Ottův slovník naučný/Donucovací pracovny
| Ottův slovník naučný | ||
| Donucení | Donucovací pracovny | Donucovací práva |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Donucovací pracovny |
| Autor: | Albín Bráf |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 842. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Nucené práce |
|
Donucovací pracovny jsou veřejné ústavy, které mají osoby k práci způsobilé, však jí se štítící nebo jinak nespořádaný život vedoucí (žebráky, tuláky, nevěstky a t. p.) donucením ku pravidelné práci, působením náboženským a vyučováním naváděti ku spořádanému životu. Liší se tedy právě svou stránkou donucovací od takových pracoven, které slouží k tomu, aby osobám chudým, výživy nemajícím, ale k práci způsobilým poskytla se pomoc zaměstnáním dotud, až zase najdou výdělek. Do takových vstoupiti nikdo nemůže býti nucen, aniž v nich mocí držán; ovšem odmítne-li, když o chudinskou pomoc se ucházel, nabízenou mu práci v pracovně, neobdrží podpory jiné a může býti stíhán trestně, dovolává-li se přes to dále dobročinnosti nebo toulá-li se bez zaměstnání. Nejstarší typ těchto obyčejných chudinských pracoven jest anglický work-house (viz Chudinství).
D. p. samy, rozšířené tou dobou hlavně v Němcích, Rakousku, Švýcarech a Nizozemsku, rozeznávají se tedy od chudinských pracoven tím, že dodávají se a drží se tam osoby způsobu výše naznačeného mocí a donucují se prostředky disciplinárními k práci a pořádku. Co do způsobu dodání panují však rozdíly. V některých státech mohou takové osoby odevzdány býti do práce nucené jen tehdy, když soudce v rozsudku, kterým jim pro tuláctví, žebrání atd. uložil trest, zároveň vyslovil, že mohou býti dodány do d. p. O dodání samotném rozhoduje pak správní úřad. To platí nyní zejména v Rakousku a v Prusku a držení takových osob v d. p-ně má tedy pak povahu dodatečné vazby napravovací (correctionelle Nachhaft). Jinde, zejména v král. Saskem, Bavořích, Virtembersku, Oldenbursku, též ve mnohých kantonech švýcarských může úřad správní bez předchozího rozsudku soudcova dodání naříditi. Rozdíl d-ch p-ven od vězení záleží (kromě jistých z věcí plynoucích odchylek ve způsobu nakládání atd.) zejména též v tom, že nedodává se káranec do d. p. hned z předu na určitou dobu, nýbrž že doba jeho pobytu v ní — v mezích jisté maximální lhůty zákonně předepsané — řídí se dle chování jeho a dle míry nastalého polepšení.
Až do zák. z 10. května 1873 č. 108 ř. z. i v Rakousku rozhodovaly o odevzdání do d. p. (v Čechách zvané »káznicí«) správní úřadové. Tyto starší rakouské ústavy sahají svým původem až do konce minulého století a důležitá byla pro ně zejména pravidla direktivní daná dekr. dv. kom. z 15. čna 1811. Návrhy na odevzdání podávali političtí úřadové 1. stolice, místodržitelství rozhodovalo. Dodáni býti mohli nejen tuláci, nepolepšitelní žebráci a lidé počestnému výdělku se vyhýbající, nýbrž i čeleď nemající z vlastní viny zaměstnání a pak — do zvláštních oddělení — i nezletilci zanedbaného vychování. V polovici XIX. věku byly takové ústavy v Praze, Brně, Vídni, Št. Hradci, Linci, Gorici, Inšpruku, Švacu a Lvově. Nyní platí v příčině dodávání do d-ch p-ven, jich zřizování a správy oba říšské zák. ze 24. kv. 1885. První ze zákonů těch (č. 89 ř. z.), jímž částečně zrušena ustanovení výše uvedeného zák. z 10. kv 1873, obsahuje hlavně zostřené předpisy o tom, jak se trestají tuláci, osoby od domu k domu po žebrotě jdoucí neb nezletilce k žebrotě svádějící, pak ti, kteří na vyzvání úřadu bezpečnosti se v určité lhůtě neprokáží, že se živí dovoleným způsobem, anebo kterým obec, když výdělku neměli, přiměřenou práci za mzdu nebo výživu poukázala a oni ji zamítli. Dále obsahuje trestní předpisy proti osobám provozujícím za jistých zvláště ztěžujících okolností živnost necudnou nebo při tom veřejné pohoršení působícím anebo kuplířstvím se živícím. O všech dotčených muže soud v rozsudku vysloviti, že po odbytém trestu mohou býti dodáni do d. p., což může se státi i v příčině těch, kdož byli potrestáni pro porušení povinností a obmezení spojených a policejní dohlídkou na ně uvalenou. Ježto však řečených právě skutků trestných dopouštějí se též osoby, které se dopustily zároveň jiného trestného skutku, zejména zločinu nebo přestupku proti majetku, na př. krádeže, podvodu atd., nebo které již pro takovýto jiný zločin nebo přestupek byly třeba i několikráte potrestány, jest tedy možno, že i takovéto osoby odevzdají se do d. p.
