Ottův slovník naučný/Donucení

Ottův slovník naučný
Dont	Donucení	Donucovací pracovny

Údaje o textu
Titulek:	Donucení
Autor:	Heřman Šikl, František Storch
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 841. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Donucení rozeznávati sluší dvojí: fysické a psychické. Prvé (vis absoluta) záleží v násilném přivedení jiné osoby k jistým pohybům těla, které, poněvadž nejsou vůlí vyvolány, projevem vůle anebo činem nazvati nelze. Proto také nemají naprosto právních účinků. Psychické d. (vis compulsiva) působí vyhrůžkou jistého zla a bázní tím povstalou (metus) na osobu, aby ji k jistému projevu vůle přiměla; jsou tedy d. a bázeň v témž poměru příčiny a následku jako podvod a omyl. Ovšem jest spor obecnoprávní doktríny, vylučuje-li d. vůli čili nic (coacta voluntas est etiam voluntas) jest vlastně bezvýznamným, poněvadž na vnitřní existenci vůle nesejde, nýbrž pouze na jejím projevu. Avšak d. jest dle rak. práva deliktem, majícím za následek, že lze žádati uvedení v předešlý stav, tedy zejména prohlášení právního jednání za neplatné. Předpokládá se při tom při smlouvách, že d. vyšlo od druhého kontrahenta (§ 870 obč. zák.) anebo že tento aspoň věděl, anebo věděti musil, že se projev vůle stal z d. třetí osobou, a že okolnosti této zneužil (§ 875 obč. zák.); rovněž se předpokládá bázeň důvodná (vani timoris iusta excusatio non est), jež vznikla vyhrůžkou bezprávnou, to jest takovou, jejíž skutečné provedení bylo by bezprávím aneb aspoň vyhrozené zlo není právně odůvodněným prostředkem právního jednání docíliti. Smlouva (obligační i věcná) jest podle rak. práva naříkatelnou (anfechtbar), poškozený musí tedy právo své žalobou nebo námitkou k platnosti přivésti. Promlčecí doba trvá vedle § 1487 obč. zák. tři léta. Smlouva manželská, z důvodné bázně uzavřená, nemá platnosti (§ 55 obč zák.), ovšem musí neplatnost jedním z manželů stíhána býti. Také d. třetí osobou jeví zde tento následek, ale ten z manželů, jenž věděl o bázni, v níž druhý manžel uveden byl, anebo ji sám způsobil (§ 95 obč. zák.), nemůže platnost manželství v odpor bráti. Poslední pořízení d-m způsobené jest neplatno bez ohledu, od koho vyšlo (§ 565 obč. zák.), neplatnost musí však ve lhůtě § 1487 obč. zák. stíhána býti. Podle řím. práva působí vůbec d. i od třetí osoby vyšlé. Mimo to jsou actio i exceptio quod metus causa in rem seriptae t. j. mohla se od každého, kdo se nalézal v držení výhody poškozenému d-m odňaté, požadovati restituce (l. 9 § 1, 8. l. 10, pr. l. 11, 14. §3, 5. D. 4, 2, l. 4. § 33, D. 44. 4). Zdali smlouva jest absolutně nebo relativně neplatná nebo pouze naříkatelná, jest v řím. právu otázkou spornou; někteří rozeznávají v té příčině mezi negotia stricti iuris a bonae fidei, civilním a praetorským právem atd. Zásadu neplatnosti manželství vynuceného vyslovilo kan. právo v C. 15, 28, X. 41, c. 2, X. 4, 7. — Lit.: Schliemann, Lehre von Zwange (1861); Kramer, De leer van den psychischen dwang etc. (1864); Sentz, Über die Macht etc. (G. H. 1873); Czyhlarz, Der Einfluss des Zwanges etc. (Jahrb. f. Dogm., 1874) ; Schlossman, Zur Lehre vom Zwange (1874) a j. Šikl.

D. v právu trestním může míti rozličný význam. 1. D. k činu trestnému. Byl-li někdo násilím fysickým (vis absoluta) donucen k vykonání skutku trestného takovým způsobem, že při tom jeho vlastní síly tělesné byly překonány násilím cizím, není skutek takto vykonaný ani činem jeho ve smyslu právním, t. j. projevem vůle jeho. Donucovatel jest tu sám nepřímým pachatelem činu trestného, donucený pak, kterýž nebyl než mechanickým nástrojem zločinné vůle cizí, nemůže z činu toho činěn býti odpovědným. Podobný poměr co do právní odpovědnosti může nastati, i když někdo násilím psychickým (vis compulsiva), zejména cizím vyhrožováním, tedy bázní, byl donucen k vykonání činu trestného. Tu sice donucovatel jest toliko návodcem, donucený sám pak pachatelem činu trestného a tedy vůbec i z něho odpovědným; neboť on skutečně, třebas ovštem podrobuje se cizímu nátlaku, rozhodl se k vykonání činu trestného. D. může tu míti účinek jen jako důvod pro zmírněni trestnosti. Jest však také možno, že zlo, které někomu hrozilo, bylo tak značné, a nebezpečenství, že jej skutečně stihne, tak bezprostředné, že by jen vůle síly neobyčejné dovedla mu odolati. D. dosahující takového stupně působí nouzi, kteráž spáchání činu trestného omlouvá a trestnost jeho vylučuje. Rak. z. tr. v § 2 lit. g jmenuje, podobně jako zák. tr. franc. čl. 64, »neodolatelné d.« mezi důvody vylučujícími trestnost (nesprávně nápis: »důvody vylučující zlý úmysl«), zahrnuje v tom nejen násilí fysické, nýbrž jak vyplývá ze srovnání s § 125, i psychické, ano i všecky jiné případy nouze. Osnova nov. tr. z. z r. 1891 prohlašuje v § 58 obojí způsob d. výslovně za důvod beztrestnosti, uvádějíc vedle toho v § 59 zvláště nouzi ve vlastním smyslu. Podobně uherský zák. tr. v §§ 77 a 80 a německý v §§ 52 a 54. (Viz také čl. Nouze.) 2. D. jako samostatný čin trestný proti volnosti cizí vůle záleží v tom, že někdo násilím nebo vyhrožováním přinutil někoho k nějakému činění, snášení neb opominutí. Zvláštním způsobem donucování, avšak deliktem majetkovým, jest vydírání, přičemž donucovatel zároveň zamýšlel zjednati sobě (nebo někomu jinému) bezprávný prospěch na jmění. Rozdílu toho šetří něm. zák. tr. §§ 240 a 253. Podobné rakouská osn. zák. z roku 1891, kteráž v § 254 stanoví, že dopouští se přečinu d., kdo bezprávně užívaje násilí nebo jím vyhrožuje, nebo hroze někomu bezprávným způsobením něčeho zlého, nutí jej k nějakému jednání, snášení neb opominutí, naproti čemuž vydírání v § 271 má povahu deliktu majetkového ve smyslu zmíněném. Jinak zák. tr. rak. z r. 1852, jenž zločin vydírání vyměřuje v § 98 v ten způsob, že v tom sloučeno jest vydírání a téměř vše, co v sobě obsahuje donucování ve smyslu právě vyloženém (viz Vydírání). 3. D. buďsi násilím fysickým nebo vyhrožováním jest konečně také pojmovým znakem různých činů trestných, jako na př. loupeže, některých případů násilného smilstva atd. -rch