přirozeným ještě nad to od Boha jest přidán; ač přirozenost Člověka vyžaduje, by tento měl tělo ústrojné, duši rozumnou a svobodnou, přece toto a vše, co z toho přirozeně plyne, jako život, zdraví, schopnosti a síly tělesné i duševní, jakož i to, co člověku k zachování života jest užitečné a potřebné, jako světlo, úroda a p., pro jednotlivce jest dar Boží; dá-li Bůh nad to ještě člověku něco, čeho přirozenost jeho nevyžaduje, a čeho si člověk svým působením nemůže získati cestou přirozenou, aniž jiný tvor jemu poskytnouti může, jest to d. s. a jest buď d. praeternaturale, jež člověka v řádu přirozeném zdokonaluje nad jeho potřeby přirozené; tak měl první člověk v ráji dar, že byl prost žádostivosti, síly smyslné úplně byly podrobeny vůli a rozumu, tak že jedny druhých neporušovaly (d. integritatis), pak měl dar nesmrtelnosti tělesné, vědomosti vlité a blaženosti pozemské; anebo jest to d. supernaturale, jež člověka do vyššího řádu povznáší, a ta jest posvěcující milost, jež v duši prvního Člověka způsobila svatost a spravedlnost, tak že byl Bohu milý, přijatý syn Boží, a schopen Boha jednou viděti tváři ve tvář, t. j. v bytnosti poznati a tudíž nekonečně a na věky blažen býti; dále pak jsou to ostatní dary, jež zároveň s posvěcující milostí byly dány, t. tři božské ctnosti, ostatní ctnosti vlité a sedm darů Ducha sv. — Darův těchto hříchem ztracených nám Kristus Pán svou smrtí opět získal; posvěcující milost a vše s ní spojené se nám uděluje na křtu sv. a (těm, kteří po křtu ji opět hříchem smrtelným ztratili) ve svátosti pokání; prvější dary jsou Člověku zadržány až do budoucího těla vzkříšení, jen některým dává Bůh již v tomto životě výjimkou dar integrity (zbavuje jich žádostivosti) a poněkud dar vědomosti vlité (dar řečí a pod.). Šo.

D. s. nemíní evang. dogmatika tak, že jest to mravní dokonalost prvního člověka, nenáležející k lidské podstatě, jemu jako zvláštní nadpřirozená milost Bohem na čas daná a zase odňatá, čehož následek byl hřích, ospravedlněním pak opět nabytá, poněvadž by tím pojem hříchu byl seslaben a Bůh Činěn byl původcem jeho; nýbrž rozumí jím jednu stránku »obrazu božího«, kterýmž se vyjadřuje prvotní stav člověka před poklesnutím ve hřích. Míněn jest jím obraz boží v užším smyslu, jenž liší se od obrazu božího v širším smyslu (neztratitelného, zahrnujícího v sobě to, čím se člověk rodem liší od ostatního stvoření jako tvor rozumný, osobní, duchovní, určený k svatosti a blaženosti v Bohu, všecko, co člověka činí člověkem, k čemuž nenáleží ani svatost ani hřích, nýbrž toliko duchovní, mravní přirozenost lidská == imago Dei essentialis starých evang. dogmatiků). Tento obraz boží v užším smyslu vyjadřuje původní skutečný stav člověka, totiž že měl spravedlnost a svatost, že nebyl mravně indifferentní, nýbrž positivně dobrý, ač stav jeho nebyl dokonalý, nýbrž schopen a potřeben vývoje k dokonalosti. Tento stav označují staří dogmatikové negativně jako stav neporušenosti (status integritatis), čímž není míněna dokonalost: dovršená svatost, nýbrž toliko to, že člověk ještě změnitelný prost byl mravní nedokonalosti hříchu, při čemž zůstávala ta dvojí možnost: dobrým zůstati nebo špatným se státi — a positivně jako »spravedlnost původní« (justitia originalis nebo rectitudo), čímž obojím jest vyřčen obraz boží v užším smyslu (imago Dei accidentalis starých evang. dogmatiků), poněvadž to jsou přídatky nebo přívlastky člověka (accidencie), jejichž ztrátou nepřestává člověk býti člověkem; tento obraz jest ztratitelný. Celý obraz boží ve všech svých stránkách jest přirozeným, nikoliv nadpřirozeným, proto také původní spravedlnost čili obraz boží v užším smyslu náleží k původní přirozenosti člověka, jest přirozeným darem a nikoliv nadpřirozeným, při němž svobodné vůli člověka bylo ponecháno, chce-li pomocí boží užiti a tak k dokonalosti pokračovati čili nic. Viz Herzog, Theol. Realencykl. čl. Ebenbild Gottes, Ebrard, Christliche Dogmatik. BM.