Zřizovati a vydržovati d. p. učinil druhý z uvedených zákonů (č. 90 ř. z.) úkolem zemí, zůstaviv zákonodárství zemskému, aby zřizování a v případě vydržování neb účast ve vydržování přikázalo okresům neb obcím. O dodání do d-ch p-ven, pokud jsou ústavy zemskými, rozhodují »smíšené kommisse« při jednotlivých místodržitelstvích, v nichž musí býti zastoupen též příslušný výbor zemský. Nikdo nesmí v d. p-ně býti nepřetržitě držán déle než tři roky, může však svolením smíšené kommisse býti propuštěn dříve, prokázal-li polepšení. Jestliže pak, byv před uplynutím dvou let propuštěn, znova upadl v život nespořádaný, může býti rozhodnutím téže kommisse dodán do d. p-ny znova na zbývající část doby tříleté, aniž jest třeba nového výroku soudcova. O dodání rozhoduje kommisse, nehledíc na to, má-li ten který v zemi domovské právo čili nic. Země, v níž jest příslušným, jest povinna platiti zaň ustanovený vydržovací příspěvek, čehož zhostiti se může jen, převezme-li jej do své vlastní d. p-ny. Pro každou d. p-nu zřizují se stanovy a domácí řád, k jejichž platnosti vyhledává se schválení státní správy. Vnitřní organisace je u všech takovýchto ústavů podobná. Práce prováděné návodem dozorců, příslušných zaměstnání znalých, dějí se z části na účet země nebo jiných veřejných sborů, z části pro jiné zákazníky; objevuje se po příkladě trestnic i souborné zadávání káraneckých sil pro soukromé podnikatele. I zaměstnáni mimo ústav sám buď ve vlastním polním a zahradním hospodářství ústavu nebo pronajetím rolníkům, podnikatelům vodních a jiných staveb a t. p. je z pravidla možno. Kde chová ústav kárance obojího pohlaví, panuje přísné rozdělení dle pohlaví. Káranci dělívají se obyčejně dle stupně zkaženosti a dle chování na třídy disciplinární a po případě se dle těch i rozdělují do místností obytných. Z pravidla obývá více káranců jednu místnost (ložnici) pospolu; osamocené držení jednotlivce — dle obdoby samovazby — slouží jen za prostředek kárný. Dle tříd disciplinárních řídí se i jisté výhody kárancům povolené (zejména výše tzv. převýdělku za výkony převyšující daný úkol a možnost užiti části jeho k jistým nadlepšením); k propuštění nebývá neb aspoň nemá býti navržen, kdo nebyl již vřaděn do třídy nejlepší.
Starší ústavy rakouské byly skoro všecky zachovány a dle předpisů nového zákona zařízeny, kromě toho založeny i nové, z nichž první byla veliká dolnorakouská d. p-na v Korneuburce, načež následovaly čtyři nové moravské (v Jihlavě, Znojmě, Šumberku a N. Jičíně) a nová česká v Pardubicích. Úspěch ústavů těch nesplnil naděje v ně kladené. Úmyslem zákonodárce, který k vydání zákonů z r. 1885 přikročil po naléhavých obecných stescích na množící se tuláctví, bylo zajisté, aby tuláci a jiné osoby nespořádané, pro které zákon ze 24. kv. 1885 přinesl zostřená ústanovení trestní, tvořili jaksi normální populaci d-ch p-ven. Ježto však, jak řečeno, dostati se tam mohou též osoby i pro jiné trestní skutky, a zvláště pro zločiny, třeba i vícekráte potrestané a ve skutečnosti již pro nedostatek místa velikou převahou právě jen osoby takové se tam dodávají, slouží d. p. vlastně hlavně tomu, aby nepolepšitelným nebo již nesnadno polepšitelným trestancům na útraty zemí prodloužily dobu vazby. I kdyby ostatně d. p. zůstaly obmezeny na ty kategorie lidí, jež zákon především měl na zřeteli, zůstanou i pak zařízením kusým, dokud nebudou soustavně doplněny jinými zařízeními, jejichž úkol jest ještě vyšší měrou praeventivní, totiž zařízeními, jejichž pomocí lidé bez zaměstnání, kteří cestují práci hledajíce, chrání se před upadnutím v tuláctví poskytováním noclehu a stravy za vykonání jisté práce nebo i poskytováním delšího pobytu a zaopatření za práce vykonané. Soustavně upravená síť t. zv. naturálních stanic stravovacích a pracovnických kolonií, jak si je pořídilo na většině svého území Německo a po jeho příkladu již některé země rakouské (Dolní Rakousy, Morava), hoví tomuto úkolu, zabraňujíc přibývání živlů, pro něž určeny jsou d. p., tyto pak samy musí se obmeziti na vlastní a jedině správný úkol svůj zásadným vyloučením živlů již nepolepšitelných.
D. p. pro mladistvé kárance (u nás až do věku 18 let) tvoří zvláštní kategorii d-ch p-ven t. zv. polepšovny. Ony však nebývají určeny výhradně pro osoby takové, u nichž nastaly výše řečené podmínky pro dodání do d. p., nýbrž i pro jiné skupiny mladistvých osob polepšení potřebných, takže mají v nejednom směru úkoly zvláštní (viz Polepšovny). Zákon náš dopouští sice, aby byla správa jejich spojena se správou d-ch p-ven pro odrostlé, ale musí oba druhy káranců býti od sebe přísně odděleny. Srv.: von Wintzingerode-Knorr, Bericht üb. die deutschen Arbeitshäuser (Lipsko, 1884); Bráf, Dvě nutné opravy (Praha, 1884). Bf